From the inside out 17. (2/2)

V rohovém Starbucks Bill proklouzl dveřmi a byl přivítán syčícím mlékem a bohatou vůni espresa a smetany. Povytáhl si batoh na rameni výš a zamával na Sloane u baru, ale ta byla uprostřed přípravy několika nápojů a měla ten svůj soustředěný výraz, kdy si kousala ret a dávala do toho všechno. Bill se rozhlédl po obchodě, byl bez poskvrny. Několik lidí se zdržovalo u stolů blízko oken a dva stáli u baru a čekali, až jim Sloane připraví jejich nápoje. Jinak byl celý obchod prázdný.

Prošel dveřmi do zázemí a vydal se k věšáku se zástěrami, bojoval přitom proti pocitu, že něco není správně.

„Neobtěžuj se se zástěrou.“

Bill si nechal batoh sklouznout z ramene a věnoval Aaronovi Fosmarkovi ostražitý pohled. „O čem to mluvíš?“ Naléhal a ohlédl se po denním rozvrhu. Skvělé, pracoval ten den s Aaronem jako s vedoucím směny, dokud večer nedorazí Tom.

„Aarone,“ řekl ostře ženský hlas a za jeho ramenem se objevila tvář Danice Millerové. „Běž zkontrolovat podlahu, ano?“

Aaron se ušklíbl a prošel kolem Billa, nechal mu přitom jen velmi málo místa v těsném prostoru mezi nástěnkou a stěnou. Bill popadl zástěru a tázavě se obrátil na jejich asistentku manažera.

„Co se děje?“

Danice mu věnovala vážný pohled. Byla o několik centimetrů menší než on, její kulatý obličej byl orámovaný atraktivním krátkým sestřihem, který jí lichotil. Její pleť byla rovnoměrně krémově zbarvená a její oči byly tmavě hnědé, právě teď temné, jak jej pozorovala. „Raději pojď se mnou do kanceláře,“ řekla.

„Uh…“ Bill si nechal zástěru viset z ruky a upustil svůj batoh na zem. „Ano, jistě.“ Rukou si nejistě promnul zátylek a následoval Danice do nejvzdálenější místnosti. Neměl moc na výběr.

Michelle čekala vzadu, seděla u svého stolu a mnula si kořen nosu, jako by se snažila zmírnit silnou bolest hlavy. Když Bill vešel dovnitř, vzhlédla a perem ukázala k jedné ze dvou volných židlí. „Posaď se, Bille.“ Tvářila se pochmurně.

Za hrudní kostí se mu pomalu šířil neklid, žár, který jej zafixoval v realitě osvětlené až příliš ostrými barvami. „Michelle?“ Řekl opatrně a posadil se na židli od ní vzdálenější.

Danice se posadila na židli vedle něj a položila si ruce na koleno.

„Mám pro tebe jen pár otázek, Bille,“ odpověděla Michelle, vzala ze stolu desky a naklonila se kupředu.

„Dobře,“ odpověděl Bill. V rukách žmoulal zástěru. Ve chvíli, kdy spatřil ten výraz na Aaronově tváři, téměř škodolibý, měl vědět, že je něco špatně.

„Dříve v Eugene jsi býval vedoucím směny, že?“ Zeptala se Michelle.

Bill zbytečně natáhl ruku, aby si zastrčil vlasy za ucho, ačkoliv je měl už všechny stáhnuté v culíku. „Přesně tak,“ řekl. „To není žádné tajemství, myslím, že jsem se o tom zmínil už v pohovoru, než jste mě přijali.“

„Správně.“ Michelle si zapsala poznámku.

Rozechvělá nejistota v jeho břiše se zdvojnásobila.

„Takže už jsi dříve zacházel s hotovostí,“ řekla Michelle a věnovala mu intenzivní pohled, svůj manažerský pohled.

To byla otázka, která zjevně nevyžadovala odpověď, ale Bill v každém případě otevřel ústa. „No samozřejmě.“ Bill poposedl.

„Mm-hmm.“ Michelle odvrátila pohled a zdálo se, jako by se silou vůle snažila tu bolest hlavy potlačit.

