autor: Sajü & Lorett
Konec pohádky
Otočím se po dědově hlase, ale není čas se zamýšlet nad tím, proč moji panenku oslovil takovým jménem. Rychle se rozeběhnu k Billovi, který s tvrdým dopadem upadne na podlahu, zakrývajíc si hlavu před tupým nárazem. Okamžitě se k němu sehnu, chytím ho pevně do náručí a starostlivě se na něj zadívám. Víčka má přivřená, celý se chvěje v mém náručí a je bledší než normálně a téměř bych řekl, že šedne. Pootevřenými rty vydechne tiché slovo, kterému mé uši nerozumí, a já ho sevřu ještě pevněji.
„Jsi v pořádku, lásko? Neublížil sis?“ náraz byl opravdu tupý, leckomu by se při takovém dopadu zlomila ruka, zápěstí nebo cokoli jiného. Slabě přikývne. Jako by ani neměl sílu odpovídat slovy. Trhaně se nadechne, vyhledá svou křehkou dlaní tu mou, kterou jemně sevře a zpod přivřených víček mu skane několik drobných slz, následujících několika dalšími, zbarvenými do černa díky líčidlům na jeho překrásných očích. Vystrašeně se na něj dívám. Nerozumím tomu, co se s ním děje. Co se s ním v posledních dnech děje. Otočím hlavu po dědovi, který se ke mně pomalu sehne, něco si francouzsky brouká pod vousy, čemuž vůbec nerozumím, a starostlivě se na moji panenku dívá.
„Co se to s ním děje?“ zašeptám potichu svou otázku, z mého hlasu musí čišet ten neuvěřitelný strach, jenž svírá moje srdce. Rudolf na mě upře svůj šedo-zelený pohled, na tváři spousty vrásek, které napovídají o několikaletých starostech. Vypadá, jako by se rozvzpomínal, co ta moje slova znamenají, a mně začíná docházet trpělivost. Sám tuším, že se tu děje něco, co nechci já, ani moje panenka. Že se snad třeba připravuje zpět na změnu, na svou proměnu z člověka panenkou. Už jen při té představě mé srdce vynechává několik úderů. Postaví se na své nohy, dojde k pultíku a natáhne se pro klíče, které visí na malém věšáku. Kývne hlavou, abych ho následoval. Vezmu svou krásnou panenku do náručí, pomalými kroky se vydám za ním.
Zamotá se se mnou celý svět, když vstoupím i se svým andílkem v náručí do malé barevné místnosti. Na stole několik rozdělaných panenek, na které se práší. Velký stroj u okna s látkami poskládanými na sobě, na které se také práší. První věc, co mi létá hlavou, je to, že ten dědek se stoprocentně už dlouhou, hodně dlouhou dobu nedotkl ničeho z tohohle. Položím Billa na gauč, který je přistrčený ke zdi, a položím si jeho hlavu do klína. Má pod očima kruhy, v barvě zvláštní fialové. Rty vypadají sušší než kdy dřív a rty má pootevřené, jako by něco chtěl povídat, ale hlasivky mu vypovídají službu. Ještě více se mi rozbuší při tom pohledu srdce. Při pohledu na to, že to nejcennější, co mám, se mi ztrácí před očima.
„Tohle jsou jasné příznaky odchodu zpět, do neživého světa, Tome.“ Ustaraně se prochází po pokoji. Pootevřu rty. „Mění se. Je tu už přes tři týdny a jeho tělo se připravuje na odchod, na proměnu,“ zašeptá. Moje tělo je náhle pokryto husí kůží. Nemýlil jsem se. Sklouznu pohledem k němu. K té nejdokonalejší bytosti, jež existuje. Slíbil jsem mu, že ho neopustím a že ho nenechám odejít zpátky. Že nedovolím, aby se proměnil, a já svůj slib sakra dodržím, i kdyby mě to stálo život! Dýchal bych za něj. Je pro mě vším. Vším, co mám a vším, pro co žiju. Každé jeho slovo, které s radostí řekne, mi rozklepe pokaždé dokonale kolena a zpotí se mi ruce, orosí se mi čelo. Při každém jeho pohledu, moje srdce bije jako splašené a chci křičet štěstím a tou nesmírnou láskou, kterou k němu cítím. Pokaždé, když se mě dotkne, přitulí se nebo mě políbí, cítím rozlévající se vzrušení v celém mém těle, a zároveň potřebu ochraňovat ho. ON, moje Polárka, odejít nesmí! Nedovolím, aby se něco takového stalo. Byl by to hřích mezi všemi hříchy světa.
