Vyléčím tě láskou 42.

Dlouhé, štíhlé prsty sjely z chladného, okenního skla a pomalu spočinuly svými bříšky na uhlově černé, husté hřívě. Chvíli si jen tak pohrávaly s jejími pramínky a po několika dlouhých minutách zajely do hustých pramenů a pomalu si pohrávaly s jemnými, havraními vlasy. Jejich majitel jen tiše vydechl, přitáhl si kolena blíž k bradě a zadíval se na potemnělou krajinu za oknem. I poslední červánky na letní obloze už se stačily rozplynout, zbyly po nich jen úzké, červené proužky a i ty se s nesoucím šerem a tmou stávaly stále menšími a menšími… až zhasly docela. Zbyla po nich jen inkoustově černá obloha, halící se do nočního, tmavého kabátu, ke které teď černovlasý chlapec pozvedl své mandlově hnědé oči. Stačil jen okamžik… a jeho zamyšlenému pohledu se naskytla malá, slabým světélkem třpytící se hvězda. Jen na zlomek vteřiny si mohla získat chlapcovu pozornost a okouzlit jej svou hvězdnou krásou… nato se však pohled jeho očí znova sklopil dolů a jeho mysl opět zaplnilo několik myšlenek…

Uplynuly sotva dvě hodiny, několik desítek minut od chvíle, kdy se s Tomem na chodbě rozloučili a Bill se vrátil do svého nemocničního pokoje. Rychle se odlíčil, osprchoval a oblékl do županu a posadil se na okenní parapet, zatímco pohled jeho očí se upřel k večerní krajině za oknem. Jeho mysl pracovala na plné obrátky a Bill si přemýšlivě vybavoval celé dnešní odpoledne, celý dnešní den. Dnešek byl pro něj zvláštním, velmi zvláštním a Bill nemusel dlouho přemýšlet, aby věděl proč.

Znova sklopil svůj pohled a zamyslel se. Stačil jeden pouhý okamžik… a v jeho mysli se okamžitě objevila tvář mladého lékaře. Nebyla však taková, jakou ji znal a jakou si ji pamatoval. Tahle se jí podobala možná jen vzhledově, to bylo však všechno. Kam se poděla ta zář, radost, ten úsměv, který v ní denně vídával? Najednou tu nebyl, ta tvář byla zničehonic jiná, tak moc jiná… a Bill nevěděl proč. Neměl nejmenší tušení, kam se poděla ta klidná, věčně rozesmátá tvář. Kam se poděl jeho Tom. Byl tak nezvykle tichý a zamlklý, jako by ani nevnímal Billa vedle sebe. Jeho tělo možná bylo u něj v jeho blízkosti, duchem i myšlenkami byl však dnes Tom Billovi na tisíce mil vzdálený. A Bill si toho všiml. Nebyl na to zvyklý, takového Toma neznal, tohle nebyl ten jeho Tom. Billovi to nemohlo uniknout.

Celé ty tři hodiny si mluvil víceméně sám pro sebe, a když přeci jen položil nějakou otázku, odpovědí mu byla tichá, jednoslovná odpověď. Neměl pochyby, že se s Tomem něco děje. Snažil se z něj dostat nějaký smysluplný důvod jeho dnešního rozpoložení, jediné, co jej však podle Toma zapříčinilo, byla únava z práce. Nic víc se Bill nedozvěděl… a nakonec mu nezbylo nic jiného, než se spokojit s touto odpovědí a dále se nevyptávat. Myšlenky a otázky, které stále a stále nabíraly na intenzitě však ze své mysli vytlačit nedokázal…

Jeho oči mírně pozvedly svůj pohled a upřely se na černočernou noční oblohu, zatímco Billovy rty opustil hluboký výdech. Ať přemýšlel jak přemýšlel, z toho moře nekonečných myšlenek a nezodpovězených otázek nenacházel žádného východiska. A nebyly to jen myšlenky, které jej trápily a neustále sužovaly jeho mysl. Byly to také výčitky, díky kterým Bill nedokázal zamhouřit oka a neustále se podvědomě vracel k dnešnímu dni. Cítil slabé výčitky kvůli Tomovi. Přeci jen byl unavený a možná by mu bylo lépe v ordinaci, kde by si odpočinul. A místo toho poslušně chodil po parku a vyčerpával poslední zbytky své energie. A právě to bylo to, co Billa mrzelo, a zároveň jej nutilo k vzteku. Byl naštvaný sám na sebe za to, jak bezohledně se k Tomovi choval. Mělo mu být dávno jasné, že neleží celý den v posteli jako on, ale pracuje, vůbec jej neměl vodit po venku.

