autor: Janule
SABINE
Bylo něco kolem deváté, když Davídek konečně usnul vyčerpaný z pláče. Celou cestu až sem do Bambulky se mě odmítal pustit, stejně jako doma. Neustále plakal po tátovi, musela jsem mu pořád dokolečka vysvětlovat, že je táta v nemocnici, a za ním teď nemůže přijít, a i když mi na to vždycky znovu a znovu přikývl, nebylo to nic platný. Po chvíli to celé začalo znovu. Jindy tak výřečný kluk, který se na všechno hned vyptává, najednou mlčel a jen plakal, že chce tátu… jako by se bál zeptat, kam jedeme tou tmou venku, co s ním bude dál, co se to kolem něj vlastně děje…
Nevím, jestli poznal Bambulku, ale když jsme vystoupili z auta, chytil se mě ještě pevněji než dřív. Zdejší psycholožka Mandy na nás už čekala, a když viděla, jak je náš špuntík na tom, řekla mi rovnou, ať s ním jdu k ní do pracovny, a těm ze sociálky sdělila, že tu s ním dneska v noci zůstanu. Chvilku se tam s nimi o něčem dohadovala, než odjely, a pak nás odvedla do pokoje, kde jsme teď. Všechno prý probereme ráno, až se na to vyspíme… my i Davídek. Trochu se toho bojím, budu muset samozřejmě lhát, že Billa miluju a nic z toho, co se psalo, a kvůli čemu je Davídek tady, není pravda. Teď teprve oceňuju Billovu důslednost, s kterou trval na tom, abychom měli společnou ložnici. Davídek nás celou dobu považuje za opravdové partnery, a i kdyby ho podrobili nějakým psychologickým testům, aby zjistili, co se u nás doma vlastně dělo, dopadne to snad dobře. Bill asi věděl, proč tohle všechno dělá, i když to pro nás oba nebylo jednoduchý. Snad to všechno zvládneme, a vyvázneme z toho průšvihu co nejdřív. Měla bych se na ráno pořádně vyspat, ale vzhledem k tomu, že budou tři po půlnoci, nejspíš se mi to nepodaří, přestože se cítím strašně unavená. Davídek se každou chvíli neklidně mele, mumlá ze spaní, zdají se mu divoký sny a odmítá se mě pustit i ve spánku. Co bude zítra, těžko říct. Doufám, že tady s ním budu moct být co nejdýl…
Tomovi jsem dala vědět, že mi dovolili tu s malým být, abych ho alespoň trochu uklidnila. Byl na něj strašnej pohled, když jsme odjížděli, nejradši bych ho sbalila do objetí s sebou. Tak vyřízenýho jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Později mi psal, že je u Billa v nemocnici, a čeká, až se probudí…
Když mi od něj přišla odpověď, a na displeji se objevilo jméno Tom, vybavila se mi ta první esemeska, kterou mi ten večer poslal, a kterou to všechno začalo… stála jsem v kuchyni, Billa zrovna odvezli zraněnýho do nemocnice, já držela plačícího Dejva v náručí, zírala nevěřícně na displej a nemohla tomu uvěřit. V tu chvíli mi připadalo, že všechno to, co jsme udělali, abychom tomuhle zabránili, bylo na nic… předstírání vztahu, Tomovo stěhování, svatba, svatební cesta, společná postel… úplně k ničemu. Nechtělo se mi věřit, že přijeli proto, aby si ho rovnou odvezli. Jak můžou? Kvůli blbýmu anonymu a jedný pitomý fotce? Říkala jsem si, že to přece nemůžou udělat. Nemají na to právo… ale nejspíš můžou všechno… papír a razítko člověku obrátí život vzhůru nohama, ani nemá šanci na obranu.
Hlavou mi v ten okamžik letěly vzpomínky na moji první návštěvu v Bambulce, kdy mě nechali sledovat syna mé nejlepší kamarádky, a na slzy, který mi tehdy vstoupily do očí, když jsem ho viděla, jak sám sedí na židličce, s nikým se nebaví, nevnímá svět kolem sebe, a jen čeká, až si pro něj někdo přijde. Tehdy jsem se rozhodla, že to tak dál nemůžu nechat, a že to všechno řeknu Billovi. Bylo to krátce po tom, co Karin umřela, slib mlčení najednou přestal platit, a já věděla, že už není nikdo z její rodiny, kdo by se o něj mohl postarat. Davídkův poslední nejbližší člověk, vlastní táta, byl pro něj jediná šance. Sice jsem se tehdy mýlila, když jsem si myslela, že o něm Bill neví, pak se ukázalo, že už o něj bojoval u soudu, ale asi neměl možnost se s ním setkat, a naše návštěva v Bambulce pro něj byla důležitá. Netušil, koho tam učil na piáno dětskou písničku, tím jsem si stoprocentně jistá.
