autor: Estricnina
„Prr, hej – dávej pozor! Prosím, nechte mě projít, zatraceně – posuňte se, jste obrovská!“ Tom se protlačil skrz masu těl a na poslední záběr se mu podařilo proklouznout do středu vlaku. Ta síla jej poslala přímo do hrudníku muže jako hora, který na něj dolů shlížel nekompromisním pohledem. „D-dobrej…“ pozdravil a žvýkal si svůj piercing, zatímco se pokoušel vyprostit tašku z moře nohou. Jakmile se mu to povedlo, otočil se zpátky, tělo na tělo s mužem, který se tyčil i nad jeho výšku 182 centimetrů, nervózně přešlápl a vykouzlil vhodnou výmluvu. „Omlouvám se, chlape, musel jsem dopřát nějaký prostor té těhotné dámě, myslím, že to dítě z ní vypadne už každou chvíli.“ Kdesi o pár sedadel dál se ozval nazlobený výkřik, ale na této straně vlaku byla ta žena mimo jeho dohled. Tom byl za to vděčný, ačkoliv mu to přišlo celkem zábavné. „Prostě, ehm, jo,“ Tom si poupravil svou zlatou čepici a snažil se znít diplomaticky. „Snažte se nedotýkat se té čepice, ano? Byla docela drahá a tak.“ Sám pro sebe se usmál a hrdě na ni poklepal, ale když znovu vzhlédl, ten pohled v mužových odměřených očích jej opět přinutil se zakoktat. „Ne že vy, pane, byste si to nemohl dovolit. Pro vás, člověka takového formátu a na bezpochyby respektované pozici, by to bylo… by to bylo… jako nic…jo… Potřebuju projít.“
Tom si představil sám sebe, jak visí z okna vlaku za své XXL tričko a viděl, jak se přesně ta stejná představa odehrává i v mužových očích. K jeho překvapení muž ustoupil a udělal co nejvíce místa, co jen mohl, ale předtím, než Tom mohl projít, jej už ten gentleman pevně uchopil za přední stranu jeho trička, zatáhl a protlačil Toma na druhou stranu, aniž by se staral, že Tom zakopl o svou tašku, ale Tom byl i tak vděčný. „Díky, chlape! Jste skvělý! Nezapomenu na to – Budu slavný, víte-!“
Čím dále vlakem postupoval, tím více místa nacházel, což ho udržovalo motivovaného, když skenoval okolí pro nějaké místo k stání, natož k sezení.
„Promiňte, prosím – bacha na ty boty, bože! Nikdo tady nedokáže ocenit kvalitní oblečení, ježíši.“ Tom se málem zadmul svými vlastními slovy, jak vlak nečekaně zastavil tak náhle, že málem skoro proletěl skrz asi tucet lidí a narazil do zadní části vozu. Zasténal, když spadl na kovovou tyč a rukou mu okamžitě projela bolest. Jak dlouho ta cesta ještě bude trvat? Ani se nechtěl ptát, věděl, že nastoupil teprve před deseti minutami.
Rozhlédl se kolem sebe a chytil se tyče jako o život, když se vlak dal znovu do pohybu. Bylo tam podstatně více místa, i kdyby jen k nadechnutí, a on se opřel zády a uvolnil se.
„Dovolíš?“ Co zase?
„Cože? Aha, ach, já se omlo… Oh.“
Bill ignoroval tu zpola ukousnutou omluvu, když vytahoval své zavazadlo zpod cizincovy zlaté boty. „Slušnost ještě nevyšla z módy, víš. Ale tyhle tenisky možná jo.“
Tom pohlédl na vodopád jemných vlasů, zatímco mladík před ním oprašoval svou tašku, ochotný ignorovat urážku jeho milované obuvi. Ani mu nemusel vidět do obličeje; ten platinový melír v ebenových vlasech, nemluvě o těsných džínách a černých martenskách, to všemu v paměti ihned zapadlo na svá místa.
„Co?“ Vyprskl nevědomě, když zvedl hlavu. Oči se mu nepatrně rozšířily a zablesklo v nich poznání. Nevěřícně si odfrkl. „Perfektní. Zasraně perfektní.“
Tom natočil celé tělo k osobě před sebou a dával si pozor, aby přitom nesrazil starší ženu, která seděla naproti Billovi.
