autor: Pajule
Vypadáš zamilovaně
TOM
Líně se protáhnu a zlehka si položím ruku před ústa, když si s doširoka otevřenou pusou zívnu. Už je pozdě a jsem docela unavený. Tábor – či soustředění – mi dává docela zabrat. Normálně nejsem zvyklý na tolik sportu, co tady máme. Víceméně jsem spíše takový nesportovec. Jako malý jsem sportovat nemohl, tudíž jsem si ke sportu obecně ani nijak nenašel vztah. Tady jsem jen kvůli rodičům. Poslali mě sem, abych oba dva měsíce, kdy jsou na Aljašce, nebyl sám doma. Takže jeden měsíc budu trávit tady. I když se mi sem původně vůbec nechtělo a já protestoval, nakonec jsem rád, že mě Chuanita přemluvila, já si sbalil věci a nyní jsem tady. S Billem.
„Bill’s?“
„Oh, ne, prosím! Ty ne!“ prohrábne rukou mé vlasy a zvláštním způsobem zaúpí. Co se děje?
„Mm… co ne?“ otočím se na bok, takže můj pohled se zapíchne do látky Billova červeného trička.
„Neříkej mi Bill’s, prosím. Je to jen jméno, se kterým vystupuju. Nic, víc, ano? Prostě Bill.“ kývá si sám pro sebe hlavou a dál rukou víská v mých vlasech. Začnu si pohrávat s jeho tričkem v úrovni černovláskova břicha.
„Budu si to pamatovat,“ horlivě zakývám hlavou a přes tričko začnu Billovi kreslit na břicho pomyslná kolečka.
“ Děkuju, Tome,“ hlesne a vlepí mi dětskou pusu do vlasů. Cítím se s ním opravdu uvolněně.
„Takže… Bille… předtím jsme se nějak nedostali k tomu, co jsi mi chtěl předtím říct.“
„Co myslíš?“
„Ten telefonát, co jsi měl. Pak jsi přišel a chtěl jsi mi něco říct, ale nedořekl jsi to.“
„Oh, už vím! Přijede Jimmy,“ téměř křikne s úsměvem na rtech a zaměří pohled na moji tvář. Kdo je Jimmy? Prudce se posadím do sedu a podívám se na Billa.
„A to je…?“
„Můj manažer. To on se o mě staral, když jsem byl ještě malý, a to on se o mě stará dodnes. V Americe nejsem plnoletý, takže vše, k čemu je plnoletost třeba, zařizuje on. A ten poblázněný chlapík se rozhodl, že sem přijede. Lépe řečeno přiletí. Blázen, nic víc.“
„Ach tak. Kdy má přiletět? Jako…“ lehnu si zpět, tentokrát už ne do jeho klína, ale jen na nohu – stehno. Začnu dělat kolečka, stejně tak jako předtím.
„Zítra kolem poledne. Když mi volal, chystal se do letadla nebo na letiště. Teď přesně nevím. Ani nevím, jak dlouho se tu zdrží, ale doufám, že moc dlouho ne. Je to hrozně neodbytný chlap, pořád něco vypráví, pořád něco rozebírá, pořád za někým leze. Je to takový ocásek. Manažer je to opravdu dobrý, kamarád taktéž, ale tohle je… otravné.“
„Kde bude bydlet?“ dále prstem kroužím po Billově bříšku a čas od času sjedu níž.
„Dám ho ke klukům. K Johnovi a Simonovi. Pravděpodobně. Tomi?“
„Děje se něco?“ na Billa se nepodívám a dále dělám zlehka kroužky přes jeho tričko. Aniž bych si to uvědomoval, sjíždím níž a níž.
„Ne-nemohl bys toho nechat, prosím?“
„Čeho? Co myslíš?“ udělám další kroužek.
