Lutte pour l’amour 2.

autor: Lady Kay

„Tome, tak co je s tebou? Jsi divnej…“ odfrkne si Ann, sedící po mém boku, a opře se o opěradlo pohovky, propalujíc mě svýma pomněnkovýma očima. Nejraději bych na ni vybalil, že by udělala nejlíp, kdyby se sebrala a dala mi pokoj. Stejně na ni nemám náladu, na nikoho z nich nemám náladu. Všichni přítomní se baví, až na mě. Neslyším hudbu, která duní celým domem, nevnímám tváře lidí, kteří kolem mě procházejí, a sem tam mě někdo z nich pozdraví, necítím zápach cigaretového kouře, kterého je místnost plná. Co tu vůbec hledám? Po dvou měsících od Billovy autonehody jsem se nechal ukecat a vyrazil jsem na párty, kterou pořádal Andyho bratranec. Teď lituju, že jsem nezůstal sedět raději doma, vyšlo by mě to nastejno. Místo toho trčím tady, plazí se po mně holka, kterou sotva znám a snaží se mě opít takovým sladkým lepidlem, že jsem snad větší hnus v životě nepil. Mnohem raději, než vedle té blonďaté nafrněné nány, bych seděl vedle svého brášky, držel ho za ruku a snažil se vrátit úsměv na jeho rty. Zase ten Bill…

Myslím na něj dvacet čtyři hodin denně, nejsem schopný soustředit svou mysl na nic jiného. Ať se hnu kamkoli, všude mě pronásleduje tvář mého dvojčete, mlčky mě prosící o pomoc. Tak rád bych mu pomohl, ale jak to mám asi tak udělat, když mě od sebe pořád odhání. Kdyby mi jen malinko pootevřel bránu svého světa, do nějž se uzavřel, a vpustil mě dovnitř, bylo by všechno jinak. Zprvu jsem naše odcizení přikládal autonehodě a Billovu postižení, ale časem jsem si uvědomil, že jsme se sobě začali vzdalovat už mnohem dřív. Jako malí kluci jsme prováděli jednu lumpárnu za druhou, mámě jsme nejednou připravili nějaké to překvapení, učitele jsme pravidelně přiváděli k šílenství, že si div nervali vlasy na hlavě. Rád vzpomínám na naše dětství, bylo to nejhezčí období mého a Billova vztahu, tehdy jsme si byli nejblíže.

S příchodem puberty začalo jít všechno z kopce, Bill se začínal uzavírat sám do sebe, už se mi tolik nesvěřoval a přišly i první hádky. Bratr nikdy nesouhlasil s mým způsobem života, nenáviděl moje a Andyho debaty o holkách, které byl nucen nejednou vyslechnout. Odsuzoval moje pravidelné víkendové pařby, z nichž jsem se vracel až k ránu. Bill byl a je jiný než kluci v jeho věku. Místo, aby se mnou vyrazil na nějakou akci, zavřel se mezi čtyři stěny svého pokoje, kde si krátil čas poslechem hudby, čmáráním si na papír nebo skládáním básniček. Přestože žil mnohem klidnější, a z mého pohledu nudnější, život než já, troufnul bych si říct, že byl mnohem šťastnější a užíval si života naplno.

Jenže pak poznal Paula… Vím, že se říká, že o mrtvých jen dobře, ale toho parchanta jsem nesnášel od první chvíle, co jsem ho uviděl rozvalovat se na mojí sedačce v mém obýváku vedle mého Billa. Naše antipatie byly vzájemné, ani on mi nemohl přijít na jméno. Kdykoliv jsme se setkali, vyměnili jsme si několik vražedných pohledů a šli si dál po svých. Čím častěji se u nás objevoval, tím víc vzrůstala moje nenávist a odpor k jeho osobě. Den, kdy se objevil, jsem ztratil Billa úplně, to on mi ho ukradnul. Místo toho, abych byl rád, že si můj bráška našel kamaráda, nedělal jsem nic jiného, než se snažil přijít na způsob, jak se toho vetřelce co nejrychleji zbavit. Vytáčel mě fakt, že jemu se Bill se vším svěřuje, vypráví mu o svých plánech, snech, směje se s ním. Od toho jsem tu byl přece vždycky já. To on pohřbil svým příchodem poslední zbytky mojí naděje, že se mi někdy znovu podaří sblížit se s mým dvojčetem. Kdybych tehdy uspěl a „odstranil“ ho, mohlo být dnes všechno jinak. Na Billově současném stavu nesu i já svůj podíl viny, měl jsem nad ním držet ochrannou ruku, ale nedokázal jsem ho uchránit.

„Kam jako jdeš?“ vyhrkne na mě Ann, když beze slova vstanu a otočím se k odchodu. Nevydržím tu už ani o minutu déle, musím odsud pryč a to co nejrychleji to jen půjde. „Sorry,“ podívám se na ni a dál jí nevěnuju pozornost. Slyším, jak za mnou křičí nějaký nadávky, ale to je mi fuk. Takových situací jsem už zažil, není první holka, co mi nadává. Holt si dneska bude muset najít jinou oběť, když ta první jí pláchla. Rychlým krokem se dostanu k domovním dveřím, které bez váhání otevřu, a v okamžiku, kdy chladný noční větřík ovane mou tvář, se cítím jako vyměněný. Zakloním hlavu, očima pozoruji ztemnělou oblohu, posetou tisíci hvězdami, proti nimž si připadám neuvěřitelně malý. Měsíc je dneska v úplňku a jeho bělavá záře mě bude doprovázet na cestě domů. Jestlipak… Už zase… Ach, Bille, proč my dva?

