autor: Janule
TOM
Tak… snad je tam všechno. Doufám… to je ale román… v životě jsem nic tak dlouhýho nenapsal, ani jsem netušil, že bych to zvládl, ale šlo to nějak samo. Každej druhej odstavec jsem sám sobě psal poznámky typu: Tome, ty hovado, tohle už nikdy nedělej! nebo Vidíš, ty kreténe, co jsi zase způsobil? Vidíš to!? Sám jsem se při tom musel smát, když jsem si představil, jak si to moje druhý já čte, oči vykulený, nozdry rozšířený… nasupenej uraženej výraz… To bude hustý… snad mě to moc neraní, proboha… Mohl bych si sám sobě třeba způsobit i doživotní trauma, když si nadávám do idiotů a do přiblblejch frajírků. Musím se chechtat, když to po sobě čtu, kdyby mě někdo viděl, asi si řekne, že jsem regulérní magor.
Tak snad to pomůže to moje druhý já nakopnout do zadku, abych už tak neblbnul a trochu přemejšlel, než se do něčeho zase vrhnu. Vypsal jsem si všechny svoje hříchy, na který jsem přišel. Škoda, že mi Bill nemůže pomoct, určitě by jich ještě tak deset přidal, jak ho znám. Možná bych tam měl připsat i nějakej vzkaz Billovi… nojo, to bych mohl. Třeba vyznání lásky nebo tak něco… měl by radost, že jsem ho miloval i v jiným životě, ale možná bych já pak zase žárlil sám na sebe… No… nebudu to radši komplikovat, tohle stačí. Teď to ještě vytisknu, zalepím do obálky, předám Filipovi a pofrčím za Billem. Máma tam je sice s ním, volala, že se občas napůl probere, a hned zase upadne do neklidnýho spánku, ale stejně chci být u něj. Chybí mi, prdelka moje potlučená. Přes noc se mu kolem zašitý rány na hlavě udělal pěknej otok, má to celý fialový, jak se praštil, sám sobě by se moc nelíbil… Snad už se to v týhle realitě nedozví.
Stejně by mě zajímalo, jestli já tady vlastně poznám, až Filip změní minulost. Třeba jo… možná na chvilku omdlím, a pak se proberu a bude všechno jinak… no, to asi těžko… když to udělal Bill při našich osmnáctinách, taky jsem nic nepoznal. Chrněl jsem ve svý posteli nahoře v bytě, zatímco on se chudáček vyplašenej objevil doma v koupelně, aniž bych si něčeho všimnul. Asi nic vědět nebudu… a je to tak lepší. V tý Billově starý minulosti jsem byl vlastně mrtvej… to bych asi těžko něco postřehl… nebudu to radši řešit, ještě by se mi z toho mohl zavařit mozek. Hlavní je, že bude všechno v pořádku.
No jo… jenže co když ne… co když to tam bude ještě horší? Třeba se stane něco jinýho… co když někdo z nás třeba umře… nebo bude nějak moc nemocnej… sakra… pořád mě napadaj takový hovadiny, jako bych to na sebe přitahoval…potřeboval bych pár panáků nebo aspoň pořádnou šlupku do hlavy, abych o tom přestal pořád přemejšlet, nebo se z toho fakt zcvoknu. Prostě olíznu obálku, předám ji Filipovi, čímž udělám za tímhle nepovedeným životem tlustou čáru, a pojedu za Billem.
FILIP
„Ne, Tome, vážně tě tady nepotřebuju, zvládnu to sám,“ snažím se mu vysvětlit, že bude lepší, když pojede do nemocnice a bude tam se svým zraněným dvojčetem. „Kdybys byl o půlnoci pořád ještě s bráchou, a nic se nezměnilo, tak budou dvě možnosti. Buď budeš vědět, že se to nepovedlo, protože ti brnknu, to je ta první… a nebo ti nebrnknu, a bude jasný, že jsem tam někde zůstal. Měl bych startovat přibližně v jedenáct večer, do tý doby to snad stihnu všechno připravit. Počítám, že tam ani tu hodinu nebudu, stihnu to dřív, chci se vrátit co možná nejdřív,“ ujistím ho.
„Co budu dělat, kdybys náhodou…“ dívá se na mě vyděšeně Tom, a já jen pokrčím rameny.
