autor: Elis
Čas…
Jednoduché slovíčko. Každý z nás jej zná už odmala…
Čas, bez kterého by nebylo nic a nikde. Čas, bez kterého by neexistovalo tenkrát, teď a příště.
Čas, který utíká jako voda, a jindy se zase vleče.
Čas je pro nás důležitý. Důležitý, abychom nepřišli pozdě do školy, do práce… Abychom nezmeškali oběd, večeři, obchodní jednání nebo schůzku s někým blízkým. Někým víc než jen blízkým.
Čas si s námi častokrát zahrává. Když se na něco těšíme, někoho nebo něco očekáváme, čas se jakoby zastaví. A naopak, když potřebujeme času více – na přemýšlení, uspořádání si myšlenek, i vypracování domácího úkolu o přestávce ve škole, čas kvapí, až se nestačíme ohlédnout zpátky.
Protože jedině čas nikdy nečeká…
>>> * <<<
A se mnou si čas opravdu zahrával. V jedné chvíli jsem si spokojeně dřímal v busu, a v té druhé jsem se už prodíral nekončícím kukuřičným porostem, který mě obklopoval ze všech stran. A jak čas utíkal, utíkala s ním i skupinka pěti lidí, z nichž jeden, netušící, co se děje, byl můj bratr. A pak se čas zastavil… A já jej už nedohonil. Utekl mi. Ale teď jsem času potřeboval tolik, abych si vše urovnal, abych v sobě našel víc těch střípků naděje, roztroušených někde v neznámu. Jenomže čas mi to nedovolil. Nebo spíše… oni nedovolili, abych ten čas získal.
Jakmile jsem vyšel, v závěsu s policisty, na místo, odkud jsem předtím vyběhl, čekal na mě šok!
Já vím, mohl jsem to tušit, ale v tom zmatku…
Nejen, že na silnici stál pořád náš minibus, ale taky kolona policejních aut. Kolem se nahromadili novináři se svými auty a haldy zvědavých lidí. Vozovka byla v jednom směru zcela ucpaná a druhý byl průjezdný co deset minut.
Strnul jsem na místě. To je to poslední, co bych teď potřeboval – drzý reportéry a očumující davy. Aby mě viděli takhle… zničenýho. Už jsem neměl skoro žádný síly. Víčka se mi zavřela při každém blesknutí fotoaparátu.
Proč nevidí, jak se mi lesknou oči? Jsou slepí? Ne! Lhostejní. Je jim to jedno. Hlavně aby dostali dobře zaplaceno.
Rozhlížel jsem se okolo sebe, stále zabalenej v dece. Pár lidí od televize se ke mně, i přes usilovné snažení policistů, přece jen dostalo. A co jiného by je mohlo zajímat víc než to, kde je můj bráška.
Kdybych to tak věděl…
„Pane Kaulitzi! Pane Kaulitzi!“ překřikovali se. „Co se stalo? Kde je váš bratr? Pohádali jste se?“ Nekonečná záplava otázek.
„Není snad mrtvý?“
Přeslechl jsem se? Mrtvý? Mrtvý?!
Proč to proboha dělají?
Proč mě tak mučí? Proč?
Proč nedokážou pochopit, jak moc mě to bolí, jak moc mě zraňuje jen pomyšlení na to, že by Bill…
Nemůžu… Už nemůžu!
Proč se těší, přímo se škodolibě radují, z toho, že se něco muselo stát? Proč? Proč? Proč?
„Pane Kaulitzi. Poskytl byste pro náš časopis soukromý rozhovor?“ Zeptala se naumělkovaně jedna z těch bezcitnejch stvůr.
„Rozhovor? Rozhovor?!“ zoufale jsem se rozkřičel. „Můj brácha je někde pryč. Nevím co s ním je, jestli ještě žije, a vy… chcete rozhovor?!“ To už mě ale něčí paže chytly a zatáhly do auta…
„Tome, co se stalo?“ Vyhrkli naráz Gustav, Georg a David, když jsem se vyčerpaně zhroutil na jednu ze sedaček našeho minibusu.
„Tome, kde je Bill?“ zeptal se opatrně Gustav.
A je to tu zase. Zase! Proč mi nedají pokoj??? Ach ne. Nepodařilo se mi zadržet proud slz, který se mi vydral z očí a pomalu stékal po obličeji. Zakryl jsem si tvář dlaněmi a tiše zašeptal: „Unesli ho. Unesli Billa.“
Žádná reakce, nějaká odezva. Nikdo nepromluvil. Jedině venku, za kouřovými skly našeho vozidla, běsnil řvoucí dav. Ale já ho neslyšel. Utápěl jsem se ve vlastním žalu a nikdo, nikdo mě ho nemohl zbavit…
>>> * <<<
Jen jedna osoba měla stejný pocit prázdna. Stejný pocit úzkosti a strachu. Ta, která jako princezna čekala na vysvobození ze růžemi zarostlého zámku. A já se už brzy měl zhostit role prince…
autor: Elis
betaread: Janule
ja si vzdycky rikam, ze dalsi dil uz bude lepsi a ono nic. Po kazdym docteni jsem snad jeste napnutejsi a jeste vic nervozni ze spatnyho konce. Uplne se to az bojim cist, ale nejde odolat. Je to uzasny.
Ach jo… A zase jsem se nic nedozvěděla!! Ció kdybys tam přidala něco co se stalo?
Jinak to bylo úžasný!!!
Naozak krásne…no coment
doufám, že to bude statečný princ x)
A já nepochybuju, že Tom tu roli bezvadně zvládne a svojí princeznu co nevidět sevře v náručí. :o)
Moc pěkná povídka. Originálně pojatá. :o)