„Co tím myslíš, Trümpere?“ Odpověděl Tom napůl posměšně. „Takhle by ses měl chovat ke svému starému kamarádovi Tomovi?“ Upravil si čepici a nepřítomně si hodil pár dredů přes rameno. „Nečekal jsem, že bych tu na tebe narazil. Myslel jsem, že budeš chtít zůstat v Postdamu a usadit se se svým klukem-„
„Je to můj kamarád, Tome, nejlepší kámoš. Ty žádné takové nemáš?“ Bill se neobtěžoval věnovat svému bývalému spolužákovi jediný pohled. Navzdory tomu, jak jej Andreas popichoval, Bill nosil své vlasy dolů v těchto dnech mnohem více a podvědomě si vytvořil podivný zlozvyk si projíždět prsty skrz jemné prameny, kdykoliv měl jen trochu volné ruce. Uhladil si boční strany černých pramenů, aniž by věnoval pozornost mladíkovi, který stál před ním, a pokračoval. Proč on, proč tenhle kluk, proč speciálně tahle jízda vlakem, kde se už tak zabýval tolika věcmi?
„No, ve skutečnosti vlastně opravdu ne. Navzdory mému šarmu a božským rysům. Ne každý je ochoten mi být nakloněn.“ Bill ignoroval provinilé píchnutí ve své hrudi ve prospěch mrzutosti. Tohle byl Tomův způsob, jeho hra; po celých šest let Bill trpělivě zpracovával svůj život okolo toho povýšeného dredatého blonďáka, a rozhodně se nechystal vstoupit do jeho her teď a tady, ze všech jiných míst a časů. Ve škole existoval velký společenský horský hřeben mezi Tomovými lidmi a jeho lidmi (kteří sestávali převážně z Andrease, když tak nad tím přemýšlel) a ačkoliv se Tom zdál jako relativně milý kluk, on věděl své. Tom byl jen dalším z těch dětí, které stály na vrcholu sociálního potravinového řetězce a byly ochotné sežvýkat kohokoliv ze všech ostatních – ´milý kluk´ byla jen Tomova role a způsob, jak se dostat přes vaši ostražitost. Tím si byl jistý.
„Jasně, cokoliv. Říkej si, co chceš, jen mě nech na pokoji, okay?“ Začal a konečně vzhlédl k Tomovi, který stále svíral tyč. „Nejsme přátelé ani ´kámoši´ nebo cokoliv jiného. Nikdy jsi na mě předtím neměl čas, já na tebe taky ne, takže nevím, proč by naše nynější postavení mělo cokoliv změnit. Pojďme se prostě dostat tam, kam míříme, nejlépe v tichosti.“ Dokonce i on sám se přikrčil nad úrovní snobství ve svém hlase, jakmile skončil.
Tom na okamžik pohlédl na podlahu a zamyšleně přikývl. Když vzhlédl, kousal se do rtu a jeho výraz byl nečitelný. „Jo, to je v pohodě.“
Natáhl se k vedlejší tyči a přesunul se tak, aby jeho taška druhému mladíkovi nepřekážela, než se otočil čelem ke dveřím. Nečekal v jeho hlase tak kousavý tón, ale něco uvnitř něj mu říkalo, že si to tak trochu zasloužil.
Bill odtrhnul pohled od Tomových zad a vydechl o něco hlasitěji, než by se mu líbilo. Možná, že chovat se jako všestranná mrcha, nebyla ta správná cesta, jak čelit tomu, o čem si myslel, že je jen Tomova povrchní fasáda. ´Teď už je pozdě´.