„Nevím… Béda zmizí se mnou, zůstane tu jenom tohle všechno… Nejspíš bude nejlepší, když ty počítače zlikviduješ, aby nikdo nevěděl, na čem jsem tu pracoval, stejně bude v tu chvíli jasný, že to bylo celý blbě… tuhle barabiznu prodáš a budeš se snažit nějak vysekat sebe a Billa z průšvihu. To už bude na tobě, nějak to zvládneš.“ Snažím se ho trošku uklidnit, ale je na něm vidět, že tahle možnost je pro něj nepřijatelná.
„To se prostě nesmí stát, File, jasný?“ skoro až výhrůžně odpoví, „ani o tom neuvažuj! Opovaž se umřít nebo tě zabiju!“ usmívá se na mě, když mě stiskne v náručí a poplácá po ramenou. „Snaž se, a uvidíš, že se ti v tom novým životě bude náramně líbit,“ mrkne na mě, jako by věděl něco, co já ne.
„Proč myslíš?“ odtáhnu se a zadívám se mu do očí.
„Budeš přece ženatej, ne?“ uchechtne se ten blbec, a já ho praštim do prsou.
„To tobě nehrozí, co?“ ušklíbnu se. „Už padej, brácha tě potřebuje,“ vyhazuju ho, už chci, aby vypadl a nechal mě o samotě. Na poslední přípravy chci mít klid.
„Dobře, no, tak já jdu, vědče. Kdyby náhodou… za všechno dík, File, jsi úžasnej, a nikdy ti s Billem nezapomenem, co jsi pro nás udělal.“ Naposledy mě poplácá po rameni, otočí se a za chvíli za ním zaklapnou dveře laborky. Jeho dopis mě hřeje v kapse, musím dávat pozor, abych ho měl pořád u sebe, a dopis neměl šanci zmizet. Kdybych ho tu zapomněl, a vyšel bez něj ven, až se vrátím, bylo by po něm.
Sám jsem zvědavej, kde se pak ocitnu, nerad bych dopadl jako děda Schulz, kterej spadl ze střechy jen proto, že to nečekal. Bill ho pěkně vypekl, a dodneška si vyčítá jeho smrt… kdyby mu to řekl, nejspíš by si dal bacha, musel vědět, že takový riziko existuje. Bohužel, i když to tuším, stejně neovlivním, kde se nakonec ocitnu, tak se nebudu záměrně sám strašit. Stačí, že se mi z tý cesty klepou kolena už teď.
Popojdu k tomu plechovýmu krasavci, co jsem se s ním poslední měsíce tak patlal, a pohladím ho po kapotě. Vůbec se nedivím, že mu dal děda Schulz jméno. Je to víceméně osamělá práce, a člověk si kolikrát nemá s kým pokecat. Párkrát se mi stalo, že jsem mu důvěrně sdělovat informace, který ten kus plechu vůbec nezajímaly, ale já měl pocit, že to říkám aspoň někomu, kdo má jméno. Když se ke mně nastěhoval Tom, změnilo se to, už tady bylo veseleji, měl jsem s kým promluvit aspoň u jídla. Později se osmělil a chodil mě sem pozorovat, někdy mi k tomu i brnkal na kytaru, byla to fajn doba. No… ale teď už bych se měl pustit do posledních příprav. Musím si najít přesný souřadnice domu v Linau, nechci se mu trefit na střechu, potřebuju se objevit někde kousek za plotem.
Nejsem si jistej, jestli všechno, co hasiči a policajti napsali do protokolu o požáru, je pravda, takže nebudu spoléhat na jejich odhad začátku požáru a dám si tak tři hodiny náskok. Budu se muset plížit, abych nepotkal Vallerii. Sice o funkcích Bédy ví, ale nejspíš bych ji svojí přítomností pěkně vyděsil, když mám být na druhým konci Německa na návštěvě rodičů. Až vypojím ze zásuvky tu pitomou varnou konev, která nám všem ze života udělala peklo, rychle skočím zpátky do Bédy a pofrčím do budoucnosti. Jsem sám na sebe zvědavej, jak se mi bude vycházet ze dveří, když budu vědět, že mě za nima čeká něco naprosto nepředvídatelnýho. Doufám, že jsem si na dnešní noc v tom jiným životě nenaplánoval nějakou šílenost…
TOM
„Ahoj,“ špitnu potichu, když za sebou zaklapnu dveře nemocničního pokoje, a máma ke mně zvedne oči. Sedí na tý samý tvrdý židli jako já včera, drží Billa za ruku a je na ní vidět, že nejspíš celou tu dobu brečela. Dojdu až k ní, pohladím ji po rameni, a líbnu do vlasů. „Jak mu je?“ zašeptám, nerad bych Billa vzbudil, přece jen, nemusím tak čelit jeho vyčítavýmu pohledu, kterej mě nejspíš čeká.
