autor: Cera
„Myslel sis, že svou přítomností mi jenom ubližuješ.
Netušil jsi však, že když se zabiješ,
Ublížíš mému srdci…
…a zabiješ nás oba.“
By XXX
Po okenní tabulce stekla další kapka deště. Stejně jako slza po tvé tváři. Nechápal jsem. Nechápal jsem, co ke mně cítíš. Bylo to zakázané, nemorální… tak čisté, nevinné a smyslné. Nevěděl jsem, že každá tvá slza, způsobena mojí osobou, byla pokaždé vykoupena jednou kapkou tvé krve.
Udělal jsem chybu. Odešel jsem. Nechal tě samotného ve tvém pokoji. Pouze s tvou bolestní a steskem… neopětovanou láskou. Kvůli mně si plakal a kvůli mně jsi vykrvácel.
Přišel jsem domů s úsměvem na rtech. Chtěl jsem ti toho tolik říct. Říct ti, že jsem změnil názor. Ovšem bylo až příliš pozdě. Pro tebe, pro mě… pro nás.
Měl jsem lépe vážit své skutky. Měl jsem ti už tehdy říct ta dvě slova, dokud čas šel s námi a ne proti nám. Měl jsem ti popravdě odpovědět, dokud jsem měl příležitost. Měl jsem vědět, jak se zachováš, když tě odmítnu a nepřijmu srdce ve tvých dlaních.
Hledal jsem tě a nevěděl, že ztrácím drahocenné minuty. Díval jsem se do pokoje, kuchyně, dokonce i do klubovny. Nemohl jsem tě najít. Teprve potom mě napadlo podívat se do koupelny. Možná… kdybych tam šel rovnou z tvého pokoje, neseděl bych tu teď vedle tebe a nedoufal, že se probudíš.
Tvá tvář klidná, bílá jako sníh, chladné dlaně, černé vlasy… kontrastovaly s kaluží temně rudé krve. Ležel jsi v ní, byla tvá. Stékala mi po rukou, ještě stále teplá. Krev, která už nekolovala v tvých žilách, protože tvůj život ztratil smysl. Zahnal jsem tě do kouta svým odmítáním a ty jsi nevěděl, jak dál… Rudá slova kousek od tebe mluvila jasně – Ich liebe dich… Ty sis nevzal tu žiletku, to já sám jsem ti ji dal. Tím, že jsem bojoval sám se sebou, namísto abych přiznal pravdu – že ani ty mi nejsi lhostejný. Dýchal jsi, tlukot tvého srdce byl však sotva slyšitelný…
Zavolal jsem sanitku. Bál jsem se, aby nebylo až příliš pozdě. A teď jsi tady. V tak neosobním, chladném nemocničním pokoji, a já jako vždy s tebou, po tvém boku, tak jak jsme si slíbili.
Kdysi dávno…
Všude je ticho. Ruší ho jen zvuk monitoru, dávající mi jako jediný naději, že žiješ. Ta jasně zelená čára, pobíhající neustále nahoru a dolů. Nemluvím, vím, že bys mě neslyšel. Pouze držím tvou dlaň. Čas jako by se zastavil. Minuty se neskutečně vlečou. Hodiny míjejí bez jediné známky života. Avšak já přesto vím, že jenom spíš.
Spíš jako ona. V zakletém zámku obehnaném tisíci růží. Jsi tou nejvzácnější z nich. Ve vysoké věži si sníš svůj sen. Sen o princi, jenž se k tobě proseká přese všechny nástrahy prokletého zámku, políbí tě a ty konečně poznáš, co je to láska, co znamená milovat.
To já jsem ten princ. Ale ačkoli jsem jen kousek od tebe, rozdělují nás trnité keře a kamenná zeď s jedinými dveřmi, k nimž nemám klíč. Byl mi nabízen, avšak já ho v danou chvíli nepřijal. Nepřijal jsem klíč k tvému srdci.
Ale možná, kdybych se odvážil, kdybych konečně jednou uvěřil na pohádky, kdybych tě políbil… Nehledat skulinku mezi větvemi, rovnou zapálit oheň z jiskry, planoucí v mém srdci… Možná by ses probudil. Uslyšel bys to tiché volání o pomoc, jež já sám jsem z tvých úst nikdy nedokázal rozpoznat. Na to jsem byl až příliš zaslepen slávou, o niž jsem nechtěl za žádnou cenu přijít.
Ano, políbím tě a ty se probudíš. Nebudeš jako ona čekat sto dlouhých let. Konečně ti budu moci opětovat tvé city, konečně ti budu moci říct, jak moc tě miluju. Smažeme minulost, změníme přítomnost a půjdeme vstříc budoucnosti… společně.
Ne, opravdu nevěřím na pohádky, avšak nyní jsou pro mě tím jediným záchytným bodem, kterého se křečovitě držím, zatímco mě pohlcuje nicota.
Pomalu se nakláním blíže k tvé tváři. Jak to, že jsem si za celých těch sedmnáct let nevšiml, jak jsi neodolatelný? Jak jsem si jen nemohl nevšimnout toho, jak ti černé havraní vlasy lemují tvoje líce s jemnou alabastrovou pletí, patřící spíš nadpřirozené bytosti než člověku? Jak jsem si nemohl nevšimnout těch černých řas, chvějící se při sebemenším vánku, zdobící ty nejnádhernější oči? Jak jsem mohl hledat tu nejzářivější hvězdu na noční obloze, aniž bych si všiml, že tu nejkrásnější mám nadosah. Přímo vedle sebe.
Proč mě až teprve teď vábí tvoje rty?