„Toho, co děláš. Ty kroužky tvým prstem.“
„Oh, není to příjemné? Já to měl vždycky rád, když jsem byl malý. Pokaždé, když za mnou přišla do nemocnice maminka nebo tatínek, položil jsem jim hlavu do klína a tohle mi dělali. Miloval jsem to.“
„Mm… já bych neřekl, že je to nepříjemné. To naopak, je to příjemné. Jen… asi bych nechtěl udělat nějakou hloupost. A pokud budeš pokračovat, tak za sebe pravděpodobně neručím,“ to mě donutí zdvihnout se a posadit se. Nejdřív můj pohled padne na Billovu tvář. Líčka má lehce zčervenalá, zorničky rozšířené a oči teď nevypadají jako oceán mléčné, ale jako hořké čokolády. Pohledem pomalu začnu klouzat po celém jeho těle a s ostýchavostí se zaměřím na jeho rozkrok a na jakousi bouli, která se tam rýsuje. Oh?
„Já… no… já… to… ehm…“ začnu koktat a snažím se odtrhnout pohled od Billova mužství, avšak je to jako magnet a mně se to nedaří. Myslím, že červenám.
„Ne, ty nic neříkej! Můžu za to já. Kdybych se ovládal, tohle by se nestalo. Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit. Promiň.“
BILL
Tom stydlivě klopí oči, i když těká pohledem k mému rozkroku. Oči má vykulené a vypadá poměrně vyděšeně.
„Já jen… tohle… ne-e…“ špitne stydlivě a prstem ukáže na bouli v mých kalhotách. Sakra! Rukou si zakryju rozkrok a opatrně se posunu blíže k Tomovi. Avšak jen o pár centimetrů, abych ho nevyděsil.
„Co ne-e? Hm, Tome, co se děje? Víš, že mi to můžeš říct,“ lehce ho pohladím po rameni. Neucukne, což je dobré znamení.
„To-tohle…“ zvedne zlehka pohled a prstem ukáže do mého klína, načež se rozpláče a sám se mi stulí do náruče. Udělal jsem něco špatně, že pláče?
„Myslíš to, že jsem se vzrušil?“
„A-ano,“ zašeptá mezi vzlyky a dál se mi klepe v náruči. Lehce přejíždím dlaněmi po jeho zádech a společně s lehkým pohupováním tam-zpátky, se ho snažím uklidnit.
„Oh, pšššt. Já po tobě nechci, abys s tím něco dělal, ano? Opravdu to po tobě nechci. Je to něco, s čím se vypořádám sám. Promluvíme si o tom později, ano? Teď už půjdeme spát, je pozdě.“
***
„Wau!“
„Překvapený?“
„Ne, ani ne. Doufal jsem, že nějaká sexuální chvilka přijde co nejdříve. I když se vlastně nic nestalo.“
„Nic?“
„Nic. Jen se Billovi postavil. To je vše. Přijde mi to normální. Je chlap, stejně tak, jako my dva tady. Každému se zachce jednou po sexu. Proto se nedivím. A já dokážu čerpat ze slov. Bill v tom byl až po uši.“
„Jak to myslíš?“
„Prostě se totálně zamiloval. Až po uši. Tak co jiného by se dalo čekat?“
„Ty mě posloucháš vážně pozorně.“
„A proč bych neposlouchal? Zajímá mě to, ten příběh mě baví. Poslouchám rád.“
„To vidím i slyším.“
„Co se dělo dál?“
„Ti dva šli pak už spát. Už spolu nemluvili, jen si popřáli dobrou noc. Přeskočíme do druhého dne, ano?“
„Dobře. Jimmy má přijet.“
„Přesně tak, Jimmy má přijet a vše bude rázem jiné.“
„Jiné? Jak to myslíš?“
„Nejanči! Myslím, že to je pravděpodobně změna k lepšímu. Mohu pokračovat?“
„Ano!“
***
Druhý den – neděle
TOM
Unaveně rozlepím víčka od sebe a chci zvednout ruce, abych si oči promnul, ale výsledkem je, že zvednu ruku jen jednu. S tou druhou to nějak nejde. Zbavím alespoň jedno oko ospalků a stočím pohled nalevo ode mě. Chvíli mi trvá, než zaostřím svůj pohled, ale když spatřím rozprostírající se černé vlasy po mém rameni a po mé hrudi, nechápavě svraštím čelo a našpulím rty. Podívám se dolů a zkusím ještě jednou pohnout svoji levou rukou. A až teprve potom si uvědomím, čím to je! Ještě jednou sjedu pohledem dolů a hlavu nadzdvihnu. Bill se ke mně pravděpodobně v noci přitulil, a teď mě pevně objímá pažemi okolo mého bříška, čímž mi zablokoval přístup k mé ruce. Když se trošku ošiji, zjistím, že Bill je přitisknutý tváří k mému hrudníku a má otevřenou pusu, jak zhluboka oddechuje. Vidím na mém pyžamovém triku jeho sliny. Spí se mu asi opravdu dobře. A tvrdě. Pokus o to, abych vytáhl levou ruku z jeho sevření, vzdám. Nechci ho budit. Po podívání se na mobil, který jsem měl pod polštářem, jsem zjistil, že je pět ráno. Budíček je dnes až v osm, je víkend, tudíž je o dvě hodiny posunutý.
