autor: Emilia
Bylo právě několik minut před koncertem a všichni pobíhali zmateně sem a tam, aby se stihla příprava. Tom jen sledoval míhající se postavy kolem něj. Nebylo mu dobře už od včerejška, kdy odjeli ze studia. Značný podíl na tom měla událost, jež se stala mezi ním a Billem, ale taky studená zem, na které se podchladil. Měl mírně zvýšenou teplotu a bolela ho hlava. Třásly se mu ruce. V tuto chvíli si nebyl jistý, jestli je to nervozitou nebo zimnicí. David mu včera navrhoval, že koncert odloží na další den, ale Tom odmítl. Teď si říkal, jakou udělal chybu. Jenže nevěděl, že nastane ještě větší zhoršení.
Nemůže si však už nikomu na nic ztěžovat, koncert začíná za necelých pět minut. Musel se jít tedy připravit a na rameno si zavěsit jednu ze svých kytar. Připadala mu teď mnohem těžší než obvykle. Jakmile vyšli na pódium, vše se ponořilo do úplné tmy a on slyšel křik fanynek, jenž stonásobně zesílil. Myslel, že se mu snad všechny usídlily v hlavě. Začal vybrnkávat první kytarové tóny, ale znělo to spíš, jako když někdo tahá kocoura za ocas. Zbytek kapely se na něj ohlédlo se zmateností v očích. Cítil tlouct své srdce až v krku. Rvalo se mu z hrudi ven. Obraz slévající se dohromady vytvářel šmouhy různých obrazců a v uších slyšel nesnesitelné hučení. Najednou jako by se pod ním ztrácela zem a on nastoupil do kolotoče, který se otáčel obrovskou rychlostí. Jeho prsty se svezly po strunách dolů a podlomila se mu kolena. Klesal k zemi, ucítil tupý náraz a potom se ocitl ve tmě. Na konci však uviděl malé světélko. Vypadalo to, že stačí jen vyjít z temného tunelu, v němž se nachází. Pomalu se tedy rozešel k jedinému záchytnému bodu. Bylo mu znovu dvanáct a on s celou rodinou, včetně Anet a Billa, navštívili pouť. Ten den si moc dobře pamatoval…
Flashback
„No tak, kluci, netvařte se otráveně, bude to legrace.“ Usmívala se nadšeně Anet a Bill si jenom odfrknul.
„Jak pro koho.“ Nepoznával svoji matku. Její chování se dalo přirovnat k pětiletému dítěti a jemu se rozhodně nechtělo trčet někde na pouti, navíc opět s Tomem. Ten měl naopak radost vždycky, když se kolotoče zastavily někde v blízkosti jejich bydliště. Na poutě chodil rád, byla to zábava, ale když stočil pohled na Billův zkyslý obličej, pochyboval, že dnes nějakou zažije.
Obě matinky to navíc korunovaly ve chvíli, kdy se postavily ke stánku s plyšáky a chtěly po chudákovi Gordonovi, aby jim nějaké vystřelil. Ten se tedy hrdinně ujal svého bojového úkolu a snažil se mířit, co možná nejpřesněji, protože děvčata, jak jinak, chtěla ty největší. „Tady se pozná skromnost.“ Zamumlal si pro sebe.
„Říkal jsi něco, miláčku?“ Optala se ho se sladkým úsměvem Simone.
„Ne, vůbec nic.“
„To jsem si myslela.“
Zatímco se ti tři vytratili u výše zmíněného stánku, kluci osaměli. Šli vedle sebe jako dva cizinci, až už Tom to trapné ticho nevydržel a nadhodil otázku.
„Hm, tak kam půjdeme první?“
Bill se tvářil pořád zamračeně, ruce v kapsách a agresivně kopal do kamínku před sebou.
„Je mi to fuk. Nejradši bych vocaď vypadnul. Beztak jsem tu jenom kvůli mámě.“
Tom jen protočil oči, nenechá si Billovou blbou náladou zkazit celý den.
„Jak myslíš. Já jdu do tunelu hrůzy, bude to pořád lepší, než koukat na tvůj otrávenej ksicht.“ Ušklíbnul se. Bill na něj vypláznul jazyk, ale přesto se za Tomem pomalu šoural.
Nechápal, jak za tuhle nehoráznou hovadinu, můžou chtít tolik peněz.