Když jsem o tom pak zpětně přemýšlela, nikdy jsem nepochopila Billovu reakci, když jsem mu večer po návratu z návštěvy Bambulky řekla, že má syna… vypadal tak překvapeně… později jsem byla zmatená z toho, když se ukázalo, že to je všechno jinak, že Bill o Davídkovi celou dobu věděl… ale protože jsem se rozhodla odstěhovat, a pak jsem ho skoro rok neviděla, nechala jsem to tak. Sám přiznal, že mi lhal, ale protože já jemu taky, neměli jsme si co vyčítat.
Ale jedno vím naprosto jistě… tehdy se změnil… najednou zmizel ten egocentrickej Bill, neustále řešící svůj vzhled, svoje vlastní zájmy, svou kariéru… a stal se z něj ten nejlepší táta na světě. Davídek je šťastný dítě, nemůže vyrůstat v láskyplnější rodině, a oni si jen tak přijdou a chtějí ho do toho pekla, z kterýho jsme ho vytáhli, vrátit? Bože můj… co je to za lidi? Jak si to můžou vzít na svědomí? Tohle snad nikdy nepochopím…
Hlavou mi v tý kuchyni prolítlo tolik možností, co bych mohla udělat… už jsem měla skoro vymyšlenej plán, jak utéct, ale pak, když jsem s Dejvem seděla zavřená v pokojíčku, a čekala, až si pro něj přijdou, mi došlo, že je to nereálný. Mohla bych ho popadnout, zkusit nějak oblafnout ty dva poldy, co hlídali v předsíni, a utéct do garáže… odjet někam daleko, ale jak dlouho by trvalo, než by nás našli a udělali stejně to, co chtějí? Počítám, že tak maximálně týden… a pak by mě obvinili z únosu, Davídka by zavřeli do Bambulky, a nedocílila bych tím vůbec nic. Jen to, že by tu musel zůstat sám, protože i ze mě by se stala nedůvěryhodná osoba, která k němu nebude mít přístup.
Jediná Greta z těch tří, co si pro něj přišly, mi připadala, že do všeho zapojuje svoje city… to ona navrhla, abych jela s nimi… ty dvě starší byly jako kámen. Celou dobu s nimi nehnul Davídkův pláč, nezajímalo je to. Jak takoví lidi můžou říkat, že jednají ve prospěch dítěte, to nechápu.
Měla bych se asi spíš soustředit na to, jak usnout, než si tady v hlavě pořád rozebírat situaci, ale nervy mám tak napjatý, že už jsem přestala doufat. Netěším se na ráno, bude to těžký, vysvětlit Davídkovi, že teď bude muset být zase tady, tak doufám, že se nám to společně s Mandy podaří tak, aby z toho neměl do života další trauma. Radši zavřu oči, a zkusím usnout, třeba to nakonec vyjde…
BILL
Stojím na pódiu, zpívám, pode mnou dav fanoušků, kteří křičí, zpívají se mnou… najednou ucítím, jak mě něco přitahuje k nim… nějaká neviditelná síla mě táhne dopředu, a já ji nemůžu ovládat… vzdoruju, ale nedaří se mi nic… jsem jako loutka, kterou se její loutkovodič rozhodl stáhnout z pódia, protože se jí ulomila nějaká součástka, a je potřeba ji opravit. Ale já nejsem loutka, nechte mě být! Proč mě táhnete pryč? Kdo jste? Co chcete? Zoufale se ohlížím na kluky, snažím se jim dát očima najevo, že se něco zvláštního děje, že potřebuju pomoc, ale oni mě nevnímají, každý si hledí svého nástroje, nevšímají si mě, jako bych tu snad ani nebyl. Tome, podívej se na mě, křičím v duchu, ale ani moje dvojče necítí nebezpečí, které mi hrozí. Jak to? Vždycky přece cítíme, když je ten druhý v průšvihu, a to já teď jsem. Sakra, Tome! Co se to děje? Pomoz mi! Zachraň mě! Jako by mě někdo tahal za ruku, a chtěl mě hodit mezi ten rozvášněný dav fanoušků… snažím se bránit, ale nepřestávám zpívat, nechci je zklamat, ačkoliv vím, že jestli mezi ně upadnu, rozsápají mě, rozeberou si mě po kouskách domů, aby měli svou trofej… jsem si skoro jistý, že to nemůžu přežít.
