autor: Janule
TOM
Je to asi hodina, co se Sabine s Davídkem po dvou dnech konečně vrátili domů. Venku už je tma, za chvíli bude čas na koupání, a já se těším, že si to se špuntem zase jednou užiju. Malej překvapeně zíral, když mě viděl v obýváku, skočil na mě jako opičák a od tý chvíle se mě nechce pustit. Pořád něco brebentí, je jako čertík, a já už pomalu začínám únavou zívat. Nějak jsem odvykl tomu jeho věčnýmu štěbetání a nezkrotný energii, se kterou mě neustále nutí ho poslouchat a hrát si s ním. Teď se šel vyčůrat, tak jsem se tady zhroutil do sedačky, zírám na zapnutou televizi bez zvuku, a snažím se nabrat sílu do dalšího boje. Čeká mě vodní válka…
Je fajn být zase chvíli doma… nikdo neví, že jsem tady, nevystrčili jsme s Billem nosy z domu celou tu dobu, takže je snad všechno v klidu. Tiskový prohlášení docela zabralo, lidi vzali na vědomí, že se tím dál nehodláme zabývat, a žádný další vyjádření od nás už neuvidí. I když Bild se snažil ještě dneska znovu mávat svým posudkem z laboratoře, ale vzhledem k pověsti, kterou si způsobil minulou kauzou tohohle typu, je nikdo nebere moc na vědomí. Jak říkal včera Carl… není nic staršího než včerejší noviny. Měl pravdu. Lidi se nejspíš přesvědčili, že takových montáží je na internetu stovky už léta, a že to není nic, čím by se měli nějak vzrušovat.
Dnešní den jsme s Billem strávili skoro celej zíráním na televizi a sjížděním internetu, a sledovali jsme diskuse lidí, co si o věci myslí. Mám dojem, že je bouřka úspěšně zažehnaná. Snad se zase teď všechno rychle vrátí do starých kolejí, i když u Marka člověk nikdy neví. Doufejme, že nemá v záloze něco dalšího, s čím by se vytasil, až uvidí, že se mu to zase nijak zvlášť nevyvedlo. Už jen pět dní, možná i míň, když se to povede, a bude snad všemu konec. Filip mi dneska volal asi třikrát, že se snaží být co nejrychlejší, ale že než to celý spustí, chtěl by se mnou ještě spoustu věcí probrat. Nevím, čeho se to bude týkat, ale jsme domluvení, že se tam zítra dopoledne ukážu.
„Tak strejdó, pojď úž, táta točí vodu!“ slyším z předsíně volání, a proberu se ze zamyšlení.
„Jo, už letím,“ zavolám zpátky a v naprostém rozporu se svým prohlášením se líně zvednu ze sedačky a šourám se do koupelny jako hlemýžď. Nechápu, co mě tak zmohlo… noc jsme s Billem ve vší počestnosti prochrněli, žádný orgie se nekonaly, ani jeden z nás v tý divný atmosféře nějak neměl náladu, a přes den jsem taky zrovna nesportoval, abych byl takhle vyřízenej… nejspíš to neustálý napětí a strach, co se bude dít, mě zmohlo. Už abych zapadl do postele. Dneska spím nahoře zase sám, Sabine se vrátila, tudíž se Bill musí tvářit jako vzornej manžel. Stejně budu ráno vstávat dřív, abych zajel za Filipem, tak je aspoň nebudu rušit.
„Tak šup do vody,“ pobídnu malýho naháče u vany, popadnu ho v podpaždí a hodím ho do vody. Vycákne to pěkně vysoko… to bude zase Bill remcat, že je všude mokro.
