autor: Ketty
It’s time to admit it all – part I.
„Jde o mého bratra,“ začal a nejistě pohlédl do klidných modrých očí Kennyho Steuerta. Nevěděl, jak moc do detailu může zajít.
Kenny jako by pochopil jeho pochyby.
„Nebojte se, moje práce je pomoci vám vyřešit váš problém, ne ho nějakým způsobem šířit,“ upozornil ho a Bill cítil slepou důvěru k tomu Davidovu příteli.
Bill věděl, že je na čase konečně nahlas přiznat všechno to, co už nepřiznával ani sám sobě.
„Moje dvojče a já jsme si vždycky byli velice blízcí. Už v dobách, kdy jsme byli děti a všechno jsme to brali úplně jinak než dnes. Bylo tu to nevysvětlitelné spojení mezi jeho myslí a tou mojí a zkrátka odjakživa jsme věděli, že jeden bez druhého nemůžeme být.
Ovšem čím starší jsme byli, tím jsme začínali být rozdílnější. Jednou z Tomových nejzákladnějších vlastností už tehdy byla jeho obrovská láska k rodině a hlavně ke mně – jeho dvojčeti. Byl to on, kdo mě v jednom kuse přesvědčoval, že zůstaneme navždycky spolu a já mu slepě věřil. Problém ovšem byl v tom, že Tom nikdy nedokázal své pocity moc dobře skrývat – hlavně přede mnou ne. Kdežto já… Já umím pocity zamaskovat, když si myslím, že není dobré, nebo není nutné je nějakým způsobem dávat najevo.
Bylo nám tak sedm, osm let, když Tom získal utkvělou představu, že ho nemám rád tak jako dřív… nebo alespoň ne tak, jako on mě. Ovšem ne, že by se mi s tím problémem svěřil – nejspíš bych mu býval rovnou pověděl, že to není pravda… šlo jen o to, že jsem si byl stoprocentně jistý jeho láskou a předpokládal jsem, že on si je stejně jistý tou mojí, že není třeba všechno znovu opakovat a znovu slibovat…
Jenže on mi tehdy nic neřekl. Viděl jsem, že ho něco trápí, ale na to, abych zjistil konkrétní příčinu, mi ani naše dvojčecí spojení nestačilo.
Začal se chovat zvláštně, pomáhal mi s věcmi do školy, které mu šly líp, i s pracemi, které byly určené jen pro mě, zastával se mě před spolužáky, občas mi něco jen tak přinesl, a když jsem něco provedl doma, dokonce to vzal na sebe. Až později, když jsem na něj uhodil, co to všechno má znamenat, mi došlo, že se mi těmi drobnými pozornostmi snažil dát najevo, jak moc mu na mně záleží. Chtěl jsem… doopravdy jsem mu tehdy chtěl povědět, že mi na něm nezáleží o nic míň než jemu na mně, jenže… Já byl… byl jsem…“ Bill se výmluvně rozhlédl po celé místnosti. Měl by si to konečně všechno přiznat. A Kennymu Steuertovi taky. „Já jsem sebestřednej parchant… a…“ právě proto, že to byla děsivá pravda, to bylo Billovi zatěžko vůbec vyslovit. Váhavě loupl očima po Kennym Steuertovi, ten však nehnul ani brvou a dál Billa upřeně sledoval.
„A tehdy jsem v tom vytušil pro sebe nějaké výhody. Tom se zřejmě zoufale obával té myšlenky, že bych ho snad neměl dost rád, a zřejmě byl ochotný udělat téměř cokoliv, aby mě k tomu přiměl… Už jako dítě mě v první řadě zajímal můj vlastní prospěch… A tehdy jsem v tom neviděl vůbec nic špatného… Zkrátka – nechal jsem Toma částečně v přesvědčení, že ho doopravdy mám rád, ale vzhledem k tomu, že jsem naschvál nebyl příliš přesvědčivý a nadále jsem se choval stále stejně, brzy opět podlehl svému podezření – a všechno se opakovalo.
A já jsem si to užíval… Pocit, že mám nad někým takovou moc, byl jako droga, neměl jsem toho dost. Už mi ani nešlo o to, jestli mi dá pokaždé svůj díl všech sladkostí, co jsme dostávali dohromady, nešlo o ty drobné pozornosti… Líbil se mi fakt, že mu na mně a na mé lásce natolik záleží, že kdybych mu řekl, aby skočil z okna, pravděpodobně by to pro mě snad i udělal. Ne, že by mi na něm záleželo nějak méně, to doopravdy ne, jenže Tom nikdy nebyl ten typ, co by chtěl mé lásky zneužít. Navíc… myslím, že jsem tenkrát trávil moc času předstíráním toho, že pro mě není životně důležité vědět, že je v pořádku a má mě rád.
Jenže, čím jsme byli starší, tím se naše role obracely. Najednou jsem Toma stále častěji začal vídat s děvčaty z města a cítil jsem, že jeho oddanost už není tak velká jako dřív. A já se v něm nikdy nemýlil.
