Advent 23.

autor: Sajü &Lorett

Několikrát prudce zamrkám a tiše vydechnu, když mi třeští hlava. Mám pocit, jako by se mi měla v následující vteřině rozskočit. Srdce mi silně bije a můj dech je zvláštně těžký. Skloním pohled k Tomiho ruce, kterou mě objímá majetnicky kolem pasu, tak, jako to dělá každou noc. Zády se na chvilku přitisknu k jeho hrudníku, abych zacítil, jak mu bije srdce, a maličko mu ruku nadzvednu, přetáčeje se čelem k němu. Nádherně mu vidím do tváře, díky pouličnímu osvětlení. Má mírně nakrčený nos, takže nad ním má na čele maličkou vrásku, jak tomu říká babička. Vytáhnu ruku zpod peřiny a něžně palcem obkroužím jeho plný, spodní ret. Zastavím se na piercingu, který příjemně studí. Maličko se k němu ještě víc natisknu a tiše vydechnu. Je překrásný. Roztřeseně ho hladím po tváři, snažím se zapamatovat si každý záhyb jeho tváře, snažím se zapamatovat si každé maličké hnědé znamínko, které mám i já, tři na krku. Tiše se zasměji při vzpomínce, jak mi je počítal a nosem se třel o moji kůži. Tak to lechtalo. Uvolněně zavřu víčka, řasy mě polechtají na tváři a své tělo podvědomě přitisknu blíž do Tomiho náručí.

„Ty nespíš?“ zachraptí potichu můj Tomi. Překvapeně pootevřu rty a několikrát prudce zamrkám. Zmůžu se jen na lehounké zatřepání hlavou. Hrudník se mi započne ještě rychleji zvedat, když si hledíme do očí. Ty jeho vypadají v té tmě tak nepřirozené tmavé, ale přesto jsou nádherné a hluboké. Propadám se do nich. Palcem něžně přejede po mém boku, sklouzne lehce, nenápadně na bříško a znovu se vrátí dlaní na můj bok. Všechno se se mnou zatočí, když mi vydechuje horký dech na rty, které podvědomě od sebe více oddálím. Celý se třesu, a pod peřinou s ním něžně propletu nohy v jeden uzel.

„N-ne-nemůžu spát, b-bolela mě hlava,“ zachraptím potichu. Chci cítit ty měkké polštářky, chci vědět, že to není pouho pouhý sen, že opravdu jsem s mým Tomim. Něžně přitiskne své rty k těm mým a několikrát proti nim zapohybuje. Položím dlaň na jeho rameno, víčka znovu pevně stisknu k sobě. Jeho polibky jsou vždycky tak krásné. Tak něžné, jako by se vždycky bál, že při sebemenším razantnějším pohybu se rozplynu. Bříšky prstů jej něžně pohladím po týle a rty od sebe ještě více pootevřu, vybízeje ho, aby se nebál a proniknul hlouběji svým jazykem, který mi vždy v břiše rozežene motýlky.

„T-Tomi,“ zašeptám tiše, jakmile se na pár milimetrů odtáhne od mých rtů.

„Miluju tě,“ zašeptá mi něžně do ucha. Lehce se usměji, když má víčka ztěžknou a mým tělem se prožene znovu ta úmorná únava. Proč teď? Proč teď, když můžu znovu cítit jeho motýlí polibky?

„Taky tě miluji, lásko,“ zašeptám potichu.

(…)

Všechno se ve mně svírá, pocity se mnou cloumají a já nejsem sto uklidnit se. Nejsem sto, přestat myslet na ty nepochopitelné, pesimistické myšlenky. Nedokážu vytrhnout ze svojí mysli ten pohled, který jsem měl ve snu. Jak se mi rozpadal na malé kousíčky v rukách, jak mi mizel a já jej nemohl nijak zadržet. Nemohl jsem dělat naprosto nic. Otřesu se při té myšlence. Hlava mi téměř praská, ruce zatínám v pěst a v druhé ruce mnu cigaretu, kterou jsem si tak dlouho odepíral. Vytáhnu z kapsy zapalovač. Jediným pohybem vylítne oheň, kterým si zapálím tu neřest, ze které potáhnu. Uvolněně vdechnu kouř do plic, následně ho znovu vypustím ven a hlavou se opřu o chladné zábradlí u schodů. Připadám si jako nějaký cizinec, ztracený v uličce, který nemůže najít cestu zpět. Cestu za štěstím. Mám chuť křičet, mlátit do všeho, co mi přijde pod ruku. Musí přeci existovat něco, čím bych svou lásku, svůj jediný poklad zachránil, a čím bych ho osvobodil od té hrůzné proměny. Babička vždycky tvrdila, že láska je čarodějka a dokáže všechno, dokáže i to, aby se neproměnila moje panenka zpátky v hloupý porcelán?

