Du bist alles, was ich bin…

autor: LucSinQa

Do černého pokoje plného prázdnoty vstoupil pruh světla, vycházející z pootevřených dveří. Černovlasé klubíčko se krčilo v rohu postele a z očí se mu valily miliony slz. Slz, které byly plné bolesti, smutku a bezmoci. Chlapec si rychle setřel slzy, aby zakryl i sebemenší stopy po slané tekutině, kterou produkovaly jeho oči, ale nedařilo se mu. Do jeho krásně čokoládových očí se mu valilo další množství slz, které se snažil zahnat do kouta a propustit je na svobodu až ve chvíli, kdy bude mít stoprocentní jistotu, že jej nikdo neuvidí. Snažil se ztišit své před chvílí velmi hlasité vzlyky, které neměl nikdo slyšet. Zvedl svou tvář ke dveřím a přes oči mu ihned spadla jeho poměrně dlouhá ofina, zakrývajíc mu pravé oko. Opět sklopil hlavu a svůj pohled zabodl do úhledně složené deky. Cítil, jak se nepatrně zhoupla postel. Moc dobře věděl, kdo toho byl strůjcem. Ten, na kterého myslel každou noc před spaním, a ten, který se mu nabourával i do těch nejtajnějších snů. Do světa, o kterém si myslel, že alespoň tam může na malou chvilku zapomenout a žít ve světě, kde je každý šťastný, a kde každý den slunce vyhání z jasně modré oblohy.

„Vypadni.“ Bylo to jediné, na co se černovlásek v tuhle chvíli zmohl a jeho hlas při tom neměl prapodivný tón. Podíval se na osobu, která právě seděla na jeho krvavě rudém povlečení na kraji postele se značnou nenávistí, ale zároveň nehynoucí láskou v očích. Nenáviděl ho, ale zároveň miloval. Nenáviděl jej za tu věčnou a ostrou bolest, kterou ho každodenně, i když nevědomky, zaplavoval. Za to, že si ničeho nevšiml. Nevšiml si jeho bolesti, kterou měl zarytou hluboko v očích, duši a srdci. Miloval ho pro jeho skvělou povahu, která ale dokázala mnohdy ublížit. Dokonce až tak, že měl pocit, jako kdyby mu mělo bouchnout srdce. Jako kdyby se mělo rozletět na miliony malých kousků a nikdo, nikdo by ho nikdy neodkázal dát dohromady. Dokázal by pro něj obětovat cokoliv. Udělal by pro něj první poslední, jenže to on nevěděl. Ani nemohl. Nedokázal by mu to říct.

„Bille, já -„

„Nic neříkej. Jen prosím, odejdi..“ Neznámý v Billově pokoji ani nestihl doříct větu, a už byl přerušen tichým hláskem, ze kterého přímo sálalo utrpení. Musel ho poprosit, aby odešel. Jenže neznámý nemohl teď odejít. Ne teď, když se konečně odhodlal něco udělat. Nemohl to jen tak vzdát. Kdyby teď odešel, už nikdy by nenabral tolik odvahy, kterou měl teď, a bůh ví, jak by všechno skončilo.

„Ne, Bille, vyslechni mě, než mě začneš znovu vyhazovat.“ Osoba, která byla v pokoji podle černovláska navíc, se s ještě malým, plápolajícím plamínkem naděje zahleděla do řeky plné té nejsladší čokolády. Bill jen nepatrně kývnul hlavou a svým pohledem se snažil soustředit na nějakou nedůležitou věc u něho v pokoji. Nemohl se na něj jen tak dívat. Vždyť od něj seděl přibližně metr a půl, jeho překrásná vůně se dostala až k černovláskovi a všechno, jako kdyby se najednou obrátilo vzhůru nohama. Byl to pro něj tak krásný, ale zároveň nepříjemný pocit. Zhluboka se nadechl a nasál jeho dokonalou vůni. Nedokázal identifikovat, čím voněl. Byla to prostě jeho zvláštní a specifická. Poznal by jí kdekoliv. Přivřel oči a potichu vydechnul.