„Strejdó,“ vyčítavě na mě koukne, když si vytře vodu z očí, co mu do nich cákla, a hned se zasměje. „Tak pojď už!“
„Počkej… ještě budeš litovat, ty špunte…“
BILL
Dnešek byl hodně náročnej den. Když to srovnám s napětím před koncertem, bylo tohle snad ještě těžší… nebyl jsem schopen vůbec jíst, přesto mi bylo pořád na zvracení, a hlavně… nebylo to hodinu, bylo to daleko delší. Od rána, kdy jsme s Tomem vstali, jsem nemyslel na nic jinýho, než na to, co se bude dít. Tom se mě sice snažil uklidňovat, ale moc se mu to nedařilo… viděl jsem na něm, že je z toho sám vyřízenej, a neustále čeká nějakou zradu. Oddychli jsme si, když padla pátá odpolední a nic se do tý doby nestalo. S úlevou jsem zavolal Sabine, aby se vrátili s Dejvem domů, že je snad nejhorší krize zažehnaná, a pak jsem se teprve trochu uklidnil. Když přijeli, byl jsem šťastnej jako blecha, že jsme zase všichni pohromadě, a v tom nadšení jsem se rozhodl na oslavu uvařit něco dobrýho. Zatímco se z koupelny ozývá řev jako za starých časů, lopotím se tady s večeří.
„Co vaši?“ zeptám se přes rameno Sabine, sedící u stolu s laptopem. Nejspíš si čte dnešní bulvár. Mrknu do trouby, jestli už má sýr tu správnou barvu. Jo… ještě chvilku a můžeme jíst, měl bych ty dva v koupelně popohnat.
„Dobrý, sice o tom něco slyšeli, ale neřešili to. Věřili mi, že je to blbost. Táta měl nejvíc starostí s tím, aby si užil vnuka, a máma, aby ho nakrmila. Nechápu tuhle potřebu babiček všechny kolem sebe vykrmovat. Když já byla malá, cpali mě taky horem dolem, ale moc úspěchu neměli…“ zakření se na mě a pokračuje. „Dovedeš si asi představit, jak se jim Dejv v tomhle směru líbil, když chtěl po obědě přidat… máma totiž dělala domácí pizzu, její specialitka,“ směje se Sab. „Bylo to fajn, užili jsme si všichni. Naši chtěli, abychom jezdili častěji. Jo a taky jsme včera byli na návštěvě u Franka,“ dodá jen tak mimochodem, a donutí mě tím, abych se na ni otočil a udiveně zamrkal. U Franka? Na toho jsem v tom všem zmatku skoro zapomněl… vůbec nechápu, jak se mi to mohlo stát… naše pravidelný středy jsem měl vždycky rád, je divný, že mi to Dejv nepřipomněl.
„Jak se má šachovej mistr?“ zeptal jsem se a hlavou mi blesklo, jakej jsme z něj s Tomem měli strach, aby si mě Sabine kvůli němu vůbec vzala. Vypadalo to, že spolu něco mají, ale jak se ukázalo, byl to omyl.
„Vypadá to, že pořád stejně. Je fajn, ani se nezlobil, že jsme ho nepozvali na svatbu,“ odvětí Sabine nevzrušeně, ale já slyším v jejím hlase výčitku.
„Myslel jsem, že ho tam nechceš, když jsi o něm nemluvila,“ odpovím na otázku, kterou nikdo nepoložil, ale já ji stejně cítím ve vzduchu.
„Jo, máš pravdu, bylo mi trapně,“ přizná Sab. „Nechtěla jsem ho trápit, vypadal, že mě má rád, a tohle pro něj určitě nebylo nic, co by chtěl vidět. Jak říkám, nic nám nevyčítá, jen mi gratuloval k svatbě.“
„Hmm, je hodnej, a vždycky byl,“ uzavřu to a vypnu troubu, aby sýr ještě došel. „Jdu vyhnat kluky z vany, budeme jíst. Můžeš prosím tě připravit stůl?“
„Jo, jasně,“ odpoví mi s úsměvem manželka a zaklapne laptop. „Voní to krásně,“ ještě dodá, když se zvedá od stolu. „Musím uznat, že až se rozvedem, po tvým teplým jídle se mi bude stejskat,“ plácne mě rozpustile po zadku, když odcházím. Jen po ní loupnu okem, jako co si to dovoluje, drzounka, a s úsměvem se vydám na ty dva řvouny.