Danice také poposedla, ale nic neřekla.

Celá ta situace se zdála být neskutečná. „S hotovostí jsem zacházel ještě předtím, než jsem byl vedoucím,“ pokračoval Bill tiše. „Můžete se zeptat manažera, bylo to ještě předtím, než Starbucks zavedl pravidlo o zacházení s penězi pouze pro vedoucí. Jsem za něco káraný?“ Cítil se skoro nemocně. Nikdy předtím mu nebylo ohledně práce nic vytknuto, natož aby byl za něco potrestán.

Michelle se setkala s jeho pohledem a její oči byly vážnější, než u ní kdy viděl. „To bych neřekla,“ pověděla v jasném pokusu o zlehčení jejího postoje. „Ještě jedna otázka, Bille. Všiml sis někdy něčeho zvláštního na chování některého z vedoucích směn, se kterými jsi pracoval?“

Bill měl na špičce jazyka, aby mu definovala, co je zvláštní chování. Pak se zamračil, převracel si tu otázku v hlavě a začal vrtět hlavou. „Nn… nemyslím si-“ začal, a zarazil se. Aaron, ten kretén, co si vzadu neustále čte ty své knížky. Byl to však ten druh věci, který myslela?

Danice se naklonila kupředu. „Co?“ Zeptala se upřeně. „Bille, ať už je to cokoliv, může to být důležité bez ohledu na to, co si o tom myslíš ty.“

Bill se bolestně zamračil. Nijak netoužil rozvádět něco tak triviálního, protože mu to připadalo bezvýznamné, když to teď měl říct nahlas. Bude to vypadat, jako by se snažil odvrátit podezření, ať už na cokoliv, k něčemu, na čem až tolik nezáleželo. „No… ehm… není to nic určitého, myslím, ale… ehm, občas Aaron tráví během našich směn hodně času vzadu.“

„Huh.“ Ten zvuk unikl Danice dřív, než si to uvědomila, a ona se napřímila a obnovila svůj prázdný výraz.

Michelle přikývla. „Díky, Bille. To stačí.“ Zapsala si finální poznámku a odložila desky stranou. Pak si povzdechla, složila si ruce do klína a podívala se mu přímo do očí. „Prosím, nemluv o tomhle s ostatními baristy.“

Billovi hořely tváře. Měl podezření, že byl obviňován z toho, že sáhl do pokladny… což, když o tom tam přemýšlel, byla nejspíš pravda. Pokladnu obvykle normálně nepoužíval. Samozřejmě, že by o tom ani nechtěl s nikým mluvit… kromě, možná, Toma. Nějakým způsobem, s dvěma páry ženských očí zaměřených na něj, předpokládal, že jejich názor by byl, aby o tom nemluvil zvláště se svým přítelem, kdyby věděly, že s tím dredatým vedoucím směny chodí.

„Nebudu,“ dostal ze sebe a sevřel zástěru na svém klíně.

„Dobře.“ Michelle vzdychla a kývla na něj. „Běž a odpíchni si, Bille. Danice… ty už musíš jít, okay? Pro dnešek už máš přesčas, zítra odejdeš o hodinu dříve. Teď…“

Její hlas se pomalu vzdaloval, a Billovy uši naplňoval zvuk mletí kávových zrn, jak se pohyboval směrem k přední části obchodu. Tvář mu stále hořela a byl si jistý, že byl nepřímo obviněn z něčeho, na co ani nevěděl, jak odpovědět. Co měl teď dělat, pracovat bok po boku ušklíbajícího se Aarona Fosmarka?

Na prodejně Aaron obsluhoval zákazníka a mlel kávu, a Bill došel ke Sloane a poklepal jí na rameno.

Otočila se a plácla jej.

„Au…“ Bill si nevěřícně promnul paži. „Za co to sakra bylo?“

„Ty blbče, nezavolal jsi mi!“ Řekla Sloane zdánlivě rozzuřeně, ale oči jí jiskřily. „Nechala jsem ti u vás doma asi tak pět tisíc vzkazů!“

„Já vím,“ řekl Bill suše, „moje máma si kvůli tomu myslela, že spolu chodíme. A já jsem tě musel podvádět, protože jsem tam nebyl, abych ti zavolal.“

Sloane se otočila a prošla kolem něj, aby jej nechala za barem. Splácla ruce. „No, tak jak to jde, ty blbče?“

„Co se stalo s ´klukem´?“ Zeptal se Bill a naklonil hlavu na stranu.