„Proč jste ho oslovil tím jménem?“ vyhrknu ze sebe bez rozmyšlení. Bill se v tu chvilku přitulí k mému břichu, jako bych byl jeho záchranný bod, kterého se může držet, a ví, že se mu nic nestane, neboť ho budu chránit celým svým tělem.
„Když jsem ho tenkrát vyráběl…“ zasní se na pár sekund. Zastaví se u okna, za kterým se snáší sněhové vločky, moje panenka se jen lehce zavrtí a maličko pootočí hlavu, aby na Rudolfa dobře viděla. „…bylo to ze zoufalství. Týden po smrti Josephine. Dělal jsem na něm přesně dvacet čtyři hodin. Od půlnoci, a vyrobil jsem ho o půlnoci první adventní neděle. Seděl jsem u něj a vyčítal si, že jsem svoji Joshephin nedokázal udržet naživu,“ posadí se na malou židličku. I zdálky můžu sledovat, jak se klepe. Nastražím uši. Nechci nic říkat, neboť mám strach, že tu vzpomínkovou atmosféru bych jakýmkoli slovem pokazil. „Ona byla skvost mezi skvosty. Byla to ta nejkrásnější panenka, kterou moje ruce vytvořily, a když jsem poprvé viděl živého Fellipa, téměř mě zamrazilo, ta podoba. Stejné oči, stejný nos, stejná struktura obličeje,“ přimhouřenýma očima se zadívá na mou panenku, která leží v mém náručí, chvějící se. „A teď se dozvím, že je to FELLIPE. Moje panenka, kterou jsem vyrobil se vší láskou, neboť jsem při tom myslel jen na ni.“ Odmlčí se. Pohledem sklouzne z mojí panenky ke mně a znovu na Billa.
Mé srdce vynechává úder.
Bill
Oči se mi samovolně zalévají slzami. Cítím, jak si mě k sobě Tomi tiskne, mé tělo se třese jako snad ještě nikdy. Cítím se tak slabý na to, abych jen otevřel oči a zadíval se na člověka, který mě vyrobil. Jsem slabý téměř se hýbat. Jen tiše ležím v náručí své lásky. Svého Tomiho, nechávám se kolébat a hladit, mé uši poslouchají slova, která ten stařeček vypráví. Moje srdce se zvláštně chvěje, bije, a můj dech je rychlý. Jako bych prožíval to samé s ním. Přivřu víčka. Mluví tu o tom, jak mě vyrobil. Mluví o tom, jak láskyplně mě vyráběl a já si nevzpomínám na nic. Nedokážu si vzpomenout na žádný pohled, ať chci sebevíc nebo ne.
„Jak? Jak zemřela?“ zeptá se Tomi svým typickým ochraptělým hlasem, když dlouho nemluví nebo je nervózní. Slabě se musím usmát. Znám ho tak skvěle. Dokážu si před očima vybavit jeho výraz, kterým teď sleduje toho pána.
„Josephin? Byla tu se mnou přesně tři týdny a šest dní. Od třetího týdne se změnila. Byla bledá, bledší než cokoli, co jsem kdy viděl. Její tělo se pořád třáslo a zapomínala. Přestávala cítit chuť jídla, přestávala cítit. Tak strašně se trápila, že dva dny před posledním adventem nebyla sto vylézt z postele. Plakala celé dny a prosila, aby nemusela odejít. Prosila, abych ji zachránil a já to nedokázal. Nedokázal jsem tomu zabránit. Zabránit jejímu odchodu. A pak se to stalo. Z poslední adventní neděle na pondělí,“ znovu se odmlčí. Z jeho hlasu je znát tolik smutku, kterým se musel trápit celé ty roky. Co když mě Tomi také nedokáže zachránit? Co když nesplní svůj slib? Nechci, aby se tak trápil, jako tenhle pán. Nechci, aby trpěl a plakal proto, že to nedokázal. Že to nestihl. Pevně sevřu jeho dlaň. Pevně tak, jak jen můžu. Celý se třesu a zpod mých víček proklouzne dalších několik slz, kterým nejde zabránit.