S hrůzou zírám na to, že prostor pod pódiem, kde obyčejně stojí bodyguardi, je pryč… zmizel… fanynky jsou nalepené na kraj pódia, nikde žádné zábrany, natahují ke mně ruce, a jejich obličeje se mění… v něco nepopsatelného… vypadají jako mrtvoly… jako zombie, který mě chtějí stáhnout k sobě a zabít. Naplňuje se moje noční můra, kterou jsem si stokrát prožil ve spánku… už mi nezbývá moc času, ta neviditelná síla mě táhne pomalu, ale vytrvale, a já kloužu po pódiu, jako by bylo namazané olejem, nemůžu to ovládat… Konečně se odhodlám k tomu vykřiknout, aby si lidi všimli, že se něco děje. Ale jsem němý, najednou jsem ztratil hlas, a zbývají mi poslední centimetry, než mě to něco stáhne… bože, mám strach, příšernej strach… bráním se, ale jediné, co se mi podaří, je upadnout na zem… a kloužu dál, pořád blíž těm nataženým rukám, které hrozí, že mě rozsápou. Bolí mě rameno, asi jsem si ho při pádu narazil. Vtom ucítím, jak mě něco chytilo za vlasy, a snaží se mě to táhnout zpátky… Tom! Můj Tom. Konečně si všiml, že se něco děje, a přišel mě zachránit. Neviditelná síla a můj bratr teď bojují a přetahují se o mě, jako bych byl hadrová panenka, ale to něco je silnější než Tom, a já cítím… vím to, že je pozdě. Z posledních sil se snažím křičet, ale jeho ruce mě pouští… kloužu pořád dál…Tome! Tome! Zachraň mě! Nenech mě zabít! Prosím! Tome!
„Billí, šššš… lásko, jsem tady, nekřič, prosím, Billi…“ doléhá ke mně zdálky tichý šeptající hlas mého bratra. Cítím, jak mě hladí po hlavě. Zachránil mě, nakonec mě zachránil, je tady… je se mnou… děkuju, bože, děkuju, myslel jsem, že umřu… „Ššššššš, to byl jen zlej sen, jsem tady, už je to dobrý,“ dál konejšivě šeptá, a já si konečně mlhavě uvědomím, že to celé, co jsem před chvilkou prožíval, byla jedna z mých dalších nočních můr… už léta jsem žádnou neměl, a teď se to vrátilo… Ale přece jen je tu jeden rozdíl… rameno, které jsem si ve snu narazil, a hlava, mě bolí dál. Nepřestává to. „Probuď se, otevři oči,“ nabádá mě tiše hlas mého dvojčete, a já poslechnu. Pomalu rozlepím víčka. „No konečně, Billi, už jsem si myslel, že tě neprobudím.“ Tom drží mou ruku, vidím jen jeho siluetu, jak se nade mnou sklání. Snažím se zaostřit oči, ale je tu šero, jako by se stmívalo nebo rozednívalo, těžko říct.
„Kde to jsem?“ podaří se mi zašeptat, špatně se mi mluví. Mám sucho v puse, potřebuju napít.
„V nemocnici,“ dozvím se vzápětí. „Jsem tady s tebou, neboj, za chvíli bude ráno,“ šeptá mi moje dvojče do ucha a líbá mě na tvář. „Všechno bude dobrý,“ snaží se mě uklidnit, protože ví, co se mnou tohle slovo dělá. Nemám rád nemocnice, on taky ne…
„Co se stalo?“ zachraptím, a snažím se alespoň olíznout si oschlé rty. „Mám žízeň.“
„Tady, napij se,“ přidrží mi Tom u pusy skleničku s vodou. Trošku nadzvednu hlavu, Tom mi ji podepře rukou a vyzunknu celou skleničku na jeden zátah. Voda byla teplá a zvětralá, ale to je mi teď fuk, potřeboval jsem to. S úlevou nechám hlavu zase klesnout do polštáře. Bolí mě, jako střep… jako skleněnej střep… bože… ne… už vím, proč jsem tady. Vzpomínám si… a nejradši bych na to zase rychle zapomněl… ale to už teď nejde, bohužel… Nikdy jsem si tak nepřál ztratit paměť…
„Tomi,“ šeptnu ustrašeně.