Pohledem sklouznu na ruku, ve které držím cigaretu. Zašklebím se, cigaretu uhasím ve sněhu. Několika kroky se přesunu ke garáži, kterou odemknu. Všude je tak příjemná tma, která se snaží pohltit ten den, který se tak sune zase ke konci. Posadím se na sedačku, vedle které rozsvítím lampičku. Sklouznu pohledem na kytaru, která si lebedí ve stojanu a doslova mě vybízí k tomu, abych na ni hrál. Neváhám ani vteřinu, vytáhnu z kapsy trsátko, které u sebe nosím pořád. Od té doby, co jsem dostal kytaru, nosím ho pokaždé u sebe, pro štěstí. Přehodím si pás přes rameno, rychle zapojím kabel a něžně po strunách přejedu prsty. Ten dokonalý tón, který se z ní vyline, je jako balzám na bolavou duši. Pohyb znovu zopakuji, než započnu pomalu vybrnkávat tklivou melodii. Je to, jako bych se znovu ocitl v jiném světě, v jiné dimenzi. Moje tělo, jako by se nořilo do extáze, když se táhlá melodie změní na rychlou, buší mi srdce, hlavu uvolněně zakláním dozadu. Nevnímám svět kolem. Všechny myšlenky jsou prachem, před očima mám jen nádherný úsměv svojí panenky. Jsem si jistý, že existuje něco, čím ho zachráním. Jsem si jistý, že mi to dá najevo čas. Už jen tři dny. Pouhé tři dny.

Až příliš zoufale si uvědomuju, že po mých tvářích stékají slzy. Slzy neuvěřitelného zoufalství, které si líně proplouvá mým tělem a nechce odejít.

Přestanu hrát, kytaru necitelně sundám ze svého ramene a posadím se na sedačku. Hlavu skloním do dlaní a bříšky prstů si začnu mnout spánky.

„Proč jsi přestal?“ šeptne mi do ucha potichu, otře se rty o moje ucho a tiše vydechne. Zvednu pohled, sledujíc, jak pomalu cupitá okolo sedačky, načež se usadí na mých doširoka roztažených stehna a ruce omotá slabě okolo mého krku. Pevně ho sevřu v náručí a rty přitisknu k jeho spánku.

„Protože chci být se svým andílkem,“ zašeptám potichu.

„Taky chci být s tebou, ale přišel Georg s Gustávkem, abychom se šli projít!“ zazubí se na mě rozzářeně a na ukazováček si namotá můj copánek. S úsměvem přikývnu, lehce ho poplácám po zadečku, když se postaví a se smíchem se rozeběhne ke dveřím. Rozhlédnu se kolem sebe a pomalu se rozejdu za ním.

Přál bych si tenhle strach uzavřít do jedné z černých krabic a už nikdy ji neotevřít. Nepustit ho ven, aby sžíral moje tělo, moji duši a moji mysl.

(…)

Fascinovaně pozoruji žlutou tramvaj, která kolem nás pomalu prosviští, a zatleskám rukama. Zadívám se na svého Tomiho, který stojí u stánku s Gustavem a kupují svařené víno. Pohledem sklouznu znovu na Georga, který telefonuje prý s nějakou dívkou a znovu se vrátím pohledem k Tomimu. Vypadá, že ho pořád něco trápí. Horlivě vypráví něco Gustavovi, při čem rychle pohybuje rukama, jako by něco ukazoval, a Gustav ho pozorně poslouchá. Opřu se zády o lampu vedle sebe a přitulím se víc do teplé bundy, prsty si stáhnu čepici více na uši a znovu se zadívám na Tomiho. V hlavě mi neustále zní melodie, kterou vybrnkával na tu dřevěnou věc. Zapomněl jsem, jak se tomu říká a dneska jsem si všimnul, že zapomínám na spousty věcí. I přesto, že mi to třeba připadá povědomé, nemůžu si vzpomenout na název a znovu se ptám Tomiho. Mám strach, že už pomalu začíná to, co se dělo s Josephinou od pana Schinberta a nechci, aby to Tomi musel také zažít, jako ten pán. Bojím se toho, co se bude dít, jak se budu měnit a že to bude bolet. Bojím se toho, že už nikdy neuvidím svého Tomiho.

„Pojď ke mně!“ zasměje se na mě Tomi, když postávám dál na svém místě, kde mě nechal. Přicupitám v tom ledovém sněhu až k němu a natáhnu ruce okamžitě po kelímku s tím dobrým pitím, který mě vždycky zahřeje uvnitř a není mi taková zima, i když ji mám rád.

„Dej!“ zasměju se, když odtáhne obě ruce a dá si je nad hlavu. Dělá to vždycky, když chce, abych si to vybojoval, ví, že tak vysoko nedosáhnu a strašně se mi směje, když hopsám na místě. V těch botách mi je už nepříjemně zima, zebou mě nohy, ale nechci nic říkat. Nejradši bych byl v mých oblíbených králíčkových bačkůrkách. V nich je teploučko.