‚Sedátka jsou tvrdý, prdel mě bude bolet ještě týden. Proč já jsem na tohle přistoupil.‘ Bědoval v duchu. Ty šarády, co tu na ně vyskakovaly, vůbec nebyly strašidelný, proto protáčel oči, když za sebou slyšel křik nějakých holek. V tom zamyšlení nedával pozor, a když se v zatáčce před nimi objevila znenadání nějaká figurína bez oka, leknutím nadskočil a instinktivně se přimáčknul víc na Toma. Jakmile dojeli na konec velice rád a s úlevným pocitem vystoupil.
„Byl jsi podělanej strachy.“ Dobíral si ho Tom.
„Ne, to teda nebyl!“ Zakabonil se Bill a přidal do kroku.
„Ale jo, div, žes mi leknutím z té figuríny nevylezl na hlavu.“ Chechtal se přiblble Tom.
„Nevím, kdo tam pištěl jak malá holka, když mu spadl ten gumový pavouk na rameno.“ Oplácel stejnou mincí Bill.
„To jsem samozřejmě hrál.“ Ušklíbnul se frajersky Tom.
„Nedělej se, málem sis káknul do trenek.“ Pochleboval se Bill.
Takhle se pošťuchovali ještě dlouho, až Bill zahlédnul stánek s cukrovou vatou. Miloval ji. Okamžitě se k němu rozběhnul, Tom mu sotva stačil.
„Chceš taky?“ Zeptal se jej natěšeně.
„Jasně.“ Mrknul na něj Tom.
‚Možná to tady přece jen nebude tak špatné.‘ Pomyslel si Bill a postavil se do fronty.
Tom postával kousek dál a pozoroval Billa, jemuž zářily při pohledu na tu sladkou cukrovinku oči. Nevšiml si ani osoby, blížící se k němu zezadu, proto při poklepání na rameno leknutím ucuknul.
„Fuj, to sem se lek. Ahoj Suzane.“ Pozdravil dívku stojící za ním.
Byla o rok starší a většina kluků na škole ji žrala. Měla kaštanové lokýnky, spouštějící se až k pasu, a modré oči jí jiskřily nadšením. Tom se jí hodně líbil. Byl jeden z nejhezčích kluků na škole, každá holka po něm šílela, ať už byla starší nebo mladší. Ona ho však chtěla získat první. Přece nedovolí nějaké koze, aby jí ho vyfoukla.
„Ahoj, Tome, co ty tady?“ Zamrkala na něj laškovně.
„Ále, jsem tu s rodinou a nevlastním bráchou.“ Kývnul směrem k Billovi.
Ten právě přišel na řadu a sděloval prodavači svoji objednávku. Jakmile měl v rukou dvě cukrové vaty, zaplatil a vydal se k Tomovi a té holce.
„Jé vata. Tu miluju, můžu si vzít?“ Nadhodila andělský úsměv a natočila si na prst kousek z té Tomovy. Vložila si ji do úst a přehnaně dlouho si slízávala zbytek cukru ze svého ukazováčku, házejíc na Toma svůdné pohledy.
‚Trapka!‘ Pomyslel si Bill. Vadilo mu, jak okatě se Tomovi nabízí a myslí si o sobě bůh ví co.
„Suzane, tohle je Bill, Bille Suzane.“ Přestavil je Tom. Bill ji jenom spražil svým nepřátelským pohledem a prohodil sotva slyšitelné „čau“. Suzane to ale jak se zdá vůbec nerozhodilo a mile směrem k němu prohodila.
„Ráda tě poznávám.“ Snažila se prostě, co nejlíp na Toma zapůsobit a řekla si, že když bude dobře vycházet s jeho nevlastním bráchou, půjde to snáz.
„Tomi, nechtěl bys se mnou zajít na ruské kolo?“ Optala se.
„No jasně, tam jsme ještě nebyli, viď Bille?“ Usmál se na něj Tom.
„No víš, ale já myslela jaksi jako…ehm sami.“ Významně se na Toma podívala.
„Ale…“ Nestihl doříct Tom, protože ho přerušil Bill.
„Chmpf je to fuk, stejně jsem tam jít nechtěl, ruský kola jsou pro malý děti.“ Nadhodil opět otrávený výraz. Nehodlal jim dělat křena, a navíc už by se nevydržel dívat na její namyšlený frňák.
„Fajn, my teda půjdem. Kdyby si někde potkal rodiče, řekni jim prosím, že se s váma nevrátím.“ Hodil na něj Tom ještě prosebný pohled. Bill neodpověděl a nakvašeně sledoval dvě vzdalující se postavy.