Poposedl si na svém sedadle, náhle se cítil nepohodlně, a pohlédl napříč vagónem; najednou cítil ještě větší úlevu, že má místo k sezení. Lidé byli v této večerní jízdě namačkáni jako sardinky a Bill měl určité problémy s cizími lidmi, natož s větším množstvím cizích lidí ve svém osobním prostoru. Přehodil si svou štíhlou nohu přes nohu a nepřiměřeně si poklepal prsty o koleno. Neviděl, že by si Tom stěžoval na to, že je pošťuchován ze strany na stranu, a to mu na tvář přineslo ponurý výraz. Projel si několika prsty svou ofinu a rozptýlil se počítáním oprýskaných míst na okenním rámu. Silně doufal, že se ten nepohybující se tmavý pár očí na vzdáleném levém konci vagonu nakonec odvrátí k něčemu jinému, než byla jeho pohupující se noha.
To nemůžete myslet vážně! Tohle musí být nějaký zasraný vtip
… Bill si zajel svými perfektně upravenými nehty do vlasů a pomalu si táhl prsty po tváři. Když otevřel oči, všechno bylo stejně temné, jako když je zavřel, vše tak stálé jako před minutou. Vlak bez varování zastavil uprostřed cesty k další zastávce, a nyní on a (díky bohu pouze to, co odhadoval jako čtvrtina) zbývajících cestujících seděli v kombinaci zmatku a frustrace, aniž by měli tušení, kdy bude jakýkoliv problém, ke kterému došlo, vyřešen.
Unaveně pohlédl na mobilní telefon. 21:52. Povzdechl si a vklouzl s ním zpátky do kapsy. Hm, už nějakou dobu jsem neviděl Kaulitze, pomyslel si Bill, když kliknul o zuby svým piercingem a zachytil ho mezi rty, … ale jsem si jistý, že nevystoupil, sedím u dveří. Kdy jsem přestal dávat pozor? S tichým přemýšlením, jestli si na chvíli zdřímnul, si Bill jen sotva všiml změny teploty vedle sebe.
Tom se ospale opřel na svém sedadle. Konečně našel místo k sezení, téměř po čtyřiceti minutách pošťuchování sem a tam, jak lidé nastupovali a vystupovali z vlaku, a báječná více než polovina dřívější kapacity lidí už zmizela. Pokoušel se najít si slušné místo na tvrdém plastu, ale nic z toho nebylo. S nespokojeným povzdechem pohlédl na Billa na druhé straně vozu. Pitomý kluk. Proč je vůbec takový blbec? Co jsem mu kdy udělal? Rychle tu myšlenku odtlačil z hlavy, nechtěl se jí zabývat. Během let udělal spousty věcí, na které nebyl příliš pyšný, a cítil by se ještě víc na hovno, kdyby si po cestě do Pankow vybavoval věci, na které nechtěl vzpomínat.
Toma náhle přepadl pocit, že dnes v noci opravdu opouští všechno, co znal. Svůj život. Věci se pohybovaly tak rychle za posledních čtyřicet osm hodin od ukončení studia, jen sotva měl chvíli na to pochopit, že doslova uzavřel jednu kapitolu svého života. Hotovo. Fin. Ende. Posledních šest let svého života strávil budováním své vlastní říše, vytvářením těch správných přátelství a vyhýbáním se těm špatným, tak snadno se ve své nové roli usadil, rozšiřoval si pověst, o které si myslel, že si ji zaslouží. Nestaral se o to, co kdo komu řekl, tak dlouho, pokud měl na konci dne na paži dívku a ani jedinou šmouhu na své drahé obuvi. Jako kdyby někdo otočil stránku, najednou vše, pro co se tak nadřel, nebude znamenat vůbec nic. Opouštěl bezpečí toho všeho s pouhými několika drobnými v kapse a jen s nepatrným ohlédnutím na život, z něhož tak dychtivě odrůstal. Posun kupředu je dobrý, řekl Tom sám sobě, i když si nebyl jistý, koho se to snaží přesvědčit.
Jeho mysl se vrátila k Billovi a krátce uvažoval, jak ten hezký kluk strávil své poslední roky ve škole. Jako, opravdu strávil. Najednou si uvědomil, jak málo ho vlastně znal, přestože ho znal téměř polovinu své školní docházky. V jakých předmětech vynikal? Měl nějaký talent nebo zajímavé školní aktivity? Možná randili s nějakými stejnými dívkami? Nevěděl. Tom musel potlačit pozdrav pokaždé, když toho černovlasého kluka na chodbách míjel; Bill byl samozřejmě jiný. Posměšky ostatních dětí se mu hlasitě ozývaly v hlavě a Tom se rozhodl příliš se nezabývat minulostí. Zapomnění bylo někdy mnohem zdravější volbou.
