Lutte pour l’amour 9.

autor: Lady Kay

Billova ústa se otvírají ve snaze něco mi sdělit. „Tome, já tě…“ Ticho, Bill rázem oněmí, avšak i nadále na mě visí očima. Pohledem se jej snažím vybídnout, aby dokončil větu, již započal, ale on nic, ztratil řeč. Jeho výraz, než mě oslovil, byl tak… Tak jiný než doposud. Díval se na mě tak zvláštně, v pohledu jeho očí se odráželo něco, co nejsem schopný nazvat nějakým pojmem a co jsem u něj už dlouho neviděl.

„Billi…“ vyslovím s přehnanou zřetelností a pomalu jméno sourozence plný očekávání, co bylo ono záhadné sdělení, jež uvízlo v bratrově hrdle a nedostalo se k mým uším. „Chtěl jsi mi něco…“

„Ne, ne. Já jen…“ Billovy rozpaky by přehlédnul jen slepec. Do tváře mu vstupuje ruměnec, oči těkají po mé tváři a ústa se nepatrně pohybují v němé řeči.

„Jen jsem… Chtěl jsem ti… Chtěl jsem se zeptat…“ přikývnu a snažím se s ním stůj co stůj udržet oční kontakt, jsem přesvědčený, že do očí mi lhát nebude.

„Co budeme večer dělat?“ vypálí Bill s takovou rychlostí, že mi okamžik trvá, než si větu poskládám. Tak to jsi mi určitě nechtěl říct, bráško! A pokud ano, tak by mě zajímalo, co je na tom, co budeme dělat, tak choulostivého, že se červená. Slíbil jsem, že na něj nebudu naléhat. Budiž… Však on mi to dřív nebo později stejně řekne. Můžu být rád za to objetí, už to byl obrovský pokrok! Upřímně, je mi putna, co budeme dělat, hlavně že se nehádáme a že budeme spolu.

„Film?“ plácnu první, co mi připadne na mysl. „A výběr je na tobě,“ spiklenecky na něj mrknu, na což Bill reaguje vykulením očí. Asi neočekával, že budu tak velkorysý, že jej nechám vybrat. Když už jsme se spolu náhodou měli na něco dívat, vždycky jsem film vybíral já, protože jsem nechtěl prosedět dvě hodiny u televize a dívat se na dva infantilní blázny, co si vyznávají nehynoucí lásku, překonávají intriky, bojují proti osudu a podobně. Stejně všechny tyhle slátaniny končí stejně. Hlavní hrdinové si na konci padnou do náruče a zazvonil zvonec a pohádky je konec. To se může stát jen ve filmu, skutečnost je poněkud odlišná. Dnes se ale stoprocentně sledování slaďáku nevyhnu, to by totiž nesměl být Bill můj bratr. Co si pamatuji, ujížděl na těch filmech a můj mozek nebyl schopen pochopit, co ho na tom tak fascinuje. Ale kvůli Billovi… kvůli nám to vydržím! Snad…

..::Bill::..

Málem jsem se prořekl… Stačí jeden pohled do jeho očí, chvilka v jeho bezprostřední blízkosti a nevím, co dělám a říkám. Moc nechybělo a proměnil jsem se v jeho očích v úchylnou zrůdu, co miluje vlastní dvojče. Ne, že by se hnusil on mně, ale já bych se zhnusil jemu. Už nikdy by se ke mně nepřiblížil, nikdy by se mě nedotknul. Ztratil bych ho navždy!

Pokusil jsem se to nějak uhrát a podle Tomova výrazu a chování se mi to zdařilo. Zřejmě nepojal žádné podezření, nanejvýš si o mně myslí, že jsem trochu blázen. Ale pořád lepší cvok než monstrum. Budu muset sám sebe zřejmě víc hlídat. Tom a jeho přítomnost v domě se mnou dělají divy.

Ještě že si se mnou nechce Tom povídat, u filmu budu moct alespoň mlčet. Ale s tím výběrem mě teda moc nepotěšil. To to nemůže vybrat sám jako vždycky? Co já teď asi s tím? Nemůžu mu pustit nějaký romantický film, když vím, že zrovna tohle nesnáší, a vlastně to udělám i kvůli sobě. Tyhle filmy mě vždycky dostanou do takové pitomé sentimentální nálady, a když vidím, jak se herci na obrazovce objímají a jsou spolu šťastní, vybavím si jeho tvář a moje nálada okamžitě prudce klesá. Budu muset něco vymyslet…

A to ještě bráška neví, jaké „překvápko“ ho večer čeká. Už teď je mi trapně, a to jsem se ho ani nezeptal. Raději si ani dopředu nepředstavuji jeho reakci a jsem zvědavý, zda mu to jeho nadšení vydrží i po tom, až mu sdělím, co že to od něj žádám. Bože, kdyby tu tak byla mamka! Jenže ta je kdesi v dálce a jsem tak odkázaný jen na pomoc dvojčete. Původně jsem myslel, že to zvládnu sám, ostatně jsem četl, že někteří, co jsou na tom podobně, si vystačí bez pomoci, ovšem můj případ to zřejmě nebude. Po včerejší zkušenosti a potížích, které jsem si způsobil jen já sám, a to svou hrdostí a umíněností, mi nezbývá nic jiného než poprosit Toma. Sice je tu od toho, aby mi pomáhal, ale i tak si připadám hloupě a otravovat ho s tímhle se mi dvakrát nechce. Na řešení mám tedy problémy dva… První výběr filmu a druhý, méně snadný, jak co nejšetrněji bratrovi předložit mou žádost. Dnešek bude ještě hodně zajímavý…

..::Tom::..