Nenáviděl poutě, cukrové vaty a hnědovlasé čůzy s lokýnkama. Naštvaně mrsknul svoji vatu do koše. Přešla ho chuť. Konečně nastane jeden z mála okamžiků, kdy spolu mluví normálně, pak si přijde nějaký zmalovaný stožár a všechno je v háji. Jo, byla vyšší než Tom. Ten si s tím však očividně starosti nedělal. Zajímaly ho úplně jiné partie jejího těla. Bill převrátí oči. No jistě, hotová Dolly Buster. Ještě chvíli tam jenom tak postával a poté se vydal hledat rodiče. Našel je u stánku s popcornem. Nejspíš se dobře bavili. Simone i Anet spokojeně držely v náručí pracně vyhrané plyšáky. Připadal si odstrčený a snad poprvé od doby, kdy se s Tomem poznali, ho mrzelo, že tady není. Opět se zamyslel a nevšiml si rodičů blížících se k němu. „Jé, Bille, kdepak máš Toma?“ Zeptala se Simone.
„Odešel s nějakou holkou na ruské kolo, říkal, že se vrátí později.“ Sděloval Bill se skrývaným zklamáním v hlase.
„No jo, děvčata ho nahánějí o sto šest.“ Zasměje se Simone.
„Není se čemu divit, je to moc hezký kluk.“ Přitaká Anet.
„Stejně jsou trapný.“ Zamumlá si spíš pro sebe Bill, ale Anet ho stejně zaslechne.
„Bille, neboj, ty si určitě taky co nevidět najdeš děvče, hm?“ Povzbudivě se na něj usměje.
„Žádný nechci, kašlu na ně.“ Zavrčí a vydá se směrem k autu.
„Co mu zase přelítlo přes nos?“ Podiví se Simone. Anet jen pokrčí rameny a zavolají na Gordona balancujícího s pěti balíčky popcornu. Pouť pro ně nejspíš skončila, protože podle Billovy nálady se tu jistě nechtěl déle zdržovat.
Konec flashbacku
Pomalu začal rozevírat oči a zdálky slyšel nějaké pípání. Nakrčil nos pod divným zápachem desinfekce. Tohle nevypadalo jako ruské kolo. „Bille?“ Zašeptal. Objevila se nad ním však pouze žena v bílé uniformě. Nejspíš zdravotní sestra. Ale co dělal v nemocnici?
„Říkal jste něco?“ Optala se ho.
„Co se stalo, kde je Bill?“ Začal se vyptávat a chtěl se posadit, sestra ho ale urychleně zatlačila zpět do lehu.
„Uklidněte se a ležte. Máte lehký otřes mozku a chřipku, omdlel jste při koncertě vyčerpáním a stresem.“ Vysvětlila mu. ‚Á už si vzpomínám, nebylo mi dobře. Super, otřes mozku, a ještě k tomu jsem nachcípanej. David jistě skákal radostí tři metry do stropu.‘
„A Bill?“ Zopakoval znovu naléhavě svoji otázku, na kterou mu doteď neodpověděla.
„Je s ostatními u pana doktora, vysvětluje jim, co a jak. Jestli chcete, zajdu pro něj. Beztak musím jít nahlásit, že už jste vzhůru.“ Mrkla na něj mile sestřička.
„To byste byla hodná.“ Usmál se mdle. Pořád vypadal bledě a vyčerpaně.
Sestřička se tedy vydala ke kanceláři lékaře. Zaklepala a vstoupila.
„Dobrý den.“ Pozdravila slušně.
„Potřebujete něco?“ Optal se jí doktor, aniž by pozdrav opětoval.
„Ano, pan Kaulitz je již při vědomí.“ Nahlásí poslušně.
„Ó, tak to je výborná zpráva, hned se na něj půjdu podívat.“
„Jo a pořád se na vás vyptává.“ Prohodila směrem k Billovi.
„Na mě?“ Zamrkal překvapeně. Vůbec to nečekal, ale nemohl v sobě potlačit pocit radosti, jenž jím v tuhle chvíli proudil. Od okamžiku události na zahrádce studia spolu nepromluvili ani slovo. Tom se Billovi vyhýbal, a navíc mu nebylo dobře. Včera opravdu vypadal vystresovaně. A když sebou na koncertě praštil, Bill se málem zbláznil strachy. Nechápal důvod, Toma přece nenávidí, ne? Poslední dobou se to spíš změnilo na ‚nesnáší‘. Každopádně myslel, že s ním Tom vážně skončil, jenže kdyby ano, proč by se po něm sháněl?