„Mám pro tebe něco v kapse,“ usměje se tajemně a natočí se ke mně bokem. Radostně zakvílím, načež rukou nadzvednu bundu, mikinu a tričko. Má tak veliké oblečení. Oproti tomu mému je aspoň 3x větší. Vklouznu rukou do kapsy, přivřu víčka a nahmatám jakousi tyčinku s kulatým čímsi. Přejedu po tom prsty, zašustí to. Vytáhnu to pomalu ven a oči se mi rozšíří překvapením, zvědavostí. „To je lízátko,“ odpoví rychleji, než se stihnu zeptat. Po očku se podívá na Georga, jestli náhodou neposlouchá. Sehne se ke mně a něžně mě políbí na tvář.

„Lízátko?“ zeptám se překvapeně. Slabě přikývne a Gustav s ním.
„Rozbalíš to tady, vytáhneš to a budeš to cucat, je to sladké,“ odpoví a vysvětlí zároveň. Slabě přikývnu, učiním tak, jak říkal a sladkou, červenou věc si strčím do pusy. Je to chutné, a sladké. Stejně sladké, jako ty bonbony, které mi dává babička doma. Ty jsou také sladké a taky je musím cucat, ale nemají takovou paličku, za kterou si ten bonbonek musím přidržovat u pusy. I když vůbec nechápu, na co to je dobré, pokrčím nad tím ledabyle rameny.

„A kehíek eostau?“ olíznu jazykem lízátko, jak tomu říká Tomi a nechápavě vykulím oči, když se všichni začnou smát. Vytáhnu si lízátko z pusy a natáhnu se pro kelímek. Místo toho mi na rtech přistanou ty Tomiho. Několikrát se o ně otře těmi svými, než jazykem proti mým rtům zatlačí, díky čemu je rozevřu a nechám ho, aby mezi ně něžně proniknul. Proplete se mnou jazyk, jednou rukou si mě posune blíže k sobě.

„Nedostaneš, ten je pro Georga, ty máš lízátko,“ odpoví, jazykem si přejede po rtech. Několikrát si mezi sebou promnu rty, které lepí, a znovu si strčím lízátko do pusy.

„Chtěl bych se projet, lásko, v té žluté tramvaji!“ ukážu na přijíždějící tramvaj. Vůbec nerozumím tomu, jak je možné, že se tak pohybuje, když nemá nohy. Tomi mi vysvětlil, že auto má kola, proto se dokáže pohybovat, ale tramvaj žádná kola po stranách nemá. Zavrtím nad tím hlavou. Pohledem se podívám na Gustava, který na Toma mrkne, a všichni se rychle rozeběhneme za dlouhou tramvají.

Posadím se Tomimu na stehna, když obsadí poslední tři volná místa, lízátko obkroužím znovu jazykem a přitisknu se více na jeho hrudník. Přitulí si mě jednou rukou k sobě, stále vypráví Gustavovi o Paříži a Georg ještě pořád hlasitě telefonuje s tím někým. Fascinovaně se rozhlížím kolem sebe. Je tu tolik lidí. Každý je úplně jiný. Jeden je menší, druhý zase větší. Jeden má blonďaté vlasy druhý zase černé. Všichni si povídají, telefonují nebo listují v novinách, jež třímají v rukách. Nakrčím lehce čelo a nadechnu se, když znovu jazykem obkroužím lízátko a přitulím se do Tomiho náručí. Moje tělo se zvláštně chvěje, srdce mi prudce buší a hrudník se mi příliš rychle nadzvedává. Přivřu víčka, když mi začne tepat ve spánku. Několikrát zamrkám, dívaje se na holčičku, která v ruce tiskne králíčka. Je maličká a na hlavě má taky čepici, jako já a jako Tomi.

Moje srdce přestane tlouct. V ruce drží Chica. Mého Chica. Vytřeštím oči, hlava se mi zamotá a panenky se mi protočí, když se na mě Chico jedním okem zadívá. N-ne, to není možný. Můj králíček. Můj nejlepší kamarád.

„T-T-Tomi,“ zatahám svého Tomiho za ruku. Okamžitě se na mě vystrašeně zadívá. „C-C-Chico, t-to je Ch-ico!“ vykoktám ze sebe, do očí se mi derou slzy. Holčička se na mě i s její – nejspíš maminkou – zadívají. Majetnicky si přitiskne plyšového králíčka víc k sobě a s nakrčeným čelem se na mě dívá.

„Chico?“ zeptá se okamžitě Tomi a zadívá se stejným směrem, kterým se dívám já. Horlivě přitakám a nataženým prstem ukážu před sebe. Tramvaj sebou škubne, paní okamžitě vezme holčičku za ruku a s nechápavě kroutící hlavou vystoupí spolu ze dveří.

