Lutte pour l’amour 11.

autor: Lady Kay

Jakmile za sebou přibouchnu dveře koupelny, otočím kohoutkem a posadím se na okraj vany. Snažím se vstřebat všechno, co se během uplynulých minut událo. Šok číslo jedna – můj bratr po mně chce, abych mu pomohl vykoupat se. Upřímně, čekal jsem, kdy se mě na to zeptá. I když je má představivost poměrně velká, nedovedu si představit Billa v téhle situaci. Není v tom zas tak velký problém. Sice z toho mám dost zvláštní pocit, ale přirozeně mu pomůžu. Naposledy jsem ho viděl nahého, když nám bylo šest nebo sedm. Přesně si to nepamatuji, vím, že jsme byli ještě malí kluci. Billovo, stejně jako moje, tělo prošlo od té doby řadou změn. Jsme dvojčata, takže nebude vypadat nějak moc jinak než já… Přesně tak, nemám důvod si připadat jako nějakej buzerant, co bude očumovat kluka. Je to můj bratr, bratr, co potřebuje pomoc. Spíš mi dělá starost, že bych mu mohl mou případnou neopatrností nebo nešikovností nějak ublížit. Mamka mi v tom spěchu zapomněla udělit rady ohledně této oblasti mých „povinností“. Holt se budu muset spolehnout sám na sebe a na Billa.

Druhý šok mnou otřásl mnohem víc a některé úryvky bráškovy zpovědi mi neustále zní v uších. Zvláštní… Pokud se člověka něco přímo nedotýká, nezasahuje mu to do života, nestará se o to. Ví o tom, uvědomuje si některé skutečnosti, ale neřeší to. Dokonce, ani když se to Billovi stalo, nezaobíral jsem se tím až tak podrobně. Bylo mi ho líto, věděl jsem, že to pro něj musí být strašně moc těžké, že se trápí, ale nedocházelo mi, že i tak banální věci, které beru jako samozřejmé, a nevěnuji jim tolik pozornosti, mohou být pro něj složité. Třeba to rozsvícení světla…

Nepřekvapuje mě, že si Bill všiml lítosti v mých očích, vždycky měl, na rozdíl ode mě, skvělý pozorovací talent. Všímal si věcí, kterým ostatní lidé věnují jen málo své pozornosti. Viděl, co ostatní přechází bez povšimnutí. Oproti němu jsem naprosto slepý, mnohdy si nevšimnu ani toho, co mám přímo před očima.

Zastavím tekoucí vodu, pro jistotu okusím, zda není moc horká nebo naopak příliš studená, a vykročím vstříc nové zkušenosti. Kráčeje po chodbě se snažím zhluboka dýchat, abych před Billem stanul co možná nejklidnější. Jistě je sám vystresovaný, a kdyby mě viděl, jak se třesu jako ratlík, asi by mu to na klidu moc nepřidalo. Před dveřmi pokoje se zastavím, s očima zabodnutýma do dřeva položím ruku na chladný kov a stisknu kliku. Ani nemusím promluvit a hned se můj pohled střetne s bratrovým. Oba mlčíme a doufáme, že ten druhý promluví jako první. Když už je ticho neúnosné, nadechnu se a oslovím ho otázkou: „Můžeme?“ Bill kývne, přistoupím tedy k němu a přemýšlím, co teď dělat. Je mi hloupé se ho ptát, co a jak, ale asi mi nic jiného nezbývá. „Mám tě tam nějak…“

„Stačí, když mi pomůžeš na vozík, dostanu se tam sám, pomoc budu potřebovat, až když…“ odmlčí se.

