autor: Ainikki
Tom přišel poslední pracovní den tohoto týdne do kanceláře s pochmurnou náladou. Cítil se sklesle smutný, což byl pro něj docela nezvyklý stav, protože on byl zvyklý na vše odjakživa pohlížet s optimistickým náhledem. Máloco ho rozházelo, a když se před ním vyskytl problém, jednoduše ho vyřešil. Jenže teď neměl představu, jak si poradit. Co dělat s Billem. Téměř celou noc nad tím už asi po sté přemýšlel, díky čemuž byl dnes i značně nevyspalý a rozmrzelý. Dostal se dokonce i do fáze, kdy začal obviňovat sám sebe. Nejspíš na to moc tlačil. Vždyť přeci od první chvíle, kdy poznal, jaký Bill je, věděl, že to s ním nebude jednoduché. Že na něj bude muset pomalounku. Pravděpodobně chlapce vyplašil, když ho celý tenhle týden bombardoval pokusy vytáhnout ven.
Jenže na druhou stránku si zase říkal, že na tom nebylo nic špatného. Komu by měly vadit podobné nabídky bez jakýchkoli postranních úmyslů? Vždyť on by přeci neudělal nic, co by se Billovi příčilo. Jen chtěl trochu času, aby byli spolu. Cítil, že znovu už odmítnutí nejspíš neunese. Bude to totiž jen další důkaz, že Bill ho nechce. Jen si potvrdí myšlenku, která se ze všech těch možností, které mu vířily v hlavě, jako jediná neustále vracela. Bláhově a slepě se zamiloval do někoho, kdo jeho city nikdy neopětuje.
Z přemýšlení ho vyrušilo klepání na dveře.
„Vstupte.“ Do místnosti vešel doktor Konrad.
„Dobrý den, Tome.“ Pozdravil. Tom mu pozdrav opětoval a pokusil se to doprovodit o milý úsměv. Jeho šéf neměl s jeho problémy nic společného, proto se tu na něj nebude tvářit jako by žvýkal šťovík.
„Co potřebujete?“ Zajímal se.
„Promluvit si.“ Řekl nadřízený a posadil se do prázdné židle, která stála před Tomovým psacím stolem. „Víte, Tome, do podobných věcí nemám ve zvyku se plést. Každý má právo na svůj soukromý život.“ Začal všeobecně a Tomovi prozatím nedocházelo, kam se vlastně snaží celou tuhle debatu směřovat. „Poměrně intenzivně se tu ale o jistých věcech začalo mezi zaměstnanci mluvit a pár z nich se doneslo i ke mně.“
Nějaké pomluvy. Došlo Tomovi. V jakémkoli větším kolektivu to byla ale běžná věc. Člověk je tvor závistivý, nepřející a klevetivý. Nevzpomínal si ale, že by se kdy stalo, aby tohle šuškání zajímalo i jeho šéfa. Ten se k tomu vždy stavěl velice laxsně. Nemíchal se do toho.
„Co se děje? Nepracuji snad tak, jak se ode mě očekává?“ Ptal se Tom. Začínal být malinko nervózní a připadalo mu, že už se tu moc dlouho chodí kolem horké kaše.
„To rozhodně ne. Tedy prozatím ne. Já se chci jen ujistit, že to tak i nadále bude pokračovat.“
Tom svraštil čelo.
„Nechápu.“ Přiznal.
„Víte, Tome, lidi sledují a začalo se tu proslýchat, že vy a Bill Trümper…“ Tomovi se po těch slovech zatmělo před očima. Nemyslel si, že jsou tak moc neopatrní, že je to na nich tolik vidět, aby upadli v podezření. Šéf ví, nebo minimálně tuší, že je buzna. Tak to je konec. Nevěřil, že v tomhle ryze hetero světě by to mohl někdo pochopit. Teď v tom lepším případě zůstane na do smrti řešit podřadné případy, v tom horším ho rovnou vyrazí. Běželo mu myslí naprosto iracionálně. Nevzpomínal si, kdy naposledy se cítil tak vyděšený. Jestli kdy vůbec.