Jeho oči pohledem přelétly po bílé stěně před sebou… a zastavily se na velkých, nástěnných hodinách. Chvíli jen tak putovaly po tikajících ručičkách, po chvíli si však Bill uvědomil čas, který ukazují… a znova se zamyslel. Cítil nutkání, jakousi potřebu vyklouznout z pokoje, jít za Tomem a omluvit se mu za dnešní den. Stále se ještě úplně nezbavil pocitu viny… a proto se teď jeho ruka natáhla po měkkém, teplém županu, volně položeném na nemocniční posteli a Bill se ještě jednou pozorně zadíval na hodiny před sebou. Ukazovaly mu devět hodin večer, čas, kdy v nemocnici obvykle usínal, teď však na něj neměl ani pomyšlení. V hlavě měl jen jediné – jít za Tomem. Netušil sice, jestli v ordinaci ještě bude, jestli jej nevyruší a nebo jej svou večerní návštěvou nerozzlobí… červíček Výčitka byl však přeci jen o něco silnější než strach a pochybnosti. Hlodal tak dlouho a intenzivně… až konečně dosáhl svého cíle. Byl to právě on, kdo vedl Billovy ruce, oblékající si župan… a jeho pomalé kroky z pokoje ven…

Celá chodba už byla ponořena do tmavého kabátu noci, když jí Bill procházel, a jen ze vzdálených pouličních lamp sem doléhaly slabé záblesky světla. Všude panoval klid a ticho… narušovala jej jen Billova tichá chůze a jeho krůčky, které jej hnaly dál a dál. Sice si nevzpomínal, že by se Tom zmiňoval o dnešním přespání v nemocnici, když už však byl tady, chtěl to alespoň zkusit. Jeho kroky pomalu směřovaly temnou chodbou… a zastavily se u známých, bílých dveří, na které Bill upřel svůj pohled.

Stačil jen okamžik… a on opravdu zahlédl tenký, slabý proužek světla, vycházející zpod dveří Tomovy ordinace. Nebyl sice nijak silný, jeho slabá zář by se dala přehlédnout, v té černočerné tmě však zářil černovláskovým očím jako krásný, jasný paprsek. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a Bill se sám pro sebe pousmál. Přeci jen jeho cesta nebyla zbytečná. Pousmál se a znova se zadíval na ten kus bílého dřeva před sebou. Zpoza něj sice nebylo slyšet žádné zvuky, všude kolem Billa bylo hrobové ticho, proužek světla pode dveřmi však bylo to, co Billa zbavilo všech pochybností.

Přistoupil o pár krůčků blíž a naposled se zadíval na světlo, vycházející z ordinace.

Už už vztahoval prsty a chtěl zaklepat, činnost jeho ruky však přerušilo něco, co ani v nejmenším neočekával. Něco, o čem neměl ani ponětí… a co se teď linulo k jeho uším z té, až doteď ztichlé ordinace. Byly to hlasy, dva hlasy, které se dolinuly k Billovým uším… a nad kterými teď Bill mírně svraštil čelo. Ten jeden mu nebyl moc známý, byl si však jistý, že jej už někdy slyšel. Byl mužský stejně, jako ten druhý, který si Bill naopak pamatoval moc dobře. Tiše vydechl a pomalu přešlápl na místě. Věděl, že poslouchat cizí hovory, do kterých mu nic není, není zrovna dvakrát slušné, a že by tu správně neměl co dělat, spíš by se měl vrátit k sobě na pokoj a neposlouchat tu za dveřmi, veškeré jeho myšlenky se však přerušily… a zmizely v okamžiku, kdy se za dveřmi ozvalo několik pomalých, avšak dobře slyšitelných slov, která Bill stačil zachytit. Všechny jeho plány o návratu rázem zmizely jako mávnutím kouzelného proutku… a on pomalu popošel o pár krůčků blíž a zaposlouchal se do tichého rozhovoru…

„Žádný jiný způsob ani řešení v tom nevidím, bohužel… je to těžké, velice těžké,“ hlas starého lékaře protrhl ticho v místnosti a jeho majitel pozvedl pohled svých očí k mladíkovi, sedícímu naproti něj. Poupravil si na nose brýle a dnes už poněkolikáté nesouhlasně zavrtěl hlavou, jeho myšlenky však přerušilo několik dalších slov.

