autor: Rachel
První, jasné paprsky bílého, denního světla se prodraly skrze závoj snů a hustou, černočernou tmu a vůbec poprvé za několik dlouhých hodin zesílily svůj jas, až jejich světlo dokázalo oslepit i spící mysl černovlasého chlapce. Bylo to jako něco mimořádného, něco, co přicházelo a přišlo tak nečekaně a náhle. Světlo, které se zjevilo v jeho temném, nekončícím tunelu, plném husté, neproniknutelné tmy, beznaděje a zatracení. Světlo nového života…
Husté, černé řasy se mírně zachvěly, zamihotaly se v teplém, letním vánku… a jejich závoj poodhalil hnědé mandlové oči, jež ovládal ospalý, až snový nádech. Konečně! Konečně mohly zamrkat, konečně mohly upřít svůj, ještě spící pohled, konečně se mohly rozhlédnout po pokoji. Konečně jim bylo dovoleno spatřit denní světlo a svět kolem nich.
Pomalu zamrkaly a nato jimi jejich majitel ospale zamžoural někam kolem sebe. Stačil však jeden jediný pohled a v jeho očích se zablesklo překvapení, zatímco na jeho čele se vytvořila malá vráska. Myslel si, že se mu to jen zdá… všechny jeho pochybnosti se však rozplynuly ve chvíli, kdy mu odpovědí byl velký, bílý strop… až povědomě známý jeho mysli. Opravdu už nerozeznával realitu od snů… nebo se mu to opravdu jen zdálo? To jasné světlo, několik hodin přetrvávající v jeho mysli, jako by se během několika vteřin rozplynulo… a s ním odešlo i to, co naplňovalo jeho stále zasněnou mysl. Velké, neznámé místo, vysoké, železem pobité dveře, černá, stále se ztrácející i houstnoucí tma… a malá, krásná panenka.
Jeho oči znova odhalila víčka s dlouhými řasami… a černovlasý chlapec se jen rozespale rozhlédnul kolem sebe, po zvuku tichého, avšak pravidelného dýchání. Jeho pohled pomalu přelétnul celý pokoj… a spočinul na osobě, sedící na židli jen malý kousek od jeho postele. Ta tvář… Byla tak známá. Vlasy, které do ní spadaly a zahalovaly ji, oči, které bloudily po bílé podlaze, jakoby ani neznaly cestu a směr svého pohledu, a dlouhé, štíhlé ruce, které se mírně, přesto však znatelně třásly nervozitou a očekáváním. Tohle byla přeci…
„Mami…“ tichý šepot protrhnul ticho v pokoji… a Billovy oči poprvé vzhlédly k osobě, sedící na židli, která sebou mírně trhla. Stačil jen okamžik… a pohledy jejich očí se střetly v tom jednom jediném, zračícím sílu tohoto okamžiku. Sílu okamžiku, která vzrůstala s každou další vteřinou a naplnila až po okraj Simoninu mysl, nitro… i srdce, které vynechalo jeden úder.
„Billi,“ Simonin hlas se roznesl celým pokojem a dolinul se až k uším černovlasého chlapce, který jej stačil zachytit. Stačil jen okamžik… a Simonina náruč se setkala s tou jeho v pevném, vroucím objetí, plném emocí, které rázem naplnily celou místnost, celý pokoj.
Najednou byly všude, vznášely se kolem nich a oba je cítili víc, mnohem víc, než kdy jindy. Cítil je Bill, ještě ležící ve své posteli a stejně tak i Simone, jejíž mysl i srdce už nedokázalo déle odolávat síle tohoto okamžiku. První slzy opustily její oči a pomalu stékaly po její hebké tváři, zatímco ona si k sobě svého syna tiskla stále pevněji a pevněji. Nemohla tomu uvěřit. Tohle byl zázrak přímo z nebes…
„Billi, konečně. Už jsem ani nedoufala… Tolik jsem se o tebe bála, zlato,“ zašeptala zoufale a užasle zároveň mezi vzlyky a jen vzpomínka na několik posledních hodin bolestně sevřela její nitro těžkými, ostrými provazy. Ta beznaděj, kterou zažila. Ta nejistota, kterou musela vytrpět. Ten strach, se kterým pozorovala západ slunce, temný závoj noci i ranní svítání, zatímco v duchu očekávala ortel nemilosrdného osudu. Ještě nikdy jí čas neubíhal tak pomalu… a ještě nikdy nezažila tolik strachu a úzkosti, jako právě teď.