Pomůžu mu tedy posadit se na vozík a rychle otevřu dveře, aby mohl ven z pokoje. Po chodbě se sunu za ním a zase se mě zmocňují obavy, co když mu fakt něco udělám, které hned zaháním tím, že nejsem přece až tak nemotorný. Kousek od koupelny ho předejdu a otevřu dveře. Jakmile jsme oba uvnitř, nastane zase trapná situace, kdy na sebe zíráme a čekáme, až ten druhý udělá první krok. Tentokrát je to Bill, kdo jej učiní, a začne si svlékat mikinu, kterou má na sobě, přičemž mi neunikne, že mě po očku pozoruje. Když uchopí lem trička, zaváhá, vrhne na mě pohled, ale nakonec jej přece jen přetáhne přes hlavu. I když to musí vypadat asi hodně divně, neubráním se údivu při pohledu na jeho chlapecké tělo. Neunikne mi ani to, jak je hubený, oproti mně je naprosté vyžle. Člověk má až strach se jej dotknout, aby se mu nerozsypal pod rukama, působí tak… tak křehce. A co přitahuje přímo magicky můj pohled, je obrovské tetování zdobící jeho levý bok. Neměl jsem ponětí, že si je nechal udělat… Snažím se přečíst nápis, ale písmo je moc zdobené a Bill mi navíc kus zakrývá svou paží. O třech předchozích vím, u jednoho jsem mu dokonce dělal doprovod. Chtěl, abych šel s ním, tak jsem mu vyhověl, ačkoli jsem byl zásadně proti. Mám chuť mu říct, co si myslím o těch „ozdobách“ jeho těla, ale raději budu držet klapačku, ještě bych ho rozčílil a pohádali bychom se.

„Tome, můžeš mi…“

„Jasně.“ Přestanu hypnotizovat tu hrůznou věc a přiskočím k němu. Hm, pomoct, ale jak, že? Abych ho svléknul z kalhot, potřeboval bych ho položit nebo tak něco.

„Takhle…“ Bill se zapře do opěrek a malinko se nadzvedne, čímž mi umožní stáhnout mu kalhoty. Ono to půjde. Doufám… Dvou částí oblečení se zbavil sám, další jsem svléknul já a teď zbývá už jen jedna část, do které se mu očividně moc nechce. Soudím podle toho, jak se na mě dívá. Nebudu to z něj rvát násilím, ještě by si myslel, že jsem nějakej úchyl, co se nemůže dočkat, až ho uvidí nahého. Pěkně počkám, až mi nějak naznačí, že je připravený. Sice jsme bráchové, ale ani mně by nebylo moc příjemné, kdybych se před ním teď měl vysvléknout.

..::Bill::..

Sedím tu před ním, moje tělo halí už jen boxerky, a připadám si neuvěřitelně trapně. Už když mi pomáhala mamka, bylo mi to nepříjemné, ale zvyknul jsem si. Co mi taky jiného zbývalo, že? U Toma je to něco naprosto jiného. Stačilo mi, jak zíral na moje tetování a vsadil bych se, že by nejraději pronesl nějakou uštěpačnou poznámku, ale mlčel. Ježiši, tohle je to nejtrapnější, co jsem kdy zažil! Ještě ten jeho postoj a ledově klidný výraz. Přivádí mě k šílenství. Jak může být takhle v pohodě? Jistě, snadná odpověď. Jsem jeho brácha a přesně takovýma očima na mě pohlíží. Asi na tom nevidí nic divného, že mě uvidí tak, jak mě Pánbůh stvořil, ale se mnou to asi brzy sekne. Můj puls se každou vteřinou zrychluje, tváře mi hoří studem, a to jsem ještě oblečený.

Tak ať to máme už oba za sebou, tedy hlavně já… Znovu se zapřu do opěrek a s odvrácenou hlavou čekám, až mi Tom pomůže svléknout i spodní prádlo. Jakmile tak učiní, snažím se rukama zakrýt alespoň „tu“ část. Neodvažuji se na něj ani podívat, jsem rudý jak rak a modlím se, aby tohle už skončilo.

„Billi, můžu tě… to…“ Aniž bych se na něj podíval, přikývnu a vyčkám, než mě vezme do náruče. Voda sice mou nahotu příliš nezahaluje, ale lepší než předtím. Jak bych jindy byl rád, kdybych uměl číst Tomovy myšlenky, tak zrovna tak jsem teď šťasten, že mu do hlavy nevidím. Nechci raději vědět, co si myslí, když mě vidí rudého až bůhví kde, a neodvažujícího se na něj pohlédnout.