„Sestři, připravte mi prosím jeho kartu, my tam mezitím dojdeme, ale měl by jít se mnou jen jeden. Není vhodné, aby se rozrušoval, a jestliže se vás nahrne do pokoje pět, moc tomu nepomůžete.“ Vysvětloval doktor.
„Měl bych jít asi já.“ Přihlásí se o slovo aktivně Bill. Nikdo se však nediví, přece jen je jeho bratr, a jestli nevlastní nebo ne, nehraje roli. Rodina jako rodina.
„Dobře, následujte mne.“ Pokynul Billovi doktor a vydali se směrem k pokoji, v němž Tom ležel. „Zdravím vás, pane Kaulitzi, jakpak se nám daří?“ Spustil na Toma a došel k jeho lůžku. Než stačil nějak odpovědět, začal mu čímsi svítit do očí. „Vypadáte o hodně líp, teď prosím sledujte můj prst.“ Začal kmitat s ukazovákem ze strany na stranu. „Velmi dobře. Bolí vás něco, kromě hlavy?“ Optal se pro jistotu. Sice udělali všechny potřebné testy, ale jeden nikdy neví. „Ne.“
„Dobrá, nechám vás tedy o samotě s vaším panem bratrem.“ Řekl a klidil se ven. Bill čekal zatím před pokojem, aby ho doktor mohl klidně vyšetřit.
„Ahoj.“ Vešel Bill dovnitř a sednul si na židli u postele.
„Ahoj.“ Oplatil mu pozdrav Tom.
Bill si povzdechnul. „Proč si proboha nikomu neřekl, že ti není dobře?“ Vyčetl mu a přísně se na něj podíval.
„Nechtěl jsem to říkat před koncertem, myslel jsem…“ Nestihl doříct, jelikož mu do řeči skočil Bill. No jistě to byla jeho specialita, jeho nikdo přerušovat nesměl, ale on mohl do řeči skákat komukoli kdykoli.
„No právě. Ty vždycky myslíš, a takhle to dopadá. Ale, doktor říkal, že jestli bude vše ok, pustí tě už zítra.“ Dořekl a roztomile našpulil rty. ‚Roztomile? Tome, klídek. Asi jsem se do té hlavy praštil hodně.‘
„Ví o tom máma?“ Zeptal se.
„Jo, volal jsem jí. David nám dal dva týdny volno, za tu dobu bys měl být už v pohodě. Na koncerty máme náhradní termíny.“ Tom jenom pokýval hlavou.
„Víš, co se mi vybavilo, když jsem byl mimo sebe?“ Vzpomněl si Tom na svoji vzpomínku.
„Co?“ Pohlédnul mu Bill zpříma do očí. Myslel, že naráží na věci, které se mezi nimi v poslední době dějou.
„Jak jsme byli na tý pouti, ve dvanácti, pamatuješ?“ Řekl Tom proti jeho očekávání zcela něco jiného.
„Jak bych mohl zapomenout, ta štafle mi to bude snad do smrti připomínat.“ Většinou pokaždé, když se řekne pouť, vybaví si tu kudrnatou kozu.
„Myslíš Suzane?“ Zasmál se Tom.
„Jo přesně tu myslím.“ Otřepal se Bill při vzpomínce na její příšerně přeslazený tón hlasu.
„Ale jdi, byla docela milá.“
„Milá? Spíš pěkná vtěrka. Přisomrovala se k nám nebo spíš k tobě. Zkazila super rodinný výlet.“ Stočil Bill rty do úšklebku.
„Neříkej, že ty si z něj byl úplně nadšený…“ Uchechtl se ironicky Tom. Bill sklopil pohled.
„Jo no, měl bych už jít. Sbalím ti nějaký věci a pošlu je zítra po Lerym (člen ochranky).“
„Uhm, dík.“ Bill možná doufal, že se Tom zeptá, jestli by zítra nepřišel, ale nezeptal.
„Tak čau. Asi se uvidíme až za dva týdny.“ Zvedal se pomalu k odchodu.
„Nejspíš jo. Měj se.“ Otočil Tom hlavu na stranu. Bill tam ještě chvíli postával a potom odešel.
Noc uběhla jako voda a Tom měl teď strávit dva týdny doma v Simonině nepřetržité péči. Už mu volala s oznámením, že si v práci vzala volno. Byl rád, alespoň bude nějaký čas s rodinou a dá si pauzu od Billa. Nutně ji potřeboval, protože vztah mezi nimi nabral úplně jiného směru, než jaký oba zamýšleli.