„Co se stalo?“ Billova tichá otázka se dolinula k Simoniným uším a Bill si jen mírně poposedl na své posteli. Stačil však jen malý pohyb a on pocítil někde ve své hlavě silnou, palčivou bolest. Jeho obličej se zkřivil nad tím nepříjemným pocitem… a on se zahleděl do očí své matky, které k němu vzhlédly se starostí, zároveň však i s neskrývaným dojetím a slzami. Až moc dobře si pamatovala ty nejhorší okamžiky svého života.
„No… ze začátku bylo všechno v pořádku, ještě když jsem přišla. Ale potom…,“ Simoniny oči sklopily svůj pohled a Simone se zhluboka nadechla, vybavujíc si tak skutečnost před několika hodinami. Pomalu vzhlédla k očím svého syna.
„Tvé srdce… se najednou, zničehonic zastavilo, prostě z vteřiny na vteřinu přestalo tlouci. Lékaři si s ním nevěděli rady, nevěděli, co dělat a nedávali ti vůbec žádnou naději. Mysleli si, že žádný z nich tu operaci nedokončí, podle nich už to ani nemělo smysl, jeden z nich to však dokázal,“ další slza stekla po Simonině tváři, tentokrát to však nebyla slza smutku a ani bolesti. Přes její rty vůbec poprvé během několika posledních hodin přelétl lehký úsměv a její dlaň jemně spočinula na tváři svého syna.
„To Tom dokončil celou operaci a dal ti tím nový život. Poslali jej na chodbu, protože si mysleli, že by něco tak náročného nezvládl, stejně se však na sál po pár minutách dostal. Lékaři říkali, že se málem zhroutil, když viděl, jak na tom jsi, po chvíli se však tvoje srdce znova rozbušilo… a Tom odmítl odejít ze sálu a nechat tě samotného. Téměř celou operaci odvedl on sám a po dvou hodinách tě odvezli samotného sem na pokoj. Žádný z nich mi ale nedovedl vysvětlit, co se na sále vlastně stalo. Jako bys těch několik minut vůbec nežil. Lékaři mi řekli, že jsi prodělal srdeční zástavu, něco podobného se stává jen zřídkakdy. Ale tu operaci jsi přežil, a to je nejdůležitější,“ Simoniny rty se zvlnily do úsměvu a ona pevně stiskla Billovu dlaň v té své. Věděla, že nikdy nebude moci být dost vděčná lékařům, kteří jejímu synovi zachránili život. Byla na něj, a hlavně na staršího syna, velice hrdá.
„Odvezli tě sem na pokoj, ale mně zakázali jít dovnitř. Až po pár hodinách mi dovolili být s tebou… a čekat, až se probudíš. Seděla jsem sice na chodbě celou dobu, jedno si ale vysvětlit nedokážu. Když jsem sem totiž přišla, bylo tu tohle,“ Simoniny oči se odtrhly od těch Billových… a spočinuly na jeho nočním stolku, který však nebyl prázdný.
Stačil jediný pohled na něj… a Billovým očím se naskytlo něco překrásného. Překvapeně zamrkal, zatímco jeho oči přejížděly po sotva rozvinutých poupátkách, po rudě červených plátcích a nechávaly se unášet tou zvláštní září, která z nich vycházela. Omámeně vztáhnul svou ruku… a položil si do své náruče velkou kytici těch nejkrásnějších, rudých růží, přejíždějíc po nich bříšky svých prstů. Ne, tohle nemohla být pravda… jen krásný sen.