Nepohodlně se zavrtěl, pohrával si s odrbanou nohavicí svých širokých kalhot a jeho oči sklíčeně přetrvávaly na druhém mladíkovi s téměř kočičím držením těla. Ten kluk je tak… ech, nemůžu si pomoct a musím přiznat, že… že je… Tom silně zavrtěl hlavou. Dospěl k závěru, že by měl přestat zírat, než začne sám sebe děsit.
Zrovna když se chystal přeměnit volné sedadlo před sebou na provizorní postel, našel sám sebe, jak se snaží rozeznat cosi v temnotě za Billovou postavou. Sakra, byl to ten strašidelný starší chlap z dřívějška, vzpomněl si s prudkým nádechem. Už celé hodiny Trümpera svlíkal pohledem…
Blonďák se opřel a skoro čekal, že se něco stane, ačkoliv si ani trochu nebyl jistý, jestli by ho to vůbec mělo zajímat.
„Hej… Hej, hej.“ Bill vystřelil hlavou vzhůru ze svého zamyšlení a zamrkal to temnoty. U svého levého ucha slyšel a cítil něčí dech a jen sotva se držel, aby nevyskočil a nenakopal to cosi přímo do obličeje. To by ovšem nepochybně uvrhlo jeho martensky do relativního nebezpečí, a tak se rychle rozhodl proti tomu. „Všiml jsem si, že jsi tady byla po celou tu dobu sama, a tak jsem se rozhodl ti dělat společnost. Jsi strašně krásná, až moc krásná, abys tady po tmě seděla sama.“ Bill se pevně objal a s každým slovem, které mu ten skřípavý hlas vdechl do ucha, zaryl prsty do svých boků hlouběji. Do nosu mu udeřil pach alkoholu a městských ulic a jeho mysl na něj křičela, aby vstal a utíkal. Udělal by to, kdyby neseděl v temném vlaku uprostřed podzemní vlakové dráhy. Pravděpodobně by se moc daleko nedostal.
„Doufám, že jsem tě moc nevylekal, krásko…“
Mohl by to zkusit. Sakra, mohl by to zkusit.
„Ehm, tak trochu narušuješ můj osobní prostor,“ vyjekl, protože ty tmavé oči z dřívějška byly nyní až příliš blízko pro jeho pohodlí.
„Vypadáš, jako by se ti hodila nějaká mužská společnost, slečno-„
„-muž. Naposledy, když jsem to kontroloval, jsem byl muž. Pane, ocenil bych, kdybyste se vrátil na své sedadlo. Daleko, daleko, daleko, možná ještě dál, pokud chcete i bonusové body.“ Bill těžce polkl, nikdy nebyl v tak těsné blízkosti někoho tak odpudivého. Mělce dýchal, nechtěl se podívat příliš zblízka na muže, který se nad ním nakláněl a nevypadal na to, že by ho chtěl nechat na pokoji. Mohl bych se zkusit pohnout, ale šel by za mnou? Kurva, ten smrdí, tohle je ten zasraně nejhorší den v mém životě! Zoufale vydechl a snažil se rozhodnout.
„No táák, nebuď taková děvka, nechceš, aby si každý tady myslel, že seš kurva, že ne? Nejdřív mě tady takhle tahat za nos, a pak se chovat jako špinavá šlapka! Nemysli si, že nevím, na co si to tady hraješ.“
Bill ze sebe vydal tichý výkřik, když paralyzovaně sledoval, jak se mužovy špinavé ruce natáhly k límci jeho bundy. Panebože, panebože, hýbej se, Trümpere, pohni se…
„Přestaň! Já-„
„-nepotřebuje tvou společnost, tak se stáhni, ty hnusáku. Dotkni se ho jen jediným prstem a já tě ujišťuju, že při dalším mrknutí ti dám pěstí. Vážně, odstřel.“
Bill vyskočil kupředu, se zvukem Tomova hlasu znovu nabyl svou mobilitu. Byl ten kluk zasraný ninja? Jak se sem k čertu dostal? Bill se o to jen sotva zajímal, v tom okamžiku byl radostí bez sebe, že tam Tom vůbec byl.