„Tom…“ uslyším zespoda. Vylekaně otevřu oči, které jsem před chvílí zavřel a podívám se na Billa. Jen se ošije, hlavu otočí tak, že má teď na mém hrudníku jen jeho tvář a ne celý obličej. Pak pokračuje dál v ničím nerušeném spánku. Ano, neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale je to poněkud nepohodlné. Nemohu se otočit a pořádně se pohnout, ale opravdu nerad bych Billa vzbudil. Spí rozkošně, tváře má otlačené od polštáře, na kterém pravděpodobně asi trávil nějaký ten čas při spánku. Hlavou mi při pohledu na něj probíhají všechny ty chvíle, co jsme tu spolu zažili. Ať už od incidentu, kdy jsem se řízl do prstu a Bill mi poskytoval první pomoc, přes učení se na skateboardu, až po včerejší večer, který byl zlomovým bodem mezi námi – políbili jsme se. Za normálních okolností se lidem moc nedokážu otevřít a říct jim něco o sobě, většinou mi to trvá hroznou dobu. Avšak u Billa? U Billa je to jiné. Je to člověk, kterému se dokážu otevřít, který je pro mě, troufám si říct, velmi důležitý. Sice ho neznám zas tak dlouho, jen občas, když jsem se díval na kabelovou televizi, jsem viděl nějaký ten pořad o lidech, co jezdí na skateboardech a párkrát se tam objevil i on. Dokonce jsem byl i na Quiksilver Tony Hawk Show v Paříži (pozn. autorky: jedná se o dva dny věnované skateboardingu a street kultuře. Předvádějí se zde největší skate hvězdy v čele s americkým celosvětově známým skateboardistou Tony Hawkem. Avšak jezdí zde i začátečníci a amatéři! Zastoupení je tu také výtvarně i hudebně! Ročník 2009 se konal v Grand Palais. S dovolením, uvedla jsem to i v této povídce. Pokud by to někoho zajímalo, najděte si více informací na netu a doporučuji se podívat na nějaké video ;o)), kde byl Bill také. Dokonce jsem od něj tenkrát získal i nějaký podpis, ale všechno se mi to motá dohromady. Těch podpisů bylo víc, a já se především nezajímal o to, kdo jezdí, ale jak jezdí. A samozřejmě – byla to obrovská akce, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Vím, že jsem se tenkrát rozplýval nad tím, jak dokáže jezdit třeba taková Lenzie, která s klidem dávala i triky jako ‚slob air‘ nebo ‚mac twist‘. Jednoduše – to od té doby jsem celý pro, abych se naučil jezdit na skateboardu. A teď se mi to plní. No, ono ne jen to. Unaveně opět sklopím svá oční víčka lemovaná dlouhými řasami a ponořím se do spánku.