„Copak, Billi?“
„Jak… jak to dopadlo? Kde je… Davídek?“
„Víš… Billi… je mi to strašně líto…“
„Ne… už nic neříkej… prosím… nechci to slyšet…“ zavřu oči a snažím se dýchat. Na prsou cítím obrovský tlak, strašnou tíhu, jako by mi na hrudníku něco těžkýho sedělo, a nechtělo mi dovolit se nadechnout. Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy, jak se snažím nevykřiknout a nekňučet jako zraněnej pes. Ale přesně tak se teď cítím… jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Smutek mě sevřel do kleští a zmáčkl mě tak, že se nemůžu nadechnout. A už ani nechci… nechci dýchat, když je můj syn pryč. Když je někde daleko… zpátky v děcáku… a za všechno můžu já. Jen já… nikdo jinej.
„Billí, neplač,“ slyším Tomův tichý hlas vedle mě, a cítím, jak mi stírá první slzu, která se vykutálela a tekla mi po tváři. Nedorazila daleko, Tomovy rty ji zastavily, a jeho paže mě opatrně objaly, aby mě sevřely do náruče. Nechci dýchat, nechci žít, nezasloužím si to… jsem špatnej táta, nechal jsem je, aby mi ho vzali, aby ho zavřeli někam, kde to tak špatně snášel, kde byl nešťastnej… zklamal jsem ho. Bude mě nenávidět, že jsem to dopustil… a já sebe nenávidím už teď.
„Promiň mi to, lásko… já to nedokázal,“ šeptá Tom, slyším v jeho hlase slzy. „Měl jsem s ním utéct, měl jsem je zastavit, zabít… všechno by bylo lepší než tohle… neplakej, Billí, já… slibuju ti, že to všechno napravím. Nenechám to jen tak…“
Tak rád bych Tomovi řekl, že on za nic nemůže, že je to všechno moje vina, moje zodpovědnost, kterou jsem na sebe vzal, když jsem se poprvé rozhodl změnit náš osud, ale jsem němý jako v tom snu, jako v tý pitomý noční můře, kterou bych teď nejradši znova přivolal, aby se konečně splnilo, co se mi zdálo. Měli mě zabít, bylo by mi líp… Nechci dýchat, už nikdy nedostanu vzduch do plic a bude po všem… Ježen moje pitomý plíce mě nakonec donutily se nadechnout… jsem srab, nevydržel jsem to… ani umřít nemůžu, když to chci. Vzlykám nahlas, aniž bych to dokázal kontrolovat, jsem taková troska, ztroskotanej otec, co vlastní vinou přišel o syna… nezasloužím si soucit, nezasloužím si lásku… už si nezasloužím vůbec nic… jen smrt. Spravedlivou, osvobozující, milosrdnou smrt…
TOM
Svírám v náručí drobné tělo svého bratra, otřásající se mohutnými vzlyky, a snažím se ho uklidňovat, konejšit, kolíbám ho jako mimino a šeptám mu, co mě napadne, jen aby tolik nebrečel, ale není to k ničemu. Sám bulím jako želva od chvíle, kdy Davídka odvezli, tak nemám právo v tom bránit Billovi. Pláč je alespoň trochu osvobozující, ulevující… ale jeho žal mi trhá srdce ještě víc… Snažím se mu být oporou, ale copak můžu? Já? Člověk, co pokazil tolik věcí, že se to nedá odpustit?
„Miláčku, neplakej,“ snažím se a hladím Billa po hlavě, „spravíme to, určitě to spravíme, všechno tohle přestane existovat, a nikdy se to nestane, jen musíme ještě pár dní vydržet. Filip to dokáže, já mu věřím…“ mumlám mu do vlasů, ale nejspíš mě vůbec nevnímá, na má slova nereaguje. Jeho vzlyky jsou čím dál horší, mám obavy, že se pomalu dostává do hysterického záchvatu, a já už tomu nezabráním. Měl bych někoho zavolat, někoho, kdo by mu pomohl, dal mu něco na uklidnění, aby se takhle netrápil… aby vydržel těch pár dní, než to Filip všechno vymaže z našich životů, než nám změní osud, který s námi takhle strašně mává, a mstí se nám za to, že jsme si dovolili porušit pravidla hry jménem život.
Nebo to není osud? Mstí se nám Čas? Ten Čas, který ke mně mluvil ve snu?