„Je mi to jedno.“ Zaslechl další větu z úst pana Konrada. Nevěděl, kolik toho nestačil postřehnout, když se ztratil někde ve svém světě zadumanosti a děsu. Tahle slova ho ale probrala. Co že to řekl? Že je mu to jedno? „Pokud jste gay, je to jen vaše věc. Pro mě je směrodatné, abyste dobře odváděl svou práci. Důvod, proč to tedy řeším, je, že nechci, aby se stalo, že vás Bill začne rozptylovat. Vztahy na pracovišti většinou moc nesvědčí. Teď nechci, abyste to pochopil tak, že vám něco zakazuji. To vůbec ne. Spíše to berte jen jako upozornění. Jste velice nadaný. Máte před sebou slibnou budoucnost. Nerad bych viděl, že si ji kazíte nějakým románkem.“ Tom horlivě přikyvoval. Hodlal si vzít k srdci každé písmenko, které vypustil starší právník z úst. „Takže abych to shrnul. Pokud je mezi vámi a Billem cokoli, je mi to jedno, když budete i nadále dělat svou práci dobře.“
„To určitě budu. Spolehněte se.“ Ujišťoval nadřízeného o překot, až to donutilo šedivějícího muže se usmát. Nepochyboval, že Tom to zvládne a práci za hlavu nehodí. Ani si nemyslel, že tento rozhovor byl nějak nutný. Jeho společník byl ale jiného názoru. Ten byl tou pomluvou pobouřený a trval na tom, aby se to řešilo. Pan Konrad se tedy pro klid rozhodl s Tomem v tichosti mezi čtyřma očima promluvit, a tím tu věc považoval za uzavřenou.
„A jak to vlastně našemu novému archiváři jde?“ Napadlo ho se ještě optat.
„Výborně.“ Usmál se Tom o poznání uvolněněji. Spadl mu kámen ze srdce. „Všechno se naučil rychle, a teď už pracuje zcela samostatně.“
„Tak to rád slyším.“ Pochvaloval si muž a zvedal se ze židle. „Já nebudu dál rušit. Zatím se mějte a pracujte.“ Mrknul na Toma ještě ode dveří a odcházel.
Tom hlasitě vydýchl s rukou položenou na hrudi v místě, kde tušil své srdce, a zazubil se. Bylo to nečekaně ulevující a osvobozující, když to někdo věděl. A hlavně to přijímal. Byl z toho natolik nadšený, že se mu téměř na celé dopoledne podařilo potlačit starosti, které mu způsoboval Bill. Díky tomu v poledne vpadnul místo s obavami, s pusou od ucha k uchu do archivu.
„Pauza. Jdem se nadlábnout.“ Zahlaholil zvesela a rovnou se dobýval do Billovy šatní skříňky, odkud vytáhl jeho kabát a tašku. Bill povytáhl obočí v údivu.
„Máš nějaký konkrétní důvod k tomu být takhle radostně hyperaktivní?“
„Vždycky se nějakej najde.“ Pokrčil Tom jednoduše rameny a pomáhal Billovi s oblékáním.
O pár minut později už usedali ke stolku vcelku malé kavárny, kterou měli hned přes ulici. Dělali tu skvělé palačinky nebo lívance a chlapci dnes dostali chuť na něco sladkého. Oba si k tomu ještě dali velké laté a minerálku, aby po tom tu sladkost měli čím spláchnout. Když už jen dopíjeli svou kávu a jen tak o čemsi klevetili, Tom si uvědomil, že je tu ještě jedna věc. Dnešní volné odpoledne a celý víkend před nimi. Sice na něj nedolehly všechny ty obavy a myšlenky, které si s sebou ráno přinesl do práce, ale určitá napjatost tu byla. A taky hlavně netrpělivost. Tohle byl poslední pokus, na který se chystal. Pak to s konečnou platností nechá plavat. Bude to sice bolet, ale on se už nadále nehodlá vnucovat.