..::Bill::..

Právě odbila půlnoc, svět venku ztichl a už před několika hodinami se uložil ke spánku. Do mého pokoje proniká bílá záře měsíce, ležím v posteli a zírám do prázdna. Moje hlava je naplněná až po okraj myšlenkami, které mi nedovolují usnout, myšlenkami, v nichž figuruje pouze jedna osoba. Tak rád bych zavřel oči a oddal se spánku, s nímž by přišly i mé sny. Sny, v nichž je dovoleno všechno, protože patří jen a jen mně. Pouze tady jsem naprosto šťastný, jelikož se v nich noc co noc setkávám s Tomem. V mém snění je jenom můj, neexistují zde pravidla, zákazy, nic, co by nás jakkoli omezovalo.

Dneska jsem ho opět zranil. Ve chvíli, kdy za sebou mé dvojče zavřelo dveře, první slaná kapka sklouzla po mé tváři a vpila se do rudé látky mého trička, následována dalšími svými sestřičkami. Vodopádu slz, pršících z mých očí, jsem se nesnažil nijak bránit. Pláč je jediným prostředkem, jímž ze sebe můžu dostat smutek, svírající moje nitro. Ubližuju mu, přestože ho mám rád. Co rád… Něco víc, mnohem víc, miluju ho. Jsem zamilovaný do svého vlastního bratra, však moje city musí navždy zůstat skryty uvnitř mě, nikdy nebudou opětovány.

Za všechno může pitomá pubertální hra… Oběma nám tehdy přišlo strašně vtipné, když Tom při flašce dostal za úkol políbit mě. Zprvu jsem si myslel, že to neudělá, z omylu jsem byl vyveden ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho rty na svých a následně i to, jak se jazykem dobývá do mých úst. Zatímco pro Toma to byla pouze zábava, pitomý úkol, ve mně tento zážitek zanechal mnohem víc. Ten kratičký polibek zažehnul plamen lásky, jež ve mně den za dnem rostla. Najednou jsem v něm neviděl jen své dvojče, pohlížel jsem na něj jinýma očima. Rozum mi to zakazoval, ale co on zmůže proti srdci? To mi ukazuje cestu a chce jen za Tomem. Kdyby jen tušil, jak moc mě zraňovalo jeho vychloubání se před ostatními, kolik holek už dostal. Kdyby věděl, že zatímco on se opíjel se svými kámoši a balil holky, ležel jsem v posteli, umíral žárlivostí a brečel jsem do polštáře. Do jedné jsem je nenáviděl, a zároveň jim i záviděl, ony měly to, co mi osud upíral, co mi nikdy nebude dovoleno.

Láska je na palici. Ve chvíli, kdy se člověk zamiluje a je si jistý, že pouze s tou osobou by mohl být šťastný, že ona je ta pravá, objeví se nějaká překážka, bránící těm dvěma v jejich společném štěstí. Stejně tak je to u mě a Toma. Kdybych nebyl jeho bratr a byl bych jen obyčejným klukem, měl bych přece jen malinko větší šance. Takhle je láska mezi námi dvěma absolutně vyloučená…

Jediná osoba, kromě mě, věděla, co ke svému dvojčeti cítím. Paul byl ochotný hodiny poslouchat mé zamilované blábolení o Tomovi, aniž by mě jedinkrát okřiknul, abych už byl zticha. Ze všech sil se mi snažil pomoci, abych zapomněl, ale veškerá jeho snaha byla marná, tak silný cit nelze zabít, lásku si z těla člověk nevytrhne. Chybí mi, moc mi chybí. S jeho odchodem jsem přišel o jediného člověka, který mi rozuměl, jemuž jsem se mohl svěřovat se svým trápením, s nímž jsem se dělil o bolest, za nímž jsem mohl přijít a vybrečet se u něj. Dokázal mě rozesmát i v těch nejpochmurnějších dnech. Vím, že si s mým bratrem nepadli do oka. Bylo to možná i tím, jak se k němu Tom zachoval při jejich prvním setkání, nebyl na něj dvakrát milý a Paul mu jeho chování jen oplácel. Přestože on toho večera řídil, neviním ho za to, co se mi stalo, on zaplatil mnohem krutější daň, zaplatil svým životem.

Zase se mi derou slzy do očí, modlím se, abych alespoň usnul, když už se nedočkám vysvobození od toho všeho. Tohle přece není život, ale mučení… Opravdu si přeji tak moc? Proč právě já? Čím jsem si zasloužil tak krutý osud? Kdy i pro mě začne zářit slunce? Kdy se i pro mě začne točit svět? Co mi dá sílu dál bojovat?