autor: Luki
Druhý den ráno jsem se probral kupodivu docela brzo. Včera, po tom, co taťka odešel spát, jsem se asi na hodinu zavřel v koupelně. Zalezl jsem si do sprchy a pod horkou vodou se snažil vyčistit si hlavu a srovnat si v ní veškeré myšlenky. Všechno, co jsem se dozvěděl o mamčině bráchovi, a hlavně všechny otázky, které na mě vypálil otec. V jednom měl pravdu, Toma jsem v podstatě neznal. Tak nějak jsem si říkal, že na to se poznat máme přece tolik času, kolik jenom chceme, ne? Žijeme v přítomnosti a pro teď jsem si byl jistý, že Tom by mi neublížil, že by mě nevystavil ničemu, co by mi mohlo ublížit. Byl to správný chlap, už jenom to, jak se sebral, aby čelil mým rodičům. Všechno se tím sice dost zkomplikovalo, ale mně to podivně zahřívalo okolo srdce, protože mi to přišlo jako projev náklonnosti z Tomovy strany vůči mně. A to už za to sakra stálo.
Vyhrabal jsem se z postele, posbíral své domácí oblečení a zavřel se do koupelny, abych spáchal ranní hygienu. Ovšem při pohledu do zrcadla mi bylo jasné, že tílko, které jsem měl původně v plánu si vzít, nepřipadá v úvahu. Netuším, kdy se to Tomovi včera povedlo, ale na klíční kosti se mi rýsovala jasná známka našeho včerejšího vášnivého zkoumání. Myslím, že ani make-up by ten cucflek nezamaskoval. Do háje, a to jsem měl předstoupit před mamku. Paráda.
Vyčistit zuby, opláchnout obličej, nakrémovat obličej, s make-upem jsem se neobtěžoval, a pak jsem už jenom nejistě postával u umyvadla. Stejně budu muset jednou vyjít ven. Nakonec jsem se tiše vyplížil z koupelny do pokoje, abych si vzal jiné tričko, které by snad mohlo zakrýt projev Tomovy lásky. Do kuchyně, odkud se už linula příjemná vůně silné černé kávy a čerstvého pečiva, jsem se dovlekl šnečím tempem.
Mamka se ani nesnažila nějak maskovat, že na mě čeká. Stála opřená o linku a pohledem hlídala dveře. Ve chvíli, kdy jsem překročil práh, se zhluboka nadechla nosem a mně bylo jasné, že kdybych byl blíž, dostal bych facku, ani bych nemrkl. Byla dost vytočená.
„Sedni si.“ Ledový tón prozrazoval, jak moc se musí držet, aby na mě nevyjela. Evidentně nechtěla křičet na celý barák v půl deváté ráno. Nehodlal jsem se jí nijak vzpírat, ale byl jsem odhodlaný bránit svůj vztah s Tomem. Tom nebyl Bu a já nebyl Nathaniel. A jak jsem sledoval mamku, připadalo mi, že jí tahle základní fakta docela splývají.
„Mami-„
„Sedni si a mlč. Budeš mě poslouchat, rozumíme si? To, co se včera stalo, to už se nebude nikdy opakovat! Víš ty vůbec, jak jsem se o tebe bála? Uvědomuješ si, co všechno se ti mohlo stát? Ten grázl-„
„Tom není žádný grázl. Vůbec ho neznáš! Není to Bushido!“ Ani jsem si neuvědomil, že jsem na mamku zakřičel, zarazil mě až její šokovaný výraz v obličeji. Se zatnutými pěstmi a bojovně pozvednutou bradou jsem jí vzdorovitě oplácel pohled.
„Jak o něm víš?“ Najednou byl její hlas až mrazivě klidný, a to nevěstilo nic dobrého. „Ptám se tě, jak to, že o něm víš!“ Došla až ke mně a hrubě mě chytla za ramena. Její prsty se mi bolestivě zarývaly do tenké látky trička.
„Taťka mi včera řekl o Nathanielovi! Mami, pusť! To bolí…“ začínal jsem z ní mít strach. Takhle pobledlou, ale s jiskřící zlobou v očích, jsem ji ještě nikdy neviděl.