„Ležela mi v náručí a o půlnoci se začala proměňovat. Ztrácela se mi před očima a mně zbyly oči pro pláč, když přestala dýchat jako člověk. Když přestala mluvit a necítil jsem její bijící srdce. Ještě teď cítím ten svírající pocit, když se to stalo. Z ničeho nic pro mě přestal existovat život a to, co jsem tolik miloval, se proměnilo v křehký porcelán.“ Dopoví. Pomalu rozevřu víčka, z očí mi stále stékají slzy a tisknu se více ke svému Tomimu, který mě ochrání. Věřím mu. Věřím tomu, že se postaví před celý svět, jen abych se neproměnil zpátky v panenku. Nechci se jí znovu stát. Nechci sedět někde mimo něj, nechci přestat cítit chuť, a přestat vnímat tu jeho nádhernou vůni, která se okolo mě rozplývá, kdykoli jen okolo mě projde.
Zdvihnu k Tomovi pohled. Je tolik jiný, než vždycky. Jako by přes jeho nádherné oči bylo hozené nějaké plátno, které by zaclonilo tu nádhernou radost, sálající z jeho pohledu. Opatrně, oslabeně se posadím na posteli. Pochopí, chytí mě za boky, vysazujíc si mě opatrně na klín. Hlavu zabořím k jeho krku, začenichám. Potřebuji se nadechnout té božské vůně. Potřebuji ji cítit, ujistit se, že moje smysly ještě nezmizely a že mám stále možnost cítit tu nadpozemskou dokonalost.
To kouzlo kolem nás,
Líně klouzajíc do nás,
Svět nerozdělí nás,
Tak poslouchej můj hlas.
Tom
Přitisknu své horké rty na jeho krk, maličko se zachvěje a své ruce v pro něj silném stisku omotá okolo mého hrudníku. Zvědavost mnou naprosto cloumá, i přestože mi je toho starce líto. Naprosto si dokážu představit tu zoufalost, kterou musel cítit, když Josephin ztratil. Nedovedu si však představit, jak bych se cítil já, kdyby mi moje kuřátko odešlo. Zešílel bych. To je jediné, co vím na sto procent.
„A pak? Co bylo pak, když se proměnila?“ zeptám se zpříma. Chci vědět všechno, ale nechci si představovat před mýma očima mě na jeho místě, a mou panenku na místě Josephin.
„Pak? Staral jsem se o ni, jako kdyby byla živá. Povídal jsem si s ní, spal jsem s ní v jedné posteli a pokládal jí otázky, na které mi nedokázala odpovědět, neboť nemohla, i když jsem věděl, že když usnu, mluví na mě, ale moje uši ji neslyší. Byla tím nejvzácnějším porcelánem, alespoň pro mě, a já si nechtěl připustit, že není živá. Šílel jsem. Moje smysly byly tak zmatené, že jsem si stále myslel, že je živá, a pak byla v mém hračkářství výstava,“ vnímám každé slovo, která se mi jako ostří šípu zarývají do srdce. Na jeho hlasu je značně poznat, že už dlouho nemluvil německy a přízvuk je ten tam.
„Bylo tu tolik malých dětí a já chtěl mít svou Josephin u sebe, proto jsem ji nechal na pultu. Posadil jsem ji tam a každý si ji prohlížel. Každý ji chtěl koupit, já však nechtěl ani půl milionu, který mi za ni byl nabízen od nějakého velvyslance, pro jeho dceru. A nějaký harant, který pobíhal a neposlouchal svou matku, do ní strčil, shodil ji a ona se rozbila na miliony malých, porcelánových kousíčků. Zničil mi ten spratek život. Zničil mi všechno, pro co jsem existoval. Byla to ta nejkrásnější láska, byl to ten nejsilnější cit, který jsem nikdy nepocítil, a zůstal jsem sám. Od té doby mě mají všichni za blázna, když jsem všechny lidi vyhodil pryč a hystericky sbíral kousíčky porcelánu. Přemýšlel jsem o návratu do Německa, ale nemohl jsem. Nedovolila mi to ta silná láska, kterou k ní stále cítím,“ dopoví vše, co mi mohl o životě Josephin říct. Mé srdce buší jako splašené. „Nemůžu ti, Tome, pomoci, já sám jsem to nedokázal. Tohle je tvůj boj, který musíš umět vyřešit ty sám!“ krev v mých žilách je snad ještě teplejší, pulsuje ve mně a můj hrudník se prudce v rychlých intervalech nadzvedává.
Jak může říct, že je to můj boj? Jak mi nemůže pomoci? Sám si prošel takovým hříchem a já si jím mám projít také? Mám se nechat připravit o to, co je mi nejdražší? Kdybych jen věděl, jak dokázat, aby tu zůstal. Aby neodešel!!! Co může existovat takového, co by mou panenku udrželo při životě?