Pevně chytím Billa za ruku, když se zvedne z mých stehen a rozejde se ke dveřím. Cítím, jak se třese, po tvářích mu stékají slzy a neustále dokola opakuje Chicovo jméno. Všichni na nás upírají nechápavý pohled. Jako by se zastavil čas. Všichni, kteří před pěti vteřinami telefonovali, horlivě si povídali nebo byli zahloubáni do čtení novin, se na nás s nechápavými výrazy vepsanými ve tvářích dívají, včetně Georga a Gustava. Pohotově ho obejmu okolo pasu. Stočí na mě svůj zoufalý pohled plný slz a hlavu okamžitě zaboří do mojí šály. Konejšivě ho sevřu v náručí, políbím ho na hlavu přes čepici a pevně ho obejmu. Potřebuje mě cítit u sebe, tiše vzlyká a chvěje se.

„P-proč od-odešli? N-nic mi nestihl říct!“ zašeptá zoufale. „M-mohl nám poradit! O-on vždycky…“ zavrtím hlavou. Chytím do dlaní jeho obličej a něžně ho po něm pohladím palci.

„Klid, lásko, ano? Třeba to ani Chico nebyl, no tak,“ něžně ho políbím na čelo. Zamžourá na mě očima, zavrtí hlavou a znovu zaboří hlavu do mojí šály. Rozhlédnu se káravě po ostatních lidech, v zrcátku si všimnu pohledu toho pána, co tramvaj řídí, a rychle kývnu hlavou na kluky. Rychle vylezeme ven, pryč z tramvaje. Gustav něco mumlá směrem ke Georgovi, který ještě stále nechápavě kouká na moji panenku. Vím jistě, že jestli to byl Chico, poznal by ho. Byl s ním tak dlouho a ten plyšák by mu dal stoprocentně nějaké znamení, že je to on, ale co mám dělat? Jak ho mám uklidnit a odvést ho od těchto myšlenek? Vždycky o Chicovi vypraví, mluví o něm a vzpomíná. Schovám ho ve svém náručí, vím, že mu to vždycky pomůže. Vím, že kdykoli se u mě může schovat, přestane se trápit, přestane plakat.

„Měli byste jít domů, Tome,“ mrkne na mě Gustav. Jeho výraz chápavosti mluví za vše. I když jsem mu nestačil dovyprávět všechno a naše venkovní putování trvalo dohromady asi třicet minut, nejspíš má pravdu. Měl bych si svou panenku odvést domů, uložit do tepla v posteli a starat se o něj. Hlídat ho, hladit ho a líbat ho. Dávat mu všemožnými způsoby najevo to, jak moc ho miluju a jak moc pro mě znamená. Lehce přikývnu, leč Billi zavrtí úporně hlavou. „Večer půjdeme na brusle, na led,“ mrkne na mě Gustav. Billi se přetočí opatrně v mém náručí čelem ke klukům. Utře si rukavicemi slzy z tváří, nejde přehlédnout ten Georgův stále naprosto nechápavý výraz v obličeji. Zítra je UŽ sobota, babička vždycky vyhání všechny pryč, aby měla klid na přípravy věcí pro poslední adventní neděli, kdy se zase všechny babky ze vsi a města sejdou u Vánočního stromečku, kde zase bude vystupovat kostelní a nějaký Magdeburský sbor, budou se rozdávat věci na charitu a ostatní podobné voloviny, takže babička bude mít plné ruce práce a dneska je beztak poslední bruslení.

„Tak si večer zavoláme, a domluvíme se,“ mrkne na nás znovu Gustav i s Georgem a rozejdou se rychle pryč od nás. Tiše si povzdechnu. Znovu se ve mně všechno kroutí jen při myšlence, že už zítra je sobota. Ten čas tak proklatě rychle letí.

„Tomi?“

„Ano?“

„Políbíš mě, prosím?“ zašeptá potichu. Zmůžu se jen na zalapání po dechu. Lehce, beze slova přikývnu a přejedu si jazykem po spodním rtu, než rty přitisknu k těm jeho.

(…)

Musím se smát. Najednou jde všechno stranou, když vím, že on je šťastný a netrápí se. Snaží se mi vykouzlit úsměv na tváři celý den a daří se mu to. Zatraceně dobře se mu to daří. Fascinovaně se rozhlíží kolem sebe. Vánoční výzdoba, ty vánoční blikající světýlka, ho nejspíš nepřestanou udivovat, ani kdyby sám chtěl. Musím se usmát nad tou kouzelností. Pustím jednou rukou tu jeho, abych mohl zkontrolovat čas na mobilu. Přišli jsme o něco dřív, neboť ten můj malý andělský ďábel se nemohl dočkat. Prsty nahmatám moje trsátko. Opatrně ho vytáhnu z kapsy a několikrát si ho přetočím v prstech. Znamená pro mě tolik. Byl to dárek od dědečka a nahoře mám vyryty svoje iniciály. Zadívám se na to svoje smějící se sluníčko. Rozzářeně sleduje divadlo, které předvádějí ty malé děti na pódiu, a radostně tleská rukama.