„Neměl na to právo ti to říct.“ Zhluboka se nadechla. „Ale alespoň teď víš, proč nedovolím, aby ses s tím… oním, dál stýkal. Rozumíš? Nebudete se vídat. Zakazuju ti to!“ Stisk jejích rukou polevil a já už si chtěl vydechnout, když se ve stejnou chvíli matčin pohled svezl směrem dolů a já ihned pochopil, čeho si všimla. „Jestli ho tu ještě někdy uvidím, můžeš si být jistý, že volám policajty. Dospělý chlap, který zneužívá malé kluky-„
„Dost! To snad nemyslíš vážně. Nevím, jestli sis toho všimla, ale už nejsem malý, je mi už šestnáct, takže už můžu mít sex! A jestli ti jde o tohle, tak ještě pořád jsem panic, takže o žádném zneužívání nemůže být řeč. Nejsem přece žádný naivní kretén, který se nechá opřít o zeď prvním chlapem, který o něho projeví zájem. Nejsem Nath-“ mou řeč zarazila až palčivá bolest na tváři. Mamka mi právě poprvé v životě vlepila facku. Do očí mi vyhrkly slzy. Slzy ponížení, frustrace a zoufalství z vědomí, že s touhle zasranou situací nemůžu nic udělat. Cokoliv řeknu, všechno bude špatně. Neviděl jsem jedinou věc, která by mi pomohla vylepšit mamčin pohled na Toma, a to křehké, co se mezi námi teprve začalo tvořit. Jediné, co jsem cítil, byla zloba a zklamání, že mi moje vlastní matka nevěří.
„Jak se opovažuješ… do svého pokoje, okamžitě! A můžeš být rád, že tě tam nezamknu, protože jedeme k babičce. Takže si sbal věci. Nepočítej s tím, že bychom ti teď někdy vrátili mobil. A na wifi je změněné heslo do odvolání.“ Otočila se ke mně zády a její strnulá chůze jasně napovídala, že se musí hodně držet, aby nevybuchla ještě víc. Nehodlal jsem na nic čekat a zdekoval jsem se k sobě. Naštvaně jsem za sebou zabouchl dveře a otočil klíčem v zámku. Nemusí mě zamykat, to zvládnu sám. První slzy se mi skutálely po tvářích zároveň s tím, jak pode mnou povolily nohy. Svezl jsem se podél dveří na zem. Kolena jsem si objal rukama v zoufalé snaze nerozpadnout se a své slzy jsem nechal vpíjet se do látky tmavě šedých domácích tepláků. Život je mrcha. Jak jsem teď, do prdele, měl dát Tomovi vědět, co se stalo? Neměl jsem nejmenší šanci se s ním jakkoliv spojit. Nechtěl jsem, aby se o mě bál. A že bude, mi po včerejšku bylo víc než jasné.
Chvíli jsem zvažoval jakoukoliv možnost, která by byla proveditelná, a nakonec mě to napadlo. Gustav. Jasně, můžu poslat Tomovi zprávu po něm. Vyhrabal jsem se na nohy, našel na stole sešit z angličtiny a vytrhl prostřední dvoustranu. Bože, tohle je jak z červené knihovny, psát svému klukovi milostné dopisy.
Hned jsem se pustil do psaní, totálně jsem ignoroval matčino vzteklé klepání na dveře, že za chvíli pojedeme, jestli jsem už hotový. Neobtěžoval jsem se ani ozvat. Já vím, bylo to dětinské a pravděpodobně to přilévalo olej do ohně, ale nějak jsem si nemohl pomoct. Vzdorovat bylo to jediné, co jsem teď mohl. Navíc jsem nepředpokládal, že by mi mamka vyrazila dveře, takže musela vydržet, než jsem všechno nachystal, sbalil a pak konečně odemkl dveře.
Ostrý pohled, který mi věnovala, když jsem opustil bezpečí svého pokoje, mi zježil chlupy po těle. Tohle bude dlouhý a náročný víkend. A to za námi měl taťka dojet až k večeru, protože ještě něco zařizoval v práci, takže jsem nemohl počítat s jeho přítomností jako pomyslným nárazníkem mezi mnou a mamkou. Ovšem ta se mnou evidentně přestala mluvit, protože jenom netrpělivě čekala ve vchodových dveřích a měřila si mě pohledem, zatímco jsem se obouval a z věšáku si sundal koženou bundičku. Venku bylo konečně tepleji a vypadalo to, že bude snad i slunečno, až se zvedne lehký opar. Naprostý opak toho, jak jsem se cítil.
Doufal jsem, že se mamka vydá po schodech, protože jsem se s ní nechtěl mačkat ve stísněném prostoru výtahu, ale měla nejspíš dost na spěch, takže mi nezbylo nic jiného, než ji následovat do malé kabinky. A že by se dalo napětí mezi námi krájet, bylo více než patrné. Na ciferníku pomaličku přeskakovaly číslice a já si přál být už dole. Celou cestu jsem se snažil vymyslet, jak to udělat, abych se dostal ke Gustimu a mohl mu předat vzkaz pro Toma.