Sloane viditelně roztála. „Nemůžu na tebe zůstat naštvaná.“ Usmála se, a v jejím výrazu bylo více než jen dotek lstivosti. „Věci s Tomem jdou dobře?“

„Ach…“ Bill se na chvíli přestal soustředit, jeho pozornost se okamžitě rozběhla k dnešnímu ránu, kdy se probudil přitulený k Tomovu krku a ruka jej nepřítomně hladila po zádech a ramenech. Zazubil se způsobem, na který by Tom byl hrdý. „To si piš.“ Sklopil hlavu.

Sloane jej znovu praštila do ramene. „Dělali jste to, že jo?“ Vyjekla a oči jí zajiskřily, zatímco ji Bill zběsile tišil.

„Drž hubu,“ zasyčel na ni.

Zadní dveře se otevřely. „Sloane,“ řekla Michelle přísně. „Dám ti pokladnu do spodního šuplíku, než dorazí Tom, ano?“

Sloane zamrkala a otočila se. „Dobře,“ odpověděla. „Bill je stejně lepší na baru.“ Vrhla na něj pohled přes rameno, její výraz byl plný potlačeného veselí a zvědavosti, než následovala manažerku do zázemí.

Z toho ponížení Bill opět zrudl, znovu se v něm rozšířilo to neuvěřitelné horko. Aniž by mu to bylo řečeno, věděl, že spodní šuplík byl původně určený jemu, ale byl přesunut na bar, aby byl držen dál od potíží, zdánlivě. Co se to tam, sakra, dělo?

Koutkem oka pohlédl na Aarona, který předával balíček kávy tmavovlasému muži v kabátě. Úžasné, prostě úžasné. Ten chlap s kozí bradkou měl schopnost být i okouzlující, ale k ostatním zaměstnancům byl hnusný a Bill si jen sotva pamatoval na chvíli, kdy byl k němu Aaron milý. Byl tam ten krátký čas, kdy tam Bill začal pracovat. To bya pro něj obzvláště stresující doba, krátce po stěhování a ve spěchu příprav na první ročník vysoké školy, a navíc postrádal tu familiárnost Eugene.

Danice opustila zázemí a zvedla ruku, aby na něj při odchodu mávla. Její normálně výmluvná tvář byla uzavřená v netečných liniích, a to více než cokoliv jiného přispělo k Billovu pocitu neklidu.

Aaron dokončil obsluhu zákazníka a vydal se na plochu, aniž by věnoval Billovi jediný pohled. O chvíli později mu na pultu, kam pokládal hotové nápoje, přistály poloprázdné nádoby na mléko.

„Naplň je,“ přikázal Aaron přísně, a pak se vrátil k úklidu stolu s dochucovadly.

Bill uvažoval, že by na něj vystrčil prostředníček. Koneckonců by jej zpoza baru neviděl a bylo to příšerně lákavé. Jediná věc, která jej zastavila, byla myšlenka na to, že by jej viděl někdo jiný. Byl naštvaný, a jen částečně to bylo pro jeho napůl zformulovanou myšlenku, že jej Aaron do něčeho namočil. Ještě více znepokojující bylo to, že by Bill skutečně na pokladně něco pokazil. Věděl, že účtování není jeho silná stránka, což bylo důvodem, proč preferoval práci na baru kdykoliv, kdy si jen vedoucí směny uvědomil silné stránky svých podřízených.

Nedlouho poté se Sloane vrátila i se šuplíkem s Michelle v patách. Jakmile měly hotovo, Michelle oznámila, že má hodně papírování, a vrátila se dozadu.

Bill se přesunul bok po boku ke své kamarádce. Aaron byl na opačné straně obchodu, otíral stoly a sbíral špinavé nádobí.

