Love in heart 2.

autor: Cera

Cera

Minuta po minutě, hodina po hodině, den po dni. Čas utíkal, a přesto se neskonale vlekl. Bill Kaulitz hrál jednu ze svých nejtěžších rolí. Roli člověka, jenž musel předstírat smích, když mu po tváři stékaly slzy. Předstírat štěstí, když jeho mysl kalil smutek. Předstírat chuť do života, i když z něj již vyprchal… Avšak tato pomyslná maska spadla pokaždé, jakmile vstoupil do svého pokoje a s pláčem se svalil na postel a nechával si jím hojit všechny rány na jeho zatracené duši, tak čisté jako pírko z andělských perutí, a zároveň poskvrněné nevyřčenými hříchy, rovnající se zplozencům pekla. Zastřeným pohledem pozoroval zatažené žaluzie a přemáhal palčivé nutkání je roztrhat. Zničit mříže zlaté klece a vylétnout na svobodu. Ovšem jak dlouho může ptáček žít, když hned vedle klece číhá kočka?

Ztratil, ztratil sám sebe. Stal se otrokem, jemuž není dopřáno volnosti. Otrokem svých vlastních potřeb, pomáhajících mu přežít…

~ Love in Heart~

Tom seděl u stolu a poslouchal ticho plné skrytého zoufalství, rodícího se ve dvou zlomených srdcích. Ne, nenacházel se v domě sám, přebývala tu ještě jedna osoba. Jenomže ta místnostmi procházela jako pouhý stín. Přelud, jenž se kdykoli rozplyne pouhým mávnutím kouzelného proutku. Jenom málokdo si dokázal všimnout její přítomnosti. Jeho milovaný bráška se i přes chlapcovy prosby a naléhání uzavíral do svého pokoje a nikomu nedovoloval, aby ho svou návštěvou vytrhl z oné samoty, do níž se dobrovolně nechal uvrhnout.

Jediné chvíle, které s ním v posledních dnech mohl trávit, byly ve škole anebo s kluky ve zkušebně… Chyběly mu ty okamžiky, kdy spolu sedávali na gauči a komentovali všechny ty reklamy, které vás ujišťovaly, že zrovna jejich prací prášek je nejlepší. Chyběly mu jejich bláznivé rozhovory, škádlení… bratrův smích.

Víkendy vždycky trávili společně. Snažili si tak alespoň trochu vynahradit těch pět pracovních dnů, kdy se pouze „míjeli mezi dveřmi“ obtěžkáni vlastními starostmi. Jenomže časy se změnily, jeho bráška se změnil. To, co bylo, už není. Zmizelo to. Jejich pouta se roztříštila na tisíce malých kousíčků a nebyl zde nikdo, kdo by je všechny posbíral a znovu složil dohromady. Víra, kterou do sebe navzájem vkládali, pocit, že se mohou tomu druhému svěřit, byla nenávratně pryč.

Tom si tolik přál vědět, co je teď jinak. Co udělal nebo dělá špatně. Čím si zasloužil bratrovu lhostejnost, jež se mezi nimi vznášela jako neviditelný mlžný opar ležící nad jezerem.

Ve svých dlaních svíral váhy a ty se nakláněly k jedné nebo druhé straně, avšak nikdy nestály v rovině. Nese na tom vinu? Opravdu se Bill změnil kvůli němu? Tomu, jak se chová? Užívá si popularity? Nebo si to jen namlouvá, aby měl alespoň nějaké vysvětlení?

Podobné myšlenky ho v poslední době napadaly často a jeho bratr mu je nikterak nepotvrdil a ani nevyvrátil. Byť jen sebemenším náznakem.

Nebylo nikoho, s kým by se o tom mohl poradit. Nebylo člověka, jemuž by Bill důvěřoval natolik, aby se mu dokázal svěřit. Nebo snad ano?

Myšlenka mu proletěla hlavou rychlostí šípu a účinně zasáhla svůj cíl. Stačilo vytočit staré, skoro zapomenuté telefonní číslo…

~ Love in Heart~

Abigail opatrně vystoupala schody do prvního podlaží a stanula přede dveřmi. Tak známými a přesto náhle tak cizími. Najednou nevěděla, jak dál. Ta jistota, se kterou vždy vkročila do hlubin Billova pokoje, se rozplynula v prach a nezbylo po ní jediné smítko. Jako by ty vzpomínky někdo vyrval z jejího srdce a zahrabal je někam hodně hluboko. Jako by se za tou stěnou nenacházel její nejlepší přítel, ale někdo neznámý. Jako by stála opět na začátku, a zároveň na konci.

Jemně zaklepala na dveře. Rukou spočinula na chladném kovu, jenž jí náhle pálil jako rozžhavená ocel, a vyčkávala, až jí bude povolen vstup, i když věděla, že se toho nejspíše nedočká. Možná to byl jen poslední záchranný pás, který alespoň na setinu chvíle mohl oddálit to setkání… Bála se toho, co uvidí. Že všechny ty neblahé pocity, že i když se Bill snažil chovat jako dřív, je něco jinak, špatně. Že to, co jim s Tomem dělá starosti, není pouze dočasné Billovo poblouznění, možná protest vůči něčemu či někomu, nebo ještě lépe – pouhý výplod jejich fantazie, jak si doposud slepě nalhávala.