Ve chvíli, kdy se výtah zastavil a otevřel, jsem vyklopýtal ven a nejistě se otočil na mamku.
„No, jdeme, na co čekáš?“ Zavrčela na mě a už se chystala vyjít ven.
„Mami, můžu dát Gustavovi vědět, že nebudu celý víkend doma? Když nemám mobil…“ její pátravý pohled mě zkoumal a řekl bych, že mě podezřívala, že má moje přání mluvit se svým kamarádem něco společného s Tomem. Nakonec kupodivu pomalu přikývla, ale zůstala stát na místě a koukala na mě. Kruci, jestli zůstane, nebudu mít jak dát Gustavovi složený papír, který jsem si zastrčil do kapsy kalhot.
Zazvonil jsem, ale v bytě bylo ticho. Zkusil jsem to ještě jednou, a konečně jsem zaslechl dutou ránu. Bože, co tam ten Gustav prováděl? Pak se dveře rozletěly a přede mnou stál trochu pocuchaně vypadající Gusti.
„No ahoj, Bille. Dobrý den, paní T. Co je s tebou, kámo?“ Trochu neohrabaně se opřel o futro dveří.
„Bille, počkám na tebe u auta, naložím mezitím naše věci. Tak si pospěš, ano?“ Ani jsem jí nestačil přikývnout na souhlas a už byla venku. Nejspíš se toužila odtud dostat co nejdřív. Jestli to dělá proto, že se bojí, že by se tu najednou zjevil Tom, aby mě unesl, tak se nemusí tak snažit a téměř se přerazit spěchem, jeho přítomnost je to poslední, co tady teď hrozilo.
„Sorry, že tě ruším, ale ty jsi moje poslední šance. Včera to bylo totální peklo a dneska ta zkáza pokračuje. Vzali mi mobil, nepřihlásím se k netu a to, co jsem se včera všechno dozvěděl… bože, je toho na moc dlouho a my nemáme čas. Prosím, zašel bys za Tomem a předal mu ode mě vzkaz?“ Bleskově jsem vytáhl už trochu pomačkaný papír z kapsy a strčil ho Gustimu do ruky. Ten na mě jenom zaraženě hleděl.
„Bille, já bych moc rád, ale-“ těknul pohledem za sebe do bytu a jako by tím pohybem přilákal důvod jeho nerozhodnosti. Becs vyšla do chodby a uvolněným krokem se k nám přidala.
„Ahojky, Bille. Copak tady řešíte?“ Téměř automaticky se lehce opřela o Gustavův bok. Musel jsem uznat, že jí to neskutečně slušelo, ale jestli jsem mohl říct, jevila známky rychlého oblékání. Být to kdykoliv jindy, řekl bych jim, ať se hezky baví a odkráčel pryč, ale dneska jsem je musel otravovat svými problémy. Slíbil jsem si, že jakmile to bude Gusti potřebovat, dlužím mu laskavost.
„Becky, Bill chce, abych zašel za Tomem a předal mu vzkaz-„
„To myslím není problém, ne? Stejně jsme chtěli odpoledne vyrazit ven. Tak se tam stavíme a pak vím o jedné cukrárně, kde mě můžeš pozvat na obrovský zmrzlinový pohár, nebo vafle… nebo cokoliv, na co budeme mít chuť, co říkáš?“ Ta holka byla poklad. Vděčně jsem se na ni zašklebil.
„Bille Trümpere! Okamžitě nasedneš do auta, nebo se neznám. Myslím, že už tak toho bylo až příliš, nemyslíš?“ Matka stála ve vchodu jako bohyně pomsty a její hněvem zkřivený obličej nevěstil nic dobrého.
„Takže u nás nezvoň, jo? Jak jsem říkal, jedeme k babičce a vracíme se až zítra večer, takže se budeš muset nějak přes celý víkend zabavit sám.“ Naposledy jsem na oba vděčně mrknul a vyběhl za mamkou ven. Za sebou jsem ještě slyšel, ať se nebojím, že bude všechno v pohodě. Opravdu jsem v to doufal.
„Takže ještě přes to přelepím fólii a je to hotovo. Může se stát, že to začne lehce krvácet, ale toho se nemusíš bát, jo? To za chvíli přestane. Zaplatíš to vpředu u Gea a on ti na to dá ještě hojivou mastičku. Maž si to tím ráno a večer. Mělo by se ti to zahojit maximálně do dvou týdnů. Jo a koupání jenom rychlá sprcha, jasné?“ Mladá holka, jejíž jméno mi totálně vypadlo z hlavy, vypadala pořád ještě trochu vyjukaně, takže na mě jenom kývla hlavou, chytla do ruky svou světle fialovou mikinu a už byla venku za závěsem.
