autor: Elis
Dvě policejní auta před námi, dvě za námi, haldy lidí kolem, křik, troubení, houkání… To všechno se dělo okolo našeho busu, když jsme se snažili projet jedním proudem silnice do nejbližšího většího města, vzdáleného asi dvacet kilometrů, kde se taky předtím, než se to stalo, měl konat náš koncert. A když odjížděl „střed pozornosti“, dala se do pohybu i ostatní vozidla a ucpaná vozovka se pomalu uvolňovala.
Jakmile jsem nabral trochu sil, začal jsem s vysvětlováním. Bylo jasné, že pro sebe si to nechat nemůžu. Za chvíli to ze mě tak jako tak vytáhne policie. Já jim to musím říct, už kvůli Billovi. S největší pravděpodobností jedeme stejně na komisařství. A navíc, jediné uši, které to uslyší, budou patřit Gustavovi, Georgovi, Davidovi a Arnoldovi (našemu řidiči).
„…Když jsem se pak probral, byla už tma a oni někde… někde hodně daleko…“ zakončil jsem vypravování. Nevím proč, ale někde tam uvnitř mi bylo skoro neznatelně, o milimetr, o malinkej ždibíček, kousilínek líp…
„Řekl jsi to policajtům?“ Zeptal se Georg.
„No… vlastně… asi ne. Nebo jo. Já nevím. Nepamatuju se!“ nemohl jsem si na nic vzpomenout. „Asi jsem jim řekl jenom to, že Billa unesli. Anebo… já fakt nevím…“
„To bude dobrý. Oni ho najdou, uvidíš.“ Poplácal mě po zádech David.
„Kdybys tak měl pravdu…“ pronesl jsem zdrceně. Už toho bylo moc. Nějak se mi klížila víčka. Cítil jsem se tak strašně unaveně, vyčerpaně. Jako by kolem mě vypnuli zvuk a zpomalili obraz. Nevnímal jsem, co kdo říká. Nevnímal jsem nic. Víčka klesla a já upadl do hlubin snění…
>>> * <<<
Nejdřív mě obklopovala tma. Černočerná tma. Nemohl jsem z ní nalézt východ. Ani malé světélko. Bloudil jsem v ní snad věčnost, než se zjevil jasný obraz.
Stál jsem v kuchyni a rukou se opíral o linku. Všude bylo ticho, až na vrčení ledničky. Rozhlížel jsem se kolem. Vládl tu klid. Vše leželo na svém místě.
Náhle jsem zaslechl cvaknutí zámku domovních dveří a za několik sekund se do kuchyně vřítil Bill. Nesl si dvě nákupní tašky a celý zářil štěstím. Zůstal jsem na něj civět.
„Tome?“ zarazil se. „Hej, Tome, seš v pohodě?“ zamával mi rukou před obličejem, když jsem se neměl k odpovědi. „Vypadáš, jako bys viděl ducha.“ Pousmál se a proplul někam do obývacího pokoje.
„Co…“ nechápal jsem to. „Bille?“ vešel jsem do pokoje hned za bratrem. Ten tam však nebyl. A na konferenčním stolku leželo pár připínáčků.
>>> * <<<
„Bille!!“ zakřičel jsem a zároveň jsem otevřel oči.
„Už se probral.“ Slyšel jsem něčí nedočkavý hlas. Neviděl jsem však jeho původce, jelikož si moje oči teprve přivykaly na náhlý příval světla.
Opatrně jsem se posadil a rozeznával jednotlivé osoby – Gustava, Georga, Davida, nějakýho chlápka a… mámu! Oči měla opuchlé a tvář ještě mokrou od pláče. Teď se ale lehce pousmála.
„Tome.“ Pronesla zdrceně a objala mě. „Kluci mi všechno řekli.“ A dala se znovu do pláče.
„Mami. Mami.“ Utěšoval jsem ji a poplácával po zádech. Konečně jsem rozpoznal místnost, kde jsem ležel. Kupodivu to byl můj pokoj. Jeli jsme o padesát dva kilometrů dál? K nám? Ale aspoň nějaká náplast na tu hrůzu kolem. Byl jsem doma. S mámou a klukama. A nějakým chlápkem, co bude asi doktor, soudě podle toho přístroje na kontrolu dechu, co měl přehozenej kolem krku.“
„Tys nám ale nahnal strachu.“ Řekl.
„Co se stalo?“ Zeptal jsem se, protože jsem o tom popravdě neměl ani páru.
„Normální kolaps. Srdce už nevydrželo nátlak okolí, a tak jsi omdlel.“ Vysvětlil mi a podal mi sklenici vody. Všichni na mě zírali. Byl jsem jak akvarijní rybička, která se na nějakou chvíli obrátila bříškem nahoru. A teď všichni čekají, jestli se zase vrátí do normálu. Myslím, že se mi to podařilo. Úspěšně jsem vstal, i když se mi hlava ještě trošku motala. Gustav s Georgem mě hbitě podepřeli.
„Díky, kluci, ale to zvládnu sám.“ Začal jsem se belhat z pokoje. Super. Už jsem zase jako rybka. Nebo radši – prostě jenom v pohodě. Pokud by se to tak dalo říct. Z okna jsem viděl, jak se rozednívá.
„Kam chceš jít?“ strachovala se mamka.
„Říct, co vím, policii.“ To že chci?
„To už jsme udělali.“ Oznámil mi David.
„Měl bys zůstat v klidu doma.“ Radil doktor.
V klidu? Jak si to jako představuje? Že tu budu sedět jak pecka a čekat, co bude dál?
Zařinčel telefon.
„Paní Kaulitzová.“ Zaslechl jsem naléhavý hlas jdoucí zezdola. Máma tam okamžitě vystartovala a všichni ostatní za ní. Doběhli jsme do předsíně k telefonu, kde seděli dva policisté s nahrávacím zařízením.
„Halo?“ Máma zvedla sluchátko. Hlasy, které se ozvaly, se přes připojený přístroj rozléhaly celou místností.
„Mami.“ Ozval se Bill na druhém konci telefonního aparátu. Bráško!
„Bille!“ Vykřikla máma.
„Máme vašeho syna.“ Přerušil ji někdo na druhé straně. „Pokud ho ještě chcete vidět, sežeňte do zítřejšího večera dva miliony eur. Podrobnosti o předání vám ještě sdělíme. A žádnou policii, rozumíte? Jinak to váš syn pěkně schytá!“ a zavěsil…
autor: Elis
betaread: Janule
no to sem zvědavá jak to seženou tak rychle…
Do ZÍTŘEJŠÍHO VEČERA??? =o Tak to jsem zvědavá jak to seženou!! Ale doufám, že to dokážou…
noo tak to teda unosci netroskarej. To chci videt jak tohle provedou. Omg
do zítřejšího večera dva miliony eur ???? tvl takhle na rychlo to ani banka nevydá xD sem zvědavá jak to dopaden
Nekdo má ale pekné sny…
Len dúfam že Tom neskolabuje lebo si myslím že Bill sa domov len tak rýchlo nedostane…