Život na prkně s kolečky 18.

autor: Pajule

Ty tituly berte prosím s nadhledem. Psala jsem je „do češtiny“, aby se v tom všichni orientovali, ač jsou to tituly amerického původu ;oD V Americe totiž nemají tituly jako inženýr, ale master apod. Ač už se tituly začínají stávat po celém světě stejnými, ještě nějaké ty rozdíly jsou. Pajule

Nikdy to není o ničem jiném, než o komunikaci.

JIMMY

„Víš, když jsem dodělal střední školu, nevěděl jsem, kam bych potom měl jít. Na škole mě bavilo hodně předmětů, ke všemu jsem jezdil na skateboardu a byl jsem členem dramatického školního kroužku, kde jsem měl na starosti pomocnou organizaci. Což byly rozpisy zkoušek i konkurzů, rozpisy časového rozpětí představení a další podobné věci. Už tenkrát jsem chtěl jít na nějakou vysokou školu, universitu, na které bych mohl v něčem podobném pokračovat. Hrozně mě to bavilo. Bohužel, i přes doporučení vedoucí dramaturgického spolku a doporučení spousty učitelů, jsem na té škole nedostal stipendium a rodiče tehdy neměli peníze na to, aby mi tu školu mohli zaplatit. A tak jsem hledal universitu na poslední chvíli, kde by mě vzali, abych měl alespoň nějaké vzdělání. Až jsem se přes moji třídní učitelku dostal na psychologii-filozofii, kam jsem vůbec nechtěl. Ale byla to jediná možnost. Její bratr tam měl vysoké postavení, takže se za mě přimluvil. Měl jsem velmi dobré výsledky a psychologii jsem na střední dělal, takže v tom nebyl žádný problém. Snad jen to, že já jsem tam nechtěl.“

„My také máme psychologii,“ přerušil mě náhle Tom.

„Jenže tady v Evropě je to jiné. Podle nějakých statistik jste chytřejší lidé. Vy si totiž předměty vybírat nemůžete, my můžeme. Samozřejmě, jsou jisté kredity, které musíme splnit, ale to je komplikované. Proto se však s tebou nebavím. Nikdy mě ta psychologie nebavila, studoval jsem ji z nutnosti. Chtěl jsem prostě mít vysokou školu. Poslední rok, co jsem ji studoval, jsem si ale začal hledat vysokou školu, na kterou jsem chtěl už po střední, abych mohl dělat to, co mě baví… A našel jsem. Když jsem si udělala titul, přestoupil jsem na tu školu, kterou jsem chtěl mít. Neměl jsem nic proti, učení mě bavilo.“

„Takže… vy máte jaké tituly?“

„Správně bych se měl podepisovat PhDr. Ing. Jimmy Dickens, po evropsku. Nebo tak nějak by to mělo být. Já to nepoužívám.“

„Proč ne? Člověk by měl být hrdý na své vzdělání. Má poté větší možnosti.“

„Já ty možnosti nepotřebuju. V dnešní době si vystačím jen se svým jménem. A když už, používám jen titul Ing. Od toho je má práce. Ale odbíháme od tématu, Tome. Sám moc dobře víš, proč tu my dva sedíme.“

„Asi ano…“ šeptne tak tiše, že musím natahovat uši ještě víc, než u jeho předešlých dotazů a poznámek.

