autor: Elis
Má tvář absolutně ztratila veškerou barvu. Tyčil se přede mnou jeden z těch únosců. Černou uniformu měl do půl těla svlečenou a přes červenou přiléhavou mikinu mu byly vidět svaly. Proti takovýmu bych neměl sebemenší šanci ani tehdy, kdyby nesvíral pistoli. Snažil jsem se zachovat si aspoň trochu klidnou tvář, aby na mě nebyl znát strach. Ale nějak se mi to nedařilo. Vlastně – vůbec se mi to nedařilo. Srdce mi divoce bušilo, div ne až v krku a celým tělem mi projížděl mráz. Zhluboka jsem oddychoval a neodvážil se ani pohnout.
Ten chlap nějak nemínil dát tu zbraň dolů. Panebože! Co když uvažuje, jestli mě tu nemá třeba zastřelit?!
Po dlouhé době, kdy se mi ten jeho nečitelnej a ostrej pohled zabodával do mých vyděšených očí, se začal smát. Tak nějak skřípavě, ale hlavně škodolibě a vítězoslavně.
Co chce sakra dělat?
V širokém úšklebku konečně promluvil: „Já myslel, že budeš mít aspoň špetku rozumu a rychle odsud vypadneš… Nebo jsi snad zabloudil a oni tě ještě nenašli?“
Zavrtěl jsem hlavou. Myslím totiž, že mi nějak přestaly fungovat hlasivky. Chlápek udělal malou pauzu, ale když jsem se neměl k bližšímu vysvětlení, na které stejně ani nečekal, pokračoval: „Chtěl jsem tě nechat jít. Přece jenom, unýst jednu osobu je lehčí než dvě. Jenže když už ses tu tak hezky připletl, přece si nenechám ujít šanci zvýšení mýho podílu z výkupnýho, ne?“ A příšerně se rozchlámal. Měl jsem ho chuť něčím praštit. Měl jsem chuť mu rozbít ten jeho hnusnej ksicht a smazat tak ten slizkej úsměv ze rtů. Ale copak jsem mohl?
Aspoň, že se mi vrátil hlas a já se konečně, a teda pěkně blbě (nevím, proč mě napadla taková kravina), zeptal: „Co-co tu ještě děláte? Jak to, že vás nenašla policie?“
Muž se na mě podíval jako by říkal – Bože, ty seš ale natvrdlý děcko – a pak mi sladce sdělil: „Na mě si poldi nepřijdou, víš? Chodili kolem mě a ani si mě nevšimli. Teda až na jednoho…“ a zase se rozesmál. „Ale ten už mi nijak neuškodí. Možná bych mu měl poděkovat, že mi tak velkoryse přenechal svou zbraň…“
Ježiši! Co s ním udělal?
Očividně si všiml mýho zděšenýho výrazu a po nějaké době, co si vychutnával moji bezbrannost a strach, mi sdělil: „Samozřejmě jsem ho jenom omráčil…“ a zašklebil se ještě víc.
Tak tohle mě jako mělo uklidnit?
„Ale už dost řečí. Ještě si nás někdo všimne. A to bych pak hodně nerad střílel.“ Řekl a při těch slovech vytáhl z kapsy nějakej přístroj. „Křáp jeden.“ Rozpoznal jsem GPSku. Hned ji zase zastrčil zpět do kapsy.
„Jdeme!“ Ukázal pistolí přes cestu.
„Kam?“ Jaj… Blbá otázka… Nemyslelo mi to.
„Sakra, nedělej si blázny! Řekl jsem, jdeme. Tak se hejbej, nebo si ještě dobře rozmyslím, co s tebou udělám!“ Rozzuřil se a vykročil. Poslušně jsem se rozešel těsně před ním. Parchant jeden zatracenej! Sakra! Sakra! Sakra! Kam to jenom jdem?
Už jsem se chtěl na malinkou chvilku radovat z toho, že ten idiot tam nechal „moje“ kolo, avšak k mé smůle si na to – jak naschvál – vzpomněl, a onu věc mě donutil odklidit do pole, aby nebyla na očích.
A tak jsme ještě jednou přešli tu malou silnici a postupovali rychle dál a dál někam lesem. Jak to, že tu nejsou policajti? To jako hledali jenom v noci, a pak se na to vykašlali? Jak já je nesnáším. Už teď jsme oba nahraný. Já i Bill…
Mělo to i malou pozitivní stránku – zase svýho brášku uvidím.
>>> * <<<
Chlapec s uhlově černými, teď už zplihlými vlasy, si spoutanýma rukama pohrával s kouskem dřeva, který našel na zemi. Když však uslyšel zvonit něčí mobilní telefon, zbystřil.
„Christiane, to jsi ty?…“ ozýval se zase ten ženský hlas. „Odkud voláš?… Co?… Jakým mobilem?… Koho že máš?… To snad nemyslíš vážně! Nechtěli jsme dva… Cože?… Dobře, jedu tam.“
„Co se děje?“ zeptal se jeden z mužů.
„To byl Christian. Pojeď se mnou, řeknu ti to cestou. Tomu nebudeš věřit.“ Odpověděla žena a dodala: „Jane, pohlídej toho kluka zatím. Až se vrátíme, budeš překvapenej.“
A dveře chatrče se skřípavě otevřely a zase zavřely.
>>> * <<<
Stáli jsme u lesa poblíž nějaký vesnice, když kousek od nás zastavilo tmavě modrý auto. Vylezly z něj dvě osoby. Muž a žena. Prohýbali se smíchy. To jim to připadá tak vtipný? Mně teda ne. A co hůř! I přes moje usilovný bránění se, mě svázali a nacpali do kufru, aby mě po cestě nikdo nezahlídl.
Málem jsem se tam udusil. Trvalo celou věčnost, než auto konečně zastavilo, a já se mohl dostat pryč z toho malýho, těsnýho prostoru. Rozhlížel jsem se kolem. Byli jsme někde v horský oblasti. Bylo tu vlhko a zřejmě po dešti. Docela chladno. Všude kolem, kam jsem se jen podíval (nebo stihl podívat), rostly stromy. Prostě někde v lese. Ale to už mě tlačili do jakési chatrče, co vypadala tak na spadnutí…
Vešli jsme do jedný místnosti, kde seděl nějakejch chlápek a civěl na mě jak na ducha. Vůbec nepromluvil. A pak otevřeli nějaký mrňavý dveře a já konečně, konečně po takové, pro mě neskonale dlouhé době, uviděl zase svýho brášku, kterej na mě nevěřícně zíral s výrazem naprostýho nepochopení.
„Bille!“ Vykřikl jsem, a kdyby mě nedržel jeden z těch příšernejch maníků, rozběhl bych se a objal ho. Bráška zůstal zticha s otevřenou pusou. Co s ním je?
Mezitím mi vyměnili provaz za nějaký… železo? A pak se za mnou dveře zabouchly. Byl jsem tu sám s Billem. Jen seděl a chmurně se na mě díval a pak…
autor: Elis
betaread: Janule
A dúfam že Tomovi vynadá akú hovadinu zasa urobil…
A pak ???? ježiš zase to takhle utnout !! Kdo to má asi podle tebe vydržet čekat na tak úžasnou povídku ??!! xD
a já doufám že si dají pusinku a bude vše ok až na to že sou někde v prdeli unesenmí tak bude vše ok samo že xDXD
a pak co???? Kurna to mam zase nerva na pochodu :DD Tom je pekny pako. Takhle se sam nekam vydavat. Je videt ze nepremejsli. Ale tak nedivim se mu. Hooonem dal
no co co….honem…..já nechci čekaat…