autor: Lady Kay
Pozoruji Billa rýpajícího se ve špagetách. Vždycky je natočí na vidličku a hned na to je zase setřese zpět na talíř. Vím, že nejsem žádný Jamie Oliver, ale myslel jsem si, že špagety umím uvařit docela obstojně. Mně samotnému to chutná, ale asi je to tím, že jsem proti svým kuchařským výtvorům imunní. Bráška je holt zvyklý na maminčinu kuchyni. Jestli Bill spolkl dvě sousta, je to hodně.
„Jestli ti to nechutná, Billi, tak to nejez…“
Nic, žádné ujišťování, že je to dobrý, ale že nemá hlad. Moje poznámka zůstává bez odezvy. Nabývám dojmu, že je tu jen jeho tělo, ale duch mého bratra bloudí někde jinde, kdesi v jeho vlastní galaxii. Je mi tak blízko, a přitom na míle vzdálený. Je se mnou, ale přitom jsem sám. Vztahy mezi sourozenci jsou komplikované. Čas od času si nemůžou přijít na jméno, nadávají jeden na druhého a hádají se třeba jen kvůli prkotinám, ale na druhou stranu by jeden za druhého dýchali a obětovali se pro sebe. Místo slov toho druhého obejmou a dají mu tím najevo, že jsou tady pro něj. Jedním objetím nebo dotekem dokážou víc než tisíci slov. My dva jsme sice dvojčata, společně jsme rostli v mamčině bříšku, společně jsme spatřili světlo světa, dělali první kroky, říkali první slova, ale dnes, když jsme oba dospělí, jsme jako dva naprosto cizí lidé. Snažím se, fakt se snažím přiblížit se mu, ale bez něj nemám šanci dokázat to.
Až když vstanu od stolu, přitáhnu Billovu pozornost na pár vteřin k mojí osobě. Beze slov a protestů z jeho strany vezmu i jeho talíř. Stejně už mě zase nevnímá a zírá někam na stěnu. Jsem sice bojovník, ale nedokážu říct, kolik sil a odhodlání ještě v mém těle zbývá. Tohle by vydržel totiž málokdo! Není to zrovna příjemný pocit, když vás ignoruje někdo, kdo je středem vašeho vesmíru, za jehož život byste obětovali vlastní, kvůli komu byste se bili se vším a všemi.
Talíře odložím na linku, nemám náladu teď umývat nádobí, nemám totiž náladu vůbec na nic. Než se vrátím za ním, zhluboka se nadechnu. Proč za ním pořád lezu, když o mou přítomnost očividně nestojí? Sám si odpovím. Protože jsi naprostý blbec, Tome, a máš ho rád. Kdyby mi alespoň jednou řekl, že i on má rád mě.
„Billi…“ oslovím ho už na prahu a vrátím se na své místo.
„Hm…“
„Co se stalo?“
„Nic.“ Odpověď jsem znal už předem. Zase mi lže a neznám jediný důvod proč. Něco se stalo, jinak by se nechoval takto. Smál se, on se vesele smál, a teď sedí, mlčí a zase mě ignoruje.
„Přestaň… Proč jsi takový?“
Bill se v mžiku otočí ke mně a zabodne do mě své čokoládové oči. „Jaký? Hm, jaký jsem? Co se ti zase nelíbí?“
Aniž by mi dal příležitost zodpovědět otázky, nadechne se a pokračuje: „Mám se snad smát a křepčit, když se na mě každý dívá jak na mrzáka?! Co to melu… Vždyť já jsem mrzák, mrzák, co je všem na obtíž!“
„Mně nejsi…“
„Ne? Prosím tě, nech toho! Myslíš si, že jsem naprosto tupý a nedochází mi, že bys raději byl s někým jiným než se mnou?“
Billův bojovný postoj přinutí i mě bránit se proti jeho nařčení. Nic z toho, co říká, není pravda.