BIILL
Neklidně se ošiji a otočím se na druhý bok. I přes změnu si nemohu najít pohodlnou polohu, tak to tedy vzdám a pomalu otevřu oči. Naštěstí je závěs na okýnku nad mojí hlavou zatažený, takže otevření očí pro mě není tak drastické. Nejdříve sjedu pohledem napravo od sebe – na Toma. Spokojeně oddechuje, spí. Peřinu má skopanou až u nohou, tudíž se mi naskytne pohled na celé jeho tělo, které zakrývá pouze pyžamo složené z černého velikého trika a velikých modrých trenýrek. Divím se, že se ještě neprobudil zimou. Nadzvednu se do sedu a od jeho nohou uchopím peřinu do ruky. Přikrývkou ho následně přikryji až po krk a zpět si lehnu. Z malého stolku, který je vedle postele, si vezmu svůj mobil a zkontroluji čas. Sedm hodin ráno. Měl bych vstát. Převlíknout se, jít si vyčistit zuby, a především jít zkontrolovat kluky, co mají hlídku. Ač nerad, vyhrabu se z vyhřátého pelíšku. Sundám ze sebe pyžamové kalhoty a nasoukám se do obrovských tepláků. Ještě si sundám Jimmyho staré, seprané a otrhané triko s nápisem ‚Nirvana‘ a obleču si místo něj svítivě zelné triko s bílým nápisem Ecko. Ještě si natáhnu černou mikinu, tenisky, do rukou si vezmu kartáček, zubní pastu, ručník a vyrazím vstříc koupelnám. Cestou potkám Nicka se Sebastianem.
„Dobré ranko, kluci. Jaká byla hlídka?“ prohodím s úsměvem a kouknu na kluky, kteří sedí u chatky s číslem jedna na schodech. Nick si tam víceméně pochrupuje, vedle sebe rozdělané asi troje chipsy, láhev s Coca-Colou a ještě nějakou čokoládu. Ze všeho zbyla jen polovina.
„Hlídka je v pořádku. Jen, když jsme v šest vstávali, byla ještě trochu zima a tma. Ale fajn. Tady Nick se dokonce stihl nasnídat. Nicku!“ Seby drkne loktem do Nicka, který se poplašeně začne rozhlížet všude okolo sebe. Když zjistí, jaká je situace, něco si zamumlá sám pro sebe, popadne balíček chipsů. Brambůrky do sebe začne házet, hezky jednu po druhé a pečlivě to začne zapíjet Coca-Colou. Kdybych tohle snědl na prázdný žaludek a ke všemu po ránu, pravděpodobně by to ve mně moc dlouho nezůstalo. Šlo by to okamžitě ven. Ble, už jen při pohledu na to, jak to Nick do sebe láduje, mi není nějak hej!
„Byla v noci zima?“ kouknu na Sebyho, protože předpokládám, že Nick se mnou opravdu komunikovat nebude.
„Když mě budil Hans, říkal, že se mám pořádně oblíknout, protože je venku, na to, že je léto, prý hrozná zima. Mně to ani nepřipadlo, podle rad Hanse jsem se oblíknul, takže… Ale asi zima byla. A navíc, já jsem zvyklý trávit svůj čas tam, kde je zima.“
„Oh ano, ty a snowboard. Dobře. Ještě máte, kluci, nějakých 45 minut a pak už můžete jít do chatek. Já jdu udělat ranní hygienu,“ mrknu nejdříve na Sebyho a pak na Nicka, který se momentálně cpe druhým balíčkem brambůrek, protože ten první už dojedl. Pak se ještě jednou podívám na Sebyho, který vytahuje cigaretu z kapsy, strká si ji do pusy. Pak vyndává zapalovač, zapaluje si cigaretu a popotáhne z ní. Och, sakra! Mám chuť na cigaretu.
Urychleně přejdu ještě ten kousek ke sprchám. Tam si položím na schody věci, vedle kterých si sednu, a z kapsy tepláků vytáhnu krabičku cigaret a zapalovač. Jednu rakovinotvornou tyčinku si vložím mezi rty a zapálím si ji. Jak úžasný pocit! Popotáhnu jednou, dvakrát, třikrát a pocítím, jak se mým tělem rozlévá tak známý pocit. Ač vím, že bych kouřit neměl, občas prostě neodolám. Nejde skončit ze dne na den.
„Už zase kouříš?“ uslyším za sebou a polekaně sebou trhnu. Otočím hlavu, a podívám se na Toma, který stojí opřený o stěnu malé budovy. Ruce má jen tak v kapsách. Z jedné je vidět konec kartáčku na zuby, z druhé pasta. Okolo krku má přehozený ručník. Vlasy má do všech stran, oči ještě od ospalků. Vypadá rozkošně.