„Nevím, pořád stejně. Každou chvíli brečí ze spaní,“ odpoví mi máma a pohladí při tom Billa po ruce.
„Jdi se projít a dej si kafe,“ vybídnu ji, a když se zvedne, zaberu zase svoji tvrdou židli. Za mámou zaklapnou dveře, a v pokoji se rozprostře ticho. Venku už se stmívá, je zataženo, nejspíš bude pršet, pořádně se ochladilo, když jsem vystupoval z auta. Bill sebou každou chvilku cukne, změní výraz v obličeji, ale pořád má zavřený oči. Stoupnu si k němu a opatrně ho hladím a líbám na tváře, šeptám mu do ucha, abych ho uklidnil. Doktor včera říkal, že se nejspíš nervově zhroutil, ale to se prý uvidí, až se probudí. Pokud na tom bude stejně, jako v létě po požáru, snad se mi ho podaří rychle probrat k životu, až mu řeknu, že záchrana se blíží, ale to tady nesmí být máma. Nevím, jak to udělám, ale snad se mi to nějak podaří…
FILIP
„Sakra,“ syknu, když si přivřu kus trička do zipu kombinézy. Mrcha jedna zákeřná, neforemná je, a ještě mi dělá takovýhle problémy. Vzteky ten kus látky vyškubnu, ale zip ne a ne se uvolnit. Do prčic, tohle mi ještě chybělo. Zrovna je to na tak blbým místě, že ten krám ani nemůžu sundat… jsem v tom jako vězeň. Sednu si k tomu na židli a pomaličku se snažím vyšťourat kus utržený látky ze zoubků kovovýho zipu. No… konečně. Už jsem se bál, že snad kvůli takovýhle blbosti neodstartuju. Mrknu na hodiny, abych si zkontroloval čas, ale je to dobrý. Dvacet dva padesát. Ještě mám deset minut rezervu. Tak… zip je nahoře, jsem v tom jak sardinka, sakra. Dědovy kombinézy byly nějak pohodlnější. Teď ještě nasadit helmu, sám jsem to nikdy nedělal, to bude legrace. Výstroj bylo to poslední, co mě napadlo zkoušet, ale asi jsem si to měl natrénovat, jak to tak vidím, protože připnout si helmu ke kombinéze není žádná sranda. Bolej mě ruce, jak šátrám vzadu za krkem, abych našel ty správný patenty, kterýma to přidělat… ježkovy oči… asi mě z toho klepne. Ještě jsem se Toma tak chytře zbavil, k tomuhle by se mi víc než hodil. Jenže holt… no konečně. Poslední patent zacvakl, a já mám pocit, že mi upadnou ruce. Jako by ani nebyly moje, jsou úplně odkrvený. Chvilku si odpočinu, připadám si, jako bych právě složil vagón uhlí…
„Tak, chlapče, pojedem,“ poplácám palubní desku Bédy, když se usadím uvnitř. „Doufám, že mě nezabiješ,“ dodám skoro výhrůžně, aby si to auto laskavě uvědomilo, jak se mnou má zacházet. Na palubním počítači nacvakám přesný souřadnice Linau, a v duchu si třikrát ověřím, jestli si pamatuju správně ty zpáteční, abych se nevrátil někam doprostřed Alexanderplatzu. To by asi lidi čuměli, kdybych se netrefil. Ani nevím, jak by to vlastně bylo… nikdy se nestalo, že se někdo, kdo se vrací z minulosti, netrefil zpátky do uzavřenýho prostoru, z kterýho odstartoval, a kde je časoprostorový vakuum, nebo o tom aspoň nevím. No… já to radši zkoušet nebudu. Pro jistotu bych si asi ty souřadnice měl někam napsat… přece jenom, co já vím, jak přistanu. Co když se trefím do lesa a ocitnu se někde na stromě, kdovíjak jsou ty mapy na internetu přesný… kdybych padal ze stromu, můžu se klidně praštit do hlavy a všechno zapomenout. Jenže daleko pravděpodobnější je, že bych se rovnou zabil, takže by mi to bylo stejně prd platný… ale napíšu si to, bude to jednodušší, nebudu tak nervní.