„Chlapi, končíme, večeře je hotová!“ zahulákám, a už se hrnu do koupelny, když zaslechnu zvonek. Sakra! Kdo sem teď leze? Jestli to budou novináři, tak je snad poženu pohrabáčem, kdybych tu nějakej našel. Jenže od tý doby, co tu máme ve sklepě tu jadernou kotelnu, pohrabáče nevedem. Musím se tomuhle svýmu debilnímu nápadu v duchu usmát… Vždycky, když si na tenhle zážitek z budoucnosti vzpomenu, zatrne mi v zátylku přesně v místě, kam mě ten zrzavej hajzl rejpal pistolí. Bezděky si to místo pohladím a mířím ke dveřím.
Ještě bych na nezvaný vetřelce mohl poštvat Scottyho s příkazem „trhej“, jenže to by se leda tak potrhali smíchy, protože ten náš starej trouba by netušil, co má dělat. Vyjdu na chodbu, abych se podíval na monitor bezpečnostního zařízení, kdo je ten narušitel u branky, a v tu chvíli se mi málem zastaví srdce.
Baba Krautnerová…
Panebože…
A za ní se krčí Greta, ještě jedna cizí baba a nějaký dva chlápci, v tý tmě není poznat, kdo to je. Do prdele! Když jsem si konečně oddychl, že se nic nestalo, tak to přišlo. Nejspíš další přepadovka. Takhle večer je to ale vážně rána pod pás, co si to dovolujou? Davídek už může dávno spát, bude skoro sedm večer. Jenže copak si můžu jít někam stěžovat? To bych si moc nepomohl… Co teď? Přece je sem nepustím? Tom a Dejv jsou spolu nahý ve vaně, což je naprosto šílená situace, ještě by z něj udělali pedofila. Leda bych je pozval na večeři, a mezitím Toma nechal utéct nahoru. Ne… nepustím je teď dovnitř. Sice svítíme, vědí, že jsme doma, ale nemusíme slyšet… třeba nám nefunguje zvonek. Musím rychle za Tomem, snad něco vymyslí…
SABINE
„Tome!“ ozve se z předsíně zoufalej Billův výkřik a vzápětí prásknutí dveří od bytu. Jako by mu někdo ubližoval. Sakra, co se to děje? Hodím příbory na stůl, šíleně to zařinčí, a vyběhnu do předsíně. Bill už stojí mezi dveřma do koupelny, a hlasitým šeptem, jako by ho tu mohl slyšet někdo cizí, vysvětluje Tomovi, co se stalo.
„Jsou tady! Krautnerka s Gretou stojej před brankou! Je s nima ještě někdo, nějaká další baba a nejspíš ten jejich řidič. Tomi, co budeme dělat?“ zoufale kvílí Bill, teď mi fakt připadá mírně hysterickej, ale nedivím se, taky bych byla. Když si promítnu scénku, kterou by viděli, kdyby sem přišli… myslím, že by to nebylo dobrý.
„Co tady chtěj takhle pozdě? Bude sedm, to si přece nemůžou dovolovat!“ rozčiluje se Tom ve vaně, načež se vymrští, popadne ručník z pračky a začne se rychle utírat. Sleduju tu scénku zpovzdálí, ale i přes všechno najednou vzniklé napětí si nejsem schopna nevšimnout Tomova nádhernýho těla. Ale rychle mi výhled zastíní Bill, když se přes něj nakloní, vytrhne špunt z vany, vytáhne vykulenýho Dejva na pračku a zabalí ho do ručníku, aby nenastydl.
„Nevím, ale musíme tě rychle dostat pryč, jinak z toho zase udělaj aféru. Není pochyb, že ta fotka způsobila další pochybnosti, takže tě tu nesměj najít,“ rychle šeptá Bill, a utírá Davídka. „Vem si župan,“ sykne na Toma, když se jeho bratr stojící ve vaně bezradně rozhlíží, do čeho se rychle oblíct. Popadne z věšáku Billův župan, shodí ručník a rychle se do něj zabalí. Vyskočí z vany, posbírá všechny svoje věci, co se válí po koupelně, bos vyběhne do předsíně, a když mě vidí, sykne na mě: „Pomoz mi, prosím tě, mám tu další věci, nesměj je tu najít.“ Konečně se pohnu, do tý doby jsem stála jako socha a jen zaraženě sledovala, co se děje.