„Ty, Bille, jsi byl, jsi a budeš vždycky na prvním místě. Nikdo na světě pro mě není důležitější než ty.“
„Mlč! Víš houby, jak mi je, jak se cítím! Jsem ti ukradený, ale to jsem ti byl už předtím. Nikdy jsi za mnou nepřišel jen tak. Vždycky ses přišel jen pochlubit, kterou jsi zase přefiknul! Myslíš si, že mě to zajímalo, ohromovalo?!“
„To není pravda! Chodil jsem za tebou. To tys mě vystrnadil ze svého života, když se objevil on. On nás rozdělil! Neměl jsi ho nikdy potkat! Kdyby se tu neobjevil, byl bys…“ odmlčím se, Bill však pochopí, na co jsem narážel.
„Není to jeho vina!“
„Máš pravdu. Ne, není to jeho vina. Je to totiž moje vina…“
..::Bill::..
Šokovaně hledím na tvář svého dvojčete a nevěřím vlastním uším. To přece nemůže myslet vážně!
„Zklamal jsem, Bille. Měl jsem tě chránit a nedokázal jsem to. Díky mě sedíš na…“ ani to nedořekne, jen mávne rukou směrem ke mně a vstane.
„Věř mi, že kdybych mohl, sedl bych si na něj místo tebe.“
Tom se na mě ani nepodívá a zmizí v kuchyni. Tak tohle jsem podělal, a to doslova! Lížu si vlastní rány, kopu kolem sebe a zraňuji ho. Myslím si, kdoví jak není Tom šťastný a užívá si života, a on se přitom obviňuje ze všeho, co se mi stalo. Když si představím, že s tímhle pocitem žije takovou dobu, že s ním vstává, usíná, že ho pronásleduje na každém kroku… Je mi ze mě špatně! To ses předvedl, Bille, jen co je pravda!
Asi bych za ním měl jít. Jenže mám strach z jeho reakce. Po tom mém výstupu bych se ani nedivil, kdyby mě nechtěl ani vidět. Zachoval jsem se jako největší sobec pod sluncem. Myslel jsem jen na sebe a neohlížel se na to, že i můj bratr je člověk, že i on má city a lze jej zranit. Byl jsem zvyklý, že Tom je vždycky nad věcí, že jej vídám s úsměvem na rtech a nepomyslel jsem, že i jej může něco trápit.
Ani nevím jak, ale ocitnu se v kuchyni, kam přede mnou Tom utekl. Stojí zády ke mně, opřený o linku s hlavou sklopenou. Mé dvojče je mým dílem zkázy. Ničím osobu, již miluji. Každým slovem, které jsem vyslovil, jsem mu zasadil ránu do srdce.
„Tomi…“ šeptnu bojácně.
„Co chceš?“ Tomův hlas zní unaveně a ztrápeně. Zasloužil bych jednu pořádnou přes hubu. V hlavě si narychlo snažím uspořádat slova, abych tím, co řeknu, nezranil jeho duši ještě víc, pokud je to vůbec možné.
„Mohl bys mi odpustit? Já… Choval jsem se jako idiot… Nechtěl jsem tohle… ublížit ti… Mrzí mě to.“
Tom se ke mně otočí, na jeho tvářích jsou jasně viditelné stopy po slzách. Slzách způsobených mnou, nikým jiným. I já jsem pro něj ronil slzy, ale nikdy mi je Tom nezpůsobil vědomě. Já jemu však ano…
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč to zašlo až sem? Proč jsme to dovolili? Proč jsme to nezastavili?“
Na jeho otázky nemám odpovědi. Společně jsme mezi námi stavěli zeď, která sílila a rostla do výšky. Je nejvyšší čas tu proklatou zeď zbourat a přes trosky udělat krok k tomu druhému.
„Snažím se, Bille. Tak moc se snažím přiblížit se ti, ale ty…“
„Odháním tě od sebe, protože…“
„Protože?“ No teď jsem si pomohl. Tom čeká na vysvětlení a já nemůžu najít jediný důvod, kterým bych mu nějak objasnil, proč ho od sebe odstrkuji.