„Lásko?“ otočí se ke mně, když ho něžně oslovím. Pootevře rty, naučeně si stáhne čepici víc na uši a víc do tváře, přitiskne se blíž ke mně a přikývne na znamení, že mě poslouchá. Vezmu opatrně jeho dlaň do té své a položím mu do ní trsátko. Nechápavě se na mě zadívá. Vím, že jsem mu o něm už říkal, sahal si na něj a ví, jak moc pro mě znamená, proto teď nejspíš na mě upírá svoje obrovské oči s hustýma řasama.

„Chci, aby sis ho schoval a nosil u sebe,“ zašeptám potichu. Několikrát zamrká, omotá ruce okolo mého krku a přitiskne se ke mně celým svým tělem. Než se však stačí rty přitisknout k těm mým, přehluší nás Georgův usměvavý hlas: „Měli byste se líbat, vy dva, o metr dál, až tam je jmelí,“

„Ty jsi debil,“ začnu se smát, stisknu pevně zadeček mojí lásky v dlani. Skloním k němu pohled, abych se mohl vpít rty do těch jeho.

„Takže debil vypadá jako Georg?“ zakoulí na mě očima a nevinně se na mě usměje. Propuknu okamžitě v hysterický záchvat smíchu. Ta moje panenka mě čím dál tím víc udivuje.

Georg po Tomovi šlehne nechápavým pohledem. Chvíli na něj jen tak hledí, načež se přidušeným smíchem začne dožadovat odpovědi na to, co že mě to vlastně učí. Nenechá nám klid na tolik chtěný polibek a začne nás pošťuchovat svými hláškami, načež Toma začne píchat do žeber a popichovat jej. Hurónsky, a zároveň uraženě se směje. Přiláká pozornost několika lidí, a protože rušíme to dětské pohádkové divadélko pořádnou a hlavně hlasitou komedií, jíž se tenké dětské hlásky podbarveny trémou nemohou vyrovnat, nějaká stará bába nás dosti ostrými slovy napomene a vyzve k odchodu. Tom mě s potutelným úsměvem vezme za ruku a svižným krokem mě vede jen přes silnici k ledové ploše, jež je lemovaná velkými pouličními lampami, na nichž visí velká barevná světýlka ve tvaru sněhových vloček, hvězdiček a vánočních nazdobených stromečků. Ještě jsem neviděl žádnou lampu, která by takové světýlko o Vánocích neměla. Po ledě sviští moc lidí. Někteří se soustředí jen na to, aby neupadli, a celkem se jim to daří. Jiní padají co chvíli a smějí se u toho. Někteří nepředhánějí, kdo bruslí rychleji. Další učí bruslit jiné a oprašují tak i své nepatrně zrezivělé vzpomínky, jak to vlastně loňský rok nebo minulý týden v sobotu, když měli konečně volný den z práce, dělali. Někteří talentovaní lidé předvádějí holubičky a piruety a další se je zase nenápadně snaží napodobit a vůbec jim to nejde, neboť jejich netrénované nohy nápor rovnováhy nevyváží, a tak se jejich tělo skácí k zemi jako pytel brambor. Usměji se a v duchu se zatetelím vzrušením a radostí. Všechno okolo mě, ten bělostný sníh, všichni ti lidé, prostě všecko všecičko je nasáté tou krásnou vánoční atmosférou, jež má tak vtíravé vlastnosti, že se nám dokáže dostat pod masku, dokáže nás okouzlit a rozveselit, a také si myslím, že dokáže obměkčit i srdce sebevětšího morouse. Snad všichni si užívají tuhle končící adventní dobu. Všichni se těší na Štědrý den, kdy dostanou dárečky, všichni se těší na vánoční náladu, na ten dlouhodobý stav spokojenosti a štěstí. Ale Vánoce přece nejsou o dárcích. Nejsou o tom, že někdo musí za každou cenu dostat drahý dárek, který právě frčí ve všech reklamách. Já myslím, že Vánoce jsou přece svátky klidu a pokoje. Myslím, že to je doba zurčícího štěstí a kvetoucí lásky… Alespoň takhle jsem Vánoce směl pochopit, a měl bych být za to vděčný.

Skloním hlavu k zemi, neposedná ofinka mi spadne do očí a zastíní mi pohled. I tak dobře… povzdychnu si a sednu si na lavičku, čekajíc, až mi Tomi přinese brusle. Gustav se uvelebí vedle mě a Geo vedle něj.