„Jasně, už běžím,“ kývnu, rychle očima proskenuju předsíň, kde se válej Tomovy boty, popadnu je, z věšáku strhnu jeho mikinu a čepici, vezmu jeho klíče z háčku a očima ho pobídnu, že můžeme jít. Tom s plnou náručí oblečení vystartuje po dvou nahoru do schodů, ale u dveří musí stejně počkat na mě, až přisupím v potu tváře s jeho klíčema. Zezdola se mezitím už třikrát ozval naléhavý zvonek, a já si uvědomím, že vůbec netuším, co se Bill chystá dělat. Odemknu, nechám Toma projít dovnitř, a hodím za ním do bytu jeho věci. Musím rychle dolů, pomoct Billovi.
„Sabine?!“ zavolá Bill z koupelny naléhavě, když dobíhám poslední schod. Strčím hlavu do dveří bytu.
„Jo!?“ odpovím skoro bez dechu, ty schody mě nějak vyčerpaly.
„Běž prosím tě, a řekni jim, že jsme ve vaně, a pusť je pomalu dovnitř. Já to mezitím nějak zvládnu.“
„Jasně!“ zavolám, zavřu za sebou, a hned si to namířím ke dveřím. Zhluboka se nadechnu a zmáčknu tlačítko interkomu, abych mohla nasadit ten nejpříjemnější tón hlasu a zacukrovat: „Dobrý večer, pojďte dál.“ Přitom zmáčknu bzučák, kterým se otevře branka, a napjatě sleduju, kdo to k nám jde. První je starší obtloustlá madam, to bude nejspíš ta ze sociálky, co o ní Bill vždycky mluví jako o Krautnerce. Za ní se hrne mladá holka, tak nějak v mým věku, asi Greta, co nám byla na svatbě, a za ní další baba, přísnej vzhled, krátce střižený černý vlasy, vypadá pěkně nevlídně… a poslední dva chlapi… v uniformách. Panebože, to jsou poldové… co tady chtějí? Nezbývá mi, než nasadit ten nejmilejší možnej úsměv, vymačkat bezpečnostní kód a otevřít dveře.
„Dobrý večer,“ pozdravím první s falešným úsměvem na tváři, na který ale nikdo z nich nereaguje. Tváří se všichni, jako by šli na pohřeb, nebo ještě líp na trestnou výpravu. „Promiňte, že jste tak dlouho museli čekat, ale manžel se synem se koupali a já byla zrovna v kuchyni a vařila večeři. Nešlo od toho hned odejít, spálila bych to,“ improvizuju, jak to jde a zase se usměju. Doufám, že mi nebudou kontrolovat, co jsem vařila, nebo se vyptávat na recept, protože to nemůžu sloužit… tohle byl Billův recept, ostatně jako všechny.
„Dobrý večer.“ Pozdraví ta první baba, ty druhý dvě a oba policajti zpovzdálí jen kývnou.
„Pojďte dál,“ ustoupím ze dveří, aby mohli projít, namačkám zpátky bezpečnostní kód, aby to nezačalo houkat na celej barák, a už radši nic neříkám, nemá to cenu. Evidentně se nechtějí se mnou bavit, nejspíš pro ně nejsem partner. Jdu za nima, a snažím se courat co nejpomalejc, aby měl Bill dost času na to se oblíknout a připravit. Nevím, co se bude dít, v životě jsem nic podobnýho nezažila, ale předpokládám, že nic příjemnýho nás nečeká. Snad se Tom nahoře nějak neprozradí, oni nemají důvod se tady courat po baráku, takže když bude v klidu, nikdo si ho ani nevšimne. Teda doufám, že se tu nechystají dělat domovní prohlídku, protože to by pak neměl šanci. Ale to přece nemůžou… kluci snad nic neprovedli.
