autor: Lea
Moc, moc, moc děkuji všem, co pravidelně komentují… každý komentář mě opravdu potěší x) A těšte se na 7. kapitolku… tam totiž nastane takový rozhodující zlom celého příběhu, od kterého se bude vyvíjet další pokračovaní x) Vaše Lea
Strážce zákona… Strážce bolesti
Roztřásl se, když si k němu Tom dřepl a nadzvedl mu bradu.
„Dívej se mi do očí,“ zasyčel. Bill chtě nechtě pomalu zvedl hlavu a zadíval se na Toma. Vyděsila ho zlost, která mu sálala z obličeje. Bál se toho, co přijde. Ale věděl, že se tomu nevyhne.
„Tak ty sis myslel,“ usykl ledově a sevřel Billovu bradu, „že mi utečeš? Že budeš žít s Andreasem a já to nechám jen tak??“ Rukou mi sevřel vlasy a tahal dozadu, až Bill bolestí vyjekl.
„Dost…“ šeptnul a snažil se narovnat hlavu. Tom mu v tom ale zabránil. Oči mu plály zlostí z toho, že mu chtěla utéct hračka. Byl v takovém stavu, že by Billa snad i zabil.
„Nikdy, nikdy mi neutečeš, rozumíš?“ vrčel chlapci do obličeje, a když se mu pokusil vyškubnout, sevřel ho ještě pevněji.
„Au…“ šeptnul Bill a obličej se mu zkřivil bolestí, když mu Tom vyrval pramen vlasů. „Proč to děláš?“ neměl daleko k slzám.
„Proč?“ zasmál se chladně Tom. „Protože jsi ta nejlepší děvka, kterou jsem kdy měl, a ještě navíc tě mám zadarmo… nenechám tě zdrhnout,“ vysvětlil a rukou přejel po Billově studené tváři. V tom dotyku nebylo ani trošku něžnosti.
„Víš vůbec, jak mi ubližuješ?“ zeptal se tiše Bill a po tvářích se mu koulely slzy. Tom se zašklebil.
„Málokdy se starám jestli své děvce ubližuju,“ odvětil prostě.
„Jsem tvůj bratr…“
„S takovými kecy na mě nechoď,“ zarazil ho hrubě Tom. Oči mu zase plály vztekem. Naděje na to, že by to mohl přejít bez trestu, byla nenávratně pryč.
Bill vyděšeně zakňučel, když mu bratr uštědřil facku. Jeho tělo se začalo opět neovladatelně třást. Bál se… tak moc se bál…
„Asi jsem tě nikdy nenaučil slušnému chování, viď,“ ušklíbl se zle Tom. Bill na zlomek vteřiny hleděl svému bratrovi do obličeje a o vteřinu později ležel na zemi a s vzlyky si držel svůj krvácející nos. Tom se zatvářil spokojeně a druhou dobře mířenou ranou rozsekl Billovi ret.
„Já tě naučím, že nemáš utíkat a máš být hodnej,“ zasyčel a černovlásek srdceryvně zakvílel.
„Drž hubu!“ okřikl ho Tom a jeho pěst praštila Billa do bříška. Ten se okamžitě zkroutil do klubíčka a potichu kňučel bolestí. Vzápětí ucítil, jak mu do zad narazilo něco tvrdého. To ho Tom nelítostně nakopl jako nějakého psa. Už teď věděl, že bude mít hodně modřin. A že je těžko bude před ostatními skrývat. Copak si nikdo nikdy nevšimne, jak moc trpí? Nikdo neukončí jeho bolest?
Zakřičel, když Tom věnoval další ránu jeho rozkroku. Oči se mu zalily slzami. Schoulil se do klubíčka a naříkal nad tou ohromnou bolestí. Bylo to k nevydržení. Tom ho s úšklebkem pozoroval. Vypadal, že si bratrovu bolest užívá každým douškem.
„Tak co, Bille?“ zeptal se po chvíli, když Bill přešel ze zoufalého naříkání na tiché a bolestné kňučení. „Hodláš mi ještě utíkat?“
Bill k němu zvedl oči zmáčené slzami bolesti. V tu chvíli věděl, že svého bratra nenávidí. Tolik ho nenáviděl. Chtěl mít od něho klid… snad i smrt by byla vysvobozením. Po smrti by přišlo prázdno. Ale hlavní by bylo, že by tam nebyl žádný Tom, který by ho opakovaně znásilňoval, bil, urážel, vyhrožoval a ponižoval. Jenže věděl, že on tomuto peklu neuteče. Plameny pekla sahaly čím dál tím výš a pohlcovaly Billa celého.