Zavírám oči, stačí jen kousek a poprvé ochutnám zapovězené. Sladkost, jež je mi vzácnější než všechno zlato světa. Chuť svého malého brášky, svého druhého já…
~x~
Pohádky lžou. Dají vám naději ve šťastný konec, ale nehledí na to, že vždy, když je dočtete, se budete muset vrátit do skutečného světa.
Pohádky lžou. Vykouzlí vám na tváři úsměv, ale už se nestarají o to, aby vám tam zůstal.
Pohádky lžou. Vždy je v nich poraženo zlo s nenávistí a dobro s láskou vítězí, ale co ve skutečnosti?
Pohádky lžou, nenechávají umírat anděly…
Líbám tvé chladné rty a má první horká slza dopadá na tvou tvář, následovaná další. Ty to však už necítíš. Necítíš nic. Lásku ani bolest. Slyším ten dlouhý, mrazivý tón. Cítím ho až do morku kostí. Prostupuje celou mou bytostí. Jako jed, který mě pomalu zabíjí.
Jak snadno se roztříští všechny lidské sny a přání. Jak snadno se roztříští naděje.
Jak snadno nás naši milovaní opouští. Jak snadno nechá smrt lásku napospas samotě.
~x~
Jsem tu sám. Ve tvém pokoji. Čekám, až se vrátíš, lásko… i když vím, že zbytečně. Chybíš mi, už to nejsem já. Odešel jsi, a spolu s tebou i jedna moje část.
Už nikdy neuslyším hlas, jenž mi vždy vykouzlil na tváři úsměv. Už nikdy ti nebudu moci pohlédnout do očí. Už nikdy nebudu mít důvod se smát. Můj smích se vytratil spolu s tvým životem. Svět kolem mě se zatáhl černým suknem a neprojde jím ani paprsek světla. Jsem navždy uvězněn sám v sobě. Není tu nikdo, kdo by mě vyslechl.
Moje srdce umřelo, vzal sis jej sebou. Ale jak má člověk žít? Bez srdce… pouze se vzpomínkami a smutkem.
Pomalu vstanu. Jdu. Nevnímám, co dělám, nohy mě samy vedou. Otevírám dveře. Moje kroky se odráží od bílých stěn.
Stále tam leží. Na umyvadle. Klidně, jen tak. Avšak já vím, že za tou chladnou lhostejností se skrývá něco víc. Podlá lest. Volá mě, přitahuje mě, vábí… Je jako magnet. Magnet svobody, vysvobození… Držím ji v dlaních. Stačí jen tak málo… Honily se ti hlavou tyhle myšlenky, když jsi tu před pár dny stál? Když sis ji přikládal k zápěstí? Když jsi ucítil svou teplou krev a pozoroval, jak dopadala na bělostnou podlahu? Věděl jsi, stejně jako já, že zatracuješ svou duši? Bál ses pekla?
Už nemusíš, jdu za tebou…
Lásko, co jsi to udělala?!
Proč zatratila jsi jejich duše?
Lásko, proč jsi zradila,
Do srdce trnitou růži jim vrazila?
Lásko, proč jsi dovolila,
Aby se jich zmocnila žena s kosou?
Lásko, proč dopustilas,
Aby šlápli na trnitou růži nohou bosou?
Lásko, proč slibovala jsi jim život,
Když našli jenom smrt?
Lásko, proč jsi tak krutá,
K lidem, k člověku…
autor: Cera
betaread: Janule
Jak jinak,než dokonalá básnice Cera.Holka,,ty jsi mě tak moc okouzlila,že nedokážu vynechat jedinou tvojí povídku.I když mám velkou nechuť ke smutných koncům a depresivnímu ději,tak tohle bylo prostě a jednoznačně nádherné,kouzelné,smutné,pravdivé.Pohádky jsou od toho,aby nám dávaly naději.Mnohdy falešnou.
Smekám<3
Ach… panebože, Cero. Tahle povídka je tak překrásná. Obyčejně bych dokázala napsat komentář i na několik stránek, teď mi to však vůbec nejde. Prsty se mi zadrhly a můj mozek je jako když po nějakém úklidu. Důkladně vymetený.
Cero, je to fenomenální.
To je tak krásná povídka, opravdu tleskám, krásně napsaná…
K tomu snad ani nemám co dodat. Úplně souhlasím tady s Lorett a obdivuju ji, že dokázala napsat tolik slov. Já totiž vůbec nevím, jak ti to pochválit. :-)Kouzelné.
Naprosto úchvatné,škoda jenom,že tak smutné a depresivní,ale to už k Ceře patří.Stejně jako čistá krása,kterou dovede převést na slova jenom ona ….
Boooooože já už snad tvoje povídky nebudu číst. No dobře to bych byla hodně bláhová kdybych si v tomhle věřila. Jak si mi to mohla udělat. TAkhle mě rozbrečet. Bože. Vůbec nevim co k tomu říct. Bylo to dokonalý. Úžasně napsaný, procítěný………a já jsem z toho totálně v hajzlu. Jednou mě normálně zabiješ. Nebo si nabrečim rybník nad tvejma povídkama a utopim se. Musim to jít nějak rozdejchat. Kriste pane. Úchvatnost
Hele, ty když píšeš, tak to donutí člověka se i zamyslet. Možná proto tvou tvorbu tak strašně hltám a miluji. =)
nádherná povídka. Normálně nerada čtu špatné konce. Ale tady je to něco jiného. Úplně se mi sevřel žaludek když jsem to četla, prostě krása
Oh… tak krásnější povídku jsem snad nečetla… skládám poklonu
*kouká na monitor s otevřenou tlamkou*
Dokonalé.
smutný, ale nádherný!!!