Odemykám dveře bytu tak pomalu, že to vypadá, jako bychom měli starej zarezlej zámek, ale už to nejde protahovat ani o vteřinu, takže otevřu dveře, a projdu jako první, abych zhodnotila situaci. Scotty se probral ze spánku pod svým stolem v kuchyni, a teď stojí nerozhodně uprostřed předsíně, a trochu poštěkává, protože cítí nezvané hosty. Rychle ho popadnu za obojek, aby něco neprovedl, atmosféra ve vzduchu je hustá tak, že by se dala klidně krájet, a pes to asi cítí. Nebylo by dobře, kdyby je ještě pokousal. „Pojď, starouši, půjdeš zpátky do kuchyně,“ šeptám mu do ucha, zatímco ho tlačím před sebou, je to šíleně velký tele. Nevzpírá se, pochopil, že to není nic pro něj a zase si lehnul do svýho pelechu pod stolem. Zavřu dveře, aby neotravoval, a vrátím se zpátky do předsíně. Mezitím už Bill vyšel z koupelny, oblečenej do mýho županu, v náručí Dejva v jeho oblíbeném medvídkovém pyžamku, a vítá se s „návštěvou“. Jeho úsměv je evidentně ten nejumělejší, jakej jsem na něm kdy viděla, a mám pocit, že je ve tváři strachy bílej jak socha. Nemá make-up, takže je to dost zvláštní pohled.
„Dáte si kávu, čaj…“ snaží se Bill nějak začít konverzaci, ale baba, co přišla jako první, ho rázně přeruší.
„Nic si nedáme, pane Kaulitzi, nejsme tu na návštěvě, jsme tu úředně. Prosím, pojďte s námi někam, kde budeme mít soukromí. Dítě u toho být nemusí,“ pronese upjatě, ta mladší za ní jen kulí oči a přikyvuje, ostatní bez výrazu sledují dění. Natáhnu automaticky ruce po Dejvovi, Bill mi ho bez řečí podá, jen ho konejšivě pohladí po vláskách, a vydá se strnule směrem do obýváku. Za ním jdou jen ty tři grácie, poldové zůstávají stát v předsíni a jen se tak neurčitě rozhlížejí. Nechápu, na co je s sebou ty tři vláčí, ale pro srandu králíkům to zřejmě nebude. Asi se bojí, že by u vzteklých klientů dostaly po hubě. Vůbec bych se nedivila, tahle práce musí být těžká, nechtěla bych to dělat.
„Pojď, Daví, jdeme se najíst,“ šeptnu špuntovi do ouška, a zapadneme spolu do kuchyně. Jediná možnost, která mě v tuhle chvíli napadla. Dveře nechám otevřený, usadím Dejva na židli, a zatímco vytahuju z trouby Billovu sýrovou pochoutku, sleduju po očku ty dva strážce zákona, aby je náhodou nenapadlo se tu procházet a čmuchat. Mohla bych jim třeba nabídnout kafe, ale hned to zavrhnu… nejspíš by stejně odmítli, snad se tak dlouho nemají v plánu zdržet.
„Teto?“ ozve se nesmělý hlásek od stolu.
„No?“ reaguju nepřítomně, a přitom nandavám na talíř porci pro prcka.
„To jsou páni policajti?“ zeptá se Dejv a je na něm vidět, že má z těch dvou v chodbě pěknej vítr. Uniformy jsou zřejmě pro něj zajímavý.
„Jo, to jsou policajti,“ odpovím, když si sedám ke stolu. „Jez, nebo ti to vystydne,“ pobídnu ho a sama jen zírám na talíř, co mám před sebou.
Když se konečně odhodlám, a začnu pomalu jíst, zaslechnu divný zvuky z obýváku. Nejdřív to zní snad jako křik, asi se tam o něčem dohadujou, chvíli ženský hlas, pak Billův, pak zase další ženský… a pak najednou řinčení skla a nakonec zvuk zprudka otevíraných dveří.