„Víš, hned první věc, kterou nám na universitě řekli, když jsme tam přišli poprvé, si i přes ty roky, které už od studování uběhly, pamatuji. Tenkrát k nám přišel učitel, radostně se posadil na katedru v obrovské posluchárně a já, jeden z nejmenších lidí z celého ročníku, jsem na něj vykukoval z poslední lavice až někde nahoře. Ale slyšel jsem ho dobře. Když se posadil, odkašlal si, a spustil: ‚Víte, psychologie není o tom, že by vám někdo matlal med okolo pusy. Pokud nejste dobří, máte smůlu. Dva chytří lidé, kteří si říkali Argyle a Trower, v roce 1979 řekli jednu pravdivou věc. Lidská společnost je v podstatě síť vztahů mezi lidmi. Když si ji představíme jako rybářskou síť, pak uzly představují lidi a provázky či lana vztahy mezi nimi. Jenže, co to vlastně je, toto lanoví v lidském světě? Je jedna odpověď – je to komunikace. Myslím, že tohle by si každý z vás měl zapamatovat. Nikdy to není o ničem jiném, než o komunikaci.‘ Víš, Tome, já si myslím, že tohle by sis měl zapamatovat,“ mrknu na něj a pak se beze slova zvednu. Buď mu to něco dá, nebo nedá. Vím, že mně osobně to tenkrát dalo hodně. Abych pravdu řekl, ještě teď mám ve svém notebooku uložené práce, které jsem tehdy vypracovával. Ať už přepsané či oskenované. Pořád si říkám, že možná budu mít někdy téhle práce plné zuby a třeba se rád vrátím k mému prvnímu vysokoškolskému vzdělání. Pořád si také říkám, že by se mohla objevit příležitost, kdybych to mohl potřebovat. Že by to bylo právě teď? Zamířím raději do chatky.

BILL

Radostně vyskočím na nohy, výsknu si sám pro sebe, zatnu volnou ruku v pěst a nadšeně udělám gesto alá „mám to všechno v kapse“. Opravdu Jimmyho miluju. Je naprosto perfektní. Kolik že je hodin? Už pět? Vytřeštěně vykulím oči, ale když mě do nich začne nepříjemně pálit sluníčko, které vyleze zpod mráčku, vytáhnu si z kapsy sluneční brýle, které si nasadím. Houpavým krokem se začnu přesouvat na cestičku a vydám se do chatky. Papíry si stočím do roličky a s tichým pobrukováním si dojdu až k chatičce. S širokým úsměvem prudce otevřu dveře. Ale v tu chvíli mi úsměv spadne z tváře. Uvidím Toma jen v boxerkách. Sakra, sakra. Nádech, výdech. Bille, dýchej! Vždyť je to v pohodě. Viděl jsi už tolik holek a kluků jen ve spodním prádle. Bylo jich přeci tolik! Oh, sakra! Ano, Bille, já vím, problém byl v tom, že nikdo pro tebe nebyl tak zatraceně sexy, co? A do nikoho z nich jsi nebyl… zamilovaný.

„Já-já… promiň,“ vzpamatuju se, když se na mě Tom poplašeně otočí. Rychle odhodím papíry, co jsem měl v ruce, na zem ke dveřím a rychlým krokem se odporoučím pryč. Avšak ještě jeden pohled na Tomův malý zadeček si neodpustím.

„Saka! Bille, ty kreténe! Sakra!“ nadávám a rezignovaně se posadím na schůdky. Rukou si naštvaně zatlačím na rozkrok, který nebezpečně začne reagovat na obrázek téměř nahého Toma. Vyženu to urychleně z hlavy a složím hlavu mezi dlaně. Je zatraceně složité potlačovat svoje pocity. Je zatraceně složité všechno tohle kolem. Unaveně si prsty promnu spánky, když se mi najednou z oka vykutálí jedna osamělá slza. Víc ani ťuk. Nebrečím, jenže někdy je to tak zatraceně složité, že se slzám prostě nedokážu ubránit. Co mě však náhle překvapí ze všeho nejvíc je to, že moje jedna jediná slza, slaná perla, je setřena jemnými dlouhými prsty pryč. Někam do neznáma. Tom. Můj Tom.

„Ahoj,“ zašeptá s lehkým náznakem úsměvu na rtech. Ovine mi ruku kolem pasu, čímž mě pobídne k tomu, abych svou hlavu položil na jeho rameno. Udělám to s radostí. Když se nosem zlehka otřu o jeho krk, mé srdce doslova poskočí radostí. Zhluboka do nosu natáhnu jeho vůni. Tomuhle se říká chemie. Možní i láska.