„Když jsem sem přišla, už to tu bylo. Nevím, od koho to je… ale rozhodně je to nádherné,“ Simonin hlas protrhl ticho v pokoji, tok Billových myšlenek však přerušit nedokázal. Přes jeho rty přelétnul jemný úsměv a jeho víčka se mírně přivřela, když sklopil svou tvář k té krásné, růžové nádheře a lehce k ní přivoněl. Nebyla to však jen vůně léta a růží, kterou stačil zachytit. Byla to ještě jedna…
A Bill ji cítil. Cítil ji v těch nádherných růžích, které svíral ve své náruči jako nejvzácnější poklad, cítil ji ve svém prudce tlukoucím srdci, cítil ji všude kolem sebe. Poznal by ji mezi tisíci. Byla to ta, která si podmanila jeho smysly, ta, kterou nosil ve svém srdci, ta, kterou miloval. Vůně jeho lásky…
Nečekal už na nic. Jeho tělo i mozek reagoval přirozeně, když sundal nohy z postele, seskočil a s růžemi v náručí rychle vyběhl ze dveří pokoje na chodbu tam, kam jej vedlo jeho srdce. Jeho nohy klopýtaly po nemocničních chodbách, hlava se mu motala a ztěžovala mu jeho kroky s posledními silnými dozvuky bolesti, jeho tělo bylo unavené a zesláblé, to mu však bylo úplně jedno. Nepotřeboval už nic dalšího slyšet. Byl si jistý a snad i šťastný tak, jako ještě nikdy. Slzy radosti i dojetí stékaly po jeho tváři, když pospíchal dlouhými, nemocničními chodbami ke svému cíli. Věděl, že už na něj čeká…
Jeho rty opustil poslední, hluboký výdech, když naposled zamrkal a dlaní se opřel do tolik známých, nemocničních dveří. Jeho kroky se zastavily… a jeho oči spočinuly na osobě, sedící za stolem.
„Tome,“ Billovy rty tiše vydechly jméno své lásky a Bill jen párkrát zamrkal před sebe, zatímco se jeho oči znova začaly zalévat slzami. Moc dobře věděl, co bude dál. Stačil jen okamžik… a on se ocitl v té nejkrásnější, nejhřejivější náruči na celém světě. Zahrnovala jej svým hřejivým teplem, ale také nekonečnou láskou a něhou.
A Bill ji cítil. Tom si jej k sobě přivinul jako ten nejkrásnější, nejvzácnější poklad a pevně, přesto však láskyplně, objal jeho chvějící se tělo. Cítil, jak se i jeho oči začínají zalévat slzami, v tuhle chvíli mu to však bylo úplně jedno. Tiskl si svou lásku k sobě, vdechoval vůni jeho nádherných vlasů a něžně líbal jeho tvář, čelo i rty. Nemohl uvěřit, že se mu splnilo jeho největší přání.
„Billi,“ zašeptal do černovláskových rtů a naposled mu oplatil jeho polibek, aby se od něj mohl odpojit. Jeho oči se během vteřiny střetly s těmi Billovými a Tom jen pomalu zamrkal. Stále tomu zázraku nemohl uvěřit i přesto, že od něj uplynulo už několik hodin. Znova se zadíval do těch nádherných, hlubokých očí, jaké však bylo jeho překvapení, když mu odpovědí v nich bylo několik malých slz, volně stékajících po černovláskově tváři.
„Lásko, copak je?“ zašeptal tiše a něžně setřel bříškem svého palce několik malých slz, stále se utápějíc v tom nekonečném moři čokolády, které k němu vzhlédlo. Billovy rty opustil tichý výdech a Bill se zadíval do Tomových upřímných očí. Ještě nikdy v nich neviděl tolik citů, lásky a něhy, jako právě teď. Cítil a věděl, že nebýt něho, určitě by tu teď nestál a neobjímal jej.
„Tomi, děkuju ti. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal, děkuji ti za tvou lásku. Děkuji ti za to, že můžu dál žít,“ zašeptal a vděčně se dívajíc do Tomových očí, dlaní spočinul na jeho jemné tváři, něžně jej hladíc. Cítil, že za to všechno vděčí právě jemu. Za svůj život, který v těch nejtemnějších chvílích prozářilo to nejkrásnější, nejjasnější slunce. Prozářil jej on.