„NIKDY, rozumíš, NIKDY se nepokoušej přeskočit Čas! NIKDY už to NIKDO nezkoušejte, MĚ nemůžete jen tak přeskakovat, kdy se vám zachce, JÁ to nedovolím!“
Tohle mi říkal… pamatuju si ten mlhavý sen, jako by to bylo dneska, tak mě vyděsil. Vybavuju si tu hrůzu, co mě svírala, když mi říkal, že Bill není… že nikdy nebyl… že se ztratil v čase… je možný, že opravdu je nějaká taková síla, která se nám teď rozhodla dát najevo, že jsme udělali něco, za co musíme trpět? Je tohle daň za to, že jsme mohli být spolu? Je to trest? Trest za to, že jsme byli pár let šťastní, že jsme mohli poznat Davídka, uzdravit Filipa a tátu… Jestli jo, je to krutá daň… nelidská. Ale ten, kdo nás trestá, není člověk, tak proč by měl být lidský… proč by se měl zabývat nějakými lidskými červy, kteří mu nestojí ani za to, aby na ně nešlápl, když se mu dostanou pod boty. Ještě se na nich zatočí, jako by si říkal: „Já vám ukážu, milánkové, zač je toho loket. Nebudete si dělat, co se vám zachce, to teda ne!“ Jako bych ho slyšel v hlavě mezi Billovými vzlyky…
A já se to teď chystám udělat znovu… zase chci vrátit čas, abych měl něco, co chci… abych se vyhnul trestu, který jsme oba dostali za svou troufalost. Ale mám jinou možnost? Jedině žít tenhle život dál, a nechat všechny ty rány dopadat dál a dál na naše hlavy, a zahrnout do toho všechny naše blízké, kteří za nic nemůžou… ne… to nejde. Nebudu v tomhle dobrovolně, když nemusím. Nechci, aby trpěli ti kolem… máma, Davídek, Sabine, Geo a Gustav, všichni, kdo s námi mají něco společného… Tohle se nesmí stát… prostě nesmí, ať si nás Čas klidně trestá dál… nějak to přežijeme, postavíme se tomu, musíme.
Billovy vzlyky už jsou neovladatelný, tak radši zazvoním na sestru, aby zavolala doktora. Říkali mi, ať je zavolám, až se Bill probudí, takže bych se tomu stejně nevyhnul… konečně je někdo tady, kdo mu pomůže, když já toho nejsem schopen. Už mě nevnímá, je sám se svým žalem někde hluboko v duši a já pro něj jsem jen ten, co nesplnil svůj slib.
***
Bill spí… doktor mu předepsal něco na uklidnění, ani si nevšiml, když mu to sestra píchla, a během pár minut mi usnul v náručí. Je ticho, jen hodiny na stěně pravidelně odtikávají vteřiny. Je čtvrt na sedm ráno, venku se pomalinku rozednívá… vidím z okna jen koruny rezavých stromů a padající listí, s kterým si vítr pohrává, než je nechá dopadnout na zem. Nevím, co budu dneska dělat… měl bych zavolat mámě, ještě jsem to od včerejška neměl odvahu udělat, a pořád ji nemám. Bude to pro ni strašná zpráva… její milovaný vnouče je zavřený v děcáku kvůli tomu, že se neumíme ovládat… tedy já se neumím ovládat. Pamatuju si, jak jsem v tý šatně tenkrát Billa sváděl, jak jsem to po něm chtěl za každou cenu, přišlo mi totiž, že se mi vzdaluje, a měl jsem dojem, že tímhle si ho zase získám zpátky… stejně to nebylo nic platný… jeho odcizení se stupňovalo, a já neměl ponětí proč. Teď už to sice vím, ale je mi to k ničemu. Davídka nám to nevrátí. Jediná věc, co nám ho vrátí, je teď zavřená v bývalém autoservisu na kraji Berlína.
Když o tom tak přemýšlím, jen tahle věc mě celou dobu držela nad vodou, jinak bych se zřejmě dávno zhroutil jako Bill, a teď je mi líto, že jsem mu o tom neřekl včas. Nemuselo to dopadnout tak zle, mohl mít stejnou naději jako já, ale o tu jsem ho svým mlčením připravil. Teď, když jsem se o to snažil, už mě nebyl schopen vnímat. Ano… zase něco, co jsem dělal s dobrým úmyslem, nechtěl jsem mu dávat planou naději, ale teď vidím, jak i tak malá naděje může člověku pomoct zachovat si zdravej rozum. Kdyby byl život škola, právě bych si vyzvedával vysvědčení propadlíka, co musí opakovat stále dokola první ročník, aby pochopil poslední probíranou látku. Budu se muset ještě hodně učit, abych prošel. Doufám, že příště už se mi to povede.