„Bille,“ oslovil chlapce a zhluboka se nadechl. „Víš, když se ti nechce někam ven mezi lidi, napadlo mě, jestli bys třeba raději nepřišel ke mně domů. Dnes večer? Na večeři.“ Vysvětloval Billovi další ze svých nápadů, a ještě to ani nestačil doříct a už neměl dobrý pocit z výrazu Billovy tváře. Hodlal se ho ale pokusit přesvědčit, proto pokračoval dál. „Myslím ve vší počestnosti. Nemusíš mít strach. Jen večeře a víno, nebo cokoli budeš chtít. Nejsem kdovíjaký kuchař, ale dělám dobrý špagety. Bude to fa…“
„Tome, já…“ Přerušil ho černovlásek. Klopil víčka a dlouhým nehtem ryl do desky stolu. „Nezlob se, ale…“ Snažil se vymyslet, co vhodného povědět, ale Tom mu k tomu nedal příležitost. Pohár trpělivosti přetekl.
„Nenamáhej se s vysvětlováním!“ Ucedil ironicky, a hlavně plný zklamání a ponížení. Připadal si tak směšně naivní. Nechápal, že neviděl dřív, že s Billem to nikam nepovede. „Myslel jsem, že chceš být se mnou, ale očividně jsem se spletl.“ Pokračoval Tom tím poraženeckým a zároveň rozhořčeným hlasem. Byl zraněný. Mnohem víc, než by si pomyslel, že by mohl, a v tuhle chvíli se nedokázal ani zamyslet nad tím, co by mohlo vést Billa k dalšímu odmítnutí, kromě pouhého nezájmu o jeho osobu. Cítil se unavený těmi marnými snahami. Navíc pokud měl Bill nějaké jiné problémy, než jaké mu doposud dával najevo, měl se svěřit. On by mu přeci pomohl. Minimálně by se snažil pochopit. Bill ale sám musí chtít. A pokud se tak nestane, tak Tom rozhodně nebude vychovávat malé ustrašené děcko, které u něj hledá jen možnost chytnout se ho za ruku, a nebo se k němu schovat do náruče, ale jinak skutečně hlubokých a vyzrálých citů není schopno. „No, nebudu už dál mrhat tvým časem, a hlavně ne tím svým. Připadnu si jako naprostej pitomec. Celý týden se tu doprošuju a ty nejsi ani schopen jednat fér a říct mi na rovinu, že o mě nestojíš. Nevadí.“ Tom zalovil ve své peněžence a hodil na stůl padesáti eurovou bankovku.
Bill se nadechoval, aby mu všechny ty jeho domněnky vyvrátil, ale zůstal jen u bezhlesného lapání po vzduchu. Přál si, aby na něj dokázal vykřičet, že nic z toho není pravda, že netouží po ničem jiném, než být s ním, ale nedokázal to. Byl zaskočený, neschopen se bránit. A Tom už tu nemínil dál setrvávat. Prudce se zvedl, z věšáku vzal svůj kabát a odešel. Nechal ho tam sedět samotného.
Billovi ukápla první slza, a pak už je nedokázal déle zadržovat. Přikrčený zůstal dřepět na židli se svěšenými rameny a chvěl se. Bylo to, jako by se do jeho těla dala zimnice, ale byla to jen šířící se zoufalost. Přišlo to. Předpokládal to přeci. Věděl, že Tom dříve či později dojde k tomu, že nestojí za to, aby se s ním zahazoval. Tak proč se s tím najednou nedokázal vyrovnat?
Z pouhé setrvačnosti hmátl po hrnku před ním, aby si dopil své kafe, ale třes v rukou mu nedovolil jej udržet. Vzdal to. Hlasitě vzlyknul a popotáhnul. Ani ten kapesník u sebe neměl.
„Jste v pořádku?“ Promluvila na něj účastně číšnice, která procházela kolem.
„Samozřejmě.“ Kuňknul Bill, aniž by k ní zvedl oči. Mladá žena se na něj lítostivě zadívala. Bohužel mu ale neměla jak pomoci.