„Ani se nehni, jez, hned jsem zpátky. Scotty, hlídej ho,“ vydám rychlej příkaz směrem k Dejvovi a psovi pod stolem, vyskočím ze židle, a bez dechu vyběhnu do haly, kde zůstanu zírat na tu mladou holku, co přišla s nimi. Greta, jo, jasně… to je Greta.
„Prosím vás, volejte hned záchranku, Bill omdlel, upadl hlavou na stůl a krvácí,“ vyhrkne na mě ta holka, a řítí se dál do koupelny, kde popadne malej ručník na ruce, namočí ho do studený vody a utíká zpátky do obýváku. Běžím hned za ní, a přitom z kapsy vytahuju mobil, abych udělala to, čeho ty tři nádhery zřejmě nejsou schopny. Bill leží na zemi, těsně vedle rozbitého skleněného stolku, má zavřené oči, a z rány na čele mu teče krev. Ta holka si k němu klekne na zem, a snaží se mu podložit rukou hlavu a setřít to nejhorší z rány, zatímco dvě baby stojí bezradně nad ním, v rukou nějaký papíry, a zírají, jako by měly co nejdřív omdlít. Bill je nejspíš mimo sebe…
„Záchranná služba Berlín, uveďte své jméno, adresu a důvod vašeho volání,“ ozve se mi konečně v telefonu a já se zhluboka nadechnu, abych byla schopna vůbec mluvit. Tohle vypadá hodně zle… měl by tu být Tom. Rychle nadiktuju do telefonu všechno, co chtějí, a co se tady stalo, a když mi slíbí, že jsou za chvilku tady, típnu to.
Kleknu si k Billovi z druhý strany než ta holka, a chytím ho za ruku. Ignoruju ty dvě jedubaby, co mu tohle zřejmě způsobily, a bez otálení vytočím další číslo.
„Sabine?“ ozve se v telefonu zvědavý hlas. „Děje se něco?“
„Jo, děje, pojď hned dolů, Bill upadl hlavou na stůl v obýváku a zranil se, jede sem záchranka,“ vyhrknu, a už slyším jen Tomův vyděšený výdech, hluchý telefon a po chvilce prásknutí dveří nahoře v bytě. Konečně tady bude Tom… snad to bude proboha dobrý.
„Co jste mu udělaly?!“ vtrhne do pokoje s výkřikem Tom, už naštěstí oblečený, celý zadýchaný, rudý v obličeji. Vidím, že nemá daleko k pláči, když se vrhne ke svému bratrovi na zem. „Bille! Prosím, prober se, Billí,“ šeptá, zatímco hladí své dvojče po hlavě a starostlivě si prohlíží ránu na jeho čele. Bude tam mít nejspíš jizvu, ale to nebude asi to nejhorší. Pořád se ještě neprobral z mdloby. Nechám Toma, aby se postaral o svého brášku, a vyběhnu na chodbu. Musím otevřít branku, aby mohli záchranáři hned dovnitř, a nemuseli na nic čekat. Když probíhám kolem těch dvou tupců v uniformách, neodpustím si na ně hodit nepříjemnej ksicht. Taky by mohli něco dělat, když vidí průšvih, ale to je asi marný… policajti jsou prostě policajti. Namačkám bezpečnostní kód, otevřu dveře a vyběhnu do chladnýho večera. Zdálky ke mně doléhá zvuk houkačky, a akorát doběhnu k brance, když sanitka zabrzdí před naším domem. Během chvilky z ní vyběhnou dva chlapi v uniformách, vytáhnou zezadu nosítka, a proběhnou kolem mě k domu. Najednou nějak nevím, co mám dělat. Mám tu zůstat? Nebo jít dovnitř?
Dejv! Proboha… on tam sedí sám v kuchyni, musím okamžitě za ním. Nastartuju nohy, a běžím rychle zpátky. Vtrhnu do bytu, ani nekoukám, co se děje v obýváku, a vběhnu udýchaně do kuchyně. Zaplaťpánbůh, Dejv sedí pořád poslušně u stolu, Scotty u jeho nohou.