Sakra, kde jsou zase ty papírky, měl jsem na stole celej štůsek… a, už je mám, je tady binec z papírů, měl bych to asi uklidit, než se odporoučím, ale nebudu se namáhat, Tom si s tím pak poradí, zatopí s tím v kamnech, když se nevrátím. Načmárám rychle číslice, strčím si je do kapsy kombinézy a vrátím se zpátky za volant. Tak… pevně přikurtovat, zkontrolovat desetkrát souřadnice na palubním počítači, hodiny, a můžeme vyrazit. Měl bych možná zavolat našim, už jsem s nima týden nemluvil, ale nebudu malovat čerta na zeď. Prostě musím předpokládat, že se normálně vrátím… pak bude všechno v pořádku a zavolám jim už ve svým novým životě. Sice nebudu vědět, čí jsem, protože paměť bude prázdná, ale snad mi Vall všechno řekne, až jí vyklopím, co jsem zač. Moje láska… moje nevěsta… moje princezna, kterou teď jedu vysvobodit z věčnýho spánku. Princ v kombinéze na plechovém oři, to by se do pohádky asi moc nehodilo, ale hlavní je, že bude zase žít, genetička moje milovaná… takže klíčky do zapalování, odpočítat a otočit… tři… dva… jedna… teď…
…a nic. Do háje zelenýho, jak to, že jsem pořád tady? Zkusím to znova, třeba jsem jenom málo otočil doprava, klepou se mi ruce… takže, tři, dva, jedna… a zase nic. No to se na to vykašlu! Co se stalo? Bédo, ty blbče, proč nefunguješ? Vždyť to všechno bylo naprosto v pořádku? Panebože… jedenáct a pět minut a já jsem ještě tady… Vztekle praštím do volantu, a mám co dělat, aby mi z očí nevyhrkly slzy. „Uáááááááááá!!“ zařvu na celý auto, ale málem z toho ohluchnu, jak se můj řev ozývá v helmě. Panebože… já se snad půjdu zastřelit. Za co mě trestáš? Za co? Ach jo… vztekle se odpoutám, vykopnu dveře, a vyhrabu se z tý pitomý plechárny ven. Vztekle kopnu do pneumatiky, ale je mi jasný, že tenhle naleštěnej krasavec za to nemůže. Je to moje chyba, něco jsem někde podělal, a teď musím přijít na to, co a kde. Tom mě zabije, až mu zavolám, že jsem ještě tady…
TOM
V kapse se mi rozvrní mobil. Nejspíš Sabine, napadne mě, pustím Billovu ruku a vyběhnu potichu na chodbu. Máma tam sedí na lavici opřená hlavou o zeď a spí. Říkal jsem si, že je pryč nějak dlouho, a ona byla vyčerpaná, tak tady usnula. Vytáhnu mobil z kapsy, a vykulím oči, když se na displeji dočtu, že mi volá Filip. Sakra… jedenáct deset, takže se něco nepovedlo. Přijmu hovor, a vyhrknu: „Co se stalo?“
„Já nevím, nechce to odstartovat,“ odpoví mi Filip, v jeho hlase je slyšet vztek a bezmoc zároveň. „Všechno vypadalo perfektně, ale když jsem otočil klíčkem v zapalování, prostě se nic nestalo.“
„Nemáš vybitý baterie?“ zeptám se automaticky, bylo to to první, co mi naskočilo.
„Cože?“
„No jestli nemáš vybitý baterie. To auto je na elektřinu, ne na benzín, všiml sis? Jel jsi s tím vůbec někdy někam?“
„Ne… jenom jsem ho přivezl, a pak už ne… Hele, víš, že můžeš mít pravdu?“ pookřeje Filip. „To mě nenapadlo… jak jsem ho pořád testoval, jestli funguje elektronika, tak se mohla vybít… no jo, ale kde vezmu teď novou?“
„Nemáš nabíječku?“ udiveně se ušklíbnu do mobilu. Filip je, koukám, na auta expert.
„Já nevim… asi ne,“ přizná a mlčí.
„Bože…“ vydechnu a protočím oči v sloup. „Já přijedu a uděláme to, jo? Nech to tak, vydrž a za hodinu jsem u tebe. Na nic radši nesahej, v baterkách je kyselina, tak ať se ti ještě něco nestane,“ asi trochu přeháním, Filip je přece jen vědec, tak by takovou věc měl vědět, ale sichr je sichr.
„Nejsem debil,“ zavrčí naštvaně Filip, ale neodporuje mi. „Tak já počkám, no,“ rezignuje.