Čekám, dokud neuslyším kroky a zvuk otevírajících se dveří, abych se mohl začít umývat, ale nic se neozývá. Když zvednu hlavu, zjistím, že bratr stojí vedle vany a zamyšleně se na mě dívá. Zrovna když se chystám naznačit mu, že tohle zvládnu sám, že může jít a vrátit se, až ho zavolám, posadí se na okraj vany. To si dělá srandu, ne? On mě snad chce u toho pozorovat nebo mi snad dokonce pomáhat?!

„Ehm, Tome, já…“ samozřejmě větu nedořeknu, protože na mě Tom upře svá hnědá kukadla a v tu ránu, jak už se stalo tradicí, mizí moje odvaha a odhodlání v nenávratnu. Raději si vymáčknu sprchový gel do dlaně a začnu si mydlit horní polovinu těla. Sám jsem zvědavý, jak to udělám „tam dole“… Kdyby se aspoň otočil nebo odvrátil na okamžik hlavu, ale on ne. Sedí, sleduje mě takovým prazvláštním pohledem a zřejmě mu nedochází, jak trapná celá tahle situace je.

„Blázníš?“ vyjeknu, když zničehonic ponoří Tom ruku do vody a stříkne mi ji do obličeje.

„Vůbec ne.“ Řehtá se a udělá to znovu. Jak malej kluk, fakt! Zřejmě má nehoráznou srandu z toho, že jsem se lekl a čučím na něj jak puk. Tohle ti nedaruji, jen počkej, bráško! Zatímco spřádám plán pomsty, zazvoní Tomovi mobil. To, že nevolá máma, je mi jasné hned, když se podívám na jeho rozpačitý výraz. Nebude to ani nikdo z jeho kamarádů, protože by to zvedl tady a nešel na chodbu. Ale co, alespoň jeho nepřítomnost využiji k tomu, abych se domyl tak rychle, jak jen mi to můj stav dovoluje. Sice nezavřel úplně, ale ať se snažím nastražit uši sebevíc, neslyším nic. Místo Tomova hlasu k mým uším doléhá jen nesrozumitelné huhlání.

„Kdo to byl?“ vyzvídám, hned jak se Tom znovu zjeví přede mnou. Mluvil podezřele dlouho a mě se přirozeně zmocnila zvědavost a i žárlivost.

„Ááále… Nikdo…“

Hm, když nikdo, tak nikdo. Dal bych krk za to, že to byla ta krůta ze supermarketu nebo další, co se snaží „myšáčka“ ulovit. O to víc toužím pomstít se.

„Tomi, mohl bys…“ ukážu na místo vedle vany a počkám, až k němu dvojče dokráčí. „Blíž…“ mám co dělat, abych nevyprskl, když si Tom poslušně přidřepne vedle vany a důvěřivě se na mě kouká.

„Copak bys… Bille!“ vykřikne, když mu do obličeje chrstnu vodu. Teď jsem to já, kdo se směje na celé kolo. Jenže úsměv mi na rtech zamrzne v momentě, kdy si všimnu Tomova vážného výrazu. Myslel jsem, že se začne smát, ale on vypadá spíš naštvaně. Vždyť jsem jen udělal to, co předtím on! Citlivka jeden!

„Víš, co jsi?“ řekne takovým tónem, až mi přeběhne mráz po zádech. „Víš to?“

Zavrtím hlavou, a když se ke mně přiblíží na vzdálenost, kdy naše obličeje dělí jen několik desítek centimetrů, a mohu pozorovat kapičky vody stékající po jeho tváři, mám srdce až v krku.

„To nejlepší, co mě v životě potkalo.“

Jeho slova mi dokonale zamotala hlavu, a aniž bych kontroloval, co dělám, s pohledem upřeným na jeho rtech zkrátím vzdálenost mezi námi a…