A najednou jsem to byl já, kdo šílel z představy, že už ho bratr nemiluje tak jako dřív. Kromě toho jsem cítil, jak nad ním ztrácím moc… už jsem nebyl jediný, na kom mu záleželo – i když na mně mu stále záleželo nejvíc. Jenže to mi nestačilo. Nechápal jsem, jak mě mohl „vyměnit“ za holky, které ani pořádně neznal… Já jsem takový nikdy nebyl. Nikdy mě žádná z nich doopravdy nelákala… už kvůli mé utkvělé představě, že kdybych se některé skutečně otevřel, mohla by toho zneužít stejně tak, jako já zneužíval lásku svého bratra. On byl jediný, komu jsem kdy důvěřoval…
Zpozoroval jsem, že v těch dnech byl posmutnělý, a to pro něj byl jasný signál udělat pro mě cokoliv. Řekl jsem mu, že mě mrzí, že tráví tolik času s dívkami, zatímco já sedím doma. Čekal jsem, že se se všemi rozejde a zůstane se mnou, nebo se mi alespoň začne zase víc věnovat… Jenže on to vzal za úplně jiný konec – domluvil mi rande se slečnou, se kterou tak napůl byl a napůl nebyl – nikdy jsem nepochopil, jak ji k tomu se svým charakterem přiměl, ale nicméně, slečna souhlasila, že si se mnou dá schůzku.
Vůbec jsem tam nechtěl jít a moje nejhorší obavy se naplnily. Hned na té první schůzce se děvče rozhodlo věnovat mi, stejně jako mému bratrovi, náš první polibek, zřejmě abych nebyl o nic ochuzen. V tu chvíli jsem ani neměl jasno v tom, zda se mi to líbilo nebo ne, nicméně fakt, že tu dívku vůbec neznám a ona nezná mě, mě natolik rozčiloval, že jsem se zapřísáhl, že se s ní už nikdy víckrát nesejdu.
Poměrně dlouhou dobu se nedělo nic zvláštního, Tom se mi ze „soucitu“ pokusil domluvit pár dalších schůzek, nikdy to ovšem nedopadlo nijak slavně – pokud jsem tam vůbec došel.
Odstup mezi námi se však každým dnem zvětšoval a Tomova pověst děvkaře rostla a rostla. Už dávno nezůstával u prvního polibku jako já… bylo to o něm všeobecně známé a já sám měl tu čest ho několikrát přistihnout s jazykem v ústech některé z dívek ze školy. Ale nikdy o tom se mnou nemluvil. A v těch chvílích jsem si začínal uvědomovat, že předstírání nezájmu byla ta největší chyba, co jsem mohl udělat. Mohlo mě napadnout, že ho to časem přestane bavit a najde si někoho, kdo mu bude projevovat lásku pořádně…
Začínaly mi chybět jeho úsměvy, jeho dotyky… Chyběla mi jeho nekonečná pozornost, a to i přesto, že mi stále nepřestával dávat najevo, že budu vždycky ten první – jenže to mi nestačilo. Já ho chtěl celého pro sebe.
Naprosto jsem změnil strategii – vyjadřoval jsem mu tolik lásky, kolik za celý život ne… Večer co večer jsem trávil v jeho pokoji, povídal si s ním a naše bratrské pouto opravdu hodně posílilo. Myslím, že to byly snad nejhezčí chvíle, co jsme spolu strávili… každý večer v jeho velké posteli, seděli jsme proti sobě, pili jsme kakao, drželi se za ruce a povídali jsme si. Pokud bych si chtěl některé chvíle zopakovat, tak tyhle… občas jsem dokonce zůstal spát u něj v posteli… pokaždé se ke mně přitulil, aby nám bylo teplo, a jednou jsem si od něj z legrace vyžádal pusu na dobrou noc… od té chvíle už jsem nikdy bez téhle pusy nešel spát. Tom mě tenkrát ještě z ničeho nepodezíral, bylo to přirozené… Vlastně až do té doby, kdy nám bylo okolo třinácti… Do té doby se Tom sice nevzdal svých dívčích známostí, ale podle toho, co jsem vyslechl a vypozoroval, šlo vždycky jen čistě o fyzickou stránku věci, a nikdy to nevydržel nějak moc dlouho. Myslel jsem si, že já se k tomuhle nikdy nesnížím, že se mi to bude příčit až do konce života. Jedna jediná pusa mi stačila, abych věděl, že tohle doopravdy nechci. Jenže později jsem zjistil, že bez toho se prostě neobejdu… žádnou dívku jsem si najít nechtěl a ze začátku mi to ani nevadilo. Vystačil jsem si sám, a žádnou holku jsem nepotřeboval.
Jednoho večera jsem zase zůstal dlouho u Toma v pokoji. Byl to pátek po vážně dlouhém týdnu a já si v jednom kuse stěžoval, jak mě bolí záda. Tom navrhl, že mi udělá masáž. Svlékl jsem si tričko a lehl si na jeho postel. Cítil jsem, jak si na mě sednul a jak se jeho prsty rozběhly po mých zádech. Nejdřív jsem si užíval uvolnění, které mi svými doteky způsoboval, když mi došlo, že ty velice velice příjemné pocity jsou… že je to… vzrušení.