„Ahoj. Co bylo s Jimmym?“ zeptám se a Tomovi se na tváři objeví rošťácký úsměv. Rošťák? Že by Tom byl rošťák? Nevím. Ani zdaleka neznám všechny jeho povahové vlastnosti. Všechny jeho nálady. Všechny jeho zvyky i zlozvyky. Vždyť já o něm vlastně nevím téměř nic.

„Nic zvláštního. Jen pár vět pro mě,“ zakroutí hlavou na všechny strany a pohledem se zatoulá někam do jiného světa. Pohledem a předpokládám, že tím pádem i myšlenkami.

„Tomi?“ pronesu tiše svou otázku, čímž Toma vyruším z myšlenek a donutím ho vrátit se zpět sem, zpět do reality. Stočí na mě svůj roztomilý obličejík s přívětivým úsměvem na tváři. Ať si říká, kdo chce, co chce – buď jsi krásný, nebo nejsi. Tom je.

„Hm? Ano? Co je?“ mrkne na mě a se zdviženým obočím a se zvědavostí v očích čeká, co chytrého ze mě zase vypadne. Často si říkám, jak mě někdo může pořád takhle snášet. Někdy si lezu na nervy i já sám sobě. Rozmyslím si to, co jsem původně chtěl Tomovi říct, na co jsem se ho chtěl zeptat a v hlavě si začnu utvářet něco jiného. To, co jsem chtěl předtím, nechám na později. Sjedu pohledem jeho obličej a zastavím se na jeho rtech. Už vím, co chci.

„Políbíš mě, prosím?“ zamrkám řasami. Oh, vzpomenu si na dobu, kdy jsem si svá kukadla rád zvýrazňoval černou tužkou, vyžíval se v černé barvě a byl neobvyklým rockerským skateboardistou. Jenže to mi bylo nějakých třináct nebo čtrnáct. Teď si na sebe raději vezmu volné oblečení, vlasy svážu do culíku, na což pak narazím kšiltovku a jdu. I když… čas od času ještě šáhnu po řasence, když je nálada. A ne jen po řasence, ale i po dalších a dalších zkrašlovacích prostředcích.

„Tak to udělám s maximální radostí,“ stydlivě se uculí, načež se s úsměvem na tváři skloní k mým rtům. Zvednu hlavu z jeho ramene a posadím se tak, aby náš polibek byl mnohem lepší, pohodlnější. Tom se zlehka otře o mé rty. Laská je, masíruje je a já jen nečinně sedím, vychutnávám si polibek, který mi dává on. On sám. Lehce mi přejede přes spodní ret jazykem, čímž mi jasně dá najevo, že mám pootevřít ústa, aby mohl svým jazýčkem znovu a znovu prozkoumávat má ústa. Bože! Pokaždé, když se naše jazyky o sebe otřou, mám pocit, že asi exploduji. V mém těle, jako by explodovala atomová bomba. A pravděpodobně ne jen jedna. Tom se ode mě s hlasitým mlasknutím odlepí, načež se tomu zasměje.

„Děkuju ti,“ poděkuju za polibek, který jsem si od něj vyžádal, a ještě mu dám jednu malou pusu na ústa.

„Já to dělám jedině rád,“ přitaká a potvrdí to ještě tím, že důrazně přikyvuje hlavou na souhlas s úsměvem od ucha k uchu.

„Jimmy nám na dnešní večer připravil překvápko. Neříkal ti o tom něco? Padla nějaká zmínka?“ snažím se vytáhnout z Toma, jestli mu Jimmy něco prozradil, co se týká programu na dnešní večer. Avšak ten jen nechápavě pozvedne obočí, jak to s oblibou dělá a zakroutí hlavou na nesouhlas.

