autor: MußiQ-May
<Bill>
Vzbudil jsem se na Tomově klíně. Bylo mi horko a pálil mě obličej. Okolo byla tma, ale z oken prosvítalo světlo zvenku. Asi jsme tady hodně dlouho. Tom má položenou hlavu na mé, a spokojeně spal. Nedivým se mu, když tady celou dobu musel poslouchat ty malé otravné děti. Otevřely se dveře ordinace, a z ní vyšla malá uplakaná holčička s tatínkem.
„Další, prosím…“ Ozval se jemný dívčí hlas, z pootevřených dveří.
„Tomí…“ Pokoušel jsem se probudit Toma.
„J-jo… už jsme na řadě?“ Promnul si oči. Když se podíval na pootevřené dveře ordinace, jen mlčky vstal, a vzal mě zase do náruče. Vešel se mnou dovnitř, a tam už seděla sestřička. Byla mi povědomá, ale byl jsem moc unavený, a proto jsem zavřel oči.
<Tom>
Když jsme vešli, seděla tam Jess. Asi mě ani Billa nepoznala.
„Kartičku pojištěnce máte?“ Ani se na něj nepodívala, a psala dál něco na počítači.
„A-ano…“ Vytáhl jsem tu kartičku z kapsy, a podal jsem jí ji. Když opisovala Billovo jméno, chvíli na to nevěřícně koukala, a otočila se na Billa, ale pak nejistě psala dál.
„Jess…“ Pípl jsem na ni. Bill otevřel oči, a se zvednutým obočím na mě koukal.
„A-Ano?“ Otočila se na mě.
„Pojďte dál…“ Zavolal doktor, a já bez odpovědi vzal papír, co mi podala Jess, a odešel dovnitř.
„Tak, co vás trápí?“ Zeptal se doktor, a posunul si brýle výš.
„Bratrovi není dobře! Začalo to ráno, asi půl hodinky po probuzení.“ Rozpovídal jsem se, a doktor mě přerušil.
„Řekněte mi, prosím, co ho bolí…“ Že by byl aspoň milý? Sedíme tady celý den, a on… Hrrr!!
„Bolí ho bříško, a má vysokou horečku!“ Všechno, co jsem řekl, zapsal do počítače. Potom se podíval na Billovu kartu pojištěnce.
„Pane Kaulitz, ale tahle karta už je více jak sedm let stará!“ Otočil se ke mně a k Billovi, který mačkal mou ruku bolestí.
„Omlouvám se, ale mám pro to důvod! Prosím, ošetřete ho! Nevidíte, jaké má sakra bolesti?“ zvýšil jsem hlas.
„Položte ho tady, podívám se na to…“ Ukázal na bílou… ehm… postel, a já jsem tam Billa okamžitě položil. Doktor mu prohmatával bříško, přičemž se Bill kroutil a sténal.
„Vypadá to na slepé střevo, ale raději vás pošlu ještě na krevní testy…“ Odešel zpět ke stolku. Zapsal si něco do toho svého počítače, něco napsal na papírek, který mi podal.
„Do druhého patra, tam najdete odběry. A řekněte, že jste zapomněli kartičku pojištěnce, ať z toho není problém.“ Řekl, a dál se věnoval počítači. Vyšli jsme tedy z ordinace (Jess tam nebyla), a výtahem jsme sjeli do druhého patra. Bill se celou dobu klepal, a pevně mi tisknul ruku. Když jsme vystoupili z výtahu, bylo tam moc cedulí, a já jsem nevěděl, na kterou se podívat dřív. Nakonec jsem konečně našel cedulku „ODBĚRY“, která ukazovala doprava. Šel jsem tam. Otevřel jsem takové velké bílé dveře, a tam bylo asi dvacet dveří, a několik židliček. Samozřejmě i v tak pozdní hodině bylo vcelku plno. Posadil jsem Billa na jednu z těch židlí.
„Billí, počkej tady minutku. Hned jsem u tebe!“ Pohladil jsem ho po rozpálené tváři, a políbil do černých jemných vlásků.
Přišel jsem k okýnku, a podal jsem té paní, co tam seděla, papírek, který mi dal doktor.