„Přejete si účet?“ Bill kývl a přisunul k ní blíž bankovku, kterou tam Tom nechal. „Hned vám donesu nazpět.“ Pokusila se na něj povzbudivě usmát, ale její snaha vyšla naprázdno. Pro tuto chvíli nebylo nic, co by Billa zvedlo z toho dna, do kterého se propadal.
„To je dobrý.“ Stěží ze sebe dostal a vyhrabal se na nohy. „Na shledanou!“ Vzmohl se ještě na pozdrav a opouštěl kavárnu.
Na ulici se do něj opřel studený vítr a on se bezděčně otřásl i zimou. Snažil se jít svižnou chůzí, aby byl co nejdříve alespoň v teple, jenže přes neustupující slzy toho moc neviděl. Navíc se mu dělalo mdlo a měl neodbytný pocit, že bude zvracet. Začal zhluboka dýchat, aby to nutkání zahnal. Nazpátek to ale bylo skutečně jen pár kroků a naštěstí nejelo v ten moment žádné auto, protože Bill si ani neuvědomoval, že by se měl rozhlédnout, když se potácel přes silnici na druhý chodník. Snad po paměti zapadl do vstupních dveří právní firmy. Teprve ve výtahu byl schopný plně se soustředit na to, aby se uklidnil. Dlaněmi stíral z tváří tu slanou vodu, smíchanou s trochou černého líčidla, a vlasy stáhl více do obličeje, aby na něj nebylo tolik vidět. Chodbou mezi kancelářemi téměř proběhl a ihned zapadl do archivu.
Najednou si uvědomil, že neví, co si počít. Jak ho tu jen bude moci každý den vídat, když se již více nemůže dotknout, obejmout ho, políbit. Jeho nezkušené srdce bylo tak moc zamilované do toho člověka, který se k němu choval s pochopením, něhou, láskou, a teď, když to bylo pryč, bolestivě se trhalo na kusy. Bill dopadl z výšky do své polstrované židle a přitlačil si ruku k hrudníku, choulíc se do klubíčka. Tlumeně naříkal. Telefon na stole téměř až nadskakoval, s jakou urputností zvonil, ovšem pozornosti se mu nedostávalo.
„Konrad a spol. Přejete si?“ Ozvalo se nad ním hned na to, co protivné drnčení ustalo. Bill zvedl zarudlé oči, aby se podíval, kdo za něj udělal jeho práci. Doktor Konrad. Sílu na to, aby byl vyděšený z toho, že ho zaměstnavatel přistihl při neplnění povinností, ale neměl.
„Jistě, vydržte.“ Vyřizoval šéf dál telefonát. Zmáčkl tlačítko pro spojení s požadovanou kanceláří, rozloučil se a zavěsil.
„Bille, necítíte se dobře?“ Promluvil na chlapce altruisticky vlídným hlasem. Ani v nejmenším neměl v úmyslu ho jakkoli kárat. Hned, jak vstoupil do místnosti, a uviděl ho, všiml si, že není něco v pořádku. Navíc pan Konrad byl vyloženě lidumil, a pokud k tomu neměl vážný důvod, tak své podřízené nijak nedusil.
„Ano, chci říct ne.“ Vykoktnul zničeně a ztrápeně si povzdechnul.
„No, to je zcela očividné.“ Řekl si spíš pro sebe starší muž. „Bille, dnes nebude problém, když půjdete domů dřív. Takže beze všeho to tu sbalte a běžte si odpočinout, ať můžete fit přijít v pondělí.“ Mrknul na něj. „A tohle si zařadím sám.“ Zadrmolil k sobě a se složkou, kterou Billovi původně nesl, přešel k polici, kam patřila.
„Děkuju, pane.“
„Nemáte zač. Hlavně se z toho přes víkend pokuste dostat.“
„Ano, pane.“ Šeptnul.
„Mějte se.“ Popřál mu ještě právník a odešel.