Tom do ní vkládal veškeré své naděje… Musela se odhodlat, překonat svůj strach, pro sebe, pro Toma… pro Billa. Ještě naposledy se zhluboka nadechla a udělala onen jeden pověstný krok vpřed a vstoupila do chlapcova pokoje.

Neubránila se vteřině úleku. Paprsky zapadajícího slunce, jež by si nyní měly pohrávat s oranžově zbarvenými stěnami a rozzářit celou místnost oslnivým světlem, byly uvězněny zataženými žaluziemi a ani jeden z nich nedokázal proklouznout přes jejich černou clonu.

Jen matně dokázala rozeznat siluetu postavy, jež na ni upřela své čokoládové oči.

„Abigail, co tu děláš?“ zašeptal, posadil se na postel a rozsvitl lampičku na nočním stolku. Dívka si pravou rukou zakryla obličej, chráníc se před tím náhlým přívalem světla. Když si její oči přivykly, odtáhla ruku, a konečně se podívala do chlapcovy alabastrové tváře. V jeho hlase se doráželo překvapení, ale i něco víc – nejistota a… nechuť? Rychle tu nepříjemnou myšlenku však zahnala, muselo se jí jenom něco zdát.

„Šla jsem náhodou okolo a říkala jsem si, že se stavím.“ Pousmála se na něj. Její prsty si samovolně našly cestu k neposednému pramenu vlasů a zastrčila si ho za ucho. Nevěděla, proč je najednou tak nervózní… Aby to alespoň částečně zamaskovala, došla k oknu: „Proč tu máš takovou tmu? Venku svítí slunce a ty tu namísto toho radši máš rozsvícenou lampičku. Copak ti nikdo neřekl, že by se mělo šetřit elektrickou energií?“

Chtěla opatrně žaluzie vytáhnout, ale zarazil jí hlasitý výkřik: „NE!“ Spolu s ním zjistila, že její nataženou ruku pevně svírají Billovy prsty. Takovou agresivitu u něj ještě nezažila. Vyděšeně zvedla hlavu a pohlédla chlapci do tváře. V jeho hnědých očích na okamžik zahlédla něco jako zlost, ovšem ať už to bylo cokoli, zmizelo to stejně rychle jako se to objevilo.

Povolil sevření a vystrašeně se podíval na svou dlaň, jako by ji viděl poprvé v životě. „Promiň,“ špitl přiškrceným hlasem, pár kroků od ní ustoupil a odvrátil se. V očích se mu zatřpytily slzy. Vyděsil ji, svou nejlepší kamarádku…Copak to nikdy neskončí? Dívčiny oči se mu vpíjely do mysli. Nejdříve Tom a teď i ona. Proč jim musí tak ubližovat?

Abigail pohlédla zpátky na své zápěstí. Na bledé kůži byl vidět jasný obrys Billových prstů. Zmocnilo se jí nutkání utéct, avšak něco jí v tom bránilo. Staré přátelství. Přistoupila k černovlasému chlapci a otočila ho čelem k sobě. Po bělostných lících mu stékaly hořké slzy, ani se je nesnažil skrýt. Opatrně se s ním posadila na postel a pevně ho objala. Bill si opřel hlavu o její rameno. Abigail s ním pomalu pohupovala ze strany na stranu, hladila ho po vlasech a potichu mu broukala tichou píseň beze slov, jako starostlivá matka utěšující své plačící dítě. Jako kdyby se společně vrátili časem do dob, kdy ještě neexistovala žádná skupina Tokio Hotel, ale jen jeden velký sen. Do dob, kdy Bill Kaulitz musel snášet všechna příkoří svých nepřátel a ona mu pak mokrým kapesníkem smývala slzy a někdy i zaschlou krev.

„Bille, co se děje?“ zašeptala mu něžně do vlasů a pohlédla mu do hnědých očí. „Mně to můžeš říct.“

„Nemůžu.“ Zakroutil odmítavě hlavou a sklonil obličej, aby skryl slzu, jež se i přese všechna jeho snažení dostala z pod chlapcových přivřených víček a stékala mu opuštěně po líci, nechávajíc za sebou černou linku z rozmazaných líčidel. Unášela s sebou bolest jedné ztracené duše.

„Proč?“ Otázka se v tichu odrážela ode stěn a vracela se k Billovi v ozvěně snad ještě hlasitěji než původně. Bušila mu do spánků a on ji nedokázal vyhnat z mysli. Tak jednoduchá, a přitom její plné zodpovězení tak složité…

„Nepochopila bys to. Nikdo to nechápe…“ odvětil nakonec ještě pevněji se ke své kamarádce přitiskl. Jako by se bál, že se mu rozplyne mezi prsty.

Abigail mu to nevyvracela. Najednou měla pocit, že na to není vhodná chvíle. Jen seděla a nechala si smáčet mikinu slzami padlého anděla, kterého svírala v náručí. Potřeboval cítit něčí blízkost, něčí lásku…

Nevěděla, jak dlouho seděli obklopeni tmou, jak dlouho poslouchala příběh němého zoufalství… Nevěděla, jak dlouho mlčeli. Už si skoro myslela, že jí černovlasý chlapec usnul na rameni, když ticho v místnosti náhle prolomil jeho zasněný, zastřený šepot: „Slunce… je tak nádherné… Jeho zlaté paprsky tě hladí po tváři a vypráví o rozkvetlých květinách v zahradách a loukách, štěňatech batolících se ke své matce, dětech hrajících si na chodníku před domem. O jejich úsměvech. O životě, jenž se kolem tebe rozprostírá, o všech krásách, kterých sis doposud nestačil všimnout, anebo jsi jim nepřikládal dost velkou pozornost na to, aby ti ulpěly v mysli a tys je nezapomněl… A pak… když večer zapadá za obzor a snoubí se s krajinou… Plane v jednom ohni a ty se bojíš, aby neuhasl, když se odráží v klidné hladině jezera. Ve chvíli, kdy zmizí, s tebou něco odejde. Štěstí. A aby jsi ho získal zpět, nezbude ti nic jiného než čekat, až se rozední, a slunce se po chladné noci vyhoupne opět na modrou oblohu z pohodlí růžových mráčků…“ Hlas se mu zadrhl. Příval slz, jenž předtím pozvolna ustával, se spustil nanovo a tentokrát s mnohem větší vehementností.

Odtáhl se od nic nechápající, zmatené Abigail a postavil se k oknu, zády k ní, a zadíval se jakoby směrem ven. Bezděky sáhl po jedné z žaluzií, ale zase ji sklesle stáhl dolů. Vzpomínal na uplynulých šestnáct let – zvláště na prázdniny. Před obličejem se mu zjevovalo tisíce tváří, ale to jediné, na co si chtěl vzpomenout – teplo slunečních paprsků – si nedokázal vybavit. Sice o nich mluvil, ale byla to jen prázdná slova, vysněná při osamělých nočních procházkách.

„Běž pryč.“ Neznělo to jako rozkaz, ale prosba, a Abigail neměla to srdce ji neuposlechnout. I když částečně věděla, že dělá chybu, když odchází a nevyzvídá, na druhou stranu ji něco nutilo ho opustit. Nerozuměla tomu. Potichu vstala a ještě se na něj naposledy otočila mezi dveřmi, doufajíc, že ji zastaví, avšak marně. Se sklopenou hlavou vyšla z místnosti a s tichým klapnutím za sebou zavřela, nechávajíc Billa samotného.

Sestoupila do kuchyně, kde se setkala s Tomovým nedočkavým pohledem. Ovšem stačilo jedno skoro nezřetelné zavrtění hlavou a ten výraz pohasl a on se ponořil opět do svých myšlenek. Ani ji nedoprovodil k východu…

Když vyšla před dům, zjistila, že už je hluboká noc a na obloze svítí hvězdy jako miliony rozsypaných démantů. Vykročila směrem k domovu a v hlavě si neustále přehrávala Billův popis slunce. Vyznívalo to skoro jako by opovrhoval měsícem… Ale proč? Vždyť svět za jeho vlády je tak kouzelný… tak tajemný, pln skrytých nebezpečí…

Bill po Abigailině odchodu letmo pohlédl na hodinky. S trpkostí zjistil, že je něco kolem jedenácté. Otevíralo se před ním několik dalších zdlouhavých hodin bdělosti, bez šance na byť kratičký spánek.

Už automaticky vytáhl žaluzie a podíval se na vyjasněnou oblohu. Bylo bezvětří. Zhluboka se nadechl. Cítil, jak se mu již nyní bystřejší smysly v jedné tisícině sekundy zdokonalily a povznesly nad ty lidské. Dokázal zřetelně rozeznat i sebemenší pohyb, tiché kočičí našlapování na střechách vnímal jako klepání kladivem, cítil tisíce vůní a postupně je rozděloval do skupin a určoval jejich původ a majitele… Možná si však až příliš pozdě všimnul oné vyprahlosti v ústech… a to mohlo znamenat pouze jediné…

Abigail… poslal ji domů… S úlekem si uvědomil, co způsobil.

Útroby mu stáhl nepředstavitelný strach. Strach o nejlepší kamarádku. O osobu, které jako jedné z mála důvěřoval…

Aniž by si pořádně uvědomoval, co dělá, vyskočil z okna a rozběhl se do ztemnělých uliček města, nedávajíc dostatečnou pozornost tomu, že seskočil z dvoumetrové výšky, dopadl na špičky a vyváznul bez zranění.

Jak… Jak jen mohl zapomenout?

Byl JEHO čas… JEJICH čas…

Byl čas lovu…