„Vypadá to, že ano,“ odpovím popravdě, naposledy popotáhnu z cigarety, kterou následně odhodím na zem a žhavý konec nedopalku zašlápnu špičkou tenisky do země.
„Proč vlastně kouříš?“ položí mi otázku, odlepí se od zdi a posadí se vedle mě na schody. Všimnu si, že když si sedá, nevábně nakrčí nos, jak je mu nepříjemný tabákový oblak.
„Proč vlastně nekouříš?“ odpovím protiotázkou. No co, tak si s ním trochu pohraji, ne? Co je na tom špatného? Myslím, že nic.
„Neodpověděl jsi na moji otázku, proč kouříš,“ ohradí se a začne si pohrávat rukou s tkaničkou na jeho Converse teniskách.
„A ty jsi mi neodpověděl na moji otázku, proč nekouříš,“ řeknu s úsměvem a Tom s pobaveným úšklebkem zavrtí hlavou.
„Jsi tvrdohlavý,“ zkonstatuje s malým úsměvem na tváři a věnuje mi jeden krátký pohled. Ten pak sklopí zpět ke své tenisce.
„To ty jsi taky tvrdohlavý. Abych pravdu řekl – nevím, proč kouřím. Možná… možná pro to, že jsem se na to naučil, když jsem byl ve stresu, když toho na mě bylo moc. Cigareta mě pokaždé uvolnila a já alespoň na malou chvíli myslel na něco naprosto jiného. Byl to můj – ač špatný – způsob relaxu,“ odpovím popravdě a krabičku se zapalovačem si strčím zase zpět do kalhot od tepláků.
„Tady jsi také ves stresu, že kouříš?“ opět mi položí další otázku a já začnu přemýšlet nad odpovědí. Jsem ve stresu, nebo je to jen prostě špatný zlozvyk, jako má někdo to, že si kouše nehty? Nebo je skutečně něco, co mě zde stresuje?
„Ne, nejsem ve stresu.“
„Tak proč kouříš?“
„Asi ze zvyku.“
„Možná bych věděl, jak tě to odnaučit. Alespoň na Tanzie to zabralo. Někdy to zkusíme, co ty na to?“
„Když to nebude nic drastickýho, jdu do toho,“ mrknu na něj, načež se oba s úsměvem vydáme do sprch, kde jsou i umyvadla, abychom si mohli vyčistit zuby.
8 hodin ráno – budíček
„HEYYY! VSTÁVÁMEEE!“ řvu přes tábor a procházím po cestičkách mezi chatkami. Občas si vezmu píšťalku a párkrát zapískám. Po chvíli všichni vylezou z chatek, celí ospalí a v pyžamech, a já s úsměvem na tváři zavelím, aby se jako každé ráno dostavili na plošinku před jídelnou. I když je neděle, rozcvičku mají tak jako tak. Už tak je o víkendu posunutý budíček o dvě hodiny. Tak proč bych měl slevit ještě z rozcvičky?
„A dáme si hezky pět koleček jako každé ráno! Šup!“ popoženu bandu ospalců a oni přejdou do mírného poklusu. Běhají dokola, brblají, ale běží. Když okolo mě probíhá Tom, vesele mi věnuje jeden ze svých krásných úsměvů a jeho upnutá mikina -pravděpodobně velikosti XS- jen zvýrazňuje jeho vychrtlé drobné tělíčko. Je možné, že bych se zamiloval? Všichni náhle zastaví. Pravděpodobně mají pět koleček uběhnutých.
„Tak jo! Dneska nám sem do tábora přijede jeden host, takže odpolední program bude volnější! Ale teď se běžte převlíknout, pak na snídani a už o půl deváté zde budou všichni nastoupení se skateboardy v rukou! Můžete jít!“ na povel se všichni rozejdou zpět do svých chatek. Jen Tom se začne pomalými kroky přesouvat do jídelny, na snídani. Vezmu nohy na ramena a doběhnu ho.
„Tomi!“ řeknu udýchaně, avšak při pohledu na blonďáka se mi na tváři rozlije úsměv.
„Jdeš se mnou na snídani?“ mlčky přikývnu na souhlas a oba se tiše vydáme ke stolu.