Unaveně jsem si promnul obličej dlaněmi a hlouběji se zapřel do křesílka. Jindy mě práce neskutečně naplňovala, ale dneska jsem byl už od rána jako v křeči. Netušil jsem, jak dopadl Bill a pořád jsem si vyčítal, že jsem ho nechal jít domů samotného. Uznávám, nejspíš by to bylo ještě horší, kdybychom se tam zjevili oba, ale zase bych aspoň věděl, co a jak. Takhle jsem se jenom od rána pokoušel mu už asi patnáctkrát dovolat na mobil, ale pořád byl nedostupný. Mohl jsem jenom odhadovat, že mu rodiče sebrali mobil. Do řiti situace.
V kapse jsem nahmatal pomačkanou krabičku cigaret a jednu lehce pomuchlanou nikotinovou tyčinku jsem si strčil mezi rty. Nikotin byl dneska mým nejlepším kamarádem, ale musím říct, že odváděl úplně stejně mizernou práci jako já. Ničemu ani neprospívala abstinence, kterou jsem si dobrovolně naordinoval. A jak dlouho už to je, kdy jsem měl pořádný sex? Kurva…
„Hej, kámo. Máš tu návštěvu.“ Geova hlava vykoukla zpoza závěsu a do mě jako když střelí. Ani jsem si nestihl zapálit a už jsem byl na nohou. Že by-
„Nazdar, Tome. Ehmm… pamatuješ si na Becky?“ Gustav zněl trochu nejistě. Nejspíš přemýšlel, jestli jsem na Becs taky zanevřel, když byla kamarádkou Samanthy, kterou nemůžu po posledním vystoupení ani vidět.
Zklamaně jsem vydechl, doufal jsem v někoho jiného, ale rozumná část mě samotného mi napovídala, že jsem tu Billa opravdu nemohl čekat. Ale aspoň to vypadalo na nějaké zprávy z nepřátelského tábora.
„Jasně, že si tě pamatuju. Ahoj, jak je?“ Zazubil jsem se na oba, aby věděli, že jsme spolu v cajku.
„My v pohodě. A Bill… posílá ti vzkaz.“ Z kapsy vytáhl párkrát přeložený linkovaný papír, pravděpodobně vytržený z nějakého sešitu a podal mi ho. Už když jsem pro něj natahoval ruku, za sebou jsem slyšel Geův pobavený smích.
„Hej, Kaulitzi, ty teď dostáváš milostná psaníčka?“
„Tě peču, kreténe.“ Vztyčeným prostředníčkem jsem poslal svému kamarádovi jasný vzkaz.
„Hele, nestihl mi toho moc říct, ale jsem si jistý, že bude chtít odpověď. My si teď zajdeme na chvíli někam sednout, a pak se zase stavíme, jo?“ Gustav jenom počkal, až na něj souhlasně kývnu a už směřoval svou holku ke dveřím. Už jsem jim nevěnoval moc pozornosti, protože jsem se začetl do řádků od Billa.
„No, ty vole. Co ti to poslal, že vypadáš jak vteřinu před infarktem?“ Geo mi svým šklebícím se obličejem zastínil poslední řádky vzkazu.
„Uhni, blbečku, nevidím. Stejně si to pak přečteš, jak tě znám, tak teď nepruď.“
… takže jsem teď totálně bez připojení. Naprosto netuším, jestli mi naši někdy v následujících dvou až pěti letech zruší domácí vězení a jestli mi někdy v té době vrátí mobil. Přísahám, že jestli to bude všechno takhle na hovno, normálně jim uteču…
… už teď mi chybíš, děkuju za včerejšek, nemůžu na to přestat myslet…
… počkáš na mě? Najdu způsob, jak se ti zase ozvat.
Tvůj Bill
Poslední řádky už četl Geo nahlas přes mé rameno. „Ten kluk by měl přestat číst Jane Austenovou.“
„Geo, naser si. Spíš mi řekni, co mám dělat.“
„Spíš ti řeknu, cos neměl dělat. Neměl sis najít takové pískle. Ale jak na tebe tak koukám, tak už je stejně pozdě, co?“ Pobaveně si mě prohlížel. Pak ale zvážněl. „Ne, sranda, kámo. Víš, že to tak nemyslím, láska si prý nevybírá a řekl bych, že ve tvém případě byla opravdu slepá-“ tak tak uhnul dobře mířené ráně do brady. Už mě štval. Přísahámbůh, že toho kluka mám rád, ale jenom vyšší síly ví proč. Teď bych mu nejraději namlátil na ciferník za ty jeho kecy. Ovšem pak jsem si musel připustit, že to byla spíš snaha do něčeho frustrovaně praštit. Tahle situace se vyvíjela dokonce ještě hůř než špatně.