Tak to jsem nečekal! Bill mě nepřestává překvapovat. To, že zrovna moje romanticky založené dvojče, je příznivcem filmů tohoto žánru, by mě nenapadlo ani ve snu. Zatímco já se psychicky připravuji na infantilnosti a zamilované žvatlání, Bill vybere horor. Teď sedíme u něj v pokoji na posteli v naprosté tmě, již narušuje jen problikávání obrazů na televizi, a hltáme děj na obrazovce. Po pár minutách děje jsem se jej chtěl zeptat, jestli by se nechtěl raději dívat na něco jiného, ale nakonec jsem otázku spolknul. Co můžu vědět, jak by zareagoval?! Tím, že spolu netrávíme moc času, pak dochází k tomu, že ho mám zafixovaného jako romantického poseroutku, který, když vidí trochu krve, omdlívá. Zase jsem ho podceňoval a to nemálo. Ten film je totiž největší humus v historii lidstva a můj malý bráška nejenže se nebojí, on je dokonce pěkný sadista! Z některých záběrů se i mně dělá zle a to vydržím fakt hodně. A Bill? Nic. Ani nedutá a nemám odvahu ho rušit.

Leží spokojeně uvelebený na mé hrudi, ruku ležérně přehozenou kolem mého pasu. Jak moc mi jeho blízkost scházela! Zdá se, že ta odpolední bouřka mezi námi pročistila vzduch a vše nabírá správný směr. ‚Vždycky ses přišel jen pochlubit, kterou jsi zase přefiknul!‘ zničehonic se mi v hlavě ozve bratrův hlas. Něco se mi na tom nezdá, ale co? Co je to, co mě nutí, abych nad tím přemýšlel? Jistě, už to vím! Ten tón… Tón jakým to řekl… Pořád mi to vrtá hlavou. Vyznělo to naštvaně a zároveň i… Ublíženě? Odrážela se snad v té větě žárlivost? No, zas tak moc si nefandi, Tome. Proč by Bill žárlil kvůli nějakým holkám? Ale nežárlil jsem snad já, když byl s Paulem? Ano, žárlil jsem, jenže proto, že se mu mé dvojče svěřovalo s tím, co mělo říkat mně, svému bratrovi, že s ním trávil až moc času. Což se o mně a mých aférkách říct nedá. Asi už začínám magořit a kvůli tomu, abych sám sebe ujistil, že ke mně moje dvojče chová nějaké city, mám potřebu za vším něco hledat. Ale co ten pohled v kuchyni? Tak se na mě nikdy nikdo ještě nepodíval, bylo v něm… Dost, Kaulitzi, dost, to už by stačilo! Ber věci tak, jak jsou a nesnaž se ve všem hledat nějakou tu skrytou pravdu. Stejně je to divné…

..::Bill::..

147 minut strávených bez dechu a se zavřenýma očima se nachýlilo ke konci. Záměrně jsem vybral jeden z nejdelších filmů, co jsem našel, delší už byl jen Titanic, jenže ten se mi nehodil do krámu. U něj bych se nemohl tisknout k Tomovi, aniž by mu na tom nepřipadalo něco podezřelého. U tohoto to šlo. Pro případ, že by se mě zeptal, co se děje, jsem měl připravenou odpověď, že mám trošku strach. No, strach jsem ani neměl, ale žaludek se mi parádně zvedal. Vybral jsem snad největší nechutnost, co jsem mohl. Ruce, hlavy, nohy lítaly co chvilka vzduchem, krve tam tekly potoky a pohled na lidský mozek mě dorazil. Fuj! Ale pro dvě hodinky strávené u něj, kdy jsem mohl cítit teplo jeho těla, bych vytrpěl cokoli.

„The end…“ slyším nad hlavou Toma a řekl bych, že se usmívá. Mně do smíchu moc není. Jak jsem se totiž nechával opíjet Tomovou vůní, pozapomněl jsem vyřešit problém číslo dvě, a to, jak se bratra zeptat na pomoc. Leckdo by si řekl, že na tom není přece nic složitého, ale…

Bratr mi pomůže posadit se, zvládnul bych to nějak sám, zase tak nemožný nejsem. Kdybych na tom byl až takhle špatně, musel bych mít za zadkem někoho čtyřiadvacet hodin denně. Ale neprotestuji, jeho snaha je milá a mně se to líbí, i když jsem rozmrzelý, že se mě dotýká „jen“ jako bratra.

„Nějaký další návrh, brašule?“ zazubí se Tom. Jsem rád, že už se zase směje a že vypadá šťastně. Dnešní incident mi ukázal, že bych si měl dávat víc pozor na to, co říkám. Jenže to jsem prostě já. Dřív mluvím, než myslím. Někdy řeknu tolik zbytečných slov, kterých ve finále strašně moc lituji, ale vzít zpět je nemůžu. I mamku jsem několikrát zranil a nepřestanu toho litovat. Musím se polepšit. Ale teď bych měl vyřešit „tamto“, takže Bille, teď nebo nikdy…

„Další film už ne… Nebo až později,“ mám žaludek sevřený, hrdlo stažené, srdce tluče jako splašené. Nikdy jsem nebyl takhle nervózní.

„Tomi, něco bych od tebe potřeboval, ale nevím, jak… Jak to vysvětlit…“