Po poledni – polední klid
Rozběhnu se přes tábor s úsměvem na tváři. Vedle mé vypůjčené Audi právě zaparkovalo bílé BMW M4. Když už se blížím, z auta vyleze – pro mě – malý chlapík. Podrbe se na hlavě, rozhlídne se okolo, a když si mě všimne, jak mu běžím naproti, usměje se.
„Jimmy! Oh! Tak rád tě vidím!“ doběhnu k němu a padnu mu do náruče. Pevně mě objeme a poplácá mi rukama po zádech. Přiznávám – Jimmy mi chyběl.
„Bille, chlape, já tebe taky, sakra! To ti povím! Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím. Je divný, když jsem s tebou od tvých deseti let téměř nepřetržitě, a pak tě takovou dobu nevidím. „Oh, ahoj!“ usměje se a upustí mě z objetí. Přejede mě svýma svítivě modrýma očima. Když si z něj chci udělat srandu, říkám, když se dívá tímhle pohledem, že má místo očí rentgen. Pokaždé se naštve, i když já absolutně nechápu proč.
„Co na mě tak koukáš? To vypadám tak příšerně? Je něco s mýma vlasama? Visí mi od prdele toaleťák? Nebo proč se na mě tak díváš?“
„Myslím, Bill’s, že vypadáš úplně jinak,“ změří si mě ještě jednou tím svým pohledem, nakrčí obočí a nadechne se.
„Jako jak jinak?“ ještě jednou se nadechne a otevře pusu, aby mi mohl odpovědět.
„Vypadáš zamilovaně,“ vypadne z něj, čímž mi vyrazí dech. Pak už jen dodám, jestli si nechce jít sednout do klubovny ve skateparku, abychom si mohli v klidu a v pohodlí o všem promluvit. Děcka mají polední klid ještě hodinu.
autor: Pajule
betaread: Janule
tohle je nepřekonatelná story…miluju tuhle povídku!!!
awww,,,"Vypadáš zamilovaně,"…to máš teda pravdu Jimmy^^
Předokonalej díl!<3
Wuááá když jsem viděla další dílek téhle ff, tak jsem byla štěstím bez sebe. Miluju ji a Tom je v ní tak úžasně roztomilý a nesmělý to se mi hrozně páči×D jsem zvědavá jak to bude všecko dál. Taky mě musím zdůraznit, že příjemně překvapilo, jak je dílek dlouhý. Takový by mohl být pokaždé:-) Opravdu se budu moc těšit až se tu objeví další:-)
[1]: [2]:[3]: Děkuji, děkuji! Vážím si toho! :o* Ještě jednou díky!
[3]: S tím, jak to bude dál se nech rozhodně překvapit – a že překvapená možná budeš :oD – nebo taky ne :oD Jinak.. budu se snažit spsát takhle dlouhé díly pořád, baví mě to, jen si vždy musím najít dostatek času…
jjjj suproví prosííííím rychle další díííííílek!!!
Ty jo! To je totálně super story!! Já ho prostě žeru!! Ani nevíte lidičky jak!! Doufám že už pracuješ na dalším díle, holka! A jestli ne tak okamžitě začni! XD
[4]: No to je dobře, čím delší, tím lepší a když tě to nevíc baví psát takhle dlouhé, o to se to líp čte:-) no doufám, že budu překvapena příjemně nebo mě asi trefí. V tomto krušném období potřebuju alespoň nějakou světlou chvilku×D
Páni, vážně bomba. Padl mi tu pohled asi na tři věty, když naskočil tenhle díl, zaujalo mě jak píšeš, tak jsem to všecko naráz přečetla od 1 po 14 a nelituju toho, je to absolutně perfektní!
Těšim se na další díl ^^
Konečně jsem tuhel povídku dočetla a moc se mi líbí. Jen tak dál 😀
Tahle povídka se mi taky líbí,a dnešní díl obzvláště!!!!Jak Bill spí a slintá u toho Tomovi na triko,a ta dvojsmyslná debata o kouření a nekouření,to nemá chybu!!!!
jj zamilovaně 😀 heh do koho asi? skvělá povídka, honem rychle dál 🙂