Lutte pour l’amour 10.

autor: Lady Kay

„O co jde, Billi?“ optám se dvojčete. „S čímpak potřebuješ pomoct?“

Bill na mě upírá svá čokoládová kukadla a zřejmě mu to v hlavě pořádně šrotuje, jak se snaží zformulovat, co ode mě žádá. Zase má narůžovělé tváře, což přirozeně podněcuje moji zvědavost a touhu dozvědět se co nejdříve, co má na srdci.

„Nevím, jak to říct. Není to zrovna jednoduchý…“

„Prostě to řekni tak, jak to je,“ poradím mu a podle toho, že se jeho výraz moc nezmění, jsem mu asi moc nepomohl.

„Potřebuješ s něčím poradit nebo ti mám něco přinést?“ Zkusíme to formou otázek, třeba to zabere a brzy se dopátrám jádra „problému“. Bill ale zavrtí hlavou, takže jsem mimo. Co by tak mohl potřebovat?

„S něčím pomoci?“ Trefa do černého, černovlasá hlava přikývne. Tak teď z něj ještě vypáčit s čím.

„To je to… Stydím se tě zeptat.“

„Tak víš co, skočím se osprchovat a ty mezitím promyslíš, jak mi to říct, hm?“ vstanu z postele a chystám se k odchodu, Billův hlas mi však zabrání opustit místnost.

„To je právě to…“

„Co?“

„Koupelna…“ Bill sklopí oči a ruměnec v jeho tváři je každou vteřinou zřetelnější. A jsem doma, dneska mi to obzvlášť pálí. Pokud jsem pochopil správně, potřebuje pomoc s koupáním. Proto se stydí, nebyl bych na tom jinak, kdybych jej měl prosit o to samé. Nebudu tvrdit, že mě to nevykolejilo. Očumovat vlastního bráchu mi přijde docela ujetý, ale za těchto okolností se na to dívám přece jen jinýma očima. Přišel jsem sem s tím, že mu budu pomáhat a pokoušet se mu všechno usnadňovat. Mezi mé povinnosti spadá i toto. Přesto mě ale na jazyku svrbí otázka…

„Mohl bych se na něco zeptat?“

Bráška se na mě podívá a kývne, čímž mi dá souhlas, abych svůj dotaz vyslovil. „Jak jsi to dělal včera? Přece jen… Jsem tu třetí den a nevšiml jsem si, že by ses mě zeptal, jestli bych ti pomohl.“

„Myslel jsem si, že to dokážu sám…“ přizná a vidím na něm, že je mu nepříjemné o tom mluvit. I když by mě pár věcí zajímalo, nebudu vyzvídat. Bill mě ale poněkolikáté za dnešek překvapí, když sám od sebe začne mluvit.

„Víš, Tome, je to hodně divný… Člověk ráno otevře oči, vyskočí z postele a doběhne do koupelny. Seběhneš schody do kuchyně, kde do sebe narychlo naházíš nějaké to jídlo a vyběhneš nahoru, ze skříně rychle vybereš nějaké oblečení, mrkneš do zrcadla a pospícháš za svými povinnostmi…“ na okamžik se odmlčí, zatímco dosednu vedle něj na postel a napjatě poslouchám ve snaze více nahlédnout do jeho světa, zjistit, jak se cítí, co se mu honí hlavou. Bill se nadechne a pokračuje: „Jenže najednou přijde den, kdy otevřeš oči a zjistíš, že je všechno jinak. Den, který ti změní život. Najednou je vypínač moc vysoko a ty na něj nedosáhneš. Dveře ti připadají tak strašně těžké a přidržet si je tě stojí hodně sil. Místnost, která se ti dříve zdála tak prostorná, se najednou smrskla a ty vrážíš do nábytku a připadáš si jako naprostý ňouma… Všímáš si maličkostí, které jsi předtím neviděl. To, co bylo dříve samozřejmým, už jím není, a co pro tebe bylo jednoduché, se stává obtížným a mnohdy je to nad tvé síly. Zpočátku jsi rád, když ti někdo pomáhá, ale časem bys byl rád samostatnější, protože ti jejich pomoc není tak příjemná jako na začátku… Připadáš si nemožně, neschopně, přebytečně…“

Všimnu si, že se Billovy oči lesknou a i já mám sevřené hrdlo. Poprvé mi dovolil nakouknout do svého nitra a přiblížil mi tak, jak se člověk v jeho situaci cítí. Nejraději bych ho přerušil, aby se zbytečně nějak nerozrušoval, ale na druhou stranu bych zase rád slyšel víc. Bill jako by přesně věděl, na co myslím.