„Opravdu jste si jistý, že… že je to vážně tak zlé? Snad by se i možná daly vyvodit jiné důsledky,“ Tomovy oči vzhlédly ke starému lékaři s neskrývanou nadějí, která však okamžitě pohasla hned, co Tom jen na zlomek vteřiny zachytil pohled pana Hoffmanna. Bylo mu jasné, že jeho otázka byla úplně zbytečná… a on byl o tom hned vzápětí ujištěn.

„Tome, viděl jsi ty výsledky? Viděl jsi je? Přál by sis vidět je znova? Ty krevní testy, tu rezonanci… opravdu ti to mám znova ukázat?“ tvář pana Hoffmanna změnila svůj výraz a lékař se na Toma tázavě zadíval, zatímco jeho dlaň spočinula na složce, volně ležící na okraji stolu. Věděl, že mladému lékaři to stačilo jednou… a stejně tak to věděl i Tom. Jeho židle zavrzala o bílou podlahu, když se bez odpovědi na lékařovu otázku postavil a volným krokem přešel ke slabě pootevřenému oknu, za kterým se rozprostírala hustá tma. Sklopil svůj pohled a zamyslel se, zatímco si nervózně začal pohrávat se svými prsty na ruce.

„Není možné, aby se nenašlo jiné, alternativní řešení. To prostě… není možné, aby to dopadlo takhle,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou, tím však jen znova prodloužil celý jejich zdlouhavý rozhovor. Pan Hoffmann hluboce vydechl a unaveně zaklonil hlavu.

„Ach, Tome. Tohle jsme spolu přeci řešili už jednou, spolu jsme si nad tím sedli a podívali se na to, tak co stále ještě nechápeš? Mluvíme tady o tom už více jak dvě hodiny, neustále dokola… a mluvili a probírali jsme to i včera večer. Řekl jsi to tomu chlapci?“ zeptal se tázavě, a aniž by si to uvědomil, vyvolal tak v mysli černovlasého chlapce za dveřmi další otázku. Bill podvědomě zbystřil a přitiskl se ke dveřím ještě blíže. Tohle nepochopil. Vlastně nechápal tenhle celý, pro něj nesmysluplný rozhovor. Co mu měl Tom říci? A o čem s tím lékařem včera mluvili? Trošku zamrkal a pozorněji se zaposlouchal do Tomova hlasu.

„Ne, neřekl. Stále… stále jsem nad tím přemýšlel a uvažoval celý den a…“

„Ale, Tome, takhle to přeci nemůžeš řešit. Já vím, že to není nic příjemného, sám jsem to nesčetněkrát zažil, ale… takhle to přeci nejde. Je to součást naší práce, naše povinnost a my s tím nic nenaděláme. Bohužel, je to tvoje povinnost, Tome. Nemůžeš to přeci před tím chlapcem tajit donekonečna, musíš mu to říci,“ hlas pana Hoffmanna zněl naléhavě, naléhavěji, než kdy jindy. Bylo v něm znát trochu přísnosti, ani tu však teď Tom nevnímal. Vnímal jen jedno – vyřešit tuhle více, než strašnou situaci.

„Musí přeci existovat nějaká lepší prognóza,“ odvětil nervózně a pomalu začal přecházet po své ordinaci. Sám svým slovům nevěřil… přesto byl však jejich význam jeho největším přáním. Avšak tolik nesplnitelným…

„To si říkám taky, už od začátku mé dlouhé kariéry. Vždycky jsem si to říkal. A ne vždycky to bylo beznadějné. Víš, Tome, v našem směru se nikdy nemůžou vyvozovat úplné, stoprocentní výsledky. Kolikrát nám naše práce připraví překvapení, zázraky se stávají a kdy přijdou – to nedovede odhadnout nikdo, ani já ne. Všichni se snažíme a dáváme si na naší práci záležet, aby jsme ty zázraky skutečně vytvořili a bylo jich co nejvíce. Ale z tohohle… Z tohohle já ti zázrak vykouzlit nedokážu, Tome. Jsme lékaři, to ano… ale ne kouzelníci. Všem lidem pomáháme stejně… a je jen na nich, jestli to zvládnou a další šanci si vybojují… nebo si ji nechají vzít,“ pan Hoffmann se odmlčel a zadíval se na Toma, který se teď posadil na svou postel naproti něj. Ani jemu se tato slova neříkala lehce, jen tak, ani on si tu skutečnost stále nechtěl připustit… nedalo se však nic dělat. Tohle byla realita, život a osud – co oni s tím mohli udělat? Stále to byli jen lidé… a jejich úkolem bylo smířit se s prohrou a bojovat dál. A pochopil to i Tom, sedící na své posteli. Pomalu pozvedl svou tvář a slabě pokýval hlavou. Věděl, že jej nečeká nic lehkého, vzdát se však nesměl. Ne teď…

