autor: Rachel
Dlouhé, štíhlé prsty jen letmo přejely po lemu zelené košile a jejich majitel jen vysíleně vydechl, očima těkajíc po liduprázdné, nicneříkající nemocniční chodbě. Pevně stisknul své zpocené dlaně k sobě, poposedl si na jednom z bílých, kožených křesílek a nervózně začal podupávat svou pravou nohou, pravidelný rytmus však jeho nervozitu ještě více zvyšoval, než aby mu od ní pomáhal. Připadalo mu, že tu sedí a čeká snad už celou věčnost, skutečnost se však podobala pouhým několika minutám. Ani to však nedokázalo vyhnat z Tomovy mysli ty neustálé, dotěrné myšlenky, které se mu v ní promítaly. Znova se zhluboka nadechl a už poněkolikáté pohledem netrpělivě přeletěl po hodinkách na svém levém zápěstí, aby se mohl opřít o kožené opěradlo, přivřít víčka a alespoň na okamžik zapomenout na to, co se právě odehrávalo za pouhou stěnou. Bill byl na sále sotva deset minut, ani to však z Toma nevyhnalo ten divný, svírající pocit, který cítil už od okamžiku, kdy dnes ráno poprvé otevřel oči. Pocit strachu…
Jeho myšlenky a jejich tok přerušily až rychlé, dosti slyšitelné kroky, které se během několika vteřin roznesly ztichlou nemocniční chodbou. Pomalu vzhlédl od svých dlaní, a když se jeho oči setkaly s těmi tolik známými, jeho už tak dost nepravidelný dech se na okamžik zastavil.
„Tome,“ Simonin hlas protrhl ticho nemocniční chodby a dolinul se až k uším mladého lékaře, který jako by procitl z toho víru myšlenek zpátky do reality. V mžiku byl na nohou a za několik málo vteřin už pocítil teplou, hřejivou náruč své matky, konejšivě ji hladíc po vlasech.
„Mami,“ zašeptal a přitisknul si svou mamku blíž k sobě. Cítil, že teď potřebuje její blízkost a oporu… stejně, jako ona potřebuje tu jeho.
„Kde… kde je Bill?“ Simonina otázka protrhla ticho mezi nimi a Simone pomalu vzhlédla k očím svého staršího syna. Bála se, co v nich najde, odpovědí jí však byl jen pohled, který k ní Tom vyslal.
„Vzali si ho na sál, asi před deseti minutami. Nikdo tam nesmí, nepustili tam ani mě,“ dodal a viděl, jak Simone sklopila svůj pohled, vrtíc hlavou.
„To nevadí, počkám tu tak dlouho, jak jenom to bude možné, je mi jedno, kolik času tu strávím. Chtěla jsem přijet dřív, ale v celém městě jsou snad kilometrové kolony, nestihla jsem to dřív,“ odvětila provinile a vysíleně se posadila na místo vedle Toma, které jí mladý lékař uvolnil. Nesouhlasně však zavrtěl hlavou.
„To vůbec nevadí, mami. Důležité je, že jsi tady. Nemusíš mít strach, slíbili, že nás budou průběžně informovat,“ dodal a přes jeho rty přelétnul slabý, povzbudivý úsměv, když konejšivě stiskl matčinu dlaň v té své. Moc dobře věděl, že právě teď pro Billa nic udělat nemohou… ani on a ani Simone. Proto se jen uvolněně opřel o bílé opěradlo a v duchu myslíc na svou lásku, netrpělivě vyčkával…
Slunce už se stačilo na modré obloze vyhoupnout o trošku výš, udělalo další ze svých zlatavých kroků a stočilo své paprsky o kousek dál, když se Tomův prázdný pohled upřel do bílé stěny před sebou. Nervózně si promnul zpocené dlaně a očima už poněkolikáté vyhledal bílé dřevěné dveře operačního sálu. Stále byly stejné, ani za těch několik dalších minut se na nich nic nezměnilo. Stále byly zavřené a jejich bílá klika na nich jen klidně spočívala, aniž by se jen na okamžik slabě pohnula. Neudělaly jediný, byť sebemenší pohyb… a to bylo právě to, co Toma začínalo znepokojovat stále víc a víc.
Pomalu od nich odtrhl svůj tolik očekávající pohled a spočinul jím na hodinkách na svém zápěstí. Přišlo mu, jako by snad ručičky tikaly méně a slaběji než obvykle, jako by se snad zastavil čas a svět kolem něj. Seděl tu a čekal snad už dvacet minut, dvacet minut odpočítával vteřinu po vteřině a snažil se vnímat stále pomalejší čas… ani jednou za tu, pro něj dlouhou chvíli, se neotevřely dveře sálu a nikdo z něj nevyšel ven, aby jim podal alespoň nějakou zprávu o Billově aktuálním stavu.