„Tak, Tome, jsme tady.“ Oznámil mu řidič a Tom pomalu vystoupil. Lery mu pomohl s kufry až ke dveřím, kde už stála Simone a schovala ve svém láskyplném objetí jediného syna. „Zlatíčko, konečně jsi taky jednou doma. Pojď, určitě máš hlad.“ Vychrlila na něj a Tom stihl Lerymu jenom rychle poděkovat, jelikož ho Simone zatáhla do kuchyně.
„Mami, já nemám hlad.“ Snažil se protestovat. Neměl na jídlo ani pomyšlení. „Ale nemrmlej a pořádně se najez. Jsi věčně ve stresu a vychrtlej, takže dokud tohle nesníš, nehneš se odsud.“ Ukázala na přeplněný talíř a Tom jenom hlasitě polknul. Snad po něm nemůže chtít, aby do sebe tohle všechno naházel. Tolik toho nesní ani normálně.
„A-ale mami, já…“
„Ano zapomněla bych, tady máš vidličku, dobrou chuť, Tomi.“ Roztáhla rty do zákeřně sladkého úsměvu, jako tenkrát na Gordona u toho stánku.
„Děkuju.“ Pípl jenom Tom a s nepatrným úsměvem se pustil do jídla. Byl zase doma…
U Billa doma
„Bylo to moc dobrý, mami, ale jsem nacpanej k prasknutí.“ Byl si jistý, že by se mu do žaludku nevešla už ani kapka vody.
„Vážně si nechceš ještě přidat?“ Zeptala se starostlivě Anet. Bill byl vždy hubený, ale teď se jí zdál ještě křehčí. Není divu, tenhle uspěchaný styl života se na něm podepsal. „Jsem docela unavený, půjdu si lehnout, ano?“ Zívnul hraně, aby svým slovům dodal patřičný důraz. Ve skutečnosti vůbec nebyl unavený. Pořád musel přemýšlet o Tomovi. Chtěl se tomu vyhnout, ale jen, co přijel domů, Anet na něj spustila nekonečné množství otázek. Co se stalo, jak a kdy… celá ona. Takže vůbec nebylo možné nemyslet na něj, protože o něm dlouho mluvili. „Jasně, musíš si pořádně odpočinout a nabrat síly.“ Usmála se, lípla mu pusu na tvář, a poté se Bill zvedl ze židle a odkráčel do svého pokoje. Nic se tu nezměnilo. Měl pocit, jako by tu nebyl věky. Dosedl na svoje měkké velké letiště a dlaní přejel po čistě bílém povlečení. Zjevil se mu obraz dvou malých kluků, hašteřící se o peřinu.
Flashback
„A čím se mám přikrýt já?“ Koukal Tom na Billa, který se zachumlal až po uši do své ‚jediné‘ huňaté peřiny.
„Čím chceš.“ Odseknul. Rozhodně se o ni nehodlal dělit.
„Tak to ne, dej ji sem.“ Vzal Tom konec peřiny a začal za ni tahat.
„Ne, je moje.“ Nedal se Bill. Přetahovali se o ni jako dva blázni, až ji Tom schválně pustil a jelikož ležel Bill na okraji postele, spadnul na zem. Tom se začal řehtat.
„Ty idiote.“ Vykouknul nasupeně zpoza letiště Bill a už se hrnul k Tomovi. Začal mu tahat za dredy.
„Au, au přestaň.“ Snažil se bránit Tom.
„Já ti dám au, ty jeden smetáku. Si myslíš, že mě ten pád nebolel?“ Škubal dál Bill Tomovy dredy a najednou mu jeden zůstal v ruce. „Oh.“ Kouknul se na Toma.
„Ty si mi…můj…já tě zabiju.“ Zakřičel Tom a hrnul se nasupeně k Billovi. Ten se rychle rozeběhnul. Honili se po pokoji.
„Nemůžu za to, že ti na tý hlavě nedržej. Prostě upad, no.“ Provokoval za běhu Bill a stále držel v ruce Tomův dred, se kterým mával nad hlavou.
„Upad?! Jak tě čapnu, tak se nedožiješ.“ Řval nepříčetně Tom.
Najednou pokoj zalilo prudké světlo a ve dveřích stála Simone s Anet.
„Kluci, co má tenhle neskutečnej kravál znamenat?!“
„Mami, on mi vytrhnul dred.“ Ukázal na hrubě spletený pramen v Billově ruce a nadhodil smutný výraz v obličeji. „Bille?! Proč jsi to udělal?!“ Sykla na něj naštvaně Anet.