„Pravdu, nic jiného nechci. Prostě mi řekni, proč mi nedovoluješ přiblížit se ti.“
Pravdu, pravdu… Ani za nic! Zatloukat, Bille, zatloukat. Nemůžeš mu, i kdybys tisíckrát chtěl, začít vyznávat lásku. Vzpamatuj se, nejsi v romantickém filmu, Tom ti pak nepadne kolem krku a nebudete žít šťastně až do smrti. Tohle je realita, i když zatraceně hnusná realita.
„Nejde to…“
„Co nejde?“
„Tome, nechci ti lhát, ale pravdu říct nemůžu.“
„Bille, ale takhle se nikam nedostaneme, proboha! Ty máš z nějakého důvodu strach z mojí blízkosti. Pokaždé, když se k tobě přiblížím a pokusím se tě dotknout, zpanikaříš. To se ti hnusím nebo proč?“
„Ne!“
„Tak proč?“
„Tomi, netlač na mě.“
Mlčím, už neřeknu ani slovo, jinak se nakonec prokecnu. Tom si hlasitě povzdechne, upře na mě svůj pohled, ale konečně se zase nepatrně pousměje.
„Dobře, nebudu naléhat, ale ty mi slíbíš, že mi to jednou řekneš, hm?“
To určitě a ztratím ho nadobro. Ale slíbit to můžu. Doufejme, že na to časem zapomene. Slabě přikývnu a opětuji úsměv, který mi bratr věnoval. Tom přešlápne na místě a pomaličku vykročí ke mně. Klekne si těsně před vozík a dívá se do mých očí. Možná právě pod vlivem jejich pohledu roztáhnu ruce a nechám se pomalu obejmout. Objetí je zpočátku slabé, ale jakmile opřu hlavu o jeho rameno a sevřu mezi prsty látku trička, stisk zesílí. Točí se mi hlava, všechny moje smysly jsou omámeny vůni Toma. Žádná květina nevoní tak jako on. Nejraději bych zůstal v jeho objetí po zbytek života. Tomovy paže jsou ochranná křídla, on mým andělem. Pouze s ním mám pocit naprostého bezpečí. Zároveň se ale mé srdce drolí na tisíce střípků, jež pouze opětovaná láska může slepit dohromady. Trpím a zároveň jsem bezmezně šťastný.
Tom se ode mě odtáhne, ale jeho dlaně nadále nepřestávají svírat mé štíhlé paže. Je perfektní, každý rys jeho obličeje, gesto či pohyb, je dokonalý, není na něm jediná chybička, nic, co by se mi nelíbilo. Pár hnědých očí se vpíjí do těch mých, tolik podobných jeho, a přesto tak jiných, tonu v jeho pohledu. Ústa s plnými rty se na mě zářivě usmívají, tenhle úsměv mi nikdo nemůže vzít, patří jen mně. Kolem mě neexistuje nic, jsme tu jen my dva, já a Tom. Teď… Tady… Napořád…
„Tome, já tě…“
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Určo mu to nedořekne!!! Krásnej dílek….. Bille jen seber odvahu… Tom je na tom stejně… x)
Jasně,že to neřekne,bohužel!Krásná povídka a krásný dílek,moc se mi líbí,jak ho Bill od sebe odstrkuje a zároveň miluje…Obyjsou tady úžasnými postavami!
….miluju xD moc hezký doufam že mu to řekne
tak buď to řeke, což si myslím není tak pravděpodobné, nebo teď plácne hloupost…
Já Billa chápu. Myslí to jen dobře, pro Toma dobro. Prostě ho štve, že mu musí pomáhat a on sám to neudělá. Že by byl rád, kdyby ho nemusel prosit o něco nebo tak. Víš, jak to myslím, Humanoidíčku, že? :-** Ale když to člověk řekne, vždycky to vyzní blbě. Připadáš si už pak sám tak blbě jak sobec a protivně. Jo, tyjo. To je tak pravdivý tohle. A Toma mi je líto. Je tak hodný. Taky chci mít brášku jak jeho. No, to víš už taky. A beztak mu to neřekne a zakecá to. Hezký 😉
tahle povídka je prostě dokonaá celá
Tak konec jsem probrečela.