FILIP
Vzbudím se škubnutím vlastního těla, jež nejspíš protestuje proti poloze na židli, ve které jsem usnul. Otevřu oči, a zírám do umělého světla lampičky na stole, kterou jsem nechal svítit, než jsem přestal vnímat okolní svět. Protáhnu si nohy, napiju se vystydlýho čaje, abych se probral, a mrknu na výsledky testu, který jsem spustil někdy ve dvě ráno. Budík na stole ukazuje 7:30 a na monitoru je výpis poslední kontroly elektronického systému Bédy. Chtěl jsem to dodělat, abych hned po rozhovoru s Tomem mohl začít pracovat na odjezdu, ale tělo nevydrželo… seděl jsem nad tím celej den, spěchal jsem, abych to měl co nejdřív hotový, jenže spánek mě nakonec stejně přemohl.
Prolítávám očima výsledky v tabulce, a čím dál postupuju, tím víc se mi to líbí… vypadá to velice dobře. Uff… takže i poslední test mi odsouhlasil, že jsem Bédu postavil tak, aby mohl bez problémů cestovat časem. Fajn… takže si dám snídani, počkám na Toma, probereme spolu situaci, a pak se na to pomalu vrhnu. Doufám, že všechno klapne, a já se ještě dneska večer setkám se svojí Vallinkou. Už se nemůžu dočkat, až ji obejmu a dám jí pusu.
autor: Janule
betaread: Áďa
Dneska večer?! Filipe já tě tak moc miluju, si borec, to ti povim!
Kdyby tohle všechno neudělal, co by se stalo proboha? Chudák Bill, je mi ho strašně líto:'(. A vůbec všech je mi líto kromě krav ze sociálky a Marka samozřejmě!
No já jsem u toho normálně bulela jak želva. Hlavně u té části s tím Tomovým dřívějším snem o čase. Je to šílený, už, aby to zoufalství skončilo a dalo se vše zase do pořádku. Ale jak tě znám Janule, beztak budou ještě nějaké komplikace a nejenom já se tady budu stresovat jak ta cesta časem nakonec dopadne.
Filípku, ty muj milowanej albínku, princi na bílym Bédowi XD
Konečně něco pozitiwního! Tak se mi to líbí Janulko :-*
O.o Jani, Jani… já nevím, co bych měla říct! Je mi tak strašně líto Davídka! Že se tam musel vrátit a nechci ani vědět, co přijde v dalším díle… mám z toho normálně strach!!! Ale těším se!!! ♥ Moc se těším!
Začínám se bát že cestou do minulosti si spíš přihorší že ohrozí časoprostor častýmy cestami časem. uuu
Už aby tro Bylo Filipe aby se mohli ti naši miláčci zase smát jak ta správná rodinka 🙂
Tu poslední část, tu s tím Filipem, tu jsi přihodila v rámci pudu sebezáchovy. Abychom tě nerozsápaly, že? :))))
Nepředstírám, že jsem se na dnešní dávku Časoprostoru těšila, to ne, to ani náhodou, ale bylo jasné, že ignorovat sedmapadesátku se mi nepodaří. I když musím parafrázovat Billa: "Ne… už nic nepiš.. prosím… nechci to číst…" :))) No jasně že to nemyslím vážně. 🙂 Jen piš, co to dá. :)))
To všeobecné zoufalství jsi vystihla naprosto dokonale, jak už jsem poznamenala minule, ta bezmoc z těch řádků přímo odkapává. Syrové, kruté a velice přesvědčivé…
Moc se bojím 🙁 Bojím se, že se všechno pokazí 🙁 Bill s Tomem, Davídek, Filip, Vall prostě nějak citím, že to nedopadne dobře:(
Ty Jani víš, že už jsem ti hodněkrát psala, jak se mi tahle tvoje povídka líbí (a ne jen ta!). Možná je trochu divné psát to, co teď napíšu, když se zrovna neodehrává nic, co by bylo pěkného a příjemného, ale mám pocit, že to napsat prostě… musím.
Není to tak dávno (alespoň mi připadá, jako by to bylo včera), co jsem si sedla k počítači a vydžela u něj sedět nespočetně mnoho hodin, ač povinnosi volaly. Já jsem však s radostí seděla a celou první a druhou řadu Časoprostoru jsem přelouskala za opravdu krátký časový úsek. Na jeden dech. Nevěřila jsem potom, že je řada i třetí. Ale o to šťastnější jsem byla. Nechápala jsem a dodnes nechápu, jak to děláš. Já něco takového psát, jsem v tom zamotaná až po uši. Tahle povídka si mě opravdu získala a já jsem ti opravdu vděčná, že mám možnost číst ji.
Co se týká toho dílu minulého a tohoto, co se v nich děje, příjemný pocit, abych pravdu řekla, z toho nemám. Ač jsem stálý pesimista a nic neberu s nadhledem, teď momentálně doufám, že tvá šikovná hlavička spolu s šikovnými prsty vykouzlí něco, co bude o mnoho pozitivnější a rozzáří nám to tyhle pochmurné zimní dny.
