autor: Elis
Chlapec s černými vlasy se usadil do pohodlné židle a zahleděl se přes tabuli skla do dálky. Nevnímal však žádné dění venku. Nezaznamenal sebemenší pohyb.
* * *
Kolik lidí se asi zamýšlí tak jako já? Kolik lidí se zastaví, ustane v nekonečném kolotoči života a snaží se jej pochopit, pochopit jeho složitost nebo alespoň část z něj? A kolik lidí si dokáže přiznat, že nejsme bezchybní? Každý z nás stále někam spěchá a nemá čas myslet na takové věci, mnohdy nedokáže myslet ani na nic jiného, než na sebe.
Teď už si uvědomuji jednu důležitou věc. Člověk, dokonalý člověk neexistuje. Snad jen v našich představách a snech. Jen tam se věci zdají být jiné, jiné než doopravdy jsou. Nechci tvrdit, že já ve svém věku toho vím víc, než lidé kolem mě. Nevím. Nevím ještě hodně. Jenže právě tohle si někteří nechtějí připustit. To je ta chyba. Ale ne jediná. Je jich tolik jako hvězd na nebi. Nekonečně mnoho. Tak jako má každý svou hvězdu, má stejně tak i svou chybu. Nemyslím tím vadu na kráse, vadu fyzickou, ale tu uvnitř. Uvnitř jedné či oné osoby se skrývá pomyslný malý ďáblík, jenž se snaží dostat na povrch. Záleží jen na nás, jestli mu to dovolíme. Jestli těm okolo nás předvedeme toho malého ďáblíka, nebo se nám jej podaří uchovat v hloubi duše. Je to těžké a přiznávám, mnohokrát bylo to stvoření silnější a dosáhlo svého.
Ovšem človíček není všemocný. Ani já ne. A to je dobře. Kdyby se všichni utápěli svou dokonalostí, nemysleli by na druhé a na důsledky, jež by mohly jejich činy vyvolat. I to se bohužel stává už teď. Avšak i tím lidé poznávají sami sebe. A také ostatní. Spravedlnost, jako taková, není. A myslet si, že někdo z nás má právo rozhodovat o jiných, je pošetilé. Jenže nikdo jiný to neudělá. Jen my máme zodpovědnost za své činy. To, co uděláme, se může později vrátit a nepříjemně zasáhnout nejen nás, ale i ostatní. Proto musíme být opatrní a raději zvážit svá rozhodnutí. Naše přesvědčení nejsou vždy správná a prosadit je za každou cenu není správné řešení.
Naše povahy, chování, naše osobnost se už nezmění. Každý je takový, jaký je, a tím už zůstane. Nikdo s tím nic nenadělá. Člověk je složitá bytost s klady i zápory. Ať si namlouváme cokoli, skutečnost zůstane stejná. A chyby nás všech mohou někdy pomoci druhým naleznout správnou cestu, aby se nezmýlili stejně jako my. Aby byli zase o něco moudřejší, rozhlédli se kolem sebe a spatřili ty, kteří stejně jako před chvílí oni tápali ve tmě. Najít východ si už musí každý sám.
* * *
Bill konečně přestal zírat z okna. Přemýšlení už bylo dost. Jeho oči spočinuly na předmětu. Předmětu, díky němuž byl čím dál víc zmatenější. Jak se má rozhodnout? Co když zvolí špatně? Udělá chybu, když odpoví na dopis? Dopis, který byl přiložen k onomu předmětu, jenž mu teď ležel na stole. Nádherná rudá růže v něm vyvolávala nepřekonatelně krásný, zároveň však nejistý pocit.
Rozevřel obálku a již podruhé z ní vyndal papír. Četl jej pořád dokola. Vzkaz, který mu zanechal bratr na stole, než se vydal někam ven…
Bille. Já vím, že cítíš to stejné, co já. Prostě to vím. Vycítil jsem to už na tom večírku minulý týden. Nedokážu říct, co přesně se tam stalo. A rozhodně za to nemůže alkohol. Bráško, řekni mi, že se nemýlím. Řekni mi, že mě taky miluješ. Tak moc to chci slyšet. Od tebe. Od nikoho jiného. Nechci se mýlit. Prosím tě, řekni, že se nemýlím. Rozervalo by mi to srdce na kusy. Jen při myšlence na tebe, na to, že nejsem s tebou, krvácím. Je to špatné. Kdyby se to někdo dozvěděl… Miluju tě. Jsi část mé duše. Celé mé srdce patří tobě. Proto doufám v jediné… Že stejně jako já bez tebe, tak i ty beze mne nedokážeš žít, dýchat… Já… nechtěl bych tě ztratit jako bratra, kdybys mě… Bille, odpověz mi… Já vím, že jsem slaboch. Nedokážu ti to říct do očí. Proto ti to chci alespoň napsat. Nemám jistotu, že ty… Bille, přijď dnes večer tam do parku, však ty víš… V osm budu čekat… Doufám v jediné, že mi řekneš…
* * *
„Miluju tě, Tome.“
Chlapec v tak volném oblečení, že by se tam vešla ještě jedna osoba, se nevěřícně otočil. Za ním stál pod starou lípou, u níž si jako malí hrávali, jeho bratr. V ruce svíral rudou růži.
Ale to už se Tomovy lačné rty, toužící tak dlouho po jediném, přitiskly na ty jeho. Růže pomalu dopadla na zem. Svůj úkol splnila…
autor: Elis
betaread: Janule
Bylo to krásné, začátek i k zamyšlení. Moc se ti to povedlo, myslím, že máš skvělý styl psaní:-)
Nádherné. Nemám slov.
Moc se mi to líbilo!!!!
Pěkné. :o) Menší úvaha na úvod a potom něžný šťastný konec. Bylo to zajímavě pojaté, a i když krátké, řečeno bylo všechno a nic tomu nechybělo.
Musím se přiznat, že od tebe jsem přečetla první věc a je to určitě škoda, pokud se jich tu od tebe dá najít víc a jsou srovnatelně dobré. Hned se asi po tobě půjdu mrknout. ;o)
wow….vážně moc krásně napsaný…x)
Moc krásná povídka…
Ta růže je vážně nádherná, stejně jako tvoje kratičká povídka… rudé růže miluju 🙂