„Ne, ne, lásko. Ty mi vůbec nemáš za co děkovat. Nebýt tebe a toho, jak jsi bojoval… bez tvé vůle a síly, bych to sám nezvládl. Slíbil jsem ti, že budeš žít… a svůj slib jsem také dodržel,“ Tomovy rty se zvlnily do jemného úsměvu a Tom Billa políbil na čelo s neskrývanou láskou. Vůbec to neviděl tak, jako Bill. Tohle byl pro něj přímo zázrak… a on už nad ním nechtěl déle přemýšlet…
Jeho rty rozzářil úsměv, když se posadil na židli a stulil si svého černovláska do náruče. Cítil, že už nemůže být šťastnější.
„Konečně tě mám u sebe, lásko. A nikdy, nikdy už tě ze své náruče nepustím. Miluji tě… a vždy tu budu s tebou a pro tebe, ať se stane cokoli,“ zašeptal tiše do té černé, voňavé nádhery a pousmál se, když se k jeho uším dolinulo tiché, blažené zavrnění. Jeho ruka se propletla s tou Billovou… a v jeho mysli se vynořilo něco, nad čím několik posledních hodin přemýšlel.
„Mám pro tebe dvě překvapení,“ šeptl do ticha své ordinace a viděl, jak Billovy oči zvědavě vzhlédly k těm jeho. Stačil jediný jejich pohled… a Tom věděl a cítil, že právě nastal ten správný okamžik.
„To první… je tohle,“ zašeptal a jeho prsty spočinuly na něčem stříbrném na jeho psacím stole, na co se právě upřel zvědavý pohled Billových očí, který se však v jedné vteřině změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Stačil pohled… a on v té neznámé věci v Tomově dlani rozeznal klíče. Klíče, které tak dobře znal. Klíče, které používal i on sám…
„T-Tome… t-to… t-to vážně…,“ vykoktal nevěřícně, stačil však jediný pohled do Tomových očí… a on věděl, že už nebude nikdy sám. Budou bydlet spolu se Simone, všichni tři, konečně jako opravdová rodina. Už už chtěl něco říct, umlčel jej však Tomův tajemný pohled, plný zvláštních odlesků.
Jeho oči se upřely do těch Billových a Tom se sám pro sebe pousmál. Věděl, že právě teď přijde to nejdůležitější.
„A teď to druhé překvapení,“ zašeptal a s úsměvem očima přejel po Billově více, než zvědavé tváři.
„Zavři oči, Bille,“ vybídl jej zvláštním, až zastřeným hlasem… a když se ujistil, že Billovy oči jsou opravdu skryty pod clonou víček a závojem hustých řas, svými prsty pomalu zajel do kapsy svých zelených kalhot. Jeho úsměv ještě více rozzářil jeho tvář, když položil do bílé, hebké dlaně malou, pootevřenou krabičku… a vzhlédl k dlouhým, chvějícím se řasám.
„Otevři oči,“ šeptl sotva slyšitelně, Bill jej však dobře slyšel. Pomalu zamrkal víčky s dlouhými řasami… a jeho překvapení už nemohlo být větší. Užasle hleděl na tu malou, avšak tolik překrásnou věc a nemohl uvěřit vlastním očím. V jeho dlani, v malé krabičce přímo uprostřed se třpytil malý, velmi jemný prstýnek z třpytivého, pravého stříbra.
A to bylo právě to, co Billovi tolik vyrazilo dech a dokonale jej připravilo o hlas. Hleděl na tu malou, třpytící se nádheru ve své dlani a nevěděl, co říct. Všechna slova mu v tuto chvíli přišla zbytečná, úplně zbytečná a on jen užasle těkal očima po malém, třpytivém prstýnku. Věděl, co tímhle chtěl Tom říct. V tomhle prstýnku, v tomhle malém, stříbrném kousku byla láska, veškerá láska, kterou k němu Tom cítil. Bylo to všechno, co dělalo Billa tolik šťastným. Jeho láska, kterou mu denně vyznával, jeho něha, kterou jej zahrnoval, jeho city, které k němu nikdy nevychladly. A jeho srdce, které mu patřilo a bilo jen pro něj.
A Bill to cítil. Jeho oči odtrhly pohled od té nádhery a on se zadíval do Tomových očí těmi svými, které se začaly zalévat slzami. Nevěděl, co říct. Tímhle mu Tom dokonale vyrazil dech… a Billovy city k němu ještě zesílily.
„T-Tome… j-já…,“ šeptl tiše, nato však plaše sklopil svůj pohled někam dolů. Nemohl to teď udělat. Bál se, že kdyby se jen na okamžik zadíval do Tomových očí, všechno to krásné by zmizelo… a to on nechtěl.
Tom to však takhle vůbec neviděl. Přes jeho rty přelétnul jemný úsměv a jeho dlaň něžně spočinula na té sklopené, přesto však tolik nádherné tváři, aby si ji jemně mohla nadzvednout do úrovně té své. Tom moc dobře věděl, co se právě honí černovláskovi hlavou. Věděl… a přesto si byl jistý svými city víc, než kdykoli předtím.
„Billi… Miluji tě,“ zašeptal s něžným úsměvem, zatímco bříška jeho prstů přejížděla po tváři, která k němu vzhlédla. Billovy oči se upřely do těch jeho… a Bill věděl, co musí udělat. Stačil jediný pohled do Tomových očí… a on věděl už jistě, že to, co cítí Tom, cítí i on sám. Věděl, že jeho pocity jsou správné stejně, jako hlas srdce, prudce bušící v jeho hrudi. Byl to právě on, co zbavilo Billa všech pochybností a všech jeho otázek, které byly v tuto chvíli úplně zbytečné.
Jeho rty se zvlnily do úsměvu a Bill se pousmál, vkládajíc svou pravou ruku do té Tomovy. Viděl, jak mu jeho láska jeho úsměv oplatila… a potom už jen cítil, jak mu na štíhlý prst nasazuje malý prstýnek. Zamrkal a sklopil k němu pohled svých rozzářených očí. Vypadal opravdu krásně, zářivě se třpytil na jeho prstu… a byl znamením jejich horoucí, nekonečné čisté lásky a nového, společného života.
I přesto však záře v Billových očích na okamžik pohasla a on vzhlédnul k těm Tomovým.
„A-ale, Tomi, co ti mám dát já?“ zašeptal, odpověď však ani v nejmenším neočekával. Tomův prst spočinul na jeho rtech a Tom pomalu, s jemným úsměvem na rtech zavrtěl hlavou. Věděl, že tahle otázka byla úplně zbytečná.
„Pšššt, lásko. Ty už jsi mi přeci dal… To nejkrásnější, co jsi mi mohl dát,“ šeptl něžně a přivinul si své největší, nejkrásnější štěstí k sobě, vděčně vzhlížejíc k modrým nebesům…
KONEC
Tááák, zazvonil zvonec a povídky je konec… xD
I když to možná pro někoho bude překvapivé, myslím, že už na konci minulého dílu bylo většině z vás jasné, co bude následovat. To slůvko o pěti písmenkách se nevyhnulo ani této povídce a já ji po půl roce mé práce uzavírám…
Pro někoho by možná tohle zakončení mohlo být překvapením, ale já si myslím, že právě takhle si to většina z vás přála a přála jsem si to i já. Bylo a dopadlo to přesně tak, jak jsem tuhle povídku plánovala napsat a teď můžu s čistým svědomím spát, protože vím, že ti dva jsou spolu… a tak to má (alespoň v téhle povídce) být:-)
Prvně musím říct, že nelituju jediného dne, hodiny a ani minuty, které jsem s ní strávila. Byla se mnou pořád, ať už když jsem ji psala, nebo jsem jen přemýšlela nad tím, co a jak bude dál. Tenhle příběh nebyl napsaný jen kvůli dvojčatům a jejich lásce, kterou tady všichni máme moc rádi. Byl napsaný i s ponaučením a skutečností do života. Byl to důkaz toho, že i když si člověk myslí, že je pro něj všechno ztracené a nemůže prožít už nic pěkného, objeví se něco, co mu jeho život pěkným udělá. Něco, co jej udělá šťastným… a nezáleží vůbec na tom, co právě prožívá a kolik času mu zbývá. Proto by člověk nikdy neměl smutnit, ale naopak si užívat každé vteřiny. Nikdo z nás neví, co mu zítřek připraví…
Na závěr bych chtěla vyslovit jedno velké DÍKY!!! Patří v první řadě jedné dámě, která byla tolik ochotná a věnovala svůj volný čas betování těchto dílů:-D A v druhé řadě samozřejmě patří vám, mé největší podpoře jak v dobrých dnech tak také ve chvílích, kdy jsem moc síly a chuti k psaní neměla. Díky vám je povídka dokončená a já vám moc děkuju za všechny komentáře a i za to, že jste ty řádky vůbec četli. Vaše ohlasy byly úžasné a asi nikdy se nepřestanu opakovat, že v tomhle jste prostě úžasní xD
Povídka je tedy dokončena a já už teď vím, že mě bude chybět. Bez výčitek můžu říct, že ji miluju, jako ještě žádnou jinou před ní a že jsem do ní vložila kus sebe. Mám ji ráda, opravdu ráda… a doufám, že ji máte a budete mít rádi alespoň z malé části tak, jako já. Možná některým z vás bude chybět… ale něco končí, a něco nového zase brzy začne xD
Děkuju ještě jednou moc za všechno, mám vás moc ráda:-*
Pa, a zase brzy
Rachel xD
autor: Rachel
betaread: Janule
Když jsem viděla "Konec" málem se mi zastavilo srdce. Tuhle povídku jsem měla moc ráda. Těším se, až napíšeš něco dalšího 🙂
Cožeeeeeeeeeeeeeeeeeeee???????????????????!!!!!!!!!!!!!!! Tak ale tohle si mi včera neřekla!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Týýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý……. jak si opovažuješ jí vůbec ukončit????????? Mě už hrozně chybí teď!!!!!!!!!! Povídka byla dokonalá… baštila jsem každej dílek…. Tom se mi tu zdál hrozně jiný… a jako doktor strašně simpatický…. před ním bych šla na kontrolu do spodního práda xDDD Prostě mi to k němu sedělo, živě jsem si ho uměla představit, a jakmile jsem byla párkrát za tu dobu vybavila jsem si tuto povídku, i když jsem žádnýho Toma nezahlídla… jen jednoho taky hezkýho mladýho saniťáka, ale nebudu odbočovat jinam xD
Prostě byl sexy jako doktor Tom, a Bill jeho pacient… každej díleček byl krásnej… užasně píšeš…. ani v nejmenším jsem nečekala že by dnes mohl být konec… tu povídku jsem si zamilovala a teď je u konce…..x(
Rozhodně si jí přečtu víckrát za sebou jako ostatní povídky který miluju. A ty!!!! Ty koukej psát nějakou další….abych měla co číst x) Klidně by mohla bejt i druhá řada… jenže to bys jim v ní ještě ublížila xD Mělo to nádhernej konec… Bill přežil… mělo to Happy End… takže jsem spokojená…. jen mě to fakt zaskočilo, počítala jsem s tím že to bude mít ještě tak 60-70 dílečku, což bych se vůbec nezlobila xD Právě na opak! Ale že jsem dnes se na ní těšila… xD Už jsem 2x spala přes noci a pak jen čekala až budu moct jít k pc a přečíst si ten skvost x)
Jako ale mohla si mi aspoň říct že to bude ten poslední…. možná bych tak nespěchala a spíš se to snažila oddálit xD I když konec má každá povídka, jednou to muselo přijít, aspoň to máme za sebou. Jsem ráda žes Billa nenechala jít s tou panenkou!!! xDD Nesympatická, fakt jsem měla chuť jí uškrtit xD kdyby aspoň ten panáček xD Nakonec jak to bývá Bill nepamatoval, což je vlastně dobbře xDDD Mimochodem, už vymýšlíš další název na povídku? xD