Díky :o*
AAAAAAAAAAAAA. Tak je to tady ? Vážně už ho má Fíla dostavenýho ? Já se zblázním …
Jinak k dílu .. Celý čtení se mi tlačily slzy do očí … Chudák Billíí a Tomí a Sabine a hlavně Davídek, ale já to říkala pořád že by Tom neměl mlčet, ale on má svou hlavu.
Kdyby Filip věděl jak veliký světlo naděje rosvítí Tomovi tak už by mu volal … Právě bych skočila Filipovi kolem krku a klaněla se mu jako královy xDD.
Nehorázně se těším na další díl. Já ten tejden nepřečkám. A bude to o to horší že teď mám prázdniny. Takže se nudím doma … Ouuu už ať je neděle. Na jednu stranu ten den nesnáším, ale na tu druhou (kvůli Časoprostoru) ho miluju. Budu v řiti až Čas. Skončí 😀
Tak se mi zdá že tohle je jeden z posledních dílů :(. I když si myslím že konec – jako úplnej konec povídky nebude tak brzo, když si vemu že se díly zveřejňujou jednou tejdně … A myslím .. Teda spíš tajně doufám že nám popíšeš aji kousek jejich „Nového života“ a že nás necháš nakouknout do života který prožili když se jim děly tyhle hnusný věci (víte co tím myslím né ?). Jo a taky sem si vzpoměla jak Tom říkal že až všechno skončí tak si Billa „veme“ jako mé opravdově – jen tak mezi nima proběhne nějakej obřad. Teda jestli si to dobře pamatuju . I když vidím to bledě – podle toho že říkáš že se poslední dobou do psaní spíš „nutíš“. Nebudu to rozebírat. Prostě dokonalej díl a dokonalá celá povídka …
Tak se mi zase podařilo vynechat pár dílů, vážně nechápu, kam ten čas mizí… teprve teď, když mi končí týden volna, jsem konečně dočetla poslední díly, které jsem předtím nestíhala. Je ovšem pravda, že za to z velké části mohla nová vášeň, kterou jsi přeposlala přes Ainikki až ke mně… Brian a Justin dost dlouho drželi v šachu můj volný čas, podařilo se mi jich "zbavit" až tohle pondělí. Myslím, že už jsem úspěšně dokončila odvykačku, ač mi občas přijde na mysl vzpomínka na ten nezapomenutelný svět na Liberty Avenue… Kriste, potřebuju šestou řadu, nebo důkladnější odvykačku:D Po maturitě se do toho pouštím od prvního dílu, bez diskuze:-))
Zpět k tématu. Dneska asi nebudu řešit konkrétní scény a události, spíš bych chtěla vyjádřit celkový pocit. Znovu jsem se utvrdila v přesvědčení, že jsi Paní Spisovatelka, protože tohle má schopnost vtáhnout čtenáře do děje. Poslední díly, ač plné vypjatých situací a stresu, ukázaly, jak brilantně umíš popsat emoce. Možná si toho všímám i z toho důvodu, že mně samotné se poslední dobou tohle moc nedaří a válčím s emocemi v psaném projevu. Ale to jenom potvrzuje, že Časoprostor je plný emocí.
Nejvíc je mi v posledních dílech líto Toma. Ač Bill je na tom mnohem hůř a nemá ani tu prachmizernou naději, Tom trpí kromě jiného i výčitkami, což dokáže člověka dost zničit. Jak jsem určitě říkala už dřív, měl Billovi říct o novém stroji času, protože i malá naděje dokáže udržet zdravý rozum a odhodlání.
Filip je poklad, bez něj by to absolutně nešlo. Vypadá to nadějně, snad se to podaří co nejdřív. Snažím se odhadnout, kolik trápení těm dvěma (a zároveň nám ubohým čtenářům) máš v plánu způsobit. Snad už moc ne. Modlit se sice nezačnu, ale doufat budu:) Jestli se zítra neutopím v maturitních otázkách z chemie, tak se dostavím pro další dávku:-)
[11]:Díky, Madisoon, jsem poctěna, mám totiž stejný pocity jako ty, že mi ty emoce moc nejdou, ale autor to zřejmě nedokáže sám dost dobře vidět, to musí cítit někdo, kdo to čte. 🙂 Já jsem u tvých povídek nikdy neměla pocit, že bys neuměla popisovat emoce, takže to možná bude hodně podobný… 🙂
Já se byla tuhle u tebe mrknout, kolik mi toho zbývá prokousat, až se k tomu dostanu, a upřímně jsem se zděsila, když jsem viděla úplně novou povídku 😀 Ty jsi prostě neskutečně plodná autorka.. a já to furt nestíhám.