„Kolik mu zbývá času?“ zašeptal tiše svou otázku a cítil, jak se celé jeho nitro svírá jen nad významem těch pouhých několika slov. Čas. Ještě nikdy mu to slovo neznělo děsivěji, než teď. Hrdlo se mu stáhlo a dech zatajil, když lékař pootevřel ústa.

„To nevím, operace by měla ale proběhnout co nejdříve. Už není čas,“ odvětil a vzhlédnul k Tomovi, jehož pohled se teď upřel někam do neznáma.

„A jakou má naději?“ zeptal se tiše, odpověď však byla mnohem více zdrcující, než jakou ji očekával.

„Asi deset procent, možná ani to ne. Musíme sestavit ten nejlepší tým… bůhví, jestli to ale pomůže. Srdce je silné, tam by komplikace neměly nastat, ale ten mozek. Pokud tam bude opravdu tak velký nápor jako je teď, obávám se, že jej mozek nebude schopen ustát. Není tak silný na to, aby dokázal odolat. Tome, ten chlapec to nezvládne,“ dokončil pan Hoffmann a sklopil pohled k bílé složce, ve které byl tvrdě zpečetěn osud mladého, černovlasého chlapce. A zadíval se na ni i Tom, pevně tisknouc dlaně k sobě. Celé jeho tělo polilo horko, bolest zaplnila celé jeho nitro a on už jí nedovedl déle odolávat. Jeho oči se pomalu začaly zalévat slzami a on jen bezradně složil hlavu do svých dlaní. Slzy stékaly po jeho tváři a ulpívaly na jeho rukou a on jen bolestně semknul víčka k sobě… stejně jako černovlasý chlapec, stojící za bílými, dřevěnými dveřmi…

Celé jeho tělo ztuhlo v jednom okamžiku a Bill trošku zamrkal. Cítil, jak mu tuhne krev v žilách, jak se celé jeho nitro svírá při významu těch několika děsivých slov. Nebyl schopen jediného pohybu, natož kroku, věděl však, že by měl co nejdříve odejít. Neměl tu co dělat… alespoň ne teď…

Jako by najednou procitl ze svého omámení, jako by najednou prozřel. Večerní vzduch cuchal jeho uhlové vlasy, když procházel potemnělou chodbou, zatímco v jeho mysli se honily tisíce a tisíce myšlenek. Jak mohl být tak hloupý, jak mohl být tak moc naivní? Sám se obviňoval a vyčítal si dnešní odpoledne… a mezitím to byl Tom, který před ním tajil pravdu a dělal, že je všechno v pořádku. A co bylo nejhorší – on mu lhal. To bylo to, co Billa zranilo nejvíc. Najednou mu všechno zapadalo do sebe, najednou měl odpovědi na své nezodpovězené otázky. Znal příčinu Tomova chování… Vůbec nebyl sto si cokoli uvědomovat, nebo nad něčím přemýšlet. Jeho hlava byla zaplněná myšlenkami až po okraj… a on neměl sílu na nic. Rozhovor, pouhých několik vět, které před chvílí vyslechl, stačilo k tomu, aby si uvědomil jediné.

Jeho dny byly u konce. A Bill to věděl. Neměl sílu cokoli udělat, nebo se třeba jen o krok vrátit zpět a zadívat se do tváře tomu, který mu celou dobu lhal a jehož důvěru tak krutě zneužil. Ne teď, když se mu v hlavě neustále odrážely hlasy, oznamující tu hrozivou skutečnost. Zaplnila celou Billovu mysl, celé jeho nitro a krvácející srdce a on už nedokázal jít dál. Naposled vysíleně vydechl, jeho tělo se bezvládně sesunulo na bílou podlahu jeho nemocničního pokoje a on se tiše rozplakal…

betaread: Janule