„Ne, nic neříkal. Víš, náš skoro-rozhovor byl o něčem jiném něž o programu na dnešní večer.“

„Jak to myslíš? Ten skoro-rozhovor? Tedy, co tím myslíš?“ pro změnu nakrčím obočí já. Změním tak trochu polohu, aby se mi sedělo pohodlněji, a vybídnu blonďáka pohledem k tomu, aby mluvil.

„Bylo to spíš o tom, že Jimmy mluvil a já poslouchal. Takže proto skoro-rozhovor. Nic moc jsem neříkal. Promiň.“

„Proč se mi omlouváš? Já do tvé hlavy lézt, Tomi, nebudu, taková svině opravdu nejsem. Je jen na tobě, co tam nosíš, nad čím přemýšlíš. A to, o čem jste si s Jimmym povídali, z tebe taky tahat nebudu.“

„Ale… když… docela bych ti to chtěl říct,“ stydlivě zašeptá a pozvedne na mě pohled plný nejistoty. Panáček štěstí v mém mozku začne skákat a ječet natolik, že i já mám chuť skákat dva metry nad zem. On se mnou chce mluvit. Mluvit o jeho věcech. O jeho myšlenkách.

„Půjdeme do chatky, co ty na to? Tady je příšerné vedro, nedá se to vydržet. I na to, že už je později, taková výheň by už být nemusela. V chatce to sice není o moc lepší, ale alespoň trošku si tím určitě pomůžeme. Pojď,“ chytnu Toma za ruku a on za mnou poslušně vejde do chatky.

Když vejdeme, ze země posbírám všechny papíry, které jsem tu před chvílí odhodil. Oba si zujeme boty a jen bosky, v kraťasech, si vylezeme na dvě spojené postele. Oba v tureckém sedu, s pohledem upřeným do očí toho druhého. Tom se usměje, nadechne, nervózně si promne ruce, načež je položí na postel, zapře se o ně, zvedne se na kolena, nakloní se ke mně a vtiskne mi dlouhou, mlaskavou pusu na pusu.

***

„Co je v plánu na večer?“

„To ti budu povídat až v tu chvíli, kdy se dostanu k vyprávění o večeru. Což je po odpoledni a po večeři.“

„A v kolik že je večeře?“

„V šest, pokud se nemýlím. A až poté následuje večerní program. Večerní program plný zábavy.“

„Víš, co je pěkně nefér? Vůči mně?“

„Co je nefér? Vůči tobě.“

„To, že ty už celý příběh znáš. Od začátku až do konce. Znáš i ty dva. A já? Ani jedno z toho. To mi přijde nefér.“

„Dočkáš se. Sám moc dobře víš, že se dočkáš. Jen musíš prostě ještě chvíli vydržet.“

„Chvíli? Zatraceně dlouho. Vždyť jsme kde? V jakém datu?“

„Jedenáctého července, neděle.“

„A soustředění je do kdy?“

„Do třicátého prvního července, do soboty.“

„Tak vidíš, to je ještě… hodně dní.“

„Možná, že ano. Ale nebudu ti povídat všechny dny, do detailu, nejsem si jistý, že bych to stihl. Čas nás tlačí.“

„Tebe netlačí nic, mě ale vibrující mobil v kapse. Chvíli to počká, dopověz mi prosím to, co jsi začal vyprávět.“

„Dobře. Opravdu to není nijak důležité?“

„Ono to počká. Lidi se nezblázní. A když ano, je to jejich problém.“

„Jak myslíš.“

„Jak se říká – já nemyslím, já to vím. Pokračuj, prosím. Rád bych věděl nové a nové informace.“

„Budu povídat s radostí. Skončili jsme tím, že ti dva byli v chatce?“

„Ano, přesně tam.“

***

TOM

Ještě jednou se otřu o Billovy hebké rty, a pak se jen posadím zpět do původní polohy. Olíznu si rty, jak to s radostí dělávám, ať už jen po puse nebo i po polibku s Billem. Sám pro sebe se usměji a radostně se zhoupnu na měkké madraci. Jsem neskutečně rád, že mám možnost být tady.