„Tak, vy si počkáte u těch dveří úplně vzadu. Počkejte, až vyjde sestřička, a té dejte kartičku pojištěnce, ano?“ Usmála se. Skousnul jsem si ret, a připravoval jsem se nějak vysvětlit, že ji nemám.
„No, víte… Bratr byl u mě na návštěvě, a svou kartu nechal u sebe v bytě, a mně nenapadlo se pro ni stavit.“ Nic lepšího ze mě nevypadlo.
„Měl byste být více zodpovědnější, ale pro tentokrát…“ Začala vypisovat nějaký papírek. Zodpovědnější? Myslel jsem, že každou chvíli vybuchnu vzteky! Vzal jsem si papírek, který konečně vypsala, a šel jsem k Billovi.
„Billí, musíme jít na konec této chodby, tam se posadíme, ano? Budeš jít muset na nějaké odběry, ale to zvládneš, zlato!“ Pohladil jsem ho po černých vláskách. S lehounkým úsměvem kývl, ale pořád měl pevně stisknutá víčka k sobě. Vzal jsem ho zase do náručí, a odnesl na konec chodby. Bylo tam hodně lidí. Posadil jsem se na jedinou volnou židli, a Billa jsem měl na klíně.
Sestřička si došla pro tu Billovu kartičku, ale já jsem jí podal jen ten papírek, a vysvětlil, že kartičku tady nemá.
„Billí, nevíš proč tě tak bolí bříško?“ Zeptal jsem se šeptem Billa, a přitisknul jsem si ho víc k sobě.
„T-to nev-ím, Tomí…“ Šeptl, a vyhledal mou ruku, kterou pevně stisknul.
„Uvidíš, že to bude dobré, lásko…“ Políbil jsem ho na tváře, které měl šíleně horké. Hladil jsem ho ve vláskách a opatrně s ním pohupoval.
„Tomí? J-jak ještě dlouho…?“ Pípl. Podíval jsem se na hodinky, a zjistil jsem, že tady čekáme už asi půl hodiny.
„Ještě chvilinku, Billí, ještě to zkus chvíli vydržet, pak půjdeme konečně domů, a odpočineš si…“ Přejel jsem mu dlaní po tváři.
„Bill Kaulitz, do pětky!“ Ozvalo se po celé chodbě. Vzal jsem brášku, a otevřel dveře s číslem pět. Seděla tam taková mladá sestřička. Za normálních okolností bych si trošičku i třeba jen zaflirtoval, ale teď není čas, a nemám ani náladu.
„Posaďte se prosím tady…“ Ukázala na černou židli před ní. Posadil jsem tam Billa. Nebyl schopný otevřít očička. Asi na takovou bolest bříška není zvyklý…
„Billí, zkus to chvilinku vydržet…“ Zašeptal jsem, a políbil ho na rozpálené narůžovělé rtíky. Ta sestřička si vzala jehlu, a vzala Billovu křehoučkou ručičku.
„Teď to trošičku zabolí…“ Řekla Billovi, a já jsem ho chytl za druhou ruku. Když mu vjela jehlou pod kůži, Bill mi doslova drtil ruku, ale nevyšlo z něj jediné slovo.
„Tak, teď minutku počkejte v čekárně, donesu vám výsledky.“ Hned jak to dořekla, vzal jsem zase Billa do náručí, a nesl jsem ho do čekárny. Nevím, proč je tak neschopný pohybu, nebo jen otevřít oči. Asi si chce jen odpočinout… Posadil jsem se i s Billem na klíně na židli, a čekali jsme na výsledky.
„Billí, proč neotevřeš oči?“ Pohladil jsem ho po vláskách…
„Měl bych?“ Šeptl…
„No, nemusíš, jestli nechceš, ale… Chtěl bych je zase vidět!“ Usmál jsem se, i když mě neviděl.
„Tak dobře…“ Usmál se, a otevřel ty svoje velké čokoládové oči. Přejela mnou vlna horka. Má tak nádherné oči! Teď bych ho chtěl tak moc políbit! Strašně moc!
„Udělej to, jestli chceš…“ Zasmál se. Jako by věděl, co chci.
Nevydržel jsem to, a políbil jsem ho! Jen tak se naše rty o sebe třely. Projížděly mnou různé pocity, mezi ně patřilo i vzrušení. Pravou rukou jsem vjel pod deku, a začal jsem mu přejíždět po celém těle. Zastavil ji. Vzal do dlaně, a přemístil na jeho zadeček, což se mnou udělalo něco neskutečného! Cítil jsem ‚tam dole‘ vysoký tlak, a myslím, že si toho všimnul i Bill. A jak pak by ne, že?