Ten odporný chlap se mezi nimi střídavě podíval a rozedraně zakašlal. „Tvoje holka je špinavá stará mrcha. Nepotřebuju ji…“ zavrčel, klesl na jednu stranu sedadla a mumlal si pro sebe něco nesouvislého. Bill vykřikl s výrazem něčeho mezi znechucením a hrůzou přeměněnou v úlevu, než se s vykulenýma očima otočil ke svému vrstevníkovi.
„Vlastně jo. Bezpochyby je to mrcha…“ začal Tom nevzrušeně a pak se odmlčel. Unaveně oplatil Billovi jeho pohled a vrátil se na své sedadlo, kam se těžce posadil.
Bill hustě polkl a popadl své věci, než Toma následoval o několik sedadel dál. Posadil se vedle něj, nervózně si překřížil nohy a pohlédl k zemi.
„Hele… díky.“
Tom místo odpovědi jen zvedl obočí a pomalu přikývl.
„Myslím to vážně. „Já… jo, já nevím. Nebývám takhle někde moc často sám. Takže… no…“ Bill nenáviděl způsob, jakým z něj ta slova vycházela, nebo spíš nevycházela. Pokud tady byla jedna věc, která se o něm dala říct, pak to byla jeho přirozená schopnost se slovy. Bill Trümper nikdy neměl svázaný jazyk. „Bylo to… však víš, nebylo to, opravdu, já byl… Tys neudělal…“ Dvakrát za jeden den. To musí být rekord, a on musel být snad sjetý, pomyslel si Bill, protože to mohlo být to nejlepší vysvětlení. Ale zase, život by vypadal o mnoho lépe, kdyby byl, a ten zvětralý vzduch by byl mnohem příjemnější.
„Vlastně tak trochu udělal.“ Tom si upravil čepici. Nemám rád lidi jako on, opilé nebo ne, kteří se takhle vnucují ostatním. Já nevím. Přijde mi to tak trochu posrané, to je všechno.“ V tu chvíli od Billa odvrátil pohled, najednou znervózněl. Byl rád, že je tma.
„Já se o sebe umím postarat,“ vyštěkl Bill a zapomněl na svůj vděk. „Já jen, to je jedno. Ztuhnul jsem. Takže prostě přijmi mou vděčnost a konec. Zatracený spratek…“ Zasyčel ta poslední slova tišeji, ale z pohledu, kterého se mu dostalo, si byl jistý, že to Tom stejně slyšel.
„Jasně že umíš, opravdu to vypadá, že se se vším vypořádáš sám,“ vyprskl Tom nazpět, pln sarkasmu. Tenhle kluk měl teda nervy a on vážně uvažoval, který z nich je v tomto okamžiku větší spratek.
Oba dva seděli v tichosti po dobu, která se zdála být jako několik trýznivých let. Uběhlo skoro čtyřicet minut od chvíle, kdy vlak naposledy zastavil, a atmosféra už dávno spadla do hustého napětí. Bylo to neuvěřitelně ohlušující a Bill měl pocit, že se snad složí, pokud bude muset v této ´kleci´ sedět i jen o chvilku déle. Nervózně klikal svým piercingem o zuby, ten tichý zvuk byl intenzivně jasný v těžkém tichu.
O chvíli později vedle něj došlo k namáhavému posunu a ozval se zvuk dalšího vyčerpaného povzdechu.
„Takže, proč jsi tady? Chci říct – jako, v tom vlaku. Míříš do Berlína?“ Tomův hlas byl zastřený a těžký, jak pronikl do nehybného vzduchu, a Bill mohl slyšet v jeho hlase neklidné nervy.
„Jo, no… Mitte, Pankow. Ta hranice, víš.“
„A proč?“
„Naši mi tam pomohli sehnat byt.“ Změna v jeho hlase byla evidentní. „Vždycky se mi ta část města líbila a je tam, ehm, spousta pracovních míst. Ale hlavně se chci dostat pryč a žít sám, teď když škola skončila.“ Na jeho rtech se na okamžik objevil úsměv, když pohlédl k Tomově tmavé siluetě.