„Ne,“ zašeptal Bill. Jen v jeho hlavě zněla pravá odpověď na Tomovu otázku. Ano, ano, chci utéct daleko od všeho utrpení…
„Vidíš, že začínáš být hodný chlapec,“ řekl pochvalně Tom a pohladil své dvojče po tváři. To před jeho horkou dlaní ucuklo.
„Prosím… nech mě,“ prosil Bill jako už tolikrát. Nevěřil, že ho Tom nechá na pokoji a nepletl se.
„Ale broučku, vždyť ještě nepřišlo to hlavní, co jsem měl v plánu,“ probodl ho očima Tom. Bill vyděšeně zakvílel a vrhl se ke dveřím. Chtěl nějak přivolat mamku, která by mu jistojistě pomohla, chtěl co nejrychleji vyběhnout ven a schovat se u Andyho…
Cítil, jak ho Tomovy ruce popadly za pas a hodily na postel. Zakřičel bezmocí, když ucítil na sobě jeho tělo. Do očí mu vhrkly slzy, když mu uštědřil facku a zuřivou výhružkou mu přikázal mlčet. Dal se do dalšího zoufalého pláče, když z něj začal strhávat oblečení.
„Ne, prosím, ne,“ vzlykl chlapec a snažil se dostat se zpod bratrova těla. Jenže mu to nebylo nic platné. Tom ho držel až moc silně. Bill věděl, že nemá šanci utéct. On ostatně nikdy tu šanci neměl, a když se naskytla, tak ji nevyužil. Na to se až příliš bál.
Tom se nedočkavě svlékl a hltal bratra očima. Nikdy ho nepřestávalo fascinovat bratovo štíhlé, bledé tělo. I když ho teď zdobily četné modřiny a šrámy, tak stejně bylo nádherné. Jako tělo nějaké laně. Tak štíhlé, tak půvabné.
Popadl Billa za pas a otočil ho na břicho. Nechtěl se mu při tom dívat do očí. Jeho ruce polaskaly ten malý zadeček nezvykle jemně.
Položil dlaň na svůj penis a párkrát zapohyboval rukou, aby byl na Billa plně připraven. Ani se nemusel moc snažit, chlapec ho vzrušoval už od pohledu. A co teprve, když se ho mohl dotknout… mlaskl a přejel rukou po bratrově boku. Dotýkat se ho může později, teď už nechtěl odkládat své vzrušení.
Nalehl na černovláska a ten zanaříkal, jelikož dobře věděl, co přijde. To nejbolestivější a nejvíc traumatizující, co mu Tom kdy udělal. Jeho tělo bylo ztuhlé jako kus ledu. Najednou se ale prohnulo, zkroutilo tak, jak mu to Tom dovoloval a zakřičel. Tom vnikl do jeho těla a to velmi bolestivě. Prosil ho, ať přestane, plakal, naříkal, vyhrožoval. Nic nebylo platné. Tom bratra prakticky ignoroval, jen tvrdě přirážel do jeho malého zadečku, nedbajíc, že to brášku bolí jako nic jiného. Zajímal ho jen vlastní chtíč a vlastní orgasmus. Bill byl jen děvka, hračka, na které se může uspokojit. Nic víc.
Polštář vsákl černé slzy a utlumil hlasitý křik bolesti, když Tom vyvrcholil. Bill drtil v pěstích prostěradlo, obličej zabořený do polštáře a snažil se nevnímat tu obrovskou bolest, která se do něho zabodávala jako šípy naplněné jedem.
A snad v tu chvíli se rozhodl. Že už nemůže dál. Že musí udělat to, co původně odmítal.
Vyhledat pomoc u toho, kdo má pravomoc ho ochránit.
Neměl na vybranou.
Na ulici postávala drobná postava zahalená do mikiny a na očích velké sluneční brýle. Křečovitě svíral tašku a neustále se kolem sebe nervózně rozhlížel. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Vzápětí ale své myšlenky zahnal. Jen se zbytečně děsí.
Rozhlédl se a pak rychle přeběhl silnici a zastavil se před velkou budovou, na které byla neonová cedule s nápisem Policie. Bill se před ní zastavil a párkrát se zhluboka nadechl.