A to bylo právě to, co Toma znepokojovalo ze všeho nejvíc. Slíbili mu přece, že ho budou průběžně informovat… a on jim věřil, pohledem stále těkajíc po bílých dveřích. Jak však vteřiny a minuty utíkaly, jeho strach rostl a počáteční důvěra se začínala měnit v něco úplně jiného. V něco, co teď nemilosrdně svíralo Tomovo nitro ostrými provazy, a čemu se Tom pomalu ale jistě začínal poddávat stále víc a víc. Cítil, že to něco v něm roste stále silněji a silněji… a moc dobře si to uvědomoval. Cítil, že se něco děje, cítil, že něco není v pořádku. Jeho ruce se roztřásly o poznání rychleji, když se pohled jeho očí znova setkal se zavřenými dveřmi, a nato spočinul na Simone, sedící vedle něj. Seděla tiše a s pohledem upřeným někam do neznáma si jen nervózně pohrávala s prstýnky na svých prstech. Tom od ní znova odtrhl svůj pohled a zhluboka se nadechl. Věděl už teď, že by tu nevydržel čekat až do konce, jen tak. Moc dobře si uvědomoval ten nepříjemný, svírající pocit, který právě zaplnil celou jeho mysl a sevřel jeho nitro. Napověděl Tomovi vše, čím si potřeboval být jistý… a pro co se právě rozhodl. Nemohl už déle čekat… už ne.
„Mami… jdu se podívat dovnitř, snad mě tam pustí. Za chvilku se vrátím, neboj,“ oznámil Simone, a když mu bylo odpovědí její krátké pokývání hlavou, pomalu dlaní spočinul na bílé klice nemocničních dveří, vedoucích k jeho lásce…
Jeho kroky se staly ještě tiššími, když vstoupil do sálu, zavírajíc za sebou dveře. Hrobové, až děsivé ticho se rozprostíralo všude kolem něj, narušovalo ho jen slabé pípání několika přístrojů. Tomovo nitro se stáhlo ještě víc a jeho dech se vytratil někam do neznáma. Netušil, co tohle celé znamená, pocit, že atmosféra kolem něj nenaznačuje nic dobrého v něm však rostl s každou další vteřinou. Bál se, co najde a s čím se setká uvnitř… odpovědi se mu však dostalo v okamžiku, kdy svými roztřesenými prsty odhrnul dlouhý zelený závěs.
Jeho pohledu se naskytlo několik jeho kolegů, nehybně rozmístěných všude kolem. Všichni byli až nezvykle tišší, jejich hlasy však utichly v okamžiku, kdy mezi sebou zaznamenali přítomnost mladého lékaře. Tomovy oči vyhledaly tvář každého z nich a Tom jen pomalu, překvapeně zamrkal. Něco tady přeci jen nebylo v pořádku.
„Co se stalo? Co se děje? Tak povězte,“ vyzval všechny přítomné netrpělivě, odpovědí mu však byly jen sklopené pohledy, které jeden po druhém uhýbaly před tím jeho s tisíci otazníky. Byl to jen jeden, který se odvážil vzhlédnout k tomu jeho a jeho majitel pomalu přešlápnul na místě. Někdo mu to musel říct, někdo mu tu skutečnost musel přiznat… a tím někým byl pan Hoffmann, nervózně postávající na svém místě.
„Tome… promiň. Omlouvám se, ale… srdce…,“ vydechl ztěžkle a rychle uhnul svým pohledem před tím Tomovým, který se do něj zabodl… a nato vyhledal svítící obrazovku někde za jeho zády. Nemohl uvěřit svým uším, ani očím, přál si se z celého tohoto zlého snu probudit… dlouhá, přímá čára před jeho očima mu však byla jasnou odpovědí.
„Ne… t-to ne. Tohle nemůže být pravda… tohle ne!“ rychle zavrtěl hlavou, ani to mu však z mysli nevyvrátilo tu hrůznou skutečnost, kterou se právě dozvěděl. Jeho oči se začaly nekontrolovatelně zalévat slzami a on se pomalu sesunul k bezvládnému tělu, aby mohl vzít bílou, chladnou dlaň do té své.
