Lutte pour l’amour 14.

autor: Lady Kay

Mé oči stále dokola pročítají řádky na displeji bratrova mobilu. Všechno ve mně vře, nejraději bych něco vzal a hodil tím proti zdi, abych ze sebe ten vztek dostal. Nebo kdybych aspoň mohl začít ječet a vyřvat všechnu tu zlost a nenávist vůči osobě, kterou vlastně ani neznám, a přesto ji nesnáším. Jenže nemůžu, musím to polknout a dusit v sobě, protože nevím, jak bych případné střepy na zemi nebo řev vysvětloval Tomovi. Že já idiot vůbec na ten mobil sahal a četl jsem to! Otázkou zůstává, zda je lepší utápět se v nevědomosti a netrápit se, a nebo vědět a čelit vzteku a smutku. Když člověk nic neví, nemůže ani nic dělat, ovšem když ví, tak…

Na rtech se mi s nápadem, jenž mi problesknul hlavou, objeví škodolibý úsměv. No, počkej, já ti ukážu Tomíka, děvenko! Ještě jednou si pročtu SMSku od „krásné“ neznámé a dám ‚odpovědět‘. Během několika vteřin sesmolím takovou odpověď, že si ji jistojistě slečinka za rámeček nedá a na mého drahého bratra si už ani nevzpomene. Svůj výtvor si po sobě ještě přečtu a odešlu ho. Zprávu od té slepice, co se snaží vetřít do přízně mého dvojčete, okamžitě smažu a mobil vrátím na jeho místo. Právě včas, slyším totiž dupot po schodech oznamující mi, že se Tom vrací zpátky.

„Hotovo!“ oznámí mi na prahu a otočí se kolem dokola, abych si jej mohl pořádně prohlédnout. Neuvěřitelně mu to dneska sluší… I když teď mě tak napadá, že mu to sekne vždycky. Ať si na sebe vezme cokoli, vypadá úžasně. Miluji na něm červenou barvu a jak tak pozoruji, malinko pozměnil svůj šatník. Divný, že jsem si toho všiml teprve teď, když už je tu takovou dobu. Už nenosí ty svoje „stany“, oblečení je pořád volné, ale už ne tak, že bychom se do něj oba vešli dvakrát.

„Teď ty…“ přistoupí ke mně a vezme mě do náruče. „Tak pojď, ty moje princátko.“

S posledním slovem se uculím jak měsíček na hnoji. Jak krásně to slůvko od něj znělo! Copak bych mohl někdy připustit, aby mě o něj někdo připravil? Ne, nemohl! On je můj, jen můj! Nikdo jiný na něj nemá právo, žádná holka ho nezná tak jako já. Ani jedna z těch fiflen neví, co si Tom přeje a čeho se bojí, co má rád a co mu naopak vadí. Počáteční výčitky, že jsem udělal něco hodně špatného, mizí s každou další sekundou v Tomově náručí…

..::Tom::..

Doteď nemůžu uvěřit, že se mi povedlo přesvědčit Bill, aby se mnou vyrazil ven. Když jsem se ho ptal, byla ve mně dušička malá. Čekal jsem, že po mně vyjede a rázně můj bláznivý nápad smete ze stolu. Ale přesvědčil jsem ho, jsem dobrej. No, přesvědčil… To asi nebude zrovna vhodný výraz. Moc jsem ho totiž nepřesvědčoval, Bill na můj návrh kývnul takřka okamžitě. A dobře udělal, pobyt na čerstvém vzduchu mu jedině prospěje a mně taky…

Sice jsem v domě, ve kterém jsem strávil dětství a zpočátku jsem byl i nadšený, že tu můžu znovu pár dní pobývat, ale poslední dva nebo tři dny moje nadšení vymizelo a mám pocit, že se tu každou chvilku udusím. Rozhodně to nemá nic do činění s bratrovým současným stavem, to vůbec ne. Je to ve mně. Jednak mě mučí můj noční děs a jednak ty vlezlé vzpomínky. To ony mi způsobují tento tísnivý pocit, kterého se ne a ne zbavit.

