Tattoo 12.

Cesta k babičce proběhla kupodivu bez hádky. Vlastně, v autě bylo naprosto mrtvé ticho, a když jsem občas kouknul na mamku, svírala volant pevněji, než bylo nezbytně nutné. Řekl bych, že za těch téměř pětačtyřicet minut, než zastavila na příjezdové cestě vedoucí k domu naší babi, už měla prsty na rukou v úplné křeči, ale kamenný obličej neprozrazoval žádné nepohodlí, ani jinou emoci. Mamka se prostě stáhla do sebe a odmítala komunikovat se svým okolím.

S batohem v ruce jsem si rychle odepnul bezpečnostní pás a vyběhl z auta. Najednou jsem měl pocit, jako bych se měl zalknout. Věděl jsem, že mě toho čeká dneska ještě hodně. Babi byla dost všímavá, takže jí určitě neujde, že se něco dělo. Můj coming out pokračoval. V hlavě jsem měl podivně vymeteno, nedařilo se mi připravit si jakákoliv slova, se kterými bych před babičku mohl předstoupit. Naprosto jsem netušil, jak bude reagovat. Taťka mi neřekl, jak se na Nathaniela dívala jeho vlastní mamka. Navíc babička Janni o svého syna přišla, takže jsem mohl jenom očekávat, že bude mít stejný postoj jako moje mamka.

„Zazvoníš už?“ Simone se zastavila těsně vedle mě a netrpělivě kývla bradou na domovní zvonek, protože sama měla plné ruce. Nemělo cenu cokoliv oddalovat. Zazvonil jsem a z útrob dvoupodlažního domečku se světle modrou fasádou a bílými okny se ozval zběsilý štěkot. Pumbi. Malý, z mého pohledu lehce vykrmený buldoček nadšeně oznamoval své paničce návštěvu.

„Bille-“ ať už chtěla mamka říct cokoliv, byla přerušená otevírajícími se dveřmi, ve kterých se šťastně usmívala babička Janni. Ani jsem se nestihl nadechnout k pozdravu a už jsem byl pevně zamotaný v jejím milujícím objetí. Jako jediný vnuk jsem byl zvyklý na vše, co s tímhle postem souviselo. Přehnaná láska, pozornost, rozmazlování, a zároveň vysoké nároky, protože nebyl nikdo jiný, kdo by je mohl naplnit.

„Miláčku, konečně jste tady. Už jsem si říkala, že vám zavolám, kde jste. Pojďte dál. Bille, jsem tak ráda, že už si na obličej nepatláš make-up. Takhle ti to sluší mnohem víc. Nechápu, proč své krásné, jemné rysy maskuješ všema těma šminkama. Simone, já se opravdu divím, že mu to dovolíš.“ Popadla mě za ramena a odváděla si mě do kuchyně, odkud se linula příjemná, nasládlá vůně a já věděl, že mě tam čekají mé milované vafle s tunou šlehačky a sladkým ovocem nahoře.

„Mami, víš, že s ním není řeč.“ Chodbou se nesl těžký povzdech. „Ovšem make-up je to nejmenší zlo, se kterým teď bojujeme.“ Poslední slova si už mamka spíše řekla pro sebe a s pohledem plným výčitek se otočila ke schodišti vedoucímu do patra, aby si odnesla tašku do pokoje pro hosty a převlékla se do domácího. Měla ráda své pohodlí a to jí těsné džíny určitě neposkytovaly. Já bych se měl taky převléct do domácího, ale vzhledem k tomu, že jsem dneska nesnídal a vafle voněly více než lákavě, okamžitě jsem se vrhnul na jejich likvidaci.

„Dáš si k tomu kakao? Nebo bílou kávu?“ Aniž by si babi počkala na odpověď, pustila se do přípravy kakaa. Věděla, jak ho mám rád a navíc se říká, že je cukr dobrý na nervy. To se mohlo hodit vždycky. Během chvilky, kdy já jsem stihl lehce nevychovaně spořádat dvě vafle, přede mně postavila velký hrnek lahodně vonícího kakaa. Povzbudivě se na mě usmála a sama si sedla naproti mně s hrníčkem kávy v ruce.

„Tak fajn, řekneš mi teď, co se děje?“ Babi se tvářila naprosto nevinně, ale mně téměř zaskočilo. „Promiň… napij se kakaa.“ Najednou mě chuť na jídlo naprosto přešla, takže jsem od sebe kousek poodsunul talíř s nedojedenými vaflemi a své ruce jsem zaměstnal hrníčkem stojícím přede mnou. „Něco se stalo, že? A jak znám Simone, z ní nedostanu ani slovo. Takže, copak je? Nějaké problémy v práci? Nebo doma? Jste všichni v pořádku?“ Neptala se proto, že by byla zvědavá. Bylo na ní vidět, že má opravdový zájem a zároveň obavy. Neviděla ráda, když se ti, které měla ráda, trápili.

Zadíval jsem se na babiččin obličej plný lehkých i hlubších vrásek a prošedivělé vlasy zastřižené po ramena, které měla po stranách zachycené černými vlásenkami, aby jí nepřekážely v obličeji. Její oči, stejně tmavě hnědé jako byly i moje, na mě poklidně hleděly a já měl najednou pocit, že mi vidí až na samé dno duše. Divím se, že se mi před ní tak dlouho dařilo skrýt svou orientaci. Ale teď byl nejvyšší čas vyjít s pravdou ven.

Nad hlavou jsem slyšel tlumené kroky, jak se mamka pohybovala po pokoji a vybalovala si věci. Působilo to lehce nevychovaně, že se ani pořádně nepřivítala, ale já vědět, že pravým důvodem byla její snaha uklidnit se, aby mohla sejít dolů a vypadat spokojeně a šťastně jako pokaždé, když jsme tady na návštěvě. Jako by ji babička neměla naprosto přečtenou.

„Ať už je to cokoliv, co máš na srdci, věř mi, nebude to tak zlé, jak ti to teď přijde.“ Babi Janni se na mě povzbudivě usmála, a tak jsem se zhluboka nadechla a prostě to ze sebe vysypal najednou.

„Jsem gay a našel jsem si přítele.“ S pohledem zabořeným v mléčné pěně, líně se pohybující na hladině kakaa, jsem čekal na babiččin verdikt. Když mi přišlo ticho mezi námi až moc dlouhé, odvážil jsem se zvednout pohled. Babi Janni si mě zkoumavě prohlížela a já hledal v jejím výrazu stopy zloby, strachu nebo nechuti. Ovšem jediné, na to jsem narazil, byly stopy smutku a až neskutečný příval vřelosti. Nezlobila se na mě a nevypadalo to ani, že bych se stal po svém přiznání tím největším zklamáním.

„Takže takhle to je? Předpokládám, že rodiče už to ví, proto je Simone jako v křeči. Mluvili s tebou?“ Osvobodila jednu ruku z držení hrníčku a natáhla ji po stole směrem ke mně. Ani jsem nad tím moc neuvažoval a sevřel jsem její prsty do své třesoucí se dlaně. Až ve chvíli, kdy mi můj stisk opětovala, jsem pochopil, jak moc jsem potřeboval cítit, že někdo stojí při mně. Slabě jsem přikývl na souhlas. Ano, mluvili, vlastně mluvil jenom taťka. „Takže o Nathanielovi víš. A víš taky, co se mu stalo. Tys říkal, že máš přítele? Takže ti nejspíš došlo, proč se Simone takhle chová.“ Babička pustila mou ruku, vstala od stolu a přešla celou kuchyň k oknu vedoucímu do zahrady. „Ten tvůj přítel? Je to někdo ze školy?“

Na malý okamžik jsem pocítil touhu mít alespoň malý prostor ke lhaní, i když by to ode mě nebylo hezké, ale bohužel nebyl žádný způsob říct cokoliv jiného, než… „Ne, ze školy není. Vlastně je starší než já.“ Zašeptal jsem tiše, ale podle pohledu, kterým po mně babička bleskla, jsem věděl, že mě slyšela.

„Jak moc starší? Rok, dva… deset?“ Její náhle strnulý postoj prozrazoval, jak moc se bála odpovědi.

„Osm.“ Ticho v kuchyni se opět prodlužovalo a nad námi bylo slyšet tlumené zavření dveří. Mamka se chystala jít dolů. „Tom. Můj přítel se jmenuje Tom a ano, je o osm let starší. A je to tatér. Není to žádný kriminální živel. A já bych si přál, aby ho konečně takhle všichni přestali vnímat. Zatím ho totiž všichni odsoudili dřív, než mu dali jakoukoliv šanci ho poznat blíže.“ Potlačil jsem veškerou zlost, kterou ve mně neustálé obhajování mého přítele vyvolávalo, a snažil se mírnit naléhavost, mísící se se zoufalstvím. Babička si nezasloužila můj výbuch vzteku.

„Mamka mu moc šancí asi nedala, co?“ Slova, která ke mně dolehla, mě překvapila. Čekal jsem výbuch hněvu, nebo snahu přesvědčit mě, abych si uvědomil, jak špatný pro mě může Tom být, ale nezdálo se, že by babička měla v plánu se mnou cloumat, abych prozřel.

„Ne, to fakt ne.“ Smutně jsem se pousmál a babi mi můj nejistý úsměv vrátila.

V tu chvíli se k nám připojila i mamka a narušila celou atmosféru, která v kuchyni do té chvíle panovala. Nejspíš si toho nebyla ani vědoma, protože se pustila do rozhovoru o tom, jak Gordon musel opět v práci dodělávat nějaké papíry za nováčka, který byl naprosto neschopný, a že se tím naprosto pokazily jejich plány na víkendovou návštěvu u babičky. Po její špatné náladě nebylo ani památky, prostě dělala, že problém jménem Tom neexistuje a hotovo.

Já se rozhodl, že je nejvyšší čas vyklidit bojovou zónu, a tak jsem vyběhl i s batohem do svého pokoje, ve kterém jsem pokaždé přespával, když jsme tady byli. Vždycky jsem si myslel, že to byl pokoj pro hosty, ale teď, když jsem se usadil na postel, mi to došlo. Musel to být Nathanielův pokoj. Zkoumavým pohledem jsem hodnotil každý kus nábytku v pokoji, ale nic z toho, co jsem viděl, nemohlo patřit klukovi sotva staršímu, než jsem já teď. Řekl bych, že v domě není nic, co by mohlo matčina bratra připomínat. Najednou mi z toho bylo smutno. Jak moc musí člověk zklamat své milované, aby předstírali, že nikdy nebyl? A jak moc to člověka musí bolet, aby předstíral, že jeho dítě nikdy neexistovalo?

Venku se prodralo sluníčko a jeho hřejivé paprsky naprosto nekorespondovaly s mou náladou. Proč sakra nemůže pršet, když se cítí člověk tak na hovno? Proč mi příroda nedopřeje hromy a blesky, když to bylo to jediné, co bych ocenil? Mít kolem sebe hluk a chaos a ne mírumilovné teplo, které nutí venku prozpěvovat ptáky a všechnu ostatní havěť. Tak bych nemusel tak ostře vnímat to, s jakou chutí do života a s jakou radostí z každého nadechnutí musí soupeřit moje deprese, do které jsem se pomaličku propadal.

Neviděl jsem žádný způsob, jak rodiče přimět alespoň se pokusit dát Tomovi šanci ho poznat. Začal jsem se bát, že ani Tomovi nebudu stát za to, aby se pokoušel udržovat při životě to něco, co se teprve začalo mezi námi tvořit. Jak jsem mohl očekávat, že si nezvolí snadnější cestu? Někoho, kdo nebude mít tak zatvrzelé rodiče a kdo mu poskytne, co potřebuje, kdykoliv si zamane? Chtělo se mi frustrovaně do něčeho bouchnout, nebo aspoň ze sebe vykřičet zoufalství, do kterého jsem zabředal hlouběji a hlouběji. Nakonec jsem jenom skopl z nohou boty, zalezl si pod přikrývky, odhodlaný dělat celý víkend mrtvého brouka.

…

Nikdy bych to dobrovolně nepřiznala, ale Gordonova přítomnost ve mně vyvolávala pocit, že ať už se stane cokoliv, nebudu na to sama. Že se nerozpadnu na kousky, on by to nedovolil. A přesto mezi námi v posledních dnech nepanovalo to souznění, na které jsem byla zvyklá. A já si nechtěla přiznat, že je to hlavně kvůli mně.

Vlastně to bylo poprvé, kdy jsme se na něčem neshodli, kdy se naše názory na věc tak dramaticky rozcházely. Ale já prostě nemohla přistoupit na to, abychom dali tomu chlapovi šanci ho poznat. Chtěl mého chlapečka. To dítě, které jsem porodila, probděla u něj noci, když měl teploty, a nosila ho na rukou, když se mu prořezávaly zuby. Nemohla jsem ho nechat, aby mi sebral mého rozkošného chlapečka, který mi ze školky hrdě donesl abstraktně vypadající obrázek, abych se já pokoušela v tom najít sebe a Gordona, jak jej vedeme za ručičku. Nemohla jsem ani nechat jít Billa, aby ho nazpátek dovezli na lehátku pod odporně zelenou plachtou a já pak musela určit, zda se jedná o mé dítě. Prostě jsem nemohla.

A Gordon tohle všechno tak nějak nebyl úplně schopný pochopit. A já mu to nemohla vyčítat, nemohla jsem, protože nejen v tuto chvíli to byl on, kdo mě držel celou, i když jsem se na něj zlobila.

Zhluboka jsem se nadechla a pohledem sledovala lehce se zdvíhající a klesající hrudníček matčina chlupatého miláčka. Pumbi mi byl vždycky tak trochu záhadou, takže mě zase až tak moc nepřekvapilo, že se rozhodl dělat mi na terase společnost. Celá domácnost už spala, jenom já se hlouběji zamotala do teplé, pletené deky a špičkou nohy se odrazila, aby se lavička líně zhoupla dopředu a zpátky. Slabě vrzající konstrukce ve mně vyvolávala příjemné vzpomínky na dobu, kdy jsem tady sedávala jako malá holka a spolu se svým malým bráškou jsme probírali záhady světa kolem nás. Krásné a přesto smutek vyvolávající vzpomínky.

Pak najednou Pumbi, který do té doby vypadal, že na psa spí až příliš tvrdě, zvedl hlavu a párkrát nadšeně zavrtěl krátkým ocáskem.

„Můžu si sednout k tobě?“ Ani jsem nezvedla pohled nad sebe, abych poznala, že měla moje mamka něco na srdci. Podvědomě jsem na tuhle chvíli čekala celý den. Věděla jsem, že si bude chtít promluvit. Nejen o Billovi, ale hlavně o mně a Nathovi. Posunula jsem se více na kraj lavičky a nohou se zapřela tak, aby si mohla mamka pohodlně sednout. Úkosem jsem se na ni zadívala, ale Janni se koukala před sebe. Pohledem hladila všechny keře a stromy, které kdysi vysadila spolu s mým otcem.

„Bill tolik připomíná tvého bratra, viď?“ Ta věta, jakkoliv byla tiše pronesená, v tichu kolem nás působila jako výbuch granátu. A nejspíš ano, protože jsem měla dojem, že se mi šrapnely bodavě zabořily do srdce. Tolik to bolelo. I po tolika letech. „Ale Bill není Nathaniel, holčičko.“ Na tváři jsem ucítila lehký dotek, jak mi svou rukou něžně shrnula pramen vlasů za ucho. „Neměla-„

„Přestaň!“ Bouchlo to ve mně. Celý den, vlastně celý ten čas jsem se snažila bojovat sama se sebou. S celou tou skutečností, že jsem nepoznala, že můj jediný syn je gay. S realitou, že se minulost až povážlivě začíná opakovat. Se všemi těmi vzpomínkami a myšlenkami na to, že jsem mohla svého bratra zachránit, ale neudělala jsem to. Že jsem nezklamala jenom svého bratra, ale i rodiče, svého manžela a své jediné dítě. Jak jsem mohla být pro kohokoliv z nich oporou, když jsem neměla pocit, že bych stála pevně na nohou? Když jsem měla pocit, že chybí jenom málo a zbyde ze mě jenom malá hromádka k ničemu? Tak co že jsem to neměla dělat?

„Já nejsem ta, kdo by měl přestat, Simone. To ty bys měla začít přemýšlet, co děláš.“ Matčin hlas byl až nepřirozeně klidný. Nemohla jsem zůstat nehybně sedět, takže jsem se vymotala z deky a pár kroky překonala prostor terasy, abych se mohla opřít o dřevěné zábradlí lemující celý její obvod.

„Co dělám? Myslíš, že chránit své jediné dítě je něco špatného?“ Otočila jsem se ke své matce čelem. „Dělala jsi přece to samé. Moc dobře si pamatuju, jak jsi bojovala proti Bushidovi, tomu hajzlovi. To, že je Nath mrtvý, je jeho vina a já nepřipustím, aby Bill dopadl stejně.“

„Ne, Simone. Byla to moje vina. Ano, máš pravdu. Bojovala jsem proti Bushidovi, hodně tvrdě a v tom byl ten problém. To je důvod, proč je teď tvůj bratr mrtvý a já to můžu vyčítat jenom sama sobě.“ Bolest, která zabarvila slova, která pronášela, jenom přiživovala můj vztek. To přece nemohla myslet vážně. Ona jediná přece musela chápat, o co se snažím. Měla by mě podporovat a ne se vinit z Nathovy smrti.

„To přece nemyslíš vážně! Jak by to mohla být tvoje vina? To je pitomost.“

„Je to moje vina, Simone. Nath byl tak soustředěný na to, aby mi vzdoroval, že naprosto ignoroval varovné signály ohledně svého přítele.“ Trhavě se nadechla. „Navíc ten večer… tehdy, když ho zabili…“ v očích Janni se začaly hromadit slzy, „pohádali jsme se kvůli Bushidovi a on za ním utekl. Jenom proto, aby mě naštval, aby mi vzdoroval.“ Hlas se jí zajíkl v hrdle a Janni na chvíli zavřela oči. Tohle jsem nevěděla. Neměla jsem tušení, že se pohádali, byla jsem tehdy venku s přáteli. Měla jsem pocit, jako by mi to sebralo vítr z plachet. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Tak jsem si jenom nejistě sedla vedle své matky a po chvilce sevřela její dlaně zaťaté v pěst do svých rukou. „Nedělej stejnou chybu jako já, Simone. Neříkám, že bys měla přivítat Billova přítele s otevřenou náručí, ale prosím, jako tvá matka tě prosím, zvol si jinou cestu, než přijdeš o syna i ty.“

Ještě dlouho jsme spolu seděly na terase a má matka se mě snažila přesvědčit o tom, že jsem to celé vzala za špatný konec, ale já v sobě nebyla schopná zadusit zlobu, strach a nejspíš i chuť se pomstít. Vůbec poprvé mi přišlo, že jsem se možná, jenom nepatrně, snažila získat si na Billově příteli spravedlnost, kterou jsem měla pocit, že dlužím svému bratrovi. Zároveň jsem nebyla schopná pochopit, jak byla Janni schopná se se smrtí Natha vyrovnat… do jisté míry. Takhle to vypadalo, že jsem tím byla zasažená jenom já. Vypadlo to, jako by se přes to dokázala přenést…

Když jsem se později potichu stulila ke Gordonovi pod přikrývku, jeho přítomnost a klid, který s ním přicházel téměř automaticky, zahladil jizvy, které se během rozhovoru na terase otevřely. Najednou jsem měla pocit, že se můžu pořádně a zhluboka nadechnout a vidět díky tomu trochu jasněji.

„Gordone? Spíš?“

„Hmm…“ Gordon jenom rozespale zamručel a jeho paže se kolem mě omotaly a přivinuly si mě k sobě do hřejivého náručí.

„Ty si taky myslíš, že to celé přeháním? Že bych měla dát Billovi s jeho vztahem šanci?“

Gordon si povzdechl do tmy, která nás obklopovala. „Miláčku, promluvme si o tom ráno, ano? Dneska byl těžký den pro nás všechny.“ Cítila jsem, jak přitiskl své rty na můj spánek. „Slib mi, že se alespoň pokusíš usnout.“

Chvíli jsem byla potichu a naslouchala tlukotu Gordonova srdce. „Nechápu svou matku. Ona mi radí, abych se s tím Tomem seznámila a dala mu šanci. Že jinak přijdeme o Billa. To je přece pitomost. Právě, když ho necháme-„

„Simone, opravdu musíme vést tenhle rozhovor uprostřed noci? Jsem unavený a na tenhle typ argumentace teď opravdu nemám sílu. Slibuju, že ráno si o tom promluvíme, ano? Pojď ke mně.“ Sevřel mě pevněji, pokud to ještě bylo možné, až to bylo lehce nepohodlné, ale nehodlala jsem si stěžovat. Milovala jsem pocit, který jsem díky němu cítila. Byla jsem celá, pevná a milovaná.

„Dobře, tak ráno.“

„Ráno. Miluju tě, Simone.“

„Taky tě miluju.“

Civěla jsem do tmy a ani jsem se nesnažila usnout. Všechno se to ve mně pralo. Nebyla jsem pořád ochotná akceptovat byť jenom myšlenku na to, že bych dovolila Billovi vztah s tím chlapem. Zároveň jsem si ale byla až bolestivě vědomá toho, že má matka měla pravdu. Čím víc budu Billovi toho Toma zakazovat, tím vyšší je šance, že se jednoho dne nevrátí domů. Myslela jsem si, že ho znám dobře. Ještě před pár týdny bych byla schopná dát ruku do ohně za to, že by Bill nikdy domov neopustil, že by neodporoval mému rozkazu. Tohle všechno bylo teď pryč a já si s tím nevěděla rady. Mohla jsem jenom doufat, že ranní promluva s Gordonem přinese nějaké řešení.

autor: Luki