„Teto? Co se stalo tátovi?“ Nejspíš všechno slyšel, ale neodvážil se odejít z kuchyně.
„Omdlel, Daví, a uhodil se do hlavy. Asi bude muset do nemocnice, ale neboj se, oni mu pomůžou,“ vezmu ho do náruče, a konečně se mi spustí slzy z očí. Celou dobu jako by mi nedošlo, co se stalo, a až teď mi povolily nervy. Sakra…
„Aha,“ hlesne potichu Davídek, obejme mě ručičkama kolem krku a přitiskne se ke mně. „Nebreč, teto, já taky nebrečim,“ popotáhne, zatímco mu z očí začínají téct slzičky. „Táta bude přece v pořádku,“ dodá ještě, než se naplno rozbrečí. Stojíme tam spolu uprostřed kuchyně jako dva ztroskotanci, když uslyšíme zvuk sirény a odjíždějící sanitky. Doufám, že jsem Davídkovi nelhala…
autor: Janule
betaread: Áďa
Jujky, to je teda zvrat 😀 😀 Čekala jsem všechno, ale tohle teda…Chudák Bill, takový trápení má 😀 Jako doufám, že si ten Filip pospíší a všechno bude zase dobrý, protože tohle jako…
Btw…jednou týdně dílek je hrozně málo pro nás nedočkavé a napnuté 😀 😀
Och můj bože, krávy pitomý sociálský, co mu to tam udělali?
Chudák Bill ježiši a Tom, jakej strach mesí mít Tom. Chudáček Davídek, musí to bejt strašný.
Můj bože, už to vypadalo nadějně a pak přijdou tady ty blbky!
Jak doufám, že jsem Davídkovi nelhala? Janulko nedělej si ani srandu, že se s Billem něco stane 🙁 konečně to vypadalo, že bude klid a zase nějaká zápletka:( Policajti tam jenom bĺbě stojí a čumí, ne že by něco dělali 🙁 Bože můůj…:( Ať to dopadne dobře.:(
Davídek je tu zase senzační a nelepší ,,trhej,, 😀 a kousavá poznámka, že by se leda potrhali smíchy…parádní díl:)
Ne! Ne! Ne! Ne! Okamžitě pokračnwání! Jestli se Billowi něco stane a nebo jim Dawídka wemou tak tě w Práglu odstřelim, to si piš! Kam se na todle hrabe muj sadismus?
No ty voleeee !! Tak tohle byl dneska díl ! Chudáci naši malí .. Hlavně mi je líto Davídka … Nemám ani slova to okomentovat trošku normálně protože sem z toho vykolejená. Začínalo to dobře – jako normální den, ale pak ta Krautnerka .. ta pipina si taky vybere vhodnou chvíli ! Možná by bylo lepší kdyby kluci řekli že Tom přijel jen kvůli tomu průšvihu s tou fotkou – koneckonců by to byla aji pravda. Achjoo .. Chudák Billí.
Ale líbil se mi Davídek "nebreč já taky nebrečím" a tečou mu slzičky. Už se nehorázně těším na další díl ! Sem zvědavá jak na tom bude Bill a to celý .. a co z toho vyvodí sociálka, ale ať z toho vyvodí co chce ! Fíla spraví Bédu a bude jim všem dobře 🙂
[3]: Heh ale byla by to prdel kdyby Bill umřel. Protože v jedničce janule "zabila" Toma tak proč ve trojce "nezabít" Billa 😀
Heh ještě mě napadlo. Že sem zapoměla napsat :-D. Že mě ten poslední 2 odstavce rozesmívaly i když tam nebylo nic vtipnýho 😀 Prostě jak tam všichni lítali a do toho Davídek :-D.