Rozhodl se, že se svěří na policii s tím, co mu bratr už tolik let prováděl. Věděl, že mu nikdo jiný pomoct nemůže. A on se musel chytit každého stébla, které by ho zachránilo před pádem do propasti, na kterou myslel čím dál častěji. Čím dál tím častěji si představoval sám sebe, jak sedí v koupelně, oči zavřené, v jedné ruce žiletku a na druhé ruce jen jeho rudá krev…
Opřel se o stěnu policejní stanice a nervózně si skousl ret. Stále se nerozhodl, jestli má jít dovnitř, nebo ne. Na jednu stranu chtěl ukončit to příšerné trápení a bolest, ale na druhou stran, když si představil zklamané obličeje rodičů, kteří se dívají, jak Toma odváží v poutech policejní auto…
Byl tu totiž problém. Věděl, že i když matka uvěří tomu, co Tom udělal, bude zklamaná, smutná a snad i trochu rozzlobená na Billa. Rozzlobená na to, že kvůli němu opět ztratila syna, kterého tak dlouho neviděla. Bude mu vyčítat, že to měl říct první jí nebo otci, a ne jít rovnou na policii. Bylo by jí Billa líto, ale Toma snad ještě víc.
A to Billa bolelo. Nechtěl rodiče ztratit.
Ale jestli to neudělá teď, neudělá to nikdy. Musel říct stop tomuhle teroru. Neměl jinou možnost.
Zhluboka se nadechl a vstoupil do budovy.
Klapot jeho bot se rozléhal dlouhou chodbou a vydával nepříjemnou ozvěnu. Bill se roztržitě rozhlížel. Byl nervózní a snad i trošku vystrašený. Nebyl ještě pevně rozhodnutý, jestli to chce udělat, ale přesto šel dál dlouhou chodbou, na jejímž konci byly dveře. Bill vklouzl za ně a zjistil, že se dostal do nějaké místnosti, kde pobíhalo pár policistů a pár běžných občanů. Snadno se mezi ně vmísil a snažil se rozhodnout, kam má jít. Který policista byl asi určený k tomu, aby zastavil jeho sadistického bratra? Podíval se nalevo a zjistil, že si ho pečlivě prohlíží nějaká drobná, blonďatá policistka. Znervózněl, a ještě víc se zachumlal do své mikiny. Nemělo to cenu. Nedokáže to. Odejde, teď hned.
„Hledáš něco, chlapče?“
Bill se otočil a zjistil, že policistka mluví na něj. Vlídně se při tom usmívala a její tázavé oči byly plné jakési vřelosti.
„N-No já…“ zakoktal se Bill. Blondýna se na něho důkladně podívala.
„Ublížil ti někdo?“ zeptala se laskavě a na tváři se jí objevil lehký, leč uklidňující úsměv. Bill cítil, jak se údery jeho srdce trochu zklidnily.
„Já bych… chtěl někoho nahlásit,“ pípnul chlapec a zastrčil si dred za ucho. Žena přikývla a ukázala, ať jde za ní.
Bill se odevzdaně rozešel ke dveřím, ke kterým policistka kráčela. Pak zaslechl srdceryvný zvuk. Otočil se.
Nějaký policista držel kolem ramen nějakou ženu, která hlasitě vzlykala. Bill sebou při pohledu na ni škubl. Byla celá zubožená, vlasy měla, jako by jí někdo vyrval dlouhé prameny, obličej jí hrál všemi barvami, jak je měla poseté modřinami, nad obočím měla hlubokou ránu, z které jí vytékala krev, celá se třásla, oblečení, které na sobě měla bylo špinavé a roztrhané… a ona jen křičela. Bez ustání hystericky křičela.