Dlaní automaticky sjedu přes Billova křehká záda. Mé rameno smáčí svými slzami. Chvěje se a tiše vzlyká, ve své pěsti svírá moje tričko. Celý se otřásá vzlyky.
Bill
Takže přeci jen skončím jako panenka. Ani ten, který mě vyrobil, neví, jak mě zachránit. Jak mě udržet při životě. Jak zajistit, abych dýchal, abych se každé ráno probouzel vedle svého Tomiho. Nikdo mi nedokáže pomoci, protože hloupé panence pomoci nejde. Jsem jen obyčejný porcelán, který je teď z masa a kostí a za pár dní ze mě znovu bude jen porcelán bez masa a kostí. Tak silně, intenzivně mě něco tíží v hrudníku. Je to, jako by na moje srdce byl připoután těžký balvan a táhl ho s sebou dolů, do nějaké propasti. Všechno se mi před očima motá a já nemůžu ani téměř dýchat, díky tomu proklatému zjištění. Všechny mé sny, všechny mé naděje jsou náhle pryč. Jak se bude cítit můj Tomi, moje láska, až se probudí a ze mě bude znovu pouhý porcelán? Nikdy nezažiji Vánoce, o kterých mi babička básnila, o kterých mi básnil i Tom. Budu se dívat jen očima panenky na svět kolem sebe a nebudu moci utíkat před Scottym, když mě chce oblíznout. Hlasitě zavzlykám. Stydím se za sebe, stydím se za to, že tu pláču v jeho náručí, ale jediné, co si přeji, je, abych mohl zůstat. Být i nadále Tomiho Billím, Tomiho Polárkou a na onu hvězdu se s ním dívat a poslouchat všechno o těch překrásných, svítících kolečkách na nebi.
„Měli bychom jít, Billi,“ zašeptá mi do ucha svým nádherným hlasem, díky kterému mi celým tělem přeběhne mráz po zádech. Přikývnu. Nevím, nač bych mu měl odporovat. Jsem tak oslabený, tak unavený. Opatrně se se mnou zvedne. „Můžeš jít sám, lásko?“ zašeptá. Jeho hlas zní tak zvláštně. Tak zoufale, tajemně, přesto však příliš kouzelně. Malátně se postavím na své vratké nohy. Přivřu víčka a chytím se jeho dlaně, která mi je nabízena. Přešlápnu na místě, pořádně rozlepím víčka od sebe a zahledím se na toho ustaraného pána, jenž stojí před námi a se smutkem v očích nás pozoruje. Nejsem sto promluvit, ač bych rád.
Nechávám Tomiho, aby se mnou manipuloval – jak tomu říká. Sleduji jeho prsty, kterými mi rychle zavazuje šálu okolo krku, zapíná kabátek a na hlavu mi pomalu nasazuje čepici, která mě má chránit před mrazem venku. Otřu si tváře od slz, nepřítomně se zahledím před sebe a vrávoravým krokem vyjdu před hračkářství a zahledím se na oblohu nad námi.
Prosím, Polárko, dovol mi, existovat!
Tom
„Tome?“
Pomalu se otočím po hlase starého muže. Jako kdyby mi cosi vysálo veškerou chuť do života, kterou jsem měl. Jako kdyby mě něco zbavilo odhodlání, sladké naivity, jako kdyby mě něco zbavilo poslední naděje. Tolik jsem věřil, že nám ten muž dokáže pomoci. Vlastně ne. Já jsem si tím byl jist! Přesvědčoval jsem sám sebe, bral jsem to jako samozřejmost. Jak hloupý jsem. S bolestí se zahledím do starcových očí. Několika chvatnými kroky se ke mně přiblíží a smířlivě, soucitně mě poplácá po rameni. V jeho očích a celkovém výrazu je jakési pochopení a soucit, jistý smutek, znovuobnovené vzpomínky.
„Já jsem to nedokázal,“ hlesne tiše. „Ač se snažím přijít na to, jak bych vám mohl alespoň trochu pomoci, nedokážu to,“ smutně se mi zahledí do očí. „Přesto,“ hluboce se nadechne, „i v těch nejtemnějších uličkách života dovede plát ta nejzářivější naděje. Něco, co tě dovede vyvést z temnot. Tome, jsem starý blázen, moc dobře si ale pamatuji na to, co jsem s Josephin zažil. Čím více nad tím dumám, vzpomínám si na to, jak moc jsem se bál její nevinnosti. Vždyť moje panenka je tak čistá, myslil jsem si,“ zavrtí hlavou. „Pravda je však úplně jiná. Až teď mi došlo, jak moc lásky jsem jí odepřel. Kolik věcí jsem jí neukázal. Kolik krásných věcí neprožila,“ smutně sklopí oči a povzdychne si. Chytne mne za ruku a zpříma se mi zahledí do mých očí. Jeho pohled ten můj propaluje. Jisté jiskřičky a záblesky v jeho očích prostupují k těm mým. Silně přivřu oči.