„Ale já jsem…“ Snažil se bránit Bill.
„Ne, raději už nechci nic slyšet. Omluv se Tomovi.“ Rozkázala mu.
„Jemu já se omlouvat nebudu.“ Vystrčil Bill bojovně bradu.
„Něco jsem řekla.“ Zopakovala již netrpělivě Anet.
„Nikdy.“ Trval si na svém Bill.
„Jak chceš. Jsi měsíc bez kapesného a máš zaracha do konce týdne.“
„Mami, to přece nemůžeš.“ Vytřeštil oči Bill a zaleskly se mu v nich slzy.
„Jestli ty můžeš Tomovi trhat vlasy, potom já ti můžu zabavit kapesné.“ Ukončila Anet diskuzi a Bill vztekle odpochodoval trucovat do koupelny. „Tome, za Billa se omlouvám.“ Pousmála se na něj Anet. Tomovi se v očích zračil smutek.
„Neboj, vlasy ti dorostou.“ Pohladila Simone svého syna na vytrhlém místečku a dala mu pusu na čelo. „Dobrou noc Tomi.“ Rozloučila se a i s Anet odešly spát. Tom ještě dlouhé minuty postával u dveří, než se odebral do postele a přikryl se peřinou, kvůli které to všechno začalo. Přivřel víčka a poklidně usínal. V tom však do pokoje vrazil Bill a vůbec se nesnažil být potichu. V ruce pořád držel Tomův dred, posadil se na postel a pramen odložil na stolek. Tom pootočil hlavu.
„Dej mi ho.“ Kývne směrem k dredu. Pár vlasů mu na postiženém místě ještě zůstalo, možná by se dal zaplést zpět.
„Ne. Nedostanu kvůli němu kapesný a mám zaracha. Je moje právo si ho nechat.“ Lehnul si do postele a ukradl Tomovi kousek peřiny. Leželi zády k sobě a dotýkali se zadkama.
„Netlač se na mě.“ Stěžoval si Tom.
„Já se na tebe netlačím. To ty se tlačíš na mě.“ Zavrčel Bill.
„Doprčic, ta peřina je malá pro dva.“ Přitáhnul si ji Tom blíž k sobě.
„Jo, taky si myslím. Měl by ses klidit.“ Zatáhnul ji zase víc Bill na svoji stranu.
„To by se ti líbilo.“ Ušklíbnul se Tom.
„Chmpfbrrrr.“ Prskal Bill, ale po chvíli se oba dva jakžtakž uvelebili, a konečně usnuli.
Konec Flashbacku
Nevědomky roztáhl rty do úsměvu. Vlastně se od té doby nic moc nezměnilo. Pořád se hádají. Dokonce i při tom, co spolu nedávno dělali. Spolu… Neuvědomoval si, že ačkoli na sebe povětšinou štěkali, skoro všechno v životě dělali spolu. A teď dostali dva týdny volna… dlouhá doba. Co bude dělat celé dva týdny? Možná by mohl za Tomem zajít. Mohl nebo chtěl? ‚No tak, Bille, soustřeď se. Bude to jen návštěva ze slušnosti a… sakra!‘ Protřel si oči. ‚Návštěva ze slušnosti? Větší blbost jsem v životě neslyšel. Kdy jsme k sobě my dva začali být slušní? No dobře, totálně mi hráblo. Já mám ale nápady.‘ Rozumoval si pro sebe. Stejně však váhal, má za ním zítra zajít, nemá… Ráno moudřejší večera.
autor: Emilia
betaread: Janule
Teda, vážně jsem nečekala, že tahle povídka bude tak dobrá, jen tak dál!! 😉 Jen další díly by mohly přibývat rychleji 🙂
Povídka je vážně skvělá! Tom se opravdu uhodil moc do hlavy podle uvažování xD Ještě se uhodí Bill a máme to tu xD Rychle dál pls! x)
perfektní jako minulé jsem moooc zvědavá na další=)
[2]: jasně a sex na usmířenou, co? :D:D:D
Jdiii xD
Seber se a mazej do nemocnice!!!!!!Hned!!xD
Ale má má…
Ja túto poviedku zbožňujem…hlavne tie ich spomienky lebo mi niečo pripomínajú…nádherne si uvedomujú obaja ako si sú bblízky a zistia že sa majú naozaj radi…jejky:D
no toto….se nějak změnil tou ránou…xD