Poděkoval jsem mu za masáž a odešel jsem do svého pokoje. A zatímco jsem řešil problém, který předtím vyvstal, uvědomil jsem si, že je to naprosto přirozená cesta. Tom byl jediný, komu jsem kdy důvěřoval, Tom byl jediný, kdo se mě kdy dotýkal… Byl jsem odhodlaný nikdy si nevpustit do života žádné děvče, a pokud jsem se nechtěl spokojit sám se sebou… musel to být on.
Nepamatuji si přesně, co se mi tenkrát proboha honilo hlavou. Nevím, nad čím jsem uvažoval, když jsem se nechával objímat, držet za ruku a stále častěji vyhledával jeho tělesnou blízkost. Nikdy jsem ani na okamžik nepomyslel na to, že je to špatné. Nebyl to přeci žádný vztah, nebylo to nic. Jen jsem vyhledával jeho doteky a bylo mi to příjemné… Alespoň tak jsem to myslím bral.
Ze začátku mu to nepřišlo zvláštní. Vždycky jsme vyhledávali vzájemnou blízkost, drželi se za ruce a neviděli jsme na tom nic nezvyklého. Ani naši rodiče na našem chování nepozorovali nic špatného. Jenže čím jsem byl starší, tím moje touhy sílily. Není se čemu divit, každý kluk cítí podobné pocity… Jenže já k tomuhle měl jenom bratra.
Byl jsem zprvu velmi opatrný – přesto všechno, stále jsem si uvědomoval, že sdělit mu něco takového, by nebylo zrovna na místě.
Nenápadně jsem prodlužoval objetí, mazlil se s ním, když jsme se dívali na televizi, a se svým nevinným úsměvem jsem mu navrhl, zda by nebyl tak laskav, a neumyl mi houbou záda.
Jenže něco takového bylo i pro jeho nevšímavou povahu příliš. Tvářil se nejistě, nejspíš ale nechtěl načínat tu absurdní debatu, a tak jen mlčel, a dělal, co jsem si přál.
Čím starší jsme byli, tím jsem zacházel dál… Už nebylo pochyb, že něco tuší. Ve tmě jeho pokoje jsem hladil jeho tělo, objímal jsem ho koleny a tiskl obličej k jeho krku. Viděl jsem na něm jeho nejistotu, zdráhání a touhu zeptat se, o co jde… Ale za ty roky jsem si u něj vybudoval jakousi autoritu… A on věděl, že by mu stačila jediná hloupá otázka a nemusel bych s ním další měsíce promluvit. A toho se podle mého názoru bál nejvíc. Toho, že mě ztratí.
Dál jsem se ho dotýkal, dál jsem mu naznačoval, aby se dotýkal mě… Dál jsem vyžadoval masáže a společné koupele a oba jsme začínali tušit, že je něco špatně… Ale nikdy jsme o tom nemluvili. Nikdy nepadlo ani slovo na tohle téma. Bavili jsme se spolu normálně jako dřív, i když v jeho hlase byl znát jakýsi nucený klidný podtón, o kterém si nejspíš myslel, že ho nerozeznám. Jenže já ho znal dokonale. Znal jsem ho už skoro ze všech stránek, a to se mi líbilo. Vůbec jsem netoužil po někom jiném. Já měl svého Toma, když jsem potřeboval, byl tu pro mě a já byl spokojený. Ani jedinkrát mě tehdy nenapadlo, jak se musí cítit on. Vždycky jsem myslel v první řadě na sebe, už tenkrát jsem to dělal.
Po nějakém čase mi ale přestaly stačit neurčité doteky přes oblečení. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že svého bratra prakticky zneužívám. Zoufale jsem toužil po blízkosti jeho těla, toužil jsem po fyzickém uspokojení a bylo mi jedno, jakou cestou dosáhnu svého. Byl jsem schopný ho opít, počkat, až usne, a pak se ho dotýkat, vynucoval jsem si, co jsem chtěl, i když byl vzhůru a kdykoliv se zdráhal cokoliv udělat, spustil jsem starou písničku – Copak mě už nemáš rád, Tomi? Jsi ten jediný, kdo smí… Jsi ten jediný, kdo pro mě může tohle udělat… Nikdy mi neodolal. Nikdy neucuknul. Ležel klidně a nechal mě dělat si s ním, co jsem jen chtěl… dotýkal se mě, a ačkoli jsem viděl, že mu to nepřináší žádné uspokojení, nikdy jsem se nepřestal snažit mu to vsugerovat. Nechápal jsem, v čem je jeho problém. Mně to přišlo přirozené. Proč on by musel potřebovat dívky, když mohl mít mě? Ať už se zdráhal jak chtěl, vždycky měl pro mě slabost. Věděl jsem to o něm. Vždycky se mu líbilo, jak vypