autor: Áďa
Sluníčko vesele prozařovalo příjemně teplý vzduch a jeho zlaté paprsky se oslnivě odrážely od blankytné mořské hladiny, která se na horizontu ztrácela v nebeské modři. Stříbřitě zpěněné vrcholky maličkých vln se s tichým šuměním tříštily o sloupy, na nichž byla postavena nádherná moderní budova. Vyhlížela jako taková menší parodie na chaloupku na kuřích nožkách. Akorát místo v zasněženém lese stála v tropickém moři a místo baby Jagy v ní dočasně bydlela snad nejslavnější dvojčata na světě. I přes svou optickou jednoduchost skýtala budova nádherný luxus a přepych, a co bylo hlavní, umožnila dvojčatům uniknout ze světa blesků z fotoaparátů, záře kamer a reflektorů, z křiku rozvášněných tisíců dívek. Tady konečně mohli být sami sebou, nemuseli se přetvařovat. Nemuseli mít žádné strojené úsměvy, nemuseli si dávat pozor na to, aby je náhodou někdo nepřistihl při vzájemných něžnostech. Měli tady naprosté soukromí a volnost, dvě věci, které jejich mladé unavené duše potřebovaly jako vzduch a vodu. Tomova kůže již po pár hodinách získala nádherný bronzový nádech, a dokonce i Bill se maličko zbarvil, teď když na sebe nemusel patlat makeup. Stačilo si na obličej nanést opalovací krém s vysokým ochranným faktorem a sluníčko mu vykouzlilo tak krásný odstín, který nedokázaly ani sebedražší pudry.
„Sluší ti to, broučku,“ pronesl tiše Tom, který už delší dobu své nic netušící, opalující se dvojče zasněně pozoroval. Věděl, že Bill nespí, že jenom relaxuje, a skutečně vycítil, jak se na něj upřel pár čokoládových očí, ukrytých za černými brýlemi. Viděl, jak se na jemně růžových rtech rýsuje roztomilý úsměv a srdce mu poskočilo, jako už dlouho ne.
„Myslíš?“ zapředl Bill. „Bojím se, abych domů nepřijel spálený na troud.“
„Neboj, vždyť se mažeš každou půlhodinu, úplně hyperaktivně,“ rozesmál se Tom. „To mi připomíná… že ti mám namazat záda, aby se ti nepřismahly.“
„Mazal jsi mi je před deseti minutami,“ ušklíbl se Bill, ale přesto se na svém lehátku ochotně překulil na bříško. Věděl, že Tom zbožňuje každou příležitost, kdy se ho může dotýkat, tímhle ho chtěl jenom trošku pozlobit. A Tom to moc dobře věděl.
„Hele, já nehodlám poslouchat, jak skučíš celý noci, že seš spálenej,“ vyplázl na něj jazyk a pohodlně se usadil na Billově droboučkém pozadí a rozemnul štědrou vrstvu opalovacího krému v dlaních. Na okamžik ho překvapilo, že ho bratrův zadek netlačí, když tam nemá ani co by se za nehet vešlo tuku, jen samou kost, ale pak jen pokrčil rameny a začal jemně, ale důrazně masírovat záda, na kterých byly znát jemné chloupky ručníku, jak na něm Bill do předchvíle ležel. Spokojeně zaznamenal, jak Bill slastně vzdychnul a svou masáž ještě více zintenzivnil.
„Líbí?“ šeptnul, a když záda dostatečně promazal, začal se k nim lísat obličejem.
„Ano… hřeješ ještě víc, než to sluníčko,“ zavrněl Bill. „A je to mnohem příjemnější… Zůstaň,“ zaprosil a jenom se přetočil zpět na záda, aby se k Tomovi mohl ještě víc tulit. „Miluju tě… tak moc…“
„Já tebe taky,“ ujistil ho Tom a zlehka se otřel svým nosem o špičku toho Billova. Bill chvilku držel, načež vyhledal Tomovy rty a začal se o ně těmi svými mazlivě třít, dokud nevyvolal něžný polibek. S očima přivřenýma blahem si vychutnával tu sametovou hebkost. Jediné, co ji trošku trhalo, byl Tomův piercing, který o Billovy rty občas jemně zabrousil, ale to byl jediný defekt, který tahle chvíle měla. Po chvíli už to nebylo jenom láskyplné pusinkování se, už to byla planoucí hra dvou jazyků, kterou okořeňovaly doteky dlaní obou chlapců na těle toho druhého. Uplynulo několik nekonečných minut, které dvojčata strávila ve svém vlastním vesmíru, stvořeném z jejich horoucí lásky, než se od sebe museli navzájem oddělit, aby popadli dech.
„Tomi… to bylo krásné,“ šeptnul Bill a poupravil si brýle. Věděl, že tady může o tomhle tématu mluvit nahlas a otevřeně, že je tu kromě ryb a mořských ptáků nikdo neuslyší, ale stejně svůj hlas podvědomě tlumil.
„Já vím… a večer to bude ještě hezčí,“ zašeptal Tom tajemným hlasem. I přes černé brýle poznal, jak se Billovi rozzářily oči. Tolikrát už plánovali svou první romantickou noc, a vždycky jim do toho něco vlezlo. Ale tady žádný narušitel není, nic jim v plánech o uskutečnění tajných snů nebránilo, nic jim nehrozilo. Alespoň podle jejich lehce hříšných myšlenek, které kabonil akorát fakt, že je odpoledne, a že noc se bude blížit hodně pomalu.
Avšak kdyby odmala vyrůstali v přírodě, bylo by jim podezřelé zatím téměř neznatelné napětí ve vzduchu…
„Billí… pojďme se projít na pevninu,“ navrhnul Tom. Ne, že by byl nějak turisticky založený, jemu osobně ke štěstí stačil výtečný osvěžující koktejl a lehátko pro lenošení, ale aspoň zabijou pár hodin, které je dělí od toho krásného, co je čeká…
„Dobře,“ přikývl Bill. Ladně se protáhnul jako kočka, na chvilku zmizel uvnitř jejich útočiště, a když se vrátil, Tom jen uznale pokýval hlavou. Svítivě bílé tričko nádherně umožňovalo vyniknutí opálení, nekonečně dlouhé štíhlé nohy vykukovaly zpod bledě modrých džínových minišortek, které byly poněkud volnější, a tím pádem i dost pohodlné. Uhlově černé vlasy byly stažené do nedbalého culíku a v pravé ruce Bill svíral žabky. Věděl, že navečer, až se země maličko ochladí, se budou hodit, ale teď se chtěl ještě brouzdat horkým plážovým pískem.
„No co tak mrkáš? Jdeme,“ zavelel s úsměvem a vyrazil k můstku, který je dělil od ostrova.
„J-jasně… ma-malej moment,“ vydechl Tom. Rychle se sběhl trošku oblíknout a musel taky ulevit napětí ve svých plavkách, které ucítil hned, jak Billa spatřil. „Už letím!“ zavolal ze záchoda, umyl si ruce a pelášil za svou láskou…
Ani nevnímali, kolik je hodin. Stíny se pomaloučku polehoučku začaly prodlužovat, ale přesto bylo krásně teplo. Brouzdali se záplavou prohřátého písku, naslouchali šumění vln a ruku v ruce se bezcílně potulovali pobřežím ostrova. Občas nechali zpěněné vlny, aby jim ošplouchly nohy, zatímco svět kolem nich se barvil do odstínů sytě zlaté a krvavě rudé, jak se slunce nad Maledivami pomalu schylovalo k západu.
Tom na okamžik zalitoval, že nechal foťák na pokoji. Potřeboval si totiž přeupravit culík z copánků, protože gumička mu už sklouzla až na samý konec vlasů, a Bill mezitím zasněně odcupital až po kotníky do vln, kde zůstal stát a zamyšleně koukal na rudě zbarvený oceán. Byl to skutečně nádherný pohled, v životě jeho bratr nevypadal kouzelněji, než teď, kdy ho slunce barvilo do téměř přízračných barevných tónů.
„Miláčku… vypadáš nádherně,“ zašeptal Tom.
Přikradl se tiše za Billa a toužebně omotal své ruce kolem jeho pasu. Bill okamžitě uvolnil svůj postoj, díky němuž vypadal jako strnulá socha, a opřel se o vypracovanou hruď. Slastně zavřel oči, teprve teď se cítil skutečně, ale skutečně šťastný. Až dosud měl jenom svou slávu, úspěch a kariéru, v posledních dnech však konečně nalezl i to, co potřeboval. Lásku. Čistou, upřímnou a hlubokou. Exotické prostředí, ve kterém se právě nacházeli, všechno jenom o to víc podtrhovalo, a Bill spokojeně nastavil Tomovým rtům svou hebkou šíji.
„Miluju tě, tak moc,“ vydechl omámeně, když cítil něžné polibky.
„Já tebe taky,“ zašeptal Tom.
Netrvalo dlouho a Bill se otočil čelem k Tomovi, aby opět propojil jejich rty v jediný nekonečný polibek. Dlaněmi začal bloudit po Tomových zádech a cítil bratrovy ruce, jak jemně hladí jeho boky. Tolik se těšil na dnešní noc, Tom mu už něco naznačoval a on už měl tušení, co to bude. Neuvěřitelně se těšil, zároveň cítil i maličký záchvěv strachu, ale věděl, že Tom ho provede světem lásky a bude stát při něm v každé vteřině.
Ani jeden z nich si neuvědomoval, že ticho, které bylo v průběhu odpoledne ve vzduchu stěží znát, náhle podstatně víc zesílilo. Měli oči jen jeden pro druhého, proto neviděli, jak ptáci, zpívající v korunách stromů, se zvedají a v hejnech odlétají do dáli, a především do výšky. Neviděli, jak kamzíci, volně žijící na skalách, znenadání vyskákali o několik kamenných stupňů výš. Probralo je až cosi, jako tichoulinké… hučení? Dunění?
Bill zmateně ustoupil od Toma. Až teď si uvědomil, že vlny, které smáčely jeho kotníky, už nějakou dobu necítí. Podíval se směrem k horizontu, v němž se utápělo slunce ve své nejoslňujícnější červeni, syté jako krev, jako hrozba, která se blížila, a překvapeně zaznamenal, že moře o dost ustoupilo.
„On je… odliv?“ zeptal se zaskočeně a tázavě se zadíval na Toma, kterému se na tváři rovněž rozhostil zmatený výraz.
„Tohle… tohle nevypadá na odliv, ten je poznat až po několika hodinách,“ zavrtěl Tom hlavou.
Ani jeden z bratrů nechápal, co se to děje, proč hučení sílí, proč mají pocit, že se země trošku chvěje, proč odstín slunečních paprsků připomíná krev obětí, které si vzala smrt…
Co se děje, si uvědomili oba dva v jedné a té samé vteřině. Ve vteřině, kdy se na obzoru objevila vlna. Vypadala, že není nijak neškodná. Blížila se však velikou rychlostí, přestože se zdálo, že každá sekunda trvá celou věčnost světa… a čím víc se blížila, tím více rostla do výšky. Byla čím dál vyšší a vyšší, vypínala se před ostrovem v celé své hrůzné kráse, aby značnou část života navždy usmrtila…
„Bille… běžíme!“ zachraptěl Tom, jeho hlas byl však podivně přiškrcený a ani jeden z bratrů se nedokázal hnout ani o píď. Nohy jako by jim zapustily do písku kořeny. Dokázali jen tisknout navzájem ruku toho druhého a přihlíželi, jak se ta přírodní katastrofa blíží. I kdyby se otočili a utíkali tryskem do vnitrozemí, věděli, že by neutekli. Že by je tsunami dostihla…
„Tomi…. Tomi!“ zasípal Bill a otočil k bratrovi svou smrtelně bílou tvář, z níž se rychlostí blesku vytrácel veškerý pigment. „Já… nechci umřít!“
Zabořil obličej pod Tomovu bradu a křečovitě ho objal kolem krku. Třásl se přitom jako nikdy, a Tom mohl cítit jeho slzy, jak mu stékají po hrudi. Nedokázal však nalézt slova jakékoliv útěchy, věděl, že by byla zbytečná. Už nebude trvat dlouho a bude konec, už je od něj dělí jenom pár vteřin. A když budou mít štěstí, nebudou cítit žádnou bolest, bude to rychle za nimi a spatří se zase až v ráji, v nebi nebo kam to člověk nakonec po smrti přijde. Sám nevěděl.
Pevně objal Billa a rty vnořil do jeho vlasů.
„Lásko… ať se stane cokoliv… budu s tebou! Tady… i kdekoliv jinde… miluju tě…“
I z jeho očí stekly první slzy, když do těl obou dvojčat udeřil silný proud vody. Zatím se mu dařilo držet Billovu ruku, najednou se mu však vyškubla.
„Bille!“ vyjekl a okamžitě pocítil, jak mu útroby zaplňuje slaná voda. Hmátl rukama kolem sebe, snažil se nahmatat Billa, ale marně, prsty akorát naprázdno prohrábly masu vody, která jej obklopovala ze všech stran a bránila mu dýchat. Proudy ve vlně zmítaly jeho tělem, které, proti jeho vlastní vůli, se pohybovalo tam, kam mu určovala voda, bylo bezmocné jako hadrová panenka. Věděl, že jeho život nepotrvá dlouho, slaná voda ho už dusila a prostírala kolem něj svou smrtící náruč. Světlo v jeho očích, rozostřených vodou, pomalu vyhasínalo a srdce přestávalo bít…
„NEEEEE!“
Luxusně vybavenou místností se rozlehl hlasitý nářek, který Toma okamžitě probudil. Vyletěl rovnou do sedu a poplašeně se rozhlédl kolem sebe. V pokoji byla naprostá tma, ale pláč a nářky neustávaly. A nebyly to jen tak něčí nářky, byly to nářky Billa… jeho lásky… ale proč? Vždyť dnešní večer byl tím nejkrásnějším, který spolu prožili, poprvé se spolu milovali a Bill usínal v jeho náručí tak šťastný…
Teprve teď si jeho rozespalý mozek něco uvědomil. Bill usínal v jeho náručí… ale kde je teď? Necítil na sobě tu muší váhu, slyšel jenom tiché vzlyky…
Rychle rozsvítil lampu. Na několik vteřin musel zavřít oči, jak ho světlo oslnilo, ale pak spatřil své dvojče. Leželo na samém kraji postele, divže nespadlo. Jeho tvář byla zalitá potem, přes obličej létal jeden tik za druhým, a zatímco jednu ruku Bill zarýval do polštáře, druhá mu visela ve vzduchu a jako by se snažila něco chytit. Nebo někoho.
„Tomi… prosím… ne,“ fňukl Bill. „Plavej… prosím, plavej… nevzdávej to… chytni se mě!“ A natáhl svou ruku ještě víc a jeho tělo se povážlivě začalo naklánět přes okraj postele.
Tom okamžitě pochopil. Něco se mu zdá, nějaká noční můra, a asi se tam on sám právě topí a Bill se ho snaží zachránit… Seskočil z postele, rychle přeběhl až na Billovu stranu, jednou rukou podepřel jeho tělo, kterému chybělo už jen pár milimetrů k tomu, aby spadlo na podlahu, a druhou rukou chytil Billovu nataženou dlaň.
„Neboj, lásko… jsem tady… to je jenom sen…“
„Tomi… držím tě… neboj, zachráním tě,“ vzlykl Bill, a jakmile se za pomoci bratra ocitl opět celou váhou na posteli, okamžitě chytil Tomovu dlaň oběma rukama a vsunul si ji pod obličej. „Nedám tě,“ špitl a rty se mu přitom chvěly.
„Bille… Billí, lásko, vzbuď se,“ zatřásl jím Tom jemně, ale důrazně. Už nemohl snášet to, jak Bill ve spánku trpí, musel ho z toho probudit. „No tak, broučku… jsem tady…“
Bill doširoka rozevřel své oči. Zamrkal řasami, slepenými od slz, a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Kde je voda? Vždyť jí bylo tolik! Byla nahoře, dole, po stranách, obklopovala ho ve svém dusivém sevření, plnila mu plíce, štípala ho do očí! A někde v ní, v rámci jeho dohledu, ale mimo jeho dosah, se v posledních křečích zmítal Tom…
Jenže ten se v křečích nezmítal. Skláněl se nad ním, jeho oči nebyly od slané vody zarudlé, jenom zračily obavy a nejistotu, na jeho kůži rovněž nebyla ani kapka a jeho copánky byly dokonale suché. A kolem nich byl jejich pokoj v naprosto stejném stavu, v jakém byl, když sem přijeli…
„Billí, neboj… něco se ti zdálo,“ promluvil tichým uklidňujícím hlasem a zatímco levou dlaň stále nechával v Billově sevření, pravačkou začal stírat jeho slzy.
„A… ale…“
Bill nešťastně zavrtěl hlavou. Jak jeho probuzená mysl postupně začala přijímat fakta a skutečnosti, uvědomoval si, že to skutečně nebyla pravda. Vysmekl se z Tomova konejšivého objetí a rychle se rozeběhl na terasu. Na nebi zářily hvězdy jako démanty, tenoučký srpek Měsíce se zrcadlil v klidném moři a vlnky jenom tiše šplouchaly. Z ostrova se ozývaly zvuky nočních ptáků a cvrčků. Vše bylo v nejlepším možném pořádku.
„Tomi,“ vrátil se Bill pomalým krokem do postele a schoulil se svému dvojčeti do náruče. „Bylo to tak reálné… už ani sám nevím, co se ve skutečnosti stalo, nebo ne… šli jsme odpoledne na pláž, a když zapadalo slunce, tak… tak… tak přišla ta vlna,“ zašeptal a oči se mu rozšířily strachy. „A ty…“
„Já jsem se topil, viď?“ dodal tiše Tom. „Slyšel jsem tě, jak mluvíš ze spaní.“
Bill smutně přikývnul.
„Tolik jsem se o tebe bál…“
Tom ho k sobě přivinul ještě pevněji.
„Jsi moje zlatíčko… víš, že tě nikdy neopustím… vždycky tu pro tebe budu, v životě i ve smrti…“
Bill se k němu blaženě tulil. Strach z ošklivého snu vyprchával, existoval pro něj jedině Tom. Minuty plynuly, a v jeho mysli se konečně začínal rozprostírat klid, který tolik potřeboval.
„Tomi… a ta noc… to, jak jsme se milovali… nebyl to jenom sen, že ne?“ zeptal se Bill tiše a na tvářích mu naskočily červenavé skvrny rozpaků.
„Co myslíš?“ zamrkal na něj Tom a v očích mu zazářily veselé jiskřičky.
„No… já jsem se bál, že…“
„Že se ti to taky jenom zdálo, viď?“
Bill tiše přikývnul. Na okamžik zavřel oči, když je však otevřel, byly ty Tomovy neuvěřitelně blízko. Na chvíli se do nich zadíval, načež podvědomě našpulil rty. Tom tu výzvu okamžitě přijal, něžně je začal laskat a Bill jen slastně zavrněl.
„Takže to bylo skutečné,“ zašeptal a když Tom přikývl, spokojeně se usmál. „Jsi ten nejbáječnější bráška na světě… a hlavně ta nejlepší láska, jakou si kdokoliv může přát…“
„Nápodobně, broučku,“ uculil se Tom a pobaveně zaznamenal Billovo tiché zívnutí. „Tak už spinkej lásko… a neboj, jsem tady… a vždycky budu.“
„Děkuju,“ šeptnul Bill a zavřel unavené oči.
„Spinkej,“ zopakoval tiše Tom, když už Bill spokojeně oddechoval. „Potřebuješ sílu… až se vrátíme, bude turné… tak odpočívej, lásko moje.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Fňuk x))) Romantika jako blázen..ikdyž ta část s tsunami zaváněla sadismem, jak jinak xD
Jako s tím tsunami to bylo šílený já to úplně hltala očima a bála se toho co přijde..a to byl jenom sen xD
Krásná povídka..moooooooooc krásná, ikdyž mě štve že se ti dva válí nebo váleli u moře a my jsme zahrabaní až po krk ve sněhu xD
To bylo krásný, já už tu plakala že je to zabije a on to byl jen sen! xD Jako kapesníčky co jsem si na to v polovině přinesla byli zbytečné xD Už podle autorky jsem myslela že to nendopadne dobře, ale ten sen jsem vubec nečekala, strašlivá představa kdyby to tam dvojčátka postihla. Jinak taky zajímavá představa toho jak Bill křičí ze spaní, to musí bý pohled xD Moc hezký x)
Uf, to se mi uúřímně ulevilo. Já už myslela, že se blíží další z Ádiných katastrof. Naštěstí jen noční můra, u které to nevypadalo, že by se chtěla proměnit ve skutečnost, takže maximální spokojenost. :o)
A té romantiky… Ani nevím proč, ale rozesmívalo mě, když tam byla zmínka o tom, že ta jejich první noc jim vyšla právě na tuhle dovolenou. Hlavně mě to nutilo taky přemýšlet nad tím, jaké okolnosti byly pro ně tím hybatelem, že se tak najednou pár dní před dovolenou našli. Áďo, to jsi nám měla prozradit a ne mě tu takhle nechat si to všechno pracně domejšlet. :o)
Bylo to krásný, tak nádherně popsaný prostředí, že jsem se cítila, jako kdybych byla u toho. 🙂
Tak nejdříve musím říct,že mě královsky pobavila představa mořských skalisek,na kterých skotačí kamzíci xDxD(zvířata žijící ve vysokohorském prostředí),ale hned jsem na to zapoměla od radosti,že to byl jenom sen =)
no jo, kdyby všechno ode mě bylo sadistický, tak by se vám to za chvilku přejedlo a už byste ode mě nic nečetli 😀 a navíc, změna je život 🙂
[3]: nj, to už si musíš domyslet, jak se našli… třeba o tý "osahávací" přehlídce? 🙂
[5]: no kamzíci sice žijou v horských oblastech, ale mamčina kamarádka byla v Thajsku, když tam byly ty šílený záplavy (už si nepamatuju rok, ale jistě víš, čtyři pět let zpět nějak kolem Vánoc). přežila to, ale říkala, že chvíli předtím ptáci uletěli a že tam na skalách směrem do vnitrozemí byly nějaký kozy, kamzíci, mufloni nebo co to bylo, a že to vyskákalo jen o pár stupňů výš a že fakt ta voda se zasekla kousek pod nimi. tak jsem z toho udělala kamzíky…
[6]: To přece vůbec nevadí xD
tak to jako to bylo hnusnýýý ta voda…x(
Ojojo, tak to je pecka!
Věř mi, že já nejsem na čtení povídek a celkem se za to stydím. Ano přečetla jsem jich spoustu, ale poslední dobou na to nemám moc času a když ho mám tak spíš píšu.
Vážně jsem si myslela, že to dopadne blbě a pak tohle. To je na mě moc. 🙂 Bylo to fakt super. Nevím, proč všichni píšou, že jsi sadistka, to musím zjistit a prozkoumat. 😛