„Nemáš pocit, že se něco děje?“

Sloane k němu zmateně vzhlédla. „Co? Chceš říct, kromě toho, co se děje mezi tebou a Tomem?“

„Zapomeň na to.“ Bill zavrtěl hlavou. Nemohl se vrátit k tomu, co pověděl Michelle a Danice. „Já… byl to dlouhý den. A včera jsem se přiznal mámě.“

Sloane vykulila oči. Popadla ho za paži. „Řekni mi všechno,“ nařídila, její sladký hlas zocelověl.

Odpoledne uběhlo rychleji, než Bill čekal. Michelle odešla kolem půl šesté a stále se tvářila ponuře, aniž by přitom na kohokoliv pohlédla. Sloane do Billa tázavě šťouchla svým bokem a on jen zavrtěl hlavou. Byl ten čas odpoledne, kdy se ruch zákazníků uklidnil a oni měli čas dodělat cokoliv, co se během rána a poledne nestihlo. Aaron je přitom nechal a odklidil se dozadu až do brzkého večera, kdy se znovu vynořil a poslal je střídavě na pauzu.

Byla to čistá úleva, když odbila sedmá hodina a dorazil Tom. Aaron v tom okamžiku přišel a vzal Sloane i s její pokladnou do zázemí. Tomovi přitom věnoval pohled plný čistého jedu, když kolem sebe prošli.

„Co mu vlezlo do zadku a chcíplo?“ Zeptal se Tom a opřel se o stěnu blízko baru, ovšem ne příliš blízko na tak veřejném místě.

„Ach… je prostě stejný jako obvykle,“ pronesl Bill a uvažoval, co by mohl Tomovi s čistým svědomím říct. „Možná trochu horší. Danice zůstala déle, byla tady, když jsem ve tři přišel.“

Tom k němu ostře vzhlédl. „Co se děje?“ Zeptal se okamžitě. Nebylo neobvyklé, když někdo odešel dříve, ale Michelle byla přísná ohledně přesčasů a Danice v tom byla stejná.

Bill pokrčil rameny. „Ptaly se mě na nějaké otázky,“ odpověděl vyhýbavě. Cítil, že tak moc mohl prozradit.

„Jo?“ Tom se na něj pátravě zadíval. „A na jaké?“

„To nemůžu říct.“

Tom vydechl. „Aha. No, to je znervózňující.“

Bill omluvně pokrčil rameny.

„Možná, že se dostaneme do potíží kvůli té rychlovce v zázemí,“ řekl Tom zamyšleně a naklonil se tak blízko, že jeho slova nedoputovala k nikomu dalšímu, ačkoliv se tam nacházeli jen dva zákazníci na opačném konci obchodu.

Bill ho plácnul, zamířil přitom na jeho nezraněnou ruku. „Nikdy jsme to tady vzadu nedělali,“ zaprotestoval. Myslel si, že už musel spotřebovat svůj denní příděl zrudnutí, protože necítil žádné zvláštní rozpaky.

„No, a teď už se k tomu možná ani nikdy nedostaneme,“ řekl Tom s úšklebkem.

„Hej.“

Oba vzhlédli. Zádní dveře se otevřely, aniž by si toho všimli, a stál v nich Aaron Fosmark se sevřenými rty. „Kaulitzi, půjdeš si pro svou pokladnu, nebo tady budeš klábosit se zaměstnanci?“ S těmi slovy opět zmizel vzadu.

Tom sevřel pěsti.

„No tak,“ řekl Bill tiše a natáhl ruku, ale zarazil se dřív, než se dotkl Tomovy tváře. „Nenech ho, aby tě těmi řečmi dostal.“ On sám však, pomyslel si, by měl poslechnout své vlastní rady.

„Jsi až moc hodný,“ zamumlal Tom, naklonil se tak blízko, až se Bill bál, že bude ignorovat jejich příslušné pozice, a dotkne se jeho rtů, ale pak se prudce otočil. „Dobře. Hned jsem zpátky.“

Bill si přitiskl prsty na rty a potřásl hlavou. „Ne. Já nejsem ten hodný.“

autor: fyredancer