„L-lásko, t-to… t-to ne… t-to… to nemůžeš…,“ šeptal tiše mezi vzlyky, zatímco se první slza vykutálela z jeho očí… a dopadla na hubené, bezvládné tělo černovlasého stvoření…
Dlouhé, černé řasy pomalu pozvedly svůj hustý závoj a dovolily tak dvěma mandlovým očím konečně alespoň pohlédnout před sebe. Pomalu se rozhlédly kolem sebe a jejich majitel jen nepatrně cuknul svou volně ležící rukou. Jeho tělo však zareagovalo okamžitě a černovlasý chlapec jen překvapeně zamrkal, znova se rozhlížejíc kolem sebe. Připadalo mu, jako by spal celou věčnost, proletěl snad strojem času… a najednou se probudil tady. Jeho oči putovaly všude kolem něj, nesetkávaly se však s ničím jiným, než s temnou, černočernou tmou, rozprostírající se snad všude, kam jen dohlédly.
Jeho tělo sebou jen nepatrně cuklo a Bill se pomalu vyšplhal do sedu. Tma se stále rozplývala a zároveň stále zhušťovala všude kolem něj a nedovolovala jeho očím skrze ni proniknout. Jeho ruce přejely po něčem tvrdém a zároveň i měkkém, na čem právě sedělo jeho tělo a Bill jen mírně svraštil čelo, snažíc se tak oddat svou mysl zvědavým dotěrným myšlenkám. Bylo tu něco, co mu nedovolovalo rozeznat to prostředí, ve kterém se právě nacházel, něco, co mu bránilo reálně a racionálně uvažovat. Netušil, proč tu je, co tu dělá a kde se vlastně vůbec nachází… následující chvilky mu však měly toto tajemství poodhalit.
„Ahoj, Bille,“ tichý, až zastřený hlas, se dolinul k uším černovlasého chlapce a přerušil tak veškeré jeho myšlenky proudící jeho hlavou. Bill se pomalu pootočil, vzápětí však jako by do něj udeřil blesk.
Jeho dech se zatajil a hlas se vytratil někam do neznáma… když se jeho očím naskytl ten zvláštní, až vyjímečný pohled před sebou. Přímo proti němu, jen pár krůčků opodál, stála malá, tichá bytost a pozorně na něj upírala své velké, blankytně modré oči. Její obličej byl až nadpozemsky krásný, lemovaly jej dlouhé, jasně světlé vlasy, z nichž pár neslo odlesk zlata. Na sobě mělo to stvoření dlouhé a velmi krásné šaty, které jen podtrhovaly jeho neobyčejnost. Svým vzhledem se až nápadně podobalo křehké panence… alespoň to si Bill v prvním okamžiku prozření pomyslel. Nemohl z ní spustit oči, jeho zvědavost se však i přesto všechno přihlásila o slovo.
„Kdo… kdo jsi? A… jakto, že… že víš, jak se jmenuji?“ vychrlil první svou otázku, která se mu utvořila na jazyku, odpověď, které se mu však vzápětí dostalo vůbec neočekával.
„Kdo jsem? Řekněme, že jsem od teď tvá nová přítelkyně a společnice, pokud se ti bude líbit. A máš pravdu, vím, jak se jmenuješ… i přesto, že jsme si ještě představeni nebyli. Já znám totiž každého,“ odvětila panenka svým tajemným hlasem a v mžiku se její modré studánky upřely do Billových čokolád, které před nimi však rychle uhnuly, zatímco mysl jejich majitele pracovala na plné obrátky. Nechtěl být neomalený, zamotával se do toho však stále víc a víc.
„A kde… kde to jsem?“ optal se další svou otázku a odpovědí mu opět byla ta zvláštní, nekonečná modř. Panenka zamrkala svými dlouhými řasami a mírně zavrtěla hlavou s dlouhými, krásnými vlasy.
„Na tom nezáleží,“ odvětila klidně a pozorněji se zadívala na černovlasého chlapce před sebou, který však tentokrát nechal její odpověď bez odezvy.
Jeho oči se znova rozhlédly kolem a Bill se zhluboka nadechl. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, stále se snažil uvědomit si skutečnost, hádanky malé panenky, skrývající odpověď však byly na jeho rozum až příliš krátké a on nedovedl pochopit ani jednu z nich. Zastyděl se sám nad sebou… jaké však bylo jeho překvapení, když ticho prolomil ten zvláštní, avšak tolik krásný a uklidňující hlas.