„Dobře, Tome. Netuším, co dělat. A myslím, že tady pomůže jenom trpělivě čekat. Hele, ale že jsem tvůj nejlepší kamarád, nakoupím ti aspoň nějaké gay porno, aby ses necítil tak opuštěně.“ Geo se smál jenom chvíli, protože mně stačilo pár důrazných pěstních argumentů a smích ho přešel. Je to prostě kretén… ale měl pravdu, nezbývalo než čekat.
„Hele, nevíš, kde máme nějaký čistý papír a propisku?“ Geo se uchichtl a bylo na něm vidět, že zadržuje smích, ale krotil se. Respekt, kámo. Sebral jsem nalezený kus bílého papíru, propisku, která se tvářila, že by mohla možná i psát a zalezl k sobě. Bože, už je to tak dlouho, co jsem někomu něco psal ručně.
Na malou chvíli jsem zauvažoval, jestli mi tohle všechno za to vlastně stojí, ale pak jsem tu myšlenku zahnal jako otravnou mouchu. Někdy člověk nepotřebuje vědět, stačí cítit, že to je ono. Někde vzadu mi vytanula vzpomínka na okamžik, kdy jsem si tohle myslel naposledy, ale zakázal jsem si nad tím dumat. Bill nebyl David. A já už nejsem ten stejný Tom jako před lety. S hlubokým výdechem jsem se pustil do psaní a statečně se pokoušel ignorovat Geův nový playlist, který byl složený z až trapně přeslazených songů. Pochopil jsem, vracel mi můj pěstní útok. Takže jsme zase byli v normálu. Paráda.
autor: Luki
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
To už je úplně jak Romeo a Julie 🙂 Ale je mi jich líto, teda hlavně Billa. Tom to zatím snad nějak vydrží, ale je mi jasné, že Bill by se mohl začít bát, že Tom začne hledat jinde. Tak snad mě ( ani Billa) Tom nezklame…
Bill je vážně v debilní situaci. Netuším, co bych na jeho místě dělala. Ten vztah ještě ani neměl šanci pořádně začít a už je okolnostmi skoro odsouzený k zániku… 🙁
Zdá se, že matka není přístupná žádným rozumným argumentům a nečekám, že se to v dohledné době změní. Jasně, tohle je přesně jeden z těch důvodů, proč omladina utíká z domu. Ale pokud to Bill udělá, odskáče to i Tom, protože jeho máma udělá neskutečný virvál.
Takže nezbývá, než se modlit za malý zázrak.
Díky, těším se na pokračování.
Co růží zvou i zváno jinak vonělo by stejně. No nic, to já jen jak Zuzu zmiňovala toho Romea a Julii. A má pravdu, protože tohle je fakt tragické.
Já z toho vůbec nevidím žádné východisko, zvlášť když je Simone takhle zatvrzelá. Prostě tunelové vidění a nechce nic slyšet. Takovým chováním taky může fakt dospět k tomu, že se Bill sbalí a odejde.
Je mi jich líto. Být Billem tak si někde na tajňačku seženu nový mobil´, abych mohla být s Tomem aspoň nějak v kontaktu. I když to teď vypadá, že je Tom ochotný počkat, tak samozřejmě není svatý, že jo a má nějaké potřeby. Mám obavu, že ho to časem omrzí a najde si někoho s kým to nebude tak komplikované.
Ach jo kočičko. Co si jim to udělala? Doufám, že nás v příštím díle potěšíš něčím pozitivním.
Moc děkuji za další díl zlato. Skvělý jako obvykle. :-*
Je mi jich líto doufám že oba vydrží a matku nechápu měla by z Billem si povídat.
Není to jednoduché, když už, tak se na scéně někdo objeví a zase se to zauzluje. Tak snad se dočkáme klídku…
[1]:[3]: teda to mě ani nenapadlo, že by to mohlo vypadat jako Romeo a Julie. Teď nevím, jestli je to dobře, nebo špatně 🙂
ale je to zajímavá myšlenka 🙂 moc děkuji
[2]:[4]:[5]: moc děkuji za krásné komentíky 🙂 jsem ráda, že se líbí