„Hmm… kluci,“ zamyslím se a chraptivým hlasem se snažím upoutat jejich pozornost. Ti dva chlípníci vedle mě už hltají a hodnotí postavy všech dívek na ledě i na obyčejné pevné zemi. Povzdychnu si, chci přestat myslet na končící Advent…

Trochu se zamračím, když si uvědomím, že mě vlastně nikdy nenapadlo podívat se se zájmem na dívku. Vlastně… nikdy mě nenapadlo obdivovat krásu nějaké slečny nebo ženy. Nejsem nějaký špatný? Měl bych se na to zeptat Toma… Ale k čemu taky, když mám jeho! Vždyť on je nejkrásnější dokonalost pod sluncem. On je přeci moje láska. Láska moje jediná.

„Co ty? Čemu se tady tak řehníš?“ zajiskří na mě ty dokonalé mandlové oči. Usměju se na něj ještě víc. Pokrčím rameny a vezmu si od něj šněrovací brusle.

„Neřehním se,“ špitnu tiše. Tom mezitím ještě podá brusle těm našim dvěma zaneprázdněným, téměř slintajícím kamarádům.

„Ne?“ pozdvihne pobaveně obočí a sedne si vedle mě. „A co teda?“

„Já se usmívám,“ vyvedu jej z omylu a vypláznu na něj jazyk. S nadšením si začnu sundávat botu a poopravovat si černé nabroušené krásky, jejichž ostří se i bez svitu slunce blyští široko daleko.

Nereaguje na mě. Jen se pobaveně usmívá a sleduje mé dychtivé počínání. Jeho úsměv mu ze rtů nemizí, ba právě naopak. S trochu pozdvihnutým obočím se na mě kouká, čímž mě dokonale znervózňuje, ruce se mi chvějí a srdce mi silně bije. Cítím se pod jeho pohledem tak slabý, jeho spalující pohledy mě tak propalují a já si připadám jako sněhulák, jenž pod jarním hřejivým sluncem taje a mizí. Ztěžka si povzdychnu. Ať se snažím sebevíc, nemám takovou sílu na to, abych si dostatečně utáhl brusle.

„Nechceš pomoct?“ zaslechnu u svého ucha snad ten nejvíce krásný hlas. Smířlivě přivřu oči a přikývnu mu. Mou nohu spolu s bruslí si položí na kolena, sehne se a lehce přihrbí, načež během několika mála sekund mám jednu brusli perfektně utáhlou. Uznale pokývu hlavou, když se na mě s jiskřičkami v očích zahledí. Nejsem si přesně jistý, co odlesk v jeho očích znamená, leč díky jeho úsměvu na tváři, to snad kvůli pobavení a radosti. Druhou brusli má snad ještě rychleji, jeho obratné prsty zavážou malou mašličku. Děkovně se na něj usměji. Nemám potuchy, co bych si bez něj počal.

„A co dostanu za odměnu?“ usměje se na mě ďábelsky a přisune si mě k sobě blíž. Poplašně zamrkám, abych mohl vzápětí volně pokrčit rameny.

„To, co budeš chtít,“ odvětím mu s klidem a hluboce hypnotizuji tu jeho čokoládu v očích. Je ode mě vzdálený snad jen několik milimetrů, nemohu odolat, musím se jej alespoň malinko dotknout. Tváří se mazlivě otřu o tu jeho. Tiše a potěšeně zavrním jako kočka.

„Budu nad tím přemýšlet,“ přikývne tajuplně a jemně si ode mě vezme několik sladkých studených polibků.

Pomalu ale jistě si uvědomuji, že začíná čím dál tím víc slábnout. Když jsem jej vzal bruslit poprvé, brusle si utáhl v pohodě. Nebylo to pro něj nijak extra namáhavé. Je pravda, že mu to sice trochu ujíždělo a musel jsem mu při první brusli pomoct, u té druhé to už ale zvládl bravurně sám, jako kdyby byl rozený na ledě.

Poplašně otočím hlavu, kam se mi zatoulal. Oddychnu si, když jej uvidím u Gustava, který si od nějakého svého kamaráda ze školy půjčil hokejku, a s několika dalšíma klukama, včetně Gustava, se domlouvají na tom, jaká družstva si vytvoří. Ještě jednou se otočím a rozhlédnu okolo sebe. Je tu celkem dost lidí, ale ten hokej tu půjde. Usměju se a na Gea a přikývnu. Sleduju, jak se moje panenka ihned otočí po Georgově pohledu. Široce se na mě zazubí a rozjede se pomalu ke mně. Je na ledě podruhé v životě, takže se do toho bojí pořádně opřít. Nesměle se ke mně rozjede, a i když nejede zas tak rychle, zastavování mu moc nejde a on tak s vyděšeným výrazem zavrávorá a spadne mi do náruče. Automaticky jej chytím, sice taky málem sletím, čehož by si jistě už někdo všiml, ale nakonec to díkybohu ustojím. Kdybych spadl, Georg by si teď jistě zase dobíral mě, aby vysvětlil Billovi, co to je, když člověk vypadá jak lemra, čili já.