Bill se rozhodl, že jeho nabídku využije. Proti téhle nové situaci si ještě nevybudoval ochrannou bariéru, a i když do míst, kde přebýval, ho to moc netáhlo, bude tam mít alespoň klid, možnost zavřít se ve svém pokoji a vzpamatovat se. Se vším se vyrovnat a nějak to přijmout, aby mohl fungovat v práci a nehroutil se, kdykoli se kolem něj Tom jen mihne. Pouklidil po sobě věci na stole, zabalil se do kabátu, kolem krku omotal šálu, do ruky vzal kabelku a klíče od archivu.
„Birgit,“ Oslovil slečnu na recepci. „Já už dnes odcházím. Nechal jsem tam odemčeno, kdyby ještě někdo něco potřeboval. Můžete, prosím, zamknout, až půjdete domů?“ Žádal ji a přistrkoval směrem k ní po recepčním pultu klíč.
„Žádný problém.“ Usmála se na něj.
„Děkuju.“
„Nevypadáš moc dobře, tak se hlavně příliš nerozstonej a hezkej víkend.“ Hlaholila ještě za ním, ale to už Billova záda mizela ve východu.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Tome ty jsi tak pitomej!
jsem zvědavá, co tomu Billovi dělá doma… určitě nic hezkýho. Těším se na další díl!
Ta potvora ten archív určitě nezamkne,aby se mu pomstila,že si Tom vybral jeho a ne ji,a Bill bude mít průšvih….jinak,měli by si spolu pořádně promluvit,a líbí se mi ty rozdílné reakce,Tom zuří a Bill brečí….Rychle další dílek!!!
Ale ne…
Tohel je smutný 🙁 Čekala jsem vysvobození mnohem dřív, ale vypadá to, že jen tak nepřijde, co?
Přesto to byl krásnej díl a věřím, že děj se ještě dostatečně zvrtne, vzhledem k těm "nevyřčenejm okolnostem" u Billových pěstounů.
Těším se 🙂
Och…mě je to všechno tak líto..:(
Já vím, že to Bill nemá jednoduchý…ale..moh aspoň Tomovi něco říct, takhle se utrápěj oba, chudáci..:(
Ale i přesto že je to smutný dílek tak je nádherný…skvěle dokážeš všechno popsat a já už se šíleně těším na další díl..:)
já si nemyslim, že je to tim že Bill Toma nechce, ale že se mu doma něco děje, ale on to nechce říct 🙁 Jinak moc hezkej díl 😀
No kedy to aspoň jednému z nich len dojde???
[1]: To Bill je pitomej! xD Chudák Tom se pořád snaží a Bill mu ani neřekne proč nemůže, kdyyb m uot řekl tak je to vše ok xD sakraaa dnešní díl smutný x( už potřebuju číst další díl! ♥
[8]: Nikdo z nich není pitomej, ale..sakra, proč třeba nejde Tom k billovi domů aby to zjistil? xD no teď už je pozdě asi…neee neni pzodě sakra tohle je njelepší kapitolovka ♥
[4]: To záleží, jak si to vysvobození představuješ, ale určité rozehnání mraků přijde už velmi brzy. 😉
[6]: A jasně, že Bill Toma chce. Tam je to malinko složitější. Bill nemá pocit, že by se mu dělo něco neobvyklýho. Zase na druhou stranu je naučenej o té společné domácnosti s Brenigem se nešířit. Je to vcelku složitý, ale nebojte. Všechno to na povrch časem vyplave. 😉
[9]: A Tom k Billovi domů? Tom je dospělej člověk, a když Bill docela jasně naznačil, že si nepřeje, aby chodil domů (nemůže ho ani odvészt před barák), tak tam přeci nepoleze. Navíc, co by jako na první pohled zjistil? Pokud se skutečně Billovi doma děje něco nepatřičnýho, myslíš, že by to bylo hnedka patrný? Myslím, že každej, kdo dělá nějakou nekalost se umí dost dobře přetvařovat a hrát na okolí kdovíjakej není svatoušek. Návštěva by asi nic nespravila…
mhm…..tak tohle teda Tom docela zpackal…i když na durhou stranu, Bill taky…