„Jo, já vím, co tím myslíš. Hádám, že dělám prakticky to samé.“
„Ty? Neumím si představit, proč zrovna ty, ze všech lidí, bys chtěl opustit Postdam. Měl jsi toho doma spoustu rozjetého, nebo ne?“
„Asi jo. Ale myslím, že jsem možná nebyl tak šťastný, jak jsem si myslel.“ Tom si přesunul ruce za hlavu a opřel se. „Už nechci být tak dlouho usazený na jednom místě. Alespoň nějakou dobu ne. Už jsem se doma tak trochu dusil, a tak jsem vzal první příležitost se tam odsud dostat, víš?“
Bill chápavě přikývl a přinutil se opětovat úsměv, zatímco sledoval, jak se obrys Tomových rtů zkroutil do úšklebku.
„Takže co, budeš prostě jen pobíhat kolem jako opice v zábavním parku? Není to trochu nezodpovědné?“
Tomův úšklebek se proměnil do širokého úsměvu a zasmál se. „Nic takového, mám plány. Mám sny a cíle, a jsem si jistý, že budu v pohodě. Já neutíkám jen od něčeho, taky utíkám směrem k něčemu.“
„Aha…“ Bill si nebyl jistý, že to něco viděl, ale dál netlačil. Stále byl opatrný, mluvil s klukem, který býval zvyklý dupat po ostatních, jen aby dosáhl svého. On sám takový druh chování odsuzoval, a kdyby mu Tom nepomohl, pravděpodobně by mu nevěnoval ani kousek ze svého času.
„Taky máš nějaké sny, že? Chci říct, taky pracuješ směrem k něčemu, nebo ne?“ Bill nakrčil obočí.
„Měl jsem. Teda mám, ale tak trochu jsem… improvizoval, když mě teď zasáhla realita.“
„Oh?“
„Poslouchej,“ Bill ztuhl, náhle byl neklidný. „Nemám chuť zrovna tobě ze všech lidí vylívat své srdce, okay, Kaulitzi? Prostě se chystám začít žít, to je všechno.“ Pokrčil rameny, jeho slova zněla jako konečná. Tom poslal jeho směrem skeptický pohled, pouze napůl zmatený jeho hořkostí. Byl jen jeden krůček od decentního rozhovoru s Billem, a během vteřiny se mu jeho snahy před očima rozpadly.
Po několika dlouhých chvílích a několika úzkostlivých myšlenkách Tom už nedokázal udržet zavřenou pusu; znovu zrušil to ticho, se zcela otevřeným přiznáním na špičce jazyka. „Mohli bychom být přátelé, víš. Mohli bychom teď být přátelé? Jsem totálně pro se o to pokusit, pokud bys ty byl ochotný přestat mě propichovat těma chladnýma očima zas a znovu. Kromě toho, nezdáš se být až tak špatný. Co myslíš?“ Tom se kousl do rtu, cítil se odvážně a zůstával nehybně ve své samolibé pozici. Konečně došel k závěru, že z nějakého důvodu Billa nemohl nemít rád – pouze uvažoval, proč ten druhý měl vůči němu takovou zášť. Prozatím svůj společný čas zvládli bez nějakého eroru.