„Teď si určitě říkáš, že mé odpovědi jsou na tvou hlavu až příliš těžké, ale stydíš se to přede mnou přiznat. Vím přesně, co si myslíš, Bille. Vidím to v tvých očích… to ony jsou mi oknem do tvé duše a nikdy neumí lhát,“ panenčiny oči znova zamrkaly a ona je znova upřela na Billa před sebou. Neuniklo jí překvapení a neskrývaný úžas, se kterým na ni pohlédl.
„Ano, máš pravdu, Bille. Nejsem člověkem, ale nejsem ani věcí a ani hračkou. Nepocházím z tvého světa, pocházím z toho jiného… a to je to, co ti chci teď ukázat,“ odvětila a pomalu přistoupila k sedícímu Billovi, s laskavým a vlídným úsměvem na své bezchybné tváři.
„Podej mi ruku,“ vyzvala jej a nastavila tu svou. Nebyla větší než Bill, její výška byla několikrát menší, přesto se však jejich ruce stačily spojit. Billovým tělem proletělo slabé chvění, které se ještě zesílilo, když spolu s panenkou udělal první krok. Připadal si, jako by se při každém kroku, každém dalším našlápnutí vznášel… a skutečně nebyl daleko od pravdy.
Neměl tušení, kam jeho kroky směřují, netrvalo však dlouho a ony se s těmi panenčinými zastavily před velkými dveřmi, pobitými kovem. Obě jejich poloviny byly jen slabě pootevřené a skrze ně vycházela bílá, hustá mlha, která opětovně mizela kamsi do ztracena. Panenka znovu zamrkala a pomalu pustila Billovu dlaň. Věděla, že jsou u cíle. Její malá ruka zlehka spočinula na pravé polovině dveří a jen mírně se do ní opřela.
„Podívej,“ vybídla Billa po svém boku a pomalu shlédla dolů. Billovy oči zvědavě následovaly ty její a pomalu se skrz nekonečnou mlhu prodíraly pohledem stále níž a níž, až…
Billovo srdce vynechalo jeden úder a Bill jen nevěřícně zamrkal, znova shlížejíc dolů. Nemohl uvěřit svým očím. Tam dole, úplně dole, dokázal skrz neproniknutelnou mlhu zřetelně rozeznat osobu. Svou osobu. Osobu s černými vlasy, sevřenými víčky, ležící na jakémsi stole, uprostřed všemožných přístrojů.
„A-ale… t-to… t-to jsem já. Vždyť ale… jsem p-přeci tady…,“ odvětil zmateně a zadíval se nejdříve dolů a potom na své tělo, stojící stále na jednom místě. Panenka však nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Ne, ne, Bille. Tam dole… tam je jenom tvé tělo, tvá duše je ale tady. To, co vidíš dole, je jen plášť, doopravdy jsi tady… tady se mnou,“ odvětila a znova se zadívala na Billa, jehož pohled shlédnul dolů. Tohle nechápal.
„T-to… t-to není možné,“ odpověděl, zastřený hlas za jeho zády mu však odpověděl ještě tajemněji, než předtím.
„U nás je možné všechno,“ zašeptala panenka ještě tiššeji, moc dobře však věděla a cítila, že ji Billovy oči ani uši teď nevnímají.
Jeho srdce se rozbušilo o poznání rychleji a jeho dech se zatajil, když jeho oči spatřily vysokou, štíhlou postavu, černé copánky a mandlově hnědé, oříškové oči… plné lesklých slz.
„Tomi,“ Billovy rty tiše vydechly jméno své lásky a Bill je znova shlédnul dolů. Viděl, jak mladý lékař klečí u jeho těla s tváří v dlaních, jak po chvíli vstává a bere do rukou lékařské náčiní, rozhlížejíc se po ostatních. Jeho srdce probodl osten smutku a bolesti, když spatřil na té, pro něj nejkrásnější tváři, stopy po slzách. Pevně semknul víčka a cítil, jak se i jeho oči začínají zalévat slzami. Jen ten pohled na ztrápeného Toma jej svíral a bolel stále víc. Zamyslel se nad jeho slzami a odpověďmi malé panenky. Znamenalo to snad, že už doopravdy byly všechny jeho naděje ztracené?
„N-nechci… nechci, aby se Tomi trápil. Nechci, aby byl smutný a trápil se… kvůli mně. Udělal bych všechno na světě pro to, abych ho učinil šťastným,“ zašeptal a nedovedl už déle skrývat své slzy. Cítil, jak stékají po jeho tváři, bylo mu to však úplně jedno. Z jeho rtů se vydral první vzlyk, když se pootočil a prosebně vzhlédl do té vlídné tváře malé panenky.