„Tome, dej mu prosím lásku. Čistou, nádhernou lásku, kterou cítíš ve svém srdci. Nesmíš si své city potlačovat! Oba se potřebujete. Ten vznešený cit z vás sálá na míle daleko. Ukaž mu všechno, ukaž mu všechno na světě. Pamatuj si, že jeho jediný vánoční dárek bude tvá čirá láska. Jen ona zdá se být všemocná…“ jeho hlas je melodický. Očima z okna sleduje moji panenku. Poplašeně se po ní otočím. Oddychnu si, když zjistím, že stojí na svých nohách. Opírá se sice o zdi tohoto starého domu, vlasy jí v lehkém mrazivém vánku poletují sem a tam, je ale v pořádku a to je hlavní.
Olíznu si vyprahlé rty a ublíženě se zase zahledím do těch barevných očí. „Vy jste jí snad moře lásky nedával?“ nechápavě a bolestivě pozdvihnu obočí. Můj hlas je sevřený a v hrdle mě utlačuje silný tlak. Cítím, jak se mi hlasivky třesou. Nemohu zoufalstvím brečet – alespoň ne před Billem…
Zamyslí se. „Ano, dával jsem jí oporu…“ polkne a viditelně přemýšlí. Copak neví, jaká má volit slova? „Dával jsem jí cit. Ukazoval jsem jí, jak ji mám rád. Nikdy jsem jí však neukázal, co to je skutečně milovat…“
Nechápavě zavrtím hlavou. Chci se nadechnout a zeptat se jej, co tím myslel, leč on mě překvapující silou otočí a popostrčí vstříc dveřím.
„Čas letí, Tome, s ním si není co zahrávat. Běž za svojí panenkou. Buď jen s ní,“ smutně se usměje.
Třesoucí se prsty si schovám do širokých kapes od džínů. Nosem hluboce vydechnu a přivřu unaveně víčka. Má pravdu. Musím jít za ním.
Vyjdu z hračkářství a stoupnu si před svoji lásku. Jeho očí se pomalu a bolestivě stočí k těm mým. Málem mi vytrysknou slzy. Jeho pohled je tak skleněný a smutný, odráží se v něm jen samý smutek a zklamání. Jedno oko mu zakrývají neposedné prameny hravě střižené ofinky. Sklopím pohled a přiblížím se k němu o krok blíže. Třese se, už zase se třese. Jednou rukou mu vyzdvihnu bradu do výše svého obličeje. Je opřený o tu zeď zády a shrbený, tudíž je ještě menší než obvykle. Hladíc ho po tváři, jednu ruku volně položím na jeho bok. Srdceryvně popotáhne a z jeho očí se začnou snášet černé perly slz. Máčí jeho tvář po několika vydobytých mokrých cestičkách.
„Neplakej.“ Šeptnu tiše a všechny třpytící se černé perly se z jeho obličeje snažím setřít. Jen tichounce sleduje moje počínání, jeho dech, ty bílé chomáčky spáleného mrazu, naráží o mou tvář. Rukama promnu jeho boky a pomaličku se skloním k jeho rtům. Je mi po nich smutno a chci je cítit na těch svých. Jsou studené a hebké. Symetricky zapadají k těm mým, jako kdyby byly totožné. Jako kdyby byly vyryty ze stejné hmoty. Tiše vydechnu.
„Miluju tě, Bille. Nikdo a nic to nezmění,“ vezmu jeho třesoucí se ručku a položím si ji někam na místo, kde by mělo tlouct moje srdce. „Je to něco, je to ten cit, o kterém jsem ti povídal. Zaryl se hluboko do mě a bude tam dřímat až navěky. Nikdy se to nezmění, lásko,“ zašeptám a tulím si ho k sobě.
„Já… On… neříkal mi Bille,“ zachvěje se mu hlas a podlomí kolena, musím ho zachytit a stulit si jej na svou hruď.
„Ať ti říkal jakkoliv, pro mě budeš vždycky moje Polárka, kuřátko, moje láska Bill. Pamatuj si to, prosím.“ Naše ruce propletu v pevný uzel a nosem se citlivě otřu o ten jeho. Tiše vydechne a procítěně přivře oči. Přikývne.