„Promiň, Tom, pořád mi to zastavování nějak nejde,“ posmutněle skloní hlavu k zemi.

„Blázne,“ chytím jeho bradu mezi své prsty, nadzvednu si ji a usměju se do našeho polibku. „Jsi šikulka,“ ulíznu si vyprahlé rty a koutky zase zvlním do milého úsměvu, protože svoji panenku rád hýčkám a rád se bavím jeho náhlým červenáním tváří.

„Ale vážně, Bille,“ pohladím jej po tváři. „Vždyť bruslíš skoro stejně jako já, šikulko moje sluníčkovatá,“ lehce jej štípnu do tváře a otočím si jej k sobě zády, jeho ruce si stočím za jeho záda, abych je v následujícím momentu mohl sevřít ve svých.

„Takhle budeš líp vnímat moje pohyby. Přijedem za nima spolu, ano?“ skláním se k jeho ouškům.

„Dobře.“ Špitne krátce a nejistě se rozjede. Usměju se. Je tak strašně sladký. S úsměvem si kouká pod nohy, jestli o něco nezakopává, svým tělem mu dodávám oporu. Je zvláštní sledovat, jak bezmezně mi věří, jak moc je na mě upnutý.

Pohledem vábím jeho boky. Je tak strašně hubený a to, že je menší než já, mu ještě více dodává na křehkosti, i když o té jeho skutečné není pochyb. Bojím se, aby mi tady nespadl, proto raději vždycky jezdím s ním a nespouštím se z jeho blízkosti. Teď mi ale kamarádi udělali čáru přes rozpočet. Bill nikdy nic takového nehrál, protože minule jsme tady neměli dosti lidí na to, abychom si to natřeli. Byl jsem celkem i rád, zatímco dneska? Celkem se bojím toho, co přijde… taková rána pukem… Sakra, to se nestane, přece. Gustav chtěl jistě udělat jen Billovi radost, určitě by nezahájili tvrdou hru, ještě když to tady není úplně vylidněné a pořád se tu i pohybují malé děti. Opět se zadívám na Billovy boky. Srdce se mi trochu zachvěje, když si změřím jeho zadeček, při představě, že bych se do něj někdy-….

Ostrou zatáčkou a silným stiskem nezastavím jen sebe, ale také i Billa. Nejspíš jsem vynaložil dosti velkou sílu, protože je na mě zády hodně namáčknutý. Snad jsem mu neublížil, bože… Rychle se přes něj přetočím a postavím se k němu čelem, starostlivým pohledem se na něj podívám. Opět mu pozdvihnu hlavu.

„Jsi v pořádku?“ optám se se strachem. Sledujíc jeho chvějící se ruce i kolena.

Přikývne, jeho očka září.

„A… a tobě je zima?“ nechápavě nakrčím čelo, sledujíc jeho mimické reakce.

Zavrtí hlavou. „Vůbec mi není zima. Pááni… bylo to skvělé, takové… frrr…“ gestikuluje mi rukama před obličejem, „a už jsme stáli!“ Usměje se a obejme mě okolo ramen. Zřetelně cítím jeho třas. Nechci jej na to upozorňovat znova, neboť vždy, když jej uvidím, tak se chvět, mi to připomene krátící se čas jeho života. Nejspíš si to už ani neuvědomuje… Za poslední dobu se sice naučil hodně krotit a potlačovat své pravé černé myšlenky a emoce, přesto jej mám přečteného jako nejoblíbenější knihu, kterou znám zpaměti. Skelným pohledem se na něj zadívám. Usmívá se. Gustav právě rozděluje všechny, co s námi chtějí hrát.

„Tome?“

„Co?“ trhnu sebou. Poplašně zamrkám na všechno pohledy zde přítomných a nechápavě kouknu.

„Mluvíme tady na tebe s Georgem už asi minutu v kuse, a ty jsi úplně mimo…“ zasměje se náš bubeník.

„Promiň, zamyslel jsem,“ hlesnu a pokrčím rameny. „Ehm… s kým, že to jsme?“ přijedu blíž k Billovi a sleduji kluky.

„No…“ poškrábe se Gusťa po kebuli. „Rozdělovali jsme to náhodným způsobem a ty seš s Mattyasem a ostatními,“ ohlédnu se k němu. Nakrčím obočí, myslím, že jej znám… myslím, že i dokonce hraje závodně hokej. „A Bill je s náma!“ Gustav rychle pokračuje a ukáže okolo sebe.

„Cože?“ kouknu nechápavě po Billovi, který ke mně s hokejovou helmou přibruslí.

„No takže můžem začít hrát, ne? Takže, kdo to rozehraje?“ slyším někde v pozadí Gustava.