Brian s Justinem jsou momentálně na pátý koleji, holt musej počkat, sice nevím na co, ale musej 😀 Mimochodem, mám ráda i Michaela Novotnyho a jeho máti Debbie, to je moje kočka 😀 I když teď dělala nějakej čas obstrukce s Michaelovým HIV partnerem, přesto jí mám ráda, to je moje krev, je úžasná. :-)Budu ráda, až skouknu druhou řadu, a to, co mě čeká dál, vidím až tak do léta, možná do Vánoc 😀
Nějak mi to všecho nejde skloubit, pořád je něco důležitějšího než moje vlastní zábava, sotva napíšu jeden díl Č3 tejdně… Chemii ti nezávidím, oproti tomu jsou moje "povinnosti" zábava, ale holt žere to moc času. :-)Zítřejší díl je zaplať pánbůh napsanej a nastavenej ke zveřejnění, ale ten další ještě čeká někde daleko na úterý, kdy se k psaní většinou dostávám… šílenej způsob, ale nic jinýho mi nezbývá. J. :o)
[12]: Můžu tě uklidnit, že nic dalšího psát nebudu, pořád dojíždím staré plány:) Pak (snad) končím. Pokud to nezmění koncert našich humanoidů… doufám, že ne. Jenom ta maturita mě straší čím dál víc a proto se snažím psaní hnát co nejrychleji ke konci, protože neumím dělat nic polovičatě. Buď píšu, nebo se učím. Zaráz to nejde. Proto ty moje emoce teď nejsou, co bývaly, bez jakékoli falešné i upřímné skromnosti. Popoháním sebe i postavy, aby to neprotahovaly a já konečně mohla začít dělat něco zodpovědnějšího než psaní povídek:)
Teď jsem si vzpomněla, že před pár dny jsem dostala velmi zajímavý "rozbor" od své kadeřnice, která se věnuje numerologii, a sdělila mi -kromě jiného, až příliš trefného- že se mi letos vrátí všechno dobré i zlé, co jsem za poslední roky udělala. Doufám, že to neznamená, že když jsem poslední dva roky odsunula školu daleko za svoje koníčky a učila se jenom to, co bylo nutné (dodnes nechápu, jak se mi povedlo mít nejhůř dvojky), že se mi to vrátí na maturitě. Sakra, to je ale blbé téma, už tak mě to straší ve snech, nemusím tím strašit já pod Časoprostorem.
Připomněla jsi mi, že jsem Mikeyho měla hrozně ráda v prvních dvou řadách. Víc než Briana (to je dneska neuvěřitelné) a v první řadě mě vyloženě otravoval Justin. Byl tak vlezlý a neodbytný, až jsem nad tím kroutila hlavou. Ovšem poslední díl první řady mě přiměl změnit názor a dojít si pro kapesníčky:-) Brianovy slzy v očích mě trvale poznamenaly. Debbie miluju. Vážně. Je to nejúžasnější, nejenergičtější a nejpozitivnější osoba na Liberty Avenue. Od prvního do posledního dílu.
A nemysli si, já měla pět řad Queer as Folk rozvržené pěkně až do maturity. Díl denně, krásně mi to vycházelo… ale najednou jsem do toho spadla a musela jsem se dívat častěji a častěji. Dodělala jsem to s dvouměsíčním předstihem:-) Povinnosti nepovinnosti, nedalo se odolat:-) Kam se hrabe House, Čarodějky nebo Supernatural:D
Bože ako ja hrozne trpím, aspoň Filip nech to vyrieši. A čím skôr, lebo maličkému Davídkovi vezmú aj Sabine to už vážne nezvládnem.
Nechápem ako dokážeš takto napísať príbeh, že ma celú vcucne a pohltí a nedokážem rozmýšľať reálne. Uf už vážne blbnem, ale dnes teda spať nejdem kým sa niečo nevyrieši 🙂
Filip je to jediné, co mě ještě drží! A tak moc mě potěšilo, že by to všechno mělo klapnout a že už to má hotové a chce jít hnedka měnit minulost. Věřím, že se to všechno povede. Prostě musí! Takhle blbě to skončit rozhodně nesmí!!!!!
Des a hrôza toto. Je to stále horšie a hrošie a ja nemôžem prestať čítať, hoci sa tým blížim ku koncu a toho sa bojím ešte viac. Ale som fakt zvedavá, ako toto celé nakoniec skončí…