„Dobře, já jedu.“ Típnu telefon, strčím si ho do kapsy a jemně zacloumám s máminým ramenem. „Mami,“ zašeptám, když si vedle ní sednu. „Mamčo…“ pohladím ji po tváři, ale nijak zvlášť nereaguje. Trochu se jí zachvějou řasy, a na třetí oslovení otevře oči.
„Já jsem tady usnula…“ překvapeně se probere.
„Jo, spalas jako dudek,“ zasměju se. „Musím někam rychle jet, mohla bys zase počkat u Billa? Přivezu ti něco dobrýho k jídlu, jo?“ slíbím, když uslyším, jak jí zakručelo v žaludku. Nechtěla nic jíst, že nemá chuť, a teď tady už nikde nic nedostanem. „Stavím se v nějakým rychlým občerstvení a sám si taky něco koupím,“ slibuju, když se zvedám, a pomáhám mámě vstát. „Hlídej mi ho, jo?“ kývnu hlavou ke dveřím Billova pokoje, ještě mámu líbnu na tvář, mávnu a utíkám chodbou k východu.
FILIP
„Tak… hotovo,“ oznámí mi Tom. „Koupil jsem super turbo rychlonabíječku, stačej dvě hodiny a je to hotový. Máš slušnou kapacitu baterií, takže by ti to mělo vystačit zhruba na 160 kilometrů… to ani nebudeš potřebovat. Kdybys to strčil jen normálně kabelem do sítě, tak tady budeš tvrdnout pět hodin.“ Mrkne na hodinky. „Takže zhruba ve dvě, v půl třetí můžeš vyrazit. A vem si tu nabíječku s sebou, kdybys tam nějakým nedopatřením zůstal dýl, ať se máš jak vrátit. Já musím zpátky za Billem, máma je hladová, já taky, tak jsem koupil cestou něco u mekáče. Jo, vzal jsem ti taky,“ praští se do hlavy, a vyběhne ven. Zírám na auto, napojený kabelem do nabíječky a do sítě, a říkám si, proč mě tohle vůbec nenapadlo… samozřejmě se to muselo vybít přesně ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval nabitý… zákon schválnosti.
„Happy meal?“ divím se, když spatřím v jeho rukou papírovou krabici s dětským obrázkem.
„No a? Máš něco proti hračkám? Dejv to má nejradši,“ zazubí se Tom. „Aspoň se tady nebudeš ty dvě hodiny nudit,“ vrazí mi to do ruky, „máš tam velký hranolky, kuřecí nugety, vzal jsem ti kečup i tatarku, abys to měl pestrý, tak si to užij. Já padám, Bill už se probral,“ vychrlí na mě, jako by mu za patama hořelo.
„Já vím,“ podotknu, protože jsem byl před chvílí svědkem toho, když mu máma tu novinku volala. „Tak utíkej, a děkuju,“ usměju se na něj.
„Nemáš zač, tak ještě jednou díky za všechno a držim palce, vědče,“ cvrnkne si do kšiltu, mávne, naposledy se na mě zazubí, a pak už slyším jenom startování jeho auta, a smyk, kterým vyjede z brány na ulici. Pirát jeden… Ale zvládnul to rychle, napojil auto do nabíječky jako profík, jako když to dělá denně, přitom sám elektromobil nikdy neměl. Holt má prostě talent, no…
Tak se podíváme, co nám to pan McDonald nadělil k pozdní večeři. Ježiš… to je Fred Vynálezce z posledního filmu od Disneye. To jsem zvědavej, co to umí… hodím si do pusy kousek smaženýho kuřecího kousku, zastrčím k němu tři hranolky, a jdu to vyzkoušet… ten Tom ale vůbec nemá blbý nápady…
autor: Janule
betaread: Áďa
Jááj no Toman s Filem experti×DDD já se picnu. Prej ten Tom vůbec nemá blbý nápady×D ne Tom má vždycky ty nejlepší a podle toho to potom vypadá×D Ale jak už bylo všechno připravené a odpočítával, tak jsem si musela dát pauzu, abych se napila, byla jsem celá napjatá a potom takový a nic×D jsem myslela, že mě vomejou. Takový šoky, ale těším se na další díl.
Takhle nás napínat, ty jo. 😀 😀 To je o nervy. Doufám, že se dočkám šťastného konce, kde všechno bude, jak má.