Bill couvl. Nevěděl, co se té ubohé ženě stalo, ale najednou si uvědomil jednu věc. I když Toma policie sebere a zatkne, nenechají ho ve vězení věčně. A znal Toma. On si ho najde. Najde si ho, i kdyby odjel na konec světa. Pronásledoval by ho a hledal tak dlouho, až by zase skončil v jeho spárech. A tentokrát věděl, že by to nepřežil. Anebo by taky mohl říct nějakým svým kámošům. Ti by si na Billa počkali, pak by ho zmlátili, znásilnili, a pak možná i zabili…
Jeho výkřik se ztratil v hluku, který zde panoval. Nečekal na nic. Nevnímal hlas blondýny, který na něho něco volal. Rozběhl se pryč. Odstrkoval lidi, rozrazil dveře a utíkal dlouhou chodbou, jak nejrychleji uměl. Přitom se třásl a ani si neuvědomoval, že mu zpod brýlí stékají černé slzy. Běžel jako šílený. Konečně byl venku. Nadechl se mrazivého vzduchu, který ho začal pálit v plících. Z úst se mu vydral zoufalý vzlyk, když se rozběhl pryč od policejní stanice, pryč od všeho… běžel zpátky do pasti, kterou mu osud připravil. Strach mu nedovoloval se zachránit.
Škoda jen že si nevšiml postavy s černými copánky, která ho sledovala skrz sklo svého auta. Ruce se mu pevně zaťaly v pěst, když viděl Billa jak vyběhl z policejní stanice…
autor: Lea
betaread: Janule
Hlupáček. Teď ho určitě Toman skoro zabije, jestli se nestane zázrak. Stane se zázrak? *nadějně*
ah ne..
Takhle je to snad ještě horší..
Božee..chudinka Bill x(
Honem,další díl nebo se nervy zcvoknu o.O
Úžasný díl..^^
Miluju tu povídku….★ Achjo, ať už je Billda šťastnej 🙁 Nemůže se přece pořád jen trápit 🙁 🙁 ::(
ale ne!!!
Keď tam už išwl tak nemal zdrhnú!!!
No nič s tim neurobim…dúfam že to bude mať bejaký význam….a Tom sa spametá…konečne!!
No tak čo je moc je moc XD ja toho predýcham statočne ale tak takto to seknuť??? hmmmm sa nerobííí 🙁
jen tak dál… 🙂
no tak to sem na to zvědavá mohl by taky zakročit už Andy jinak nwm nwm co se stane Billovi až příde Tom domů 🙁
No, já zdechnu!!! Tohle díl byl úplně šílený – chudák Bill, už fakt začínám naprosto pochybovat o dobrém konci – i když vidina příštího zlomkového dílu mě celkem zmátla O__o Uvidíme, jak se to vyvine… jo a musím se opakovat – úžasná povídka! ^^
Omg tohle zase bylo jednou dílo. Upe jsem hltala každé slowo a najednou zase konec dílu. :/ 😀
Tak tak teď si bude myslet Tom, že ho Bill prásknul a tohle nebude moc dobrý. Jáj. Nemůžu se dočkat dalšího dílu. Je to upe psycho a napínawý jako kšandy. Takže honem dááál. 🙂
Jsem dost zwědawá na ten zlom, který w nadcházejícím díle přijde.
Miluju tuhle powídku <3
aaaa no to snad ne. To bude zase provar. Tom ted bude nasratej jako jeste nikdy. To me zabije tohle jednou. Jsem moc zvedava co bude v tom dalsim dilecku. Uz ted se ho nemuzu dockat.
Říká ti něco jako slova láskay, mír, radost a štěstí??? No toho se asi nedočkám. Ty vole, ale tohle je masakr já bejt Billem tak ho naprášim hned uteču pryč do jiný země s Andym a tradá žít někde jinde. Já to taky hltám pohledem,ale ty víš že sem spíš romantický člověk i když moje povídka k tomu nebude nasvědčovat.Moc pěkne napsaný fakrtys Leushko dvojše moje koukej psát dál at mám co číst .
A sakra tak to bude zase masakr až se s ním Toman setká to bude ještě horší než v tomhle dílu honem dááál
Tak nevím,ta poznámka autorky na začátku mě naladila trošku pozitivně,ale teď si teda vážně nejsem jistá,jestli to bude zlom k lepšímu…Do dalšího dílu nevydržím!!!!Jenom doufám,že mu Bill nikdy neodpustí,a že Tom bude pěkně trpět!!
Děkuju za komentáře x)) moc moc moc si jich vážím x))
A pro ty co doufají že Tom zázrakem procitne a Bill mu padne do náruče, bude asi realita nepříjemná xD
[14]: Já si právě od začátku přeju,aby to tak nebylo,to prostě odpustit nejenže nejde,a ani nesmí!!!
Oh, tak to je strašné! Asi se nedožiju dalšího dílu, njn Tom asi Bilovi neuvěří, že nic neřekl.. =((
ten ho zabije…nebo aspoň přizabije…x(