„Já tebe taky, lásko.“
Bill
Netrvalo to dlouho a za několik chvil se mi opět podlomily nohy. Nejspíš jsou čím dál slabší. Také cítím, že jsou dřevěnější, obvykle mi stačilo nějaký schodek jen zahlídnout, abych v pohodě zvedl nohu a vyvaroval se tak pádu. Nyní však čím dál častěji nohy s úsilím zvedám a vyhýbám se kamínkům, přesto, ač se snažím sebevíc, jako pytel brambor padám k zemi. Nemá to už cenu… Tom mě pevně objal okolo pasu a ramen, silně mě podpíral, abych cítil stabilitu a nebál se došlápnout. Sípal jsem bolestí, měl jsem dojem, že k našemu hotelu snad nedojdu. Z očí mi kanula slza za slzou, cítil jsem, jak mi máčí tvář a jak je síla dotěrného Mrazíka postupně mění na řezající kapky ledu. Nakonec mne Tom vzal do svých silných paží a odnesl mě na pokoj, uložil do postele a sundal ze mě černý kabátek a čepku, zbavil mě šály a až moc teplé mikiny. Chvěl jsem se jako osika. Pořádně mě zabalil do teplých přikrývek a odešel pryč. Nevím kam, nevnímal jsem jej. Pořád jsem se jen tak třásl a vzlykal. Vím, že to vůbec nešlo potlačit. A nejspíš… nejspíš jsem usnul. Neboť jsem před pár chvilkami rozlepil ospalá víčka a zamžoural na potemnělou noční oblohu z okna.
Povzdychnu si a odkryju se. Vší sílou se vyhoupnu do sedu a potěšeně si přehodím nohy z postele. Smutně se na svá chodidla zahledím, nemám tu svoje oblíbené botičky s králíčky, je mi po nich smutno. Trochu se usměji při té vzpomínce, jak příjemně mě vždycky hřejí, a taky jak se Tom smál, když jsem mu je přišel ukázat. Pamatuji si přesně, co mi říkal. Prý jsem jeho sladké cukrátko. Zajímalo by mě, kde pořád bere ta slova. Neustále mne oslovuje nějak jinak, a pořád tak pěkně. Líbí se mi, když mi říká Polárko, kuřátko, cukrátko, lásko… vlastně se mi líbí, i když mi normálně říká Bille. Nakrčím obočí. Ale to on moc často nedělá, uvědomím si. Častěji mi říká Billi. Zaculím se a rozejdu se ke dveřím. V odlesku zrcadla uvidím svůj záblesk. Panebože! To vypadám tak strašně? Rychle k němu přicupitám a olíznutým palcem si začnu trochu poupravovat rozmazanou černou hmotu z očí. Taky vlasy mi trčí do všech světových stran, je to se mnou hrozný, rychle si je aspoň trochu upravím. Čím dál tím častěji mi vadí to, jak nesouměrné jsou. Pořád mi padají do očí a taky pořád někde lítají. Jako kdyby to byly vlny na oceánu, vždycky se plynulým pohybem přemístí jinam.
Otevřu dveře a smutně se rozhlédnu okolo. Svítí tu jen malá lampička a pak sem už jen doléhají světla pouličních lamp a záře z města, hvězd a měsíce. Ohlédnu se ke shrbené postavě. Sedí s rukama před obličejem a hledí jen do prázdna před sebe. Je tak apatický, jako kdyby byl duchem mimo… Trhavě polknu a pomalými kroky k němu přijdu blíž. Bázlivě se posadím vedle něj a vezmu jednu z jeho rukou do svých. Jakmile ji chytím a jeho obličej se pomalu otočí po tom mém, jakmile se mé oči střetnou s těmi jeho skelnými a s jeho zmáčenou tváří, naráz jako kdybych procitnul a všechna tíha okolností na mě dolehla. Nikdy jsem neviděl, aby Tom brečel. Nikdy jsem nespatřil, aby z jeho očí stékaly tiché slzy. Tohle je premiéra. Silně se zachvěji nad zběsilým tlukotem mého srdce. Jako kdyby teď v mém těle nezbyl sebemenší kus čehosi, co by mě drželo nad vodou. Jako kdyby teď ode mě všechno uteklo a nechalo mne napospas hluboké vodě, i když to něco vědělo, že neumím plavat, že ihned klesnu ke dnu a utopím se. Mé tělo se začne třást a já si teď uvědomím ten tíživý fakt. Můj velký Tomi pláče a mlčí. Jen sleduje mé oči, do nichž se postupně čerpají koryta řek, aby se pomocí mých slz odplavila na jiné místo, někam do neznáma. Srdce se mi propadne několik metrů pod zem. Cítím, jak mě tíží a tlačí ke dnu. Nemohu se nadechnout. Před očima se mi náhle promítne dlouhá páska filmu. Obrázky po obrázcích jednotlivě promítají mé bytí. To, jak jsem postupně otevřel oči, jak jsem poprvé plakal a poprvé upadl, neboť mě příšerně bolely nohy. Promítá to, jak mě všemožní majitelé, prodavači a lidé osahávali, jak mě panenky s ostatními hračkami pomlouvaly, jak se na mě lidé posměšně dívali. Vidím tam Chica a různé tváře lidí, na něž jsem už úplně zapomněl. Sleduji tam jednu překrásnou tvář. Cítím své pocity, když ke mně chtěla zvednout ruku, ale ucukla a utekla. Stále ji vidím před sebou tak, jako kdyby jí vytesali andělé. Stále cítím podivné šimrání v bříšku, když se na mě zadívá. Stále je ten můj ochránce u mě a stále mě drží za ruku. Stále ho miluji. Tak proč… tak proč ho musím opustit?
