autor: Cera
Slunce již dávno skrylo svůj jas pod záštitou noci a jeho zlatavé paprsky nahradil chladný svit luny, patronky hvězd. Teplo, rozehřívající i ta nejzatrpklejší srdce, vystřídal mráz, stavějící hráze z ledových ker v rudém proudu našich žil. Avšak vysoká postava, která mlčky kráčela parkem a jejíž kroky se odrážely v ozvěně, snad vnímala pouze tichý šepot stromů, jejichž větve se tiše kolébaly do skoro nezřetelných tónů fléten, nesoucích se ve větru.
Ač cítil únavu a rozum jej vybízel, aby se vrátil domů, nemohl. Něco ho nutilo jít dál. Ale co, to nevěděl. Snad slabý odraz vzpomínek, které si přál naleznout a zjistit tak, proč třebaže je krásný letní den, kolem něj se rozprostírá svět ukryt v podzimní ranní mlze, v níž jakoby v jednom okamžiku něco nachází a v druhém ihned ztrácí. A opět zůstane pouze nekonečná nevědomost, která jej neskonale ubíjí.
Bezděky odbočil z hlavní cesty na úzkou vyšlapanou pěšinu, klikatící se mezi kmeny, ztrácející se i za dne v nedohlednu, a nechal se jí zavést na okraj malého jezera k vysoké vrbě, a prastaré oprýskané lavičce, která se skrývala za branou z drobných zelených lístků. Opatrně se posadil na tu zapomenutou součást z jeho historie a zahleděl se na klidnou hladinu, zářící stříbrným světlem, v níž se jako hrozivý přízrak odrážel onen starý strom. To místo… zdálo se mu tak povědomé, tak známé… Proč jen si nemůže vzpomenout?
Zády se opřel o zčernalý kmen a sklopil víčka. Zpod klenby černých řas mu stekla slza. Ovšem než stihla dojít svou cestu po bledé líci, setřel ji lehký vánek, připomínající spíše letmý dotek ledové dlaně. Natolik, že dovolil své fantazii zrozené z přání a snů, aby se zmocnila jeho mysli, a on pak tak zaslechl tklivá slova, jež mu ve větru zpíval něčí hlas.
Když srdce pukne bolestí…
Karmínová krev zbarví oblohu…
Tělo rozplyne se v bílou pěnu…
A na vodní hladině květy rozkvetou…
Pro Tebe…
Ale zpěv po chvíli umlkl. Protože duše ztracená v krajině stínů doposud až příliš milovala osobu, kvůli níž se vzdala svého času, jenž jí byl dán, aby dokázala přenést přes srdce, že ačkoli jí její láska naslouchá, neumí porozumět jejím slovům.
Stejně jako tehdy… Před tím, než to všechno skončila…
A jako by ji snad přítomnost chtěla ušetřit vzpomínky na opětovnou minulost, dovolila chlapcově představivosti, aby zašla ještě dál a zaslechl i to, co bylo doposud skryto v zelené koruně a ve vysychajících popraskaných deskách. Neboť i oni tvořili onen příběh…
~*~
V čokoládově zbarvených očích plály jiskřičky a drobné rtíky se zvlnily do šťastného úsměvu. Radost, jež se zrodila z první snítky jara v dětských srdcích, jako by probouzela svět k životu a dodávala mu nových sil. Větve stromů se obalily růžovými květy a doposud klidná vodní hladina se zaplnila z onoho bezelstného smíchu, který se dvěma nevinným duším bezděky vykradl z úst a nesl s sebou střípek jara i do těch několika zapomenutých míst, kde vládla zatrpklost, živící se z jeho osamělosti.
Seděli na břehu jezera, spojujíc dlaně v pevném stisku, bláhově doufajíc, že se tak ubrání příkoří, začínajícího za hranicemi jejich tajného útočiště, kam utíkali před zraky ostatních, když si chtěli navzájem svěřit svá tajemství, sny nebo si jen tak nerušeně povídat.
„Víš, co se mi dnes zdálo?“ odpoutalo se dítě od malých lístků, hladící ho po temně černých vlasech, a pohlédlo plno očekávání na to druhé.
„Zdálo se ti o nás dvou…“ odvětilo a opětovalo zářivý úsměv, který se objevil na bledých ústech.
„Zeptal jsem se tě, co by sis teď přál.“
„A já ti odpověděl, že růžový květ leknínu.“
„A já jsem se pak…“
„Proměnil v paprsek světla a přines ti květ leknínu.“
~*~
Když srdce pukne bolestí…
Karmínová krev zbarví oblohu…
Tělo rozplyne se v bílou pěnu…
A na vodní hladině květy rozkvetou…
Pro Tebe…
„Kdo jsi?“ vykřikl zoufale do ticha, jež se už snad posté rozlilo černou nocí ve chvíli, kdy sloka pozvolna zanikla v temnotě. Jak jen si přál k onomu nadpozemskému hlasu přiřadit i něco víc, než pouhou dětskou tvář. Ne tisíce slov, stačilo by jen jediné. To, které by mu dokázalo otevřít oči
Jsem vánek, jenž šeptá ti slova útěchy, když propadáš zoufalství…
Jsem déšť, jenž tě jemně hladí po vlasech, když ovládá tě strach…
Jsem světlo, jež ti ukáže cestu, když pohltí tě tma…
Jsem jiskra, jež tě zahřeje, když požírá tě chlad…
Jsem karmín, jenž se rozlije po obloze, když probouzí se slunce…
Jsem květ, jenž rozkvete na vlnách vody, když zatoužíš po jeho kráse…
Jsem vzpomínka, jež zrodí se ti v mysli, když dovolíš jí vstoupit do svého srdce…
„To není odpověď…“
autor: Cera
betaread: Janule
sakriš….mám z tvejch povídek vždycky depku….no jak ty to děláš? x)
Souhlasím se Sauriel. Ty se v tom vyžíváš, že? =) Ale stejně tvoje FF-ky mám nejradši. =)
Boože. Můj mozek toto nepobírá. To je šílený s tebou. Ještě že jsem to četla až dneska a ne včera kdy sem měla total depku. To už bych asi opravdu šla skočit ty jo. Je to naprosto úžasný. Nutí mě to přečíst si to znovu, ale nebudu riskovat svoje zdraví. O který mimochodem s tvýma povídkama dost přicházim. Ale je to prostě krásný, Já jsem jenom zvědavá jestli se dočkáme taky toho dne, že bys napsala něco pozitivního 😀 Ale na druhou stranu tímhle stylem už ses sakra dobře zapsala.
Už jsem to říkala,že věci od Cery jsou prostě nádherné,poetické,a už jsem si zvykla,že taky smutné a depresivní,patří to k ní.Ještě jednou nádhera!!!!♥
Nádherné…