„Asi mu budu muset poděkovat,“ ještě jednou mé myšlenky vykouzlí úsměv na mých rtech. Čas, který tu trávím, a především Bill, ze mě dělají takového smíška. Nevím, jestli by se to dalo nazvat slovem rozkošné, ale vím, že mohu s klidem říct, že je to příjemné a já jsem za to jedině rád.

„Cože? Co myslíš? Komu?“ nechápavě se na mě ten překrásný černovlasý kluk podívá, společně s pozdvihnutým obočím vzhůru.

„Myslím tím Jimmyho. Sice mi řekl jen pár vět, ale jedno jsem si z toho vzal. Komunikace,“ mrknu na Billa, ale ten pozvedne obočí ještě výše. V jeho hnědých studánkách se velmi zřetelně odrážejí otazníky, jak nechápe, o čem to tady kecám.

„Co?“

„Lidská společnost je v podstatě síť vztahů mezi lidmi. Když si ji představíme jako rybářskou síť, pak uzly představují lidi, a provázky či lana vztahy mezi nimi. Jenže, co to vlastně je, toto lanoví v lidském světě? Je jedna odpověď – je to komunikace,“ doslova mu odrecituji těch pár vět, které mi Jimmy řekl. Já si je vtloukl do hlavy.

„Oh, co tím chceš říct?“ Billův výraz se z nechápavého změní v překvapený, a hned na to se v rychlosti změní na zvědavý.

„Chci tím říct, že pokud s tebou nebudu komunikovat, mohl by se provázek, který spojuje dva uzlíky, přetrhnout.“

„Tím chceš říct, že…“ nenechám ho větu dopovědět a neomaleně a neslušně ho zastavím, když začne rozvíjet teorii o tom, jak to je, jak to pochopil.

„Tím chci říct, že já jsem uzlík, ty jsi uzlík druhý a spojuje nás provázek.“

„A tímhle vším chceš říct…?“ jeho výraz se opět změní na rozkošně nechápavý.

„Že budu otevřenější. Chci s tebou komunikovat. Nebudu ti, Bille, nic slibovat, ale chci se o to pokusit. Byl bych hrozně nerad, kdyby se provázek mezi námi přetrhl.“

„Dovolíš mi pomoct ti?“ přisune se ke mně blíže, do svých dlaní uchopí ty mé, které doposud jen ledabyle ležely na mých kolenou a s nadějí a mořem lásky v očích, čeká na moji odpověď.

„Budu jedině rád, když to uděláš,“ odkývám na souhlas a nakloním se k němu pro polibek. Když jsou naše rty od sebe vzdálené sotva pár centimetrů, ozve se klepání na dveře. Bill se ode mě o trošku oddálí.

„Kdo to je?“ křikne ke dveřím a zklamaně se na mě podívá. Dneska byl volný program, a i přesto ani teď nemáme chvíli klidu.

„Jimmy. Můžu dovnitř?“ ozve se tlumeně zpoza dveří.

„Jo, pojď dál,“ křikne nazpět a dveře od chatky se otevřou. Jimmy se na mě jen usměje, pak stočí pohled na Billa.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale volal mi ten chlapík, co jsem mu dal všechnu organizaci na starosti. Ptá se, na kolikátou to mají přivést.“

„Řekni mu tak na půl devátou, myslím. V šest bude večeře, takže než se navečeříme, je sedm a než shrneme dnešní den a řeknu všem program na zítřek, je tak osm. Myslím, že půl devátá bude ideální,“ mele Bill, Jimmy jen kývne a odejde zase pryč. Ač nechápu, neřeším to. Konečně můžeme dokončit to, v čem jsme byli přerušeni – políbit se.