Vidím se v těch pásech stále, vidím se, jako panenku, jako kus neživého porcelánu, kterému někdo urazil část tváře. Má tam na ní trhlinu a díru, a i když ji necítí, bolí to maximálně. Hlasitě vzlyknu a schovám si obličej do Tomovy mikiny. Obejmu rukama jeho pas a hlavu položím k jeho nohám. Moje tělo sebou zmítá a já nevím, jak tomu mám zabránit.
Tom pořád mlčí. Jako kdyby neměl jazyk, jen se tiše prsty probírá v mých vlasech. Chvíli nasávám jeho dokonalou vůni. Tu vůni, do které jsem se zamiloval, takovou tu překrásnou vůni, jež chci cítit po zbytek života. Uvědomím si, že já nemám proč plakat. Žít jsem začal teprve s Tomem. On mi ukázal, co to všechno je. Ukázal mi, jak chutná sladká a hořká, jak něco voní a páchne. Bruslili jsme spolu a objímali se. On mě chránil. Poprvé mě políbil. Sevřel v náručí. On byl první, s kým jsem usínal… Jedině s ním jsem ožil. To ostatní před Tomem pro mě byly jen dlouhé etapy bytí, ne život. Uvědomím si, že ač ho velice miluju a on mne, nejsem pro něj dost dobrý. Jsem pouhá hračka, vánoční dárek, kus neznalého porcelánu, kterému nestále musí vysvětlovat, co je tohle a co je tamto, proč je tohle a proč je tak tady tohle. Můj Tomi si zaslouží někoho jiného a mou povinností je odejít… A i když pro mě bytí bez něj bude peklem a utrpením, musím se pokusit přesvědčit aspoň jeho. Musím jej přesvědčit o tom, že mne nemůžu milovat, že já za lásku nestojím. Nemůže se pro mne trápit. On není pro mě.
Otřu si všechny zbytky slz a smutně se na něj zahledím. Jeho tvář uchopím do své a něžně, roztřeseně se nosem otřu o ten jeho, tiše vydechnu.
„Neplakej, lásko,“ šeptnu tiše. „Já za to nestojím, jsem jen kus porcelánu. Nejsem život ani cit, jen pouhá věc… křehký porcelán. Něco, co časem přestane být krásné a moderní, opotřebuje se a zevšední. Hloupá hračka, jež se vyrábí pro to, aby se s ní manipulovalo, pro to, protože se rozbíjí.“
Tom
„Ne! Tak nemluv!“ vzlyknu a zaštkám se. Přitáhnu si jej k sobě a natěsnám si jeho chvějící se tělo na své. Potřebuju jej cítit. Chci vědět, že tady se mnou ještě je, že je z masa a kostí. Odvrátí hlavu na stranu, při každém slově, které řekl, se mu chvěl hlas, v očích jej pálily slzy a on se je snažil potlačit.
„Copak ty mě nemiluješ, Bille?“ zašeptám chraptivě do jeho vlasů. On neumí lhát, pokud mi cokoliv řekne, myslí to upřímně.
„Proč se mě ptáš na takové otázky…“ skloní hlavu k zemi.
