Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 13.

autor: Kiki

„Bille, měli bychom už jít.“ Upozornil ho Tom.
„Ještě ne…“ zaskučel a dál se věnoval svým synům.
„Ale jo. Ujede nám vlak a ty chceš ještě být určitě s mámou, ne?“
„Jo, ale… chci je s sebou.“
„Já vím, ale nemůžeš.“
„Propašujeme je.“
„Blázne.“
„Tome, ještě chvíli.“
„Uvidíš je za týden, ani ne.“
„Chci je u sebe.“
„To je pochopitelné, ale nemůžeš je vzít s sebou.“
„Já vím…“ svěsil hlavu a koukl na Chrise. „Tak co, půjdeme domů?“ Chris se šťastně zasmál. „Takže ano.“ Pokýval hlavou a i s ním v náruči se zvedl. Oprášil ho od písku, dal mu malou pusinku na čelíčko a položil ho do kočárku.

Tom udělal to stejné se Sebastianem.

„Tenhle kočárek je děsný. Nechápu, jak nás v tom mohli vozit. Vždyť je jako z 80. let.“ Postěžoval si.
„Tome, ale tohle je kočárek z 80. let.“
„No jo. Zapomněl jsem.“ Plácl se do čela. „Musíme koupit jiný.“

„Nejsou peníze.“
„Řekneme tátovi.“
„Ten pomalu neví, že jsem jeho syn.“
„Řekneme mu to.“
„Co když mě nevezme?“
„Ale jo. On je skvělej. Uvidíš.“
„Nevím…“ zaváhal.
„Věř mi.“ Objal ho.
„Já ti věřím, jen… nechci, aby tahle chvíle skončila.“ Stekla mu slzička.
„Bille, neplakej.“ Setřel mu palcem slzu.
„Zastav čas, prosím.“
„Na jak dlouho?“
„Co takhle.. navždy?“
„Navždy… moc rád. Ale to nejde. Budeme si muset vystačit s touhle chvílí.“ Políbil ho.

Bill se po chvíli odtrhnul a začal sbírat hračky do tašky. Tom mu začal pomáhat. Když měli vše uklizeno, dali tašku pod kočárek.

„Můžu?“ Zeptal se dred a koukl na kočárek.
„Jasně, že jo. Myslím, že si toho ještě užiju dost.“
„To teda jo. Hlavně v zimě. Hochu, nezávidím ti.“
„Přijedeš, viď?“
„To si piš.“

„Co když tě táta nepustí?“
„Rodina má držet při sobě. A my rodina jsme. Nic nám v tom nezabrání.“
„Miluju tě, Tome.“
„Já tebe taky…“ políbil ho. Jednou rukou chytil rukojeť kočárku a druhou tu Billovu. Společně se vydali domů.

„No konečně jste tady.“ Zasmála se Sim, když jim otevřela dveře. „Něco mám.“
„Děsně to tu voní…“ začichal Tom, když zavřel venkovní dveře od domu.
„No jasně!“ Vykřikl Bill, ale okamžitě si pusu překryl rukou, aby nevzbudil malá dvojčata, která cestou usnula.
„Co blbneš?“ zasmál se Tom.
„Mami, tys pekla bábovku, že?“ promluvil nedočkavě jako malé dítě.
Simone jen přikývla a její mladší syn se rozběhl do kuchyně, kde ta bábovka opravdu byla. Na stole.

Všichni se posadili ke stolu a na talíř si dali kousek té skvělé věci. Jen Tom se zdráhal, ale jak uviděl Billův pohled, vzal si taky.
„Je to vážně dobré.“ Promluvil, když polknul.
„Viď že? Máma umí ty nejlepší bábovky na světě.“
„Ale Bille, budu se červenat.“ Zasmála se. „Tome, přijedeš sem někdy, že?“
„Už jsme o tom mluvili s Billem. Jasně že jo.“
„To jsem ráda. Jsi tu kdykoli vítaný.“
„Děkuju.“
„Prosím tě.“

„Bille, ale už vážně budeme muset. Za tři čtvrtě hodiny jede vlak a než tam dojdeme…“
„Jo, jasně.“ Zvedl se a šel k dvojčatům. „Budete mi chybět, prckové.“ Každému dal pusu na tvář, i když spali. Byli tak roztomilý. „Mám vás rád. Za chvíli se vrátím.“ Usmál se na ně a vydal se za usmívajícím se Tomem ke dveřím.

„Tak se opatrujte, kluci, a Bille, spěchej domů.“
„Neboj se.“
„Ježiši! Já věděla, že na to zapomenu!“ vyhrkla a okamžitě se rozběhla do kuchyně, ale hned zase přišla. S nádobou v ruce. „Upekla jsem vám i na cestu.“ Dala ji Tomovi.
„Ty jsi zlato, mami!“ objal ji Bill. „Děkuju moc. Jsi ta nej máma na světě.“
„Já vím…“ objala ho taky.

Teď byl na řadě Tom. Na nic nečekal a sám od sebe ji taky objal.
„Tome, přísahej, že přijedeš.“
„Přísahám…“
„Jsem ráda, že vás takhle mám.“
„Já vím, ale už vážně musíme… tak… ahoj, mami.“ Šeptl jí do ouška.
„Jakže?“ vyhrkly Sim slzy z očí.
„Mami.“ Zopakoval.
„Oh, Tome!“ Tiskla ho ještě víc.

„Nerad vás ruším, je na vás vážně krásný pohled, ale…“ vyrušil je černovlásek.
„Jo, promiňte.“ Pustila ho.
„Ahoj!“ Zamávali oba a už ruku v ruce si to vykračovali na nádraží….

betaread: Janule