„Panenko, poraď mi, co mám dělat. Co mám udělat pro to, aby byl Tom takový jako dřív? Nechci, aby se trápil, nechci, aby jej to bolelo a byl smutný kvůli mně. Miluji ho,“ šeptl tiše a sklopil uslzený pohled svých očí… takže nemohl vidět milý úsměv, který rozzářil rty malé panenky. Věděla přesně, co musí udělat… a nechtěla to oddalovat ani vteřinu. Stačil jediný pohled před sebe a jediný pohled dolů… a ona věděla, že jeho rozhodnutí bylo správné.
„Já vím, Bille. Měla bych ti ukázat ještě něco důležitého,“ odvětila, a když Bill vzhlédnul, pomalu popošla o pár krůčků dál, dokud se jejímu i Billovu pohledu nenaskytlo několik schodů, vedoucích někam do neznáma. Světlo, vycházející směrem, kterým vedly, zaslepilo na okamžik Billovy oči a on si mrkáním svých víček snažil zvyknout na ten, až bílý jas.
„Vidíš ty schody, Bille? Tam nahoře, na konci těch schodů… tam jsou a přebývají lidé, kteří už dokončili svůj pozemský život a své putování. Lidé, kteří zažili smutek, bolest, nemoc a strach, ale také radost, štěstí a lásku. Lidé, kteří si vážili svého života a také si jej užili stejně, jako lásky a z pozemského světa odcházeli s tím, že zažili vše. A ty mezi ně nepatříš, Bille. Nejvyšší to říkal,“ panenčin hlas zněl tak zvláštně, přesto však tak krásně. Pozvedla pohled svých modrých studánek a zadívala se do Billových, stále zmatených a uslzených očí. Věděla, že život je to, co si tenhle chlapec zaslouží.
„Běž za Tomem, Bille, a miluj ho přesně tak, jak to ty sám cítíš. Vždyť láska – to je to nejkrásnější, co může člověka potkat a čeho si člověk musí umět vážit a chránit to, přesně jako ty, Bille. Nezažil jsi to nejkrásnější, co ti Tom mohl dát, a proto do našeho světa patřit nemůžeš. Ty patříš tam, tam dolů, kde na tebe čeká Tom, jeho srdce a jeho láska. Tam je tvé místo, po jeho boku, Bille,“ dodala panenka a její rty se zvlnily do úsměvu… stejně, jako ty Billovy. Nemohl uvěřit svým uším. Ne, tohle nemohla být pravda.
„Panenko, j-já… děkuji, děkuji ti moc. Nikdy ti to nezapomenu,“ odvětil a hleděl do té nádherné modři, zatímco jeho kroky jakoby samy od sebe začaly směřovat dozadu. Panenka mu jeho úsměv šťastně oplatila.
„Nemáš mi za co děkovat, Bille. Miluj Toma a važ si své lásky, ona je to nejvzácnější, co mu můžeš dát. Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat. Určitě se někdy uvidíme. Hodně štěstí,“ šeptla a zářivě se usmála za odcházející postavou černovlasého chlapce.
Její úsměv byl šťastný – stejně, jako ten Billův… dokud jej neoslepilo nové, jasné světlo zvláštních odlesků…
Snad to bylo celé jenom sen… nebo ne?
autor: Rachel
betaread: Janule
Tohle byl dokonalý díl.. sem ráda, že to tak dopadlo…
Děkujeme Rachel, že to takto dopadlo … Tento díl byl opravdu dokonalý …
Oh bože můj..mé nevry to nevydržely a Leushka skolabovala takže ůpíše jen její duch..
Rachel..to byl naprosto dokonalí díl, ikdyž mi u toho tekly slzy..ale opravdu..nádherný díl..jsem ráda moc že to takhle dopadlo..
CO? Taková fantas magorie do toho??????????? xDDD Sry jsem z toho nemohla xDDD Připomělo mi to jeden serial… bo to byla telenovela… xDDD
Panenka xD Kopnout jí že jej tam vubec tahala! Ale když přišel Tom tak slzyčka stekla to přiznávám x( Těším se na další až Billík oživne! Už jsem se bála. Čokoládu jsem nepotřebovala xD
tak tohle mi už nedělej…takovej infarkt….
Tak nevím,jestli můžu doufat,že to má být příslib šťastného konce….doufám,doufám!!
Děkuji moc všem za krásné komentáře xD:-*
Jasne, to bolo preto, lebo sa nechal Tom vyhodiť zo sálu. Okamžite ako sa vrátil sa to všetko otočilo a Bill sa vrátil. Uf, toto je príliš napínavé.