„Víš…“ Neznámý se konečně odhodlal prolomit to nepříjemné ticho a přisunul se blíž k Billovi. Nedělilo je ani půl metru a pro oba to bylo, jako kdyby měli za chvíli zemřít. „Poslední dobou… Poslední dobou se toho moc změnilo. Víš, Bille, přemýšlel jsem.“ Chlapec se odmlčel a pohlédl na Billa, který na něj upíral své čokoládové oči plné otazníků. Vůbec ho nechápal. Nechápal, co se mu tady právě snaží říct. ‚Narušitel‘ si skousnul ret a pokračoval. „Všechno, co se právě teď děje. Je to tak… nemám pro to správné pojmenování. Je to zvláštní. Vím, že až ti tohle všechno řeknu, budeš mě asi považovat za blázna, zrůdu, nebo naprostého šílence, ale je to tak.“ Chlapec vzal do ruky cíp svého trička a nervózně jej začal žmoulat. Bylo to pro něj nepříjemné, mluvit na tohle téma, ale jednou se už odhodlal, a teď už nemůže odejít. Co by si o něm bratr asi pomyslel, kdyby teď jen tak náhle beze slova odešel. „Já, nevím jak to říct…“ šeptnul nakonec a pomalu se k Billovi začal přibližovat.

Jejich rty od sebe byly maximálně deset milimetrů a oba cítili horký, zrychlený dech toho druhého. Jejich nosy se o sebe otíraly a Bill nevěděl, co má udělat. Tolik si přál cítit jeho horké rty na těch svých, jenže věděl, že to nemůže. Nemohl se ani pohnout. Jako kdyby zkameněl a místo něj tady na posteli seděla kamenná socha. Neznámý se konečně odhodlal a spojil jejich rty v jedny. Čekal, že mu na tváři přistane facka, že bude muset slýchat miliony nadávek a nebo, že s ním Bill už nikdy nepromluví, ale ani jedno z toho se nestalo. Bill jako kdyby oživnul a z opojení se do polibku přidal. Automaticky si ho k sobě přitáhl a Billovy ruce se spojily za jeho krkem. Lehce pootevřel ústa a tím rozpoutal vášnivou bitku jazyků.

„To, to nejde… to nejde, Tome.“ Když si černovlásek konečně uvědomil, co se stalo, rychle se odtáhnul a přemístil se na druhý konec postele. Vystrašeně koukal do hnědých očí, které byly skoro stejné, jako ty jeho.

„Bille…“ uslyšel sametový hlas a rychle sklopil hlavu dolů. Teprve teď si pořádně uvědomil, co se vlastně stalo. Nevědomky si přejel prsty po rtech a poté si ten dolní skousnul. Ještě teď na svých rtech cítil chuť, která patřila těm Tomovým, ale moc dobře věděl, že tohle se nikdy nemělo stát. Bill měl zůstávat zavřený ve svém pokoji a vylézt jen, když musel. Nikoho si nepřipouštět k tělu a Tom si měl najím nějakou hezkou a milou přítelkyni, se kterou by strávil zbytek svého života. To on se měl trápit. Jenže to, co se právě stalo všechno mění.

„To… To nejde. A ty to moc dobře víš, Tome.“ Řekl černovlásek přidušeným hláskem a z jeho očí se opět začaly valit proudy horkých slz, které dopadaly až na jeho černé tričko.

„Já vím…“ Tom sklopil hlavu a bolestně sevřel víčka, aby zabránil slzám.

„Tak co tady ještě děláš?! Vypadni!“ Bill na Toma upřel svoje uplakaná kukadla, ze kterých se ještě teď valily oceány slz, a začal na něj křičet. Sám nevěděl, proč to dělá. Vždyť právě tohle bylo to, po čem tak dlouho toužil, a teď, když se mu jeho sen konečně splnil, od sebe Toma odhání. Tom se pomalu zvednul z postele a snažil se nevnímat hlasité vzlyky, které vycházely ze rtů, které ještě před chvílí vášnivě líbal.

*O rok později*

„Měj se, mami.“ Tom se na Simone zářivě usmál a obejmul ji.

„Budeš mi chybět, broučku.“ Simone na Toma zvedla svoje uplakané oči a šla s ním k autu, ve kterém už seděla jeho přítelkyně, se kterou se stěhoval do Berlína. Simone ještě chvíli stála před domem a sledovala silnici, kterou před chvílí odjel její milovaný syn.

Tom svoji maminku nerad opouštěl, ale nemohl už dál bydlet v tom domě. Navíc byl plnoletý, takže v tom nebyl žádný problém. Bylo pro něj příšerné, vídat kolem sebe titulky článků novin v podobě „18-letý chlapec spáchal sebevraždu. Nikdo neví důvod!“ a podobně. Přinášelo mu to neskutečnou bolest. A i když to už bylo něco přes rok, občas se našel člověk, který mu to všechno připomenul. Rozhodl se začít nový život. Život plný přetvářky, hraných úsměvů a lží.