„Dívej, ehm… Tom! To mi půjčil Mattyas.“ Usměje se to moje sluníčko šťastně. Pohledem šlehnu po tom klukovi, jenž je nejspíš dosti oblíbený, znám tady všechny, jen jeho moc ne. Jediné, co vím, je, že je asi o dva roky mladší než já, toť vše. Propálím jej pohledem a on ten svůj skloní k zemi. Promnu si své rty mezi sebe a přidušeně se nadechnu. Přehraju si ještě jednou všechna Billova nadšená slova, spojím obočí v jednu vodorovnou linii. Nebudu se s tím dál zaobírat. Skloním se k němu a dám mu vlhkou pusu.

„Že budeš při téhle hře dávat pozor a nespadneš mi?“ poplašně zamrkám. Ta moje láska soustředěně přikývne a nadšeně se vydá za pukem. Nejspíš mu to Geo vysvětlil. Pokrčím rameny a rychlostí blesku se vydám k těm šaškům, nahrávajícím si to černé kolečko.

Puk mezi námi lítá ohromnou rychlostí. Co chvíli někdo pod náporem svou vahou shodí toho druhého na zem. Co chvíli naráží puk do branek. I když se nechci nechat zahanbit, protože hokej jsem hrál vždycky dobře, neustále sleduji svého Billa. Jde mu to. Směje se anebo soustředěně mračí, když se s klukama přetahuje o puk. Je proti všem klukům maličký a drobný, přesně jako nějaká panenka, jako cukrátko. Když se na něj ale zadívám pozorněji, tyhle vlastnosti plus dravost a soutěživost, prvotní nadšení, z něj dělá opravdu dobrého hráče. Dal asi třetí gól a s úsměvem se na mě zahledí. Vypadá to, že teprve tady se projevily jeho chlapecké rysy. Opravdu už bruslí dobře… taky jsem to s ním dneska celý den trénoval. Usměju se. A pomalu se rozjedu k němu. Všimnu si, že někteří lidé se po nás „hokejistech“ s radostí koukají, a především i na Billa, protože svou vizáží vypadá opravdu jako překrásná panenka. Nechám je se volným tempem vést až k Billovi, avšak v zápětí vykřiknu starostí, když nějaký hromotluk moji panenku srazí k zemi.

(…)

„Tom…“ bolestně špitá to moje malé kuřátko. Přitulím si jej konejšivě k sobě. Soucitně jej hladím po vláscích. Spadl. Hodně spadl. Nějaký závodící kluk s vysportovanou postavou, pokrytou pouze svaly, si jej nevšiml a silně Billa srazil na ten tvrdý led. Třásl se jako osika. Takovej náraz, něco tak prudkého ještě nezažil. Dostal na trojúhelník, nemohl se nadechnout, tudíž mu vytryskly slzy jako hrachy. Popálil jsem si kolena, jak jsem se k němu plazil. Bože, jak já se bál, aby si něco nezlomil! Všichni kluci se k nám seběhli. Musel jsem se s nima rozloučit, protože tohle bude Bill rozdýchávat ještě dlouho, a já ho potřebuji utěšit. Ke všemu… po tom náraze se chová zvláštně. Úzkostlivě se ke mně tulí, vyhledává moji blízkost a neustále šeptá tiché: „Tom,“ zašeptá znova. Všimnul jsem si toho už v průběhu dne, nepřikládal jsem tomu žádný důraz, leč teď je to víc než nápadné. Vůbec neskloňuje moje jméno. Nejspíš je to tím nějakým šokem.

Zabalím jej do teplé deky a přitulím si jej ještě více k sobě.

Třese se, tak strašně se třese. Ještě větší bledost, kterou chytil při tom nárazu, mu už z tváře nezmizela. Je bílý jako ten sníh venku. Teď už nepochybuji o tom, že je s jeho barvou téměř totožný… Hlavu boří do mého břicha, na které zběsile dýchá. Rukama mě svírá okolo pasu, nejspíš, abych mu neutekl. Trhavě se nadechnu… všechny faktory směřují k tomu, že se moje panenka co nevidět promění zpět. Ach… jak teď blbě zní to oslovení panenka. Raději bych vyměnil svůj život za ten jeho, než aby mi umřel v náručí. Polknu tiché slzy, dopadající na jeho vlasy. Kdykoliv pomyslím, že láska mého života opustí můj svět, nemohu tu myšlenku hodit jen tak za hlavu a nezabývat se jí. On je moje štěstí, on je moje všechno. Kdepak nějaký hloupý vánoční dárek. Jestli mi odejde, tak odejdu i já.

„Měl bys spát,“ zašeptám mu tiše do vlásků.

Rozhodně zavrtí hlavou, zmoženou a vlhkou tvář zavěsí do té mojí. „Nemohu přeci, spát, když jsi se mnou. Jak hloupá tohle činnost, když na dosah mé dlaně, když na dosah mých úst a řas, je moje láska.“

autor: Sajü &Lorett