Nemám slov! Já vážně nevim, co bych měla říct! Všechno mám úplně zkroucený a-a… že bude Bill v pořádku?O.O Je mi strašně líto Davídka a Tom taky musel mít pořádnej šok!!!! Co mu ty bába řekla?o.O Proč mám tucha, že mu chtěj vzít Davídka?:'( Janul, Janul, za co nás trestáš?:'(
A Sabine byla rozhodně vtipná, jak nevěděla, co dělat dřív!^^
Oh – já si z tohodle dílu nevzala ani to, co se stalo Billovi, ale spíše by mě zajímalo to, co mu ti lidé za sociálky pověděli, že Bill omdlel. Pravděpodobně to nebylo nic příjemného. Ale CO to bylo, těžko říct.. i když.. něco tuším…
Panebože! Já jsem celou dobu, když jsem to četla skoro nedýchala, baby zatracený, to si přece takhle nemůžou dovolit, vždyť…sakra prostě nejsem schopná slov, momentálně mi úplně vypověděl mozek a vůbec nechce vymyslet nějakou smysluplnou větu. Takže do neděle asi nepřežiju, potřebuju vědět co bude dál… jsem strašně zvědavá, ale je jistý, že tím, že se Tom ukázal se to značně zkomplikovalo…
Holky moje milovaný, je mi jasný, že jste teď napnutý a nedočkavý, mám půlku dalšího dílu napsanou, jak jsem byla rozjetá, takže kdyby se mi ho náhodou podařilo napsat dřív, než v sobotu večer, jako to bylo tentokrát, tak vám ho sem hodím, ale stíhám teď špatně, v práci moc práce, doma pak usínám, takže je to těžký… ale fakt se budu snažit. Pa J. :o)
Kdyby Bill umřel, vlastně bych se ani nedivila, i když jestli se "jenom" bouchnul do hlavy….
Ale kdyby umřel, tak za pár dní tu máme novýho Bédu jako na koni:D
aaa Janulo já tě zabiju.. xD co mi to děláš takový šoky já se o to bojím snad víc než Tomn tet nebudu moct zase celej tyden spát jak budu myslet na to co se stalo.. a jestli se STALO něco tak si mě nepřej XD
Tak takovýhle drama jsem taky nečekala.:))) Že bychom si k té svatbě ještě přidali pohřeb? Aby to jako bylo kompletní. :))) Já už se těšila, jak budou ti dva policajti rvát Billovi Davídka z náručí, Sabine bude stát jako solnej sloup a Toma zatknou za napadení veřejného činitele. Ale co, až se Bill vyzdraví, třeba se dočkám :)))
Tak ale teď už žerty stranou, já si z těch jejich patálií vážně nechci dělat legraci, to ono nějak samo. :))) Výjimečně musím souhlasit se Sabine, tuhle "sociální" práci bych taky dělat nechtěla. Rozhodovat o něčím životě, když se kolikrát nemůžu rozmyslet, co si vzít ráno na sebe, to bych vážně nemohla. Být si jistá, že jsem rozhodla správně, mám všechny dostupné informace, zvážila jsem všechny okolnosti a moje rozhodnutí je pro dítě v mé péči to jediné správné… ne, asi bych v noci nemohla spát.
No jo, ale to nebudu stejně, a když už, tak se mi zaručeně bude zdát něco příšernýho! Houkající sanitky, zkrvavený skleněný stolky, zavírající se brány vězení a tak podobně… 🙂
teda, ani mě ta Billova nehoda ňák nevzrušuje, když vim, že už je béda skoro hotovej 😀 Jó, blbý by bylo, kdyby se na něm něco nepovedlo, ale to ani nepředpokládám… 😀 Už se těšim, až budou mít zas po problémech, je mi jich takhle líto.
Já tady teď jenom sedím, blbě čumím a mám slzy v očích. Nevím, rpoč mě tohle vůbec vzrušuje, když bude (snad!) brzy Béda hotový a bude tak moci napravit všechny škody..ale když to se prostě nedá! 🙁 Klukům se lepí smůla na paty a teď ještě tohle. Vlastně ani nevím, jestli je dobrý, že tam dolů přišel i Tom. Sakra, tohle je ale situace! 🙁