Poslouchal, jak Bill nevěřícně vyprskl. „Nic si nenalhávej, Tome. My dva nemůžeme být přátelé. To je proti zákonům, no, vesmíru.“
Nyní byl na řadě Tom, aby se nevěřícně rozesmál. „Co tě vede k tomu si myslet, že existují zákony na to, kdo se s kým může přátelit a kdo ne? Tohle patří do Velké knihy plné logiky pro druhou třídu, Bille.“
„Ne,“ odpověděl Bill trochu až příliš klidně, zněl sebejistě. „Lidé jako ty se nestávají skutečnými přáteli lidí, jako jsem já.“
„Lidé jako já?“
„Lidé jako ty, Tome.“ Bill lehce potřásl hlavou, skoro s politováním. „Lidé jako ty, kteří si vytvářejí vztahy pouze s ohledem na postavení. Lidé jako ty, kterým nezáleží na tom, když někdo z řad pod vámi nějakým způsobem trpí. Lidé jako ty, kterým je u prdele úplně každý, s výjimkou osoby, kterou každé ráno vidí v zrcadle, kteří chodí celé dny kolem s tímhle povýšeneckým postojem ´všechno je o mně´. Lidé jako ty, Tome Kaulitzi.“
Tom těžce polkl, zaskočeně. Billův tón zněl tak jistě, tak přesvědčivě. Skoro mu věřil. Možná, že věřil? „Není to poněkud silné obvinění vůči někomu, koho sotva znáš?“
„Opravdu ne. Tys mou existenci po celých šest let možná jen sotva bral na vědomí, ale já vím dost o tobě i o tom, s kým se bratříčkuješ, abych vyvodil své závěry. Během těch let jsi pošlapal spoustu mých přátel, Tome.“
„Ale tebe ne, že? Já ne-„
„Na tom nezáleží. Na rozdíl od tebe, mě to bolí, když někdo, na kom mi záleží, trpí.“ Bill mluvil tiše, kousavost v jeho hlase pohasla. „Mně na tom záleží.“
Tom chtěl otevřít pusu, ale uvědomil si, že nemá co říct. Nebyl si jistý už ničím, když slyšel Billa promluvit. Nemohl si pomoct, ale myslel si, že možná bude tak špatný člověk, jak o tom byl Bill přesvědčený.
Vznesl se nad ně další hustý mrak takřka nesnesitelného ticha.
Uplynulo několik minut, než sebou oba chlapci i zbytek cestujících trhli, když se vlak opět zastavil. Světla se rozsvítila a všichni nespokojeně mžourali.
Tomovy oči byly už dlouho navyklé, než se odvážil na Billa pohlédnout. Ebenové vlasy měl zkroucené kolem obličeje, zatímco zíral do dálky přes okno vedle svého ramene. Bylo to poprvé, co ho viděl vypadat během celé jízdy vlakem tak vážně, a sledoval, jak Bill pomalu zamrkal, černá tužka kolem očí jen sotva maskovala únavu v jeho výrazu.
Začínal jsem tě mít docela rád. Myslel jsem, že bychom možná opravdu mohli být přátelé.
Bylo jedenáct hodin v noci, když se Bill konečně mohl opět nadechnout čerstvého vzduchu. V minutě, kdy se jeho chodidlo dotklo pevné země, se rozhodl, že už nikdy nepojede vlakem – alespoň ne po velmi dlouhou dobu. Vyhnul se z cesty několika málo lidem, kteří stále proudili ven z vlaku, protáhl se a ucítil vítané zapraskání v kloubech.
„Takže hádám, že tohle je sbohem.“
Jeho černé vlasy se mu postavily a on málem vyskočil z kůže, když se za ním Tom objevil, klouby měl bílé, jak svíral kytarové pouzdro. On hraje na kytaru?
„J-jo, to je. No. Nevím, co říct, takže hádám, že nejlepší bude ´hodně štěstí´.“
Tom se usmál, ale úsměv nedosáhl k jeho očím. Billovi se nepříjemně zachvěl žaludek a on sám sebe za to nenáviděl.
„Mmm. Přeju ti to nejlepší, Bille. Myslím to vážně. Měj dobrý život.“
„Jo, ty… ty taky, Tome. Dávej na sebe pozor.“
Myslel to tak. Nevěděl proč, ale myslel to tak.
Tom rozšířil svůj úsměv a otočil se směrem k východu. Bill sledoval jeho záda, aniž by si uvědomil, co to přesně dělá. Teprve až ruch na nádraží utichl a vlak zmizel, pak zvedl svá zavazadla, vyšel po schodech a zamířil do města.
Nevím, jestli bych měl lidem jako ty přát to nejlepší, ale pro tebe jsem to udělal. Udělal jsem to, protože jsi to byl ty.
autor: Estricnina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Vyzerá to tak, že Tom hral formu a robil zo seba väčšieho frajera, než akým bol v skutočnosti. Možno nakoniec neušiel len za svojím snom, ale aj pred sebou a svojou prácne vybudovanou povesťou. Mám však tušenie, že v meste poriadne narazí. Zatiaľ to vyzerá zaujímavo. Som zvedavá, ako to s nimi pôjde ďalej. Ďakujem za časť.