..::Bill::..

Sice se mi o tom nemluví snadno, ale dokončím, co už jsem začal. Ani nevím, proč mu to říkám? Proč najednou mám touhu osvětlit mu, co se ve mně děje? Proč chci, aby byl Tom informovaný o všem, s čím se dnes a denně potýkám? Sám nevím… Naposledy se zhluboka nadechnu a zamrkám, abych zahnal slzy, co mě pálí v očích.

„Toto všechno je nic ve srovnání s tím, co se odehrává uvnitř tebe… Několikrát jsi mě prosil, abych s tebou šel ven, a vždycky jsem tě odmítnul. Možná se ti to zdá nepochopitelné, ale pro mě je styk s nimi šílený. Sám jsi byl dneska svědkem toho, jak se lidé při pohledu na mě chovají. Dívají se na mě s rozpaky, soucitně a o to nestojím. Jednou jsme s mamkou potkali její známou. Nejhorší na tom bylo, že nemluvila na mě, ale se mnou skrze ji. Jako bych tam vůbec nebyl. Víš, jak mi bylo? Všude čteš, že prvním krokem, je se vším se vyrovnat. Víš, kdo ty články píše? Zdraví lidé, možná psychologové, ale jsou zdraví a můžou chodit. Neseděli na tom krámu, nečelí zvědavým pohledům. Ono se to lehce řekne, ale uskutečnit to je mnohem horší.“

Tom mě vezme za ruku, jindy veselá tvář je nyní stažená smutkem, jeho oči jsou plné bolesti a bohužel i soucitu. „Je mi to…“

„Neříkej to slovo, prosím…“ přivřu oči. Lítost je to poslední, co bych od něj chtěl. Litují mě všichni kolem, nechci, aby i on byl jedním z nich.

„Ale…“ zřejmě chtěl protestovat, ale nakonec uznal, že mám svým způsobem pravdu. „Uvidíš, že jednou se všechno v dobrý obrátí.“

„Myslíš? Tome, mě nemusíš uklidňovat nebo chlácholit. Vím, jak na tom jsem a…“

„Ty nezůstaneš nikdy sám, Billi!“ Tom vykřikne, až se leknu.

„Tome…“

„Nemyslel jsem jen lásku… Ta na tebe čeká, mně můžeš věřit.“ Svými úsměvy mě brzy připraví i o zbytek rozumu, co mi ještě zbývá. Nevěřím tomu, co říká. V tomhle jsem prostě pesimista. Stejně nestojím o nikoho jiného než o něj. A i kdyby mě moje láska přešla, o čemž silně pochybuji, stěží by se našel někdo, kdo se mnou bude chtít trávit život. Ovšem Tomovo sdělení zřejmě bylo jiné, o čemž mě vzápětí přesvědčí.

„Myslel jsem to jinak. Nikdy, rozumíš, nikdy nezůstaneš sám. Máš mě!“ Jakmile to dořekne, přisune se ke mně a obejme mě. Svým objetím mi v jednom směru strašně ubližuje, protože mě nutí chtít víc, a dík tomu si uvědomuji i fakt, že víc než bratrskou náklonnost a lásku od Toma očekávat nemůžu, zároveň mi ale jeho prostřednictvím dodává neuvěřitelnou sílu, poněvadž vím, že je tu pro mě, že nejsem sám.

„Tak já jdu… Hned se pro tebe vrátím.“ Tom se odtáhne, pohladí mě po ruce a vstane. „To zvládneme, Billi, neboj,“ dodá ještě, nejspíš proto, aby mě uklidnil, ale vidím na něm, že tím uklidňuje i sám sebe. Pravděpodobně nejsem jediný, kdo má z blížícího se zážitku obavy, u mě se jedná spíše přímo o panickou hrůzu. Nebojím se, že by mi Tom nějak ublížil, to vůbec ne, toho se spíše obává bratr. Bojím se sám sebe… Nedovedu předem odhadnout, jak bude moje tělo reagovat, dotknou-li se jej Tomovy ruce a i být nahý zrovna před ním mi není dvakrát příjemné. Pánbůh se mnou! Tedy spíš s námi oběma…