Po víc než hodině Billova zkrášlování se za námi konečně zaklaply dveře. Šílený! Už jsem skoro zapomněl, jak dlouho mu trvá, než si vybere něco na sebe. Nejen že mě přinutil vytáhnout ze skříně snad všechno jeho oblečení, ten malý ďábel mi ještě k tomu „nařídil“ najít jeho černou kšiltovku, bez které „já, Tome, ven nepůjdu ani za nic“. A co udělal milující sourozenec? Prohrabal všechny jeho čepice, dokud tu zpropadenou černou pokrývku hlavy nenašel. K mé neskonalé radosti a jeho velkému štěstí, možná by mi totiž ujely nervy a bratříčka bych zaškrtil, obzvlášť potom, co jsem musel srovnat trika podle barev, se Bill nezaobíral svými vlasy, sepnul je do culíku a hotovo.

Teď usazený přede mnou zvědavě pokukuje po tom, co se kde šustne. Sem tam mi položí nějakou tu otázku, ale vesměs mlčí a kochá se okolím. Docela mě překvapilo, že v parku, kam jsme zamířili, není ani živáčka. Ale taky dobře, Bill se cítí jistě mnohem líp, než kdybych s ním vyrazil do centra, kde je hlava na hlavě. Stočím vozík k lavičce, na kterou se v následujících chvílích hodlám usadit, nejsem zvyklý na nějaké dlouhé špacírování.

„Snad nejsi unavenej?“ popíchne mě bráška.

„Nezapomínej, Billi, že už nejsem nejmladší. Mám svůj věk…“ po vzoru důchodců si promnu kolena a nasadím bolestný výraz.

„Aha, tak to si odpočiň. Ale musím uznat, jak tak na tebe koukám, že na starouše vypadáš dost dobře.“

„Viď? Sexy stařík,“ mrknu na něj. Bill se na mě zašklebí, což jsem vlastně čekal. Jedna z mála věcí, v čem jsme si podobní. Za okamžik se ale úšklebek změní v kouzelný úsměv, v takový, který umí jen můj bráška, a kterým dokáže rozzářit i ten nejpochmurnější den.

„Sluší ti to, Bille. Když… Když se směješ,“ složím mu kompliment, ale vzápětí se opravím: „Vlastně pořád… Sluší ti to vždycky.“

Trdlo, zase se červená, což nechápu, když jsem řekl jen pravdu. Kdyby mu to řekl někdo cizí, třeba nějaká holka, tak budiž, ale červenat se, když mu složí poklonu bratr… No jo, Bill. Nelhal jsem. Rozhodně mu to takhle sluší mnohem víc, než když lítal po okolí s vlasy alá dikobraz a byl nalíčený. Já vím, jeho styl… Netvrdím, že by mu to neslušelo, ale mně se víc líbí takhle. Každá holka by mohla olíznout všech deset, kdyby o ni Bill projevil zájem.

„Já být ženská, hochu, tak nevím, nevím. Asi bych se neudržel…“

..::Bill::..

„A nebýt můj bratr…“ zamumlám si pro sebe a sklopím pohled. Vím, že to nemyslel zle, spíš mě chtěl potěšit, nemohl vědět, že by mi jeho poznámka mohla ublížit.

„Říkal jsi něco?“

„Ne, jen jsem… Proč musíme mluvit o mně. Co ty?“

„Jak co já?“

„Hele, nedělej se, víš jak to myslím. Co ty, bratříčku, pověz taky něco o sobě,“ pobídnu ho a doufám, že se ujme slova. Jednak se snažím odvést jeho pozornost od mé osoby a jednak se chci o něm alespoň něco dozvědět. Během těch pár dnů, co je Tom se mnou, toho moc o sobě neprozradil. Když ovšem pominu tu Anette nebo jak se jmenovala a bez této informace bych se klidně obešel.