Hezky se to rozjizdi. Docela by me zajimalo po jakych lidech to Tom slapal. V tech svejch zlatejch keckach 😀 ty me pobavily.
Doufám že se ty dva brzo setkají.
Toto je jedným slovom pecka 🙂 velmi zaujímavé, pútavé ♥ často cestujem vlakom takže áno, chápem oboch a aj celú ich cestu 😀 vždy sa nájde nejaký uchyl čo obťažuje ludí…
Tomu říkám začátek, super. Jsem zvědavá, jak se tohle bude dál vyvíjet….
No, to začíná vážně zajímavě! Jsem napnutá, jak to bude pokračovat.
Moc se mi líbilo, jak se Tom Billa zastal, asi to s ním nebude tak špatné, jak si Bill myslí 🙂
Díky moc za překlad a těším se na další díl!
Tak to budou kluci asi koukat, až zjistí, že právě oni dva si celou dobu píšou a svěřují se se svými životními trampotami.
Abych to shrnula, Bill to Tomovi za jeho
namachrované chování ve škole pěkně vytmavil, ale na druhou stranu mu Tom pomohl od toho loudila, tak nemusel být až taková mrcha. 😀 Ale jejich cesty se rozešly a zdá se, že si z toho oba odnesli nový poznatek.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Som zvedavá, či sa budú stretávať 🙂 Tom sa zachoval pekne, keď Billa zachránil a zamrzelo ma, keď Bill odmietol jeho priateľstvo, ale kto vie aký bol Tom keď ešte chodili do školy… Ďakujem za kapitolu a teším sa na ďalšiu…
Boze to je skvely! Zastavi se U-Bahn uprostred tunelu a oni maji hezkych par minut na konverzaci ve tme, o tomhle jsem vzdycky snila:D Zkusenost s tim chlapkem – dobre Tome! Ukazal se jako machr!
Ja to citim, jiskri to, Tom se toho boji a Bill tomu ve svy opravneny odtazitosti unika, ale brzo do toho spadnou^^
Ty jejich rozhovory… To je skvost bejt tam s nima a slyset to, to "neco", co tam proste mezi nima visi uz ted a jak si to mezi sebou hazej… Jak se loucili se mi libilo uplne nejvic! Myslim, ze uz ted ty jejich postavy totalne miluju:D Dekuju ta cast<3
Tom byl ve vlaku na samém počátku neuvěřitelně vtipný. Hlavně s tím, jak nechtěl, aby mu někdo sahal na jeho drahou čepici či mu pošlapal jeho milované boty. 😀 Zároveň jsem si vzpomněla na své vlastní cesty vlaky každý týden tam a zpět a musela jsem se docela hořce usmát, protože tyhle přeplněné vlaky znám až moc dobře a vždycky mě přeplněný vlak děsně vytáčí, protože si nemám kam sednout, a jak si nesednu, tak mi začne být špatně od žaludku. 😀
Každopádně! Povídka se tedy začíná rozjíždět a mně je docela líto, že Bill Toma tak rychle odvrhl, ačkoli chápu, že s ním možná nechce mít nic společného, když celou dobu Toma sledoval, a především jeho chování. Vypadá to, že Tom ublížil spoustě lidí svým nevybíravých chováním. Ale k Billovi se tady ve vlaku choval opravdu hezky, tak neví, zda se Tom jen ve škole nepřetvařoval a nesnažil se ze sebe dělat většího frajera, než skutečně byl? Těžko říct…
A mám ten pocit, že ty e-maily si kluci asi budou vyměňovat mezi sebou, ačkoli o tom ani neví. No, ráda se nechám překvapit a moc děkuji za skvěl překlad! 🙂
Húúú, Bill je drsňák a pořádně to Tomimu nandal. Až mi ho bylo skoro líto 😁 Ale co, ještě bude prstíčkem hrabat 🤣🤟❤️