„Protože to chci od tebe slyšet.“
„A-a… když řeknu, že tě miluju, budeš milovat i ty mě? A naopak? Když… když řeknu, že tě nemiluju, nebudeš se pro mě trápit a nebudeš mě milovat?“
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
Normálně mi ukápla slzička, chjo…
Teď teprve mi došlo, jak je to celé promyšlené…v náznacích a kdo umí trošku číst mezi řádky, dokáže si lecos domyslet, tak snad domýšlím správně a Bill zůstane Billem způsobem, jaký předpokládám 😀 😀
Panebože.tohle je tak překrásné!!!!!!Normálně brečím,jsem nemožná,ale tenhle díl je tak strašně dojemný a smutný,plný beznaděje,a Bill už to vzdal,jak o sobě na konci mluví…..že je bezcenná věc,hrozné.
Ale čím dál více jsem přesvědčená,že se stane člověkem,když ztratí svoji nevinnost….
[1]: Myslím,že se domýšlíš správně xD!!!!Já jsem to říkala už minule,a teď jsem se v tom ještě utvrdila xD!
ach boze, ne ! To bolo take smutnucke, bola som blizko slz ! 🙁 Tom ho zachranit MUSI ! nesmie sa premenit spät ! 🙁
achjooo
já stále věřim, že Tom to na poslední chvíli dokáže…musí…x)
prosím utěšte mě někdo! Tom Billa zachrání! MUSÍ MUSÍ MUSÍ!!!!!!!!! jinak rozkopu všechno v mém pokoji XD, ale fakt, ať to dopadne dobře
bajinka se snažila číst v řádkách, i přes slzy, které smáčely její tvář… no tak, Tome, říkám ti naposledy, a nemáš moc času na to, abys mu ho tam konečně strčil!:D:D
No musím říct, že během celého tohodle dílu jsem měla mrazení v zádech. Byl hodně smutný… takový beznadějný… ale přece jen – slova toho výrobce panenek mě utvrdila v tom, na co už dýl v souvislosti s touhle nádhernou povídkou myslím 🙂
I když mám tušení, že Lorettka a Sajü si to schválně nechají až na poslední chvíli, takže se o panenku Billího i Tomíka ještě chvilku budeme strachovat 🙂
A jestli moje dedukce nejsou správné… a dopadne to špatně… tak si mě holky nepřejte, už nebude žádná montážka na přání! :)))
aww..taky bulím xD
Ale díl byl tak tak…beznadějný..smutný,,depresivní..x(
♥ Miluju tuto povídku,,,skvost ♥
Já to wěděla! Holt hn připrawí o newinnost a bude. Fellipe zůstane Billem.
Nechávala jsem si tento díl až na dnešek… a vidím, že jsem dobře udělala. Byl to rozhodně jeden z nejkrásnějších a nejdojemnějších dílů v této povídce vůbec…
Musím přiznat, že když jsem četla ten začátek, kdy ten děda Tomovi řekl, že Bill se začíná proměňovat a Tomovi naskočila husí kůže, mě naskočila taky. Dojal mě už jenom ten příběh o Josephin a to, jak ho ten děda vyprávěl. Taky to neměl zrovna nejlehčí, bohužel ale nevěděl, jak si ji udržet u sebe, aniž by se proměnila. Totálně to vyvrcholilo nejspíš v té chvíli, kdy mu ji ten kluk rozbil, to mi ho bylo líto nejvíc.
Rozhodně ale na tom, co řekl při loučení Tomovi, na tom něco bude. Myslela jsem si to už od začátku, že jediné, co by Billa možná opravdu dokázalo udržet, by byla Tomova láska. Byla, bude a musí být. Jiné řešení totiž, jak jsem pochopila, už asi ani neexistuje. A děda měl pravdu. Tom by měl Billovi ukázat vše, vlastně mu ukázal vše, i když se bál, že jeho nevinnost poruší (ten díl byl prostě bomba xD). Teď se ještě ukáže, že to bylo vlastně dobře, že se tenkrát neudržel. Bill by měl poznat všechno. Úplně mě dojaly ty jeho myšlenky na konci, kde se přirovnává k bezvýznamnému porcelánu. Blázínek, kdyby jenom věděl, co všechno pro Toma znamená…
Myslím, že teď už asi není nad čím uvažovat. Teď už je to prostě jenom a jenom na Tomovi a na tom, jak se k tomu postaví a jestli opravdu přijde na ten nejkrásnější způsob, jak zůstat se svou panenkou. Budu mu držet palce a autorkám taky, protože větší skvost než tohle jsem v životě nikdy nezažila. Miluju ho a doufám, že bude i nadále tak krásný, jako doposud. Úžasné, holky xD♥