Naše… ehm… mazlení přerušila sestřička, která vyšla ze dveří. Odtrhli jsme se od sebe, ale moje pravá ruka zůstala na stejném místě!
„Bill Kaulitz… Tady jsou výsledky!“ Podala mi bílý papírek. Levou rukou jsem si ho vzal. Vytáhl jsem svou pravou ruku, vzal jsem Billa, a šel jsem s ním k výtahu. Zavřel oči, a ruce mi omotal okolo krku. Na rtech měl lehký úsměv.
Přišli jsme k výtahu, ze kterého vystupoval nějaký pán a starší paní. Hned po jejich vystoupení jsme tam vklouzli, a jeli do pátého patra. Bill si pořád něco pobrukoval. Nějakou melodii, známou, ale nemohl jsem si vzpomenout!
„Billí, co je to za písničku?“ Usmál jsem se pro sebe.
„No, já ani nevím. Teď mě ta melodie nějak napadla, ale je mi povědomá!“ Šeptl, a dál si tu píseň pobrukoval.
Výtah se zastavil, otevřely se dveře, a my vystoupili. Šli jsme do ordinace doktora Schünglera. Byla prázdná čekárna, tak jsem hned šel zaklepat.
„Dále!“ Ozval se doktor. Vešli jsme dovnitř. Jess tam zase nebyla! Šel jsem tedy až tam dozadu k doktorovi.
„Posaďte se.“ Ukázal na židli. Posadil jsem tam Billa, ale já jsem stál. Podal jsem mu papír, co jsem dostal od té sestřičky z odběrů, a začal si ho prohlížet.
„Tak, váš bratr… Bratr, že?“ Podíval se na mě. Kývl jsem na souhlas.
„… Nechtěl byste se posadit?“ Pobídl mě.
„Ne, děkuji. Tak co je s ním?“ Nedočkavě jsem si začal hrát s rukama.
„No, takže… S jeho bříškem je vše v pořádku, jen asi něco špatného snědl. Ale taky je možné, že se do bříška třeba bouchnul, nebo ho někdo udeřil, ale není to nic vážného. Měl by alespoň dva dny jíst jen například zeleninu, ovoce… Teplota může být následkem vyčerpání, nebo prochladnutí, ale určitě vám na to předepíšu nějaké léky! A potom je tu ještě něco…“ Jeho hlas poměrně zvážněl.
„A-Ano? Co?“ Šeptl jsem. Bál jsem se… V jeho hlase bylo poznat, že to bude něco vážnějšího.
„Váš bratr je nakažený pohlavní nemocí… ehm…“ Hned jak to dořekl, jsem úplně strnul. Nebyl jsem schopen pohybu! S pootevřenou pusou jsem se podíval na Billa. Nebyl na tom o nic lépe. Po tváři mu tekly slzy…
„J-jakou n-e-nemocí?“ Vypadlo ze mě. Celý jsem se třásl. Bál jsem se o Billa. Moc!
„HIV… Poznalo se to v krevních testech.“
autor: MußiQ-May
betaread: Janule
Zlato ^^,,krása..už jsem ti to komentovala přes ICQ xD
Štveš mě jako,,chudák Bill xD Takhle ho mučit xD
Vážně jsem zvědavá jaký bude další díl,,jestli tam zapleteš toho vašeho pana "XXX",,tak to asi psychicky nezvládnu xD
hustééééééé pokračko
no tak to je pecka…..x( chudák…
omg.:D beztak mu ty tysty vyměnily..:D protože jako nejdřiv slepák a pak HIv..?D::D
heeej no to snad ne toto 😀 pane bože mě šibne. No jako to doufám že nee. že tam došlo k nějakýmu hoodně velkýmu a blbýmu omylu. I když je fakt, že bych se nedivila. Když musel bejt v bordelu…tam chodí kde kdo. Ty jo honem dál.
Tak to je v háji,vzhledem k tomu,že je to pořád ještě nevyléčitelné!!!!Tak už zbývá jenom doufat,že je to nějaký omyl….