Btw…Janule, musím říct, že nechápu, jak to děláš. Třetí řada, díl 59, to je neuvěřitelný. 😀 😀
oh, a ja som sa uz tesila 🙁 …nevadi no, snad sa mu to uz teraz podari …lebo ak ne … tak bude zle, ale veeelmi zle … no co uz, budem si musiet proste pockat … ach jaj … ale inak to bol super diel, ako vzdy 🙂 <3
eeh… to mam teď čekat celej tejden? xD
Já jsem vždycky nejvíc napjatá u těhle částí s tim cestováním časem, to prostě na tý povídce miluju nejvíc <3
… Už aby byla zase neděle 😀
Ouuu.. Fílo, držím pěsti a Tomovi přeji pevné nervy. Nemyslím si, že to s Billem bude zrovna růžové..
Ježííííšmarjááááááááá!!!!!!!!!!
Jestli se ten vědec bude muset za chvíli soukat k tý kombinézy kvůli zažívacím potížím, tak bude mít Tom co dělat se mnou!!!! :)))
Já myslela, že se zhroutím, když jsem se dočetla o těch vybitejch bateriích! Už to vypadalo nadějně… tak snad to napodruhý vyjde! Bože, bože, to jsou nervy!!!! Teď mi tak měřit EKG… :)))
To jsou bláázinci 😀 ale užasný:)
Já chci aby se už Bill probral a byl OK:) Jinak doufám,. že se Filipovi nic nestane a vrátí se i s Vall a jejím baby:)
Takhle napínat!! Já myslela, že v tomhle díle už se to něják vyřeší. Ti to ještě asi budou mít těžké, že?
Janule, strašně tě obdivuju!! Třetí řada, 59 díl a pořád jsem napjatá, jak to bude dál! To se málokomu podaří. Tvou povídku si vytisknu, když si jí nemůžu koupit jako skutečnou knihu.
😮 😮 tohle napínání je fakt něco! to je neuvěřitelný, jak jsem z toho pak hotová a nedočkavá! doufám, že se všechno vydaří, Filovi se nic nestane a bude s jeho láskou a že Davídek bude znovu u Billa s Tomem a všechno bude dobré!
Bože jak může bejt někdo tak chytrej tak blbej XD
Janulko,mohla by jsi mi,prosím tě, prozradit,kolik má tohle tvoje neuvěřitelně dokonalé a úžasné dílo dílů?Já si chci totiž třetí řadu přečíst celou najednou,protože čekat vždycky na další díl bych opravdu nevydržela,a moje čekání se pomalu,ale jistě mění v krutá muka čekání,těšení a zase čekání,jak dlouho ještě bude trvat,než si dopřeju ten skvostný zážitek…
[11]: Janičko, já ti to nedokážu sama říct… sice je fakt, že se pomalu ale jistě blížim k finále, ale jak se znám, ještě to nějakej čas zabere, takže počítám minimálně tak 6 dílů, ne-li víc.. fakt nemůžu odhadovat, kam mě to nakonec zavane. To by bylo ještě tak asi měsíc až dva času… víc ti říct nemůžu, sama vím prdlačku, co se mi tam ještě stane 😀
[10]:Bitter, tohle je přesně ten případ 😀 Holt geniální na něco a úplně blbej na něco jinýho 😀 To je život.
Díky moc, holky, že to pořád čtete a komentujete.. sama nechápu, jak jsem se k tak vysokýmu číslu zase dostala, ale je to holt ta moje pitomá neschopnost skákat dlouhý úseky, nějak neumím psát krátce… snad to ještě přežijte 😀 J. :o)
Tentokrát stíhám, mám radost:-) Ačkoliv to znamená týden čekání… a zrovna v tak důležité chvíli.
Mě teda baterka vůbec nenapadla, Tom je borec, že mu to docvaklo. Ale nabít bych ji uměla, to zas jo. I o té kyselině vím:))
Tentokrát už to snad všechno klapne… hrozně se na to těším. Tyhle chvíle, kdy cestujou časem, jsou speciální a já je mám hrozně ráda. Jenom co odmaturuju (ať už v květnu nebo v září při reparátu:D), plánuju si přečíst celý Časoprostor znovu. Už teď se na to těším, dám si to za odměnu za maturitu:D
Ať je Fíla rád že mu ta baterka neklikla až bude v minulosti.
Jinak k dílu mi stačí jedno slovo – DOKONALOST. Sem zvědavá co si na nás vymyslíš v příštím díle … Třeba už Fíla odstartuje do minulosti ..
no to sem na ty dva chytráky zvědavá…xD
Ááááááá! Takhle mě napínat? 😀 Já už čekala, že na konci tohoto dílu uvidím, že se všechno změnilo a ono zase nic 😀 Já jsem tady nervózní za ně všechny, to je strašný 😀