Tak Rachel,co ti mám na to říct…?To jsi mě musela tak mučit,když jsi stejně chtěla nechat Billa přežít???Ukrutnice jedna!xD A teď vážně,tuhle povídku jsem si absolutně zamilovala,prožívala ji a trpěla stejně jako Bill s Tomem,a když jim bylo zle,tak mě bylo snad ještě hůř.Psala si ji myslím,s pokorou a láskou,a výsledek je nádherný,jsem strašně ráda,že se Bill uzdravuje,a zároveň je mi moc smutno,že další z mých nejoblíbenějších srdcovek končí….doufám,že tě inspirace neopustí,a dočkáme se od tebe dalšího literárního pokladu,na který se už předem neskutečně těším….děkuju ti za nádherné chvilky,strávené s tvojí povídkou ♥
Popravdě? Čas od času jsem měla po přečtení dílků tolik slov na rozdávání, že jsem pak nevěděla, kdy přestat. Tahle povídka byla kouzelná, a ač nejsem romantička, četla jsem ji. Ty mě totiž Rachel svými povídkami oslovíš vždy. A tak tomu bylo i tentokrát. A já jen doufám, že tomu tak bude i nadále. Že se tu od tebe objeví další, skvělá a ještě lepší, povídka. K téhle bych snad jen řekla, že – jak už jsem zmiňovala častokrát, nemám slov. Slova dokonalá, galaktická, úžasná, mňamózní? Nevím, je to tak zvláštní a nádherné, že slova nestačí. Ale myslím, že to ty, po pár mých komentářích, doufám, víš ;o) Budu doufat a těšit se na další tvoji povídku.
Tojle byla přenádherná povídka..Rachel má talent snad od boha x)) Dokáže nadpisem a jednou větou připoutat čtenáře k monitoru a zařídit aby se už neodtrhly x)
IKdyž..ty moje slzy kterými jsem utopila klávesnici když byl umřel ti neodpustím xD
Ale každopádně hrozně moc moc se těším na další povídku od tebe x)
Děkuji vám ještě moc za nádherné komentáře, holky, jste vážně zlatíčka xD Tyhle vaše komentáře mě opravdu dojaly, teď už jistě vím, že celá tahle povídka za to stála…:-*
Co se týče něčeho dalšího… Během příštího týdne se tu objeví překvapení… a bude to něco opravdu… speciálního… Už se na vás těším a děkuju ještě jednou moc moc.
Pa, Rachel xD
krásná povídka…mám jí moc ráda a určitě se k ní ještě někdy vrátím…moc krásná!!
Tak konečně, konečně jsem to dočetla, i když je to smutné. nebylo totiž špatný mít před sebou pořád další dílky takhle úžasné povídky! Snad si to, Rachle, ještě přečteš, i když to píšu takhle pozdě.
Musím říct, že jsem se o Billa hrozně bála, kdo ne, že? Ale jak mu panenka dovolila jít v minulém díle zpět za Tomem, tak jsem musela bulet štěstím a dojetím a tenhle díl? naprosto nádherné…ty růže, jak běžel za Tomem, klíče, prstýnek…Jen by mě zajímalo, co na jejich lásku bude říkat jejich společná maminka. Ale oni si to vzít nenechají.
Děkuju za tuhle povídku, je úžasná, přenádherná!
promin, Rachel, že nejsem schopná napsat tvoje jméno, omlouvám se 😀
Jsem ráda že to mnělo dobrej konec.Moc hezký napsano.
Ďakujem za tento koniec. V posledných dieloch som sa naozaj bála a prestávala som veriť, že to skončí dobre. Ale stále som si vravela, že po tom čo som od Teba prečítala, a všetky príbehy boli krásne plné nehy tak ani toto nemôže byť iné. Som za to šťastná. Je to posledný príbeh od Teba ktorý som mala neprečítaný. Niektoré som čítala už viackrát, milujem Tvoje poviedky, pretože u Teba je záruka, že sa upokojím a užijem si neskutočnú nehu a lásku. Ja zbožňujem keď sa tí dvaja milujú a u Teba je to tak po celý čas. Ďakujem za všetky krásne chvíle, ktoré som pri Tvojich poviedkach strávila a ešte určite strávim.