„No, co by tě tak mohlo zajímat? Svobodný, bez závazků. Možná jsem menší cvok než předtím, zřejmě stárnu,“ zašklebí se a pokračuje dál: „A taky můj pohled na pár věcí se změnil.“

Slůvka ‚svobodný‘ a ‚bez závazků‘ bylo to, co jsem chtěl slyšet. Vyplývá z toho, že žádnému nepříteli v sukni se nepodařilo ukořistit lásku mého bratra. Skvělé, opravdu skvělé! Ovšem, co mě zaujalo, je bratrovo přiznání, že se na něco dívá jinak jako kdysi, proto ho otázkou vybídnu, aby mi malinko objasnil, co tím je myšleno: „Například?“

„Například… Například… No, třeba jsem přehodnotil svoje priority. Dokážu už rozeznat, co je a co není důležité.“ Tom se na mě zadívá a jeho pohled ve mně vyvolá pocit, že mé tušení bylo správné, a to že přehodnocení priorit má jistou spojitost s mou osobou. Rozhodnu se mlčet, protože o tomhle fakt nemám náladu mluvit a akorát bychom se dostali od Toma zpět ke mně. Bratr naštěstí nemá v úmyslu rozvádět předchozí větu a místo toho doplní svou krátkou zpověď: „A kdyby tě to zajímalo, aktuálně je tvůj bráška nezaměstnanej…“

„Ty nepracuješ? Ale máma mi říkala, že…“ Co si pamatuju, vyprávěla mi, že Tom pracuje v nějaké firmě a dělá cosi s grafikou nebo co. Moc jsem ji tenkrát neposlouchal. Že by se spletla?

„Jo, makal jsem, ale vybodl jsem se na to. Ta práce… Bože, kdybys to viděl!“ rozhazuje během vyprávění rukama. „Byla strašně stereotypní. Když jsem nastupoval, naslibovali mi hory doly, a ve finále mě zavřeli do kanclu, a nechali mě hrabat se ve štosech papírů. A měl jsem pocit, že se mnou jednají jak s naprostým imbecilem… Všechno mi vysvětlovali, jak kdybych byl naprosto tupej. Tak jsem dal výpověď.“

„To je strašný…“ Jsem rozhořčený tím, co mi řekl, ale zároveň mě napadlo, že on alespoň může něco dělat, zatímco já… Otázku, kterou jsem se mu chystal položit, zodpoví dřív, než je vyslovena.

„Před nedávnem jsem posílal žádost do jedný reklamky. Tak uvidím, co z toho bude. Doufám, že to klapne!“ mrkne na mě. „Hledali někoho pro svou pobočku v Curychu.“

„V Curychu? Ale… Ale to je přece ve Švýcarsku.“ Před očima se mi okamžitě objeví mapa a šílená vzdálenost, která by nás od sebe dělila. Jen z té představy se mi udělalo špatně, a kdyby se to skutečně stalo a Tom by odjel, umřel bych. Sice náš vztah nebyl nikdy dvakrát růžovej, ale pořád byl ve stejné zemi jako já. Kdyby odjel, puklo by mi srdce. A to jsem se radoval, že se to mezi námi zlepšilo!

„Já vím, není to zrovna kousek. Ale pochop, ta práce by mě fakt bavila. Konečně bych mohl dělat něco, co by mě naplňovalo, a kde bych se mohl realizovat. Čumět celej den do papírů v zatuchlým kanclu není nic pro mě…“

„Hm, hezký… Pak už jen domeček s bílým plotem, milující ženušku a párek krásných dětiček… Krásný, tleskám,“ pronesu uštěpačně.

„Myslel jsem, že mi to budeš přát.“

„Ale já ti to přeju, ani nevíš jak. Jen si jeď do Švýcarska a nezapomeň si s sebou přibalit myšku ze supermarketu, aby ti tam samotnýmu náhodou nebylo smutno… Jo, klidně mě ignoruj,“ probodnu jej pohledem, když zjistím, že mě vůbec nevnímá a místo toho čučí do mobilu.

„Tak tohle fakt nechápu…“ přejde moji poslední poznámku i narážku na blonďatou nádheru, jako by se nechumelilo, jako by o žádném Švýcarsku nepadlo ani slovo, a strčí mi mobil pod nos.

„Co já s tím?“ prsknu, jenže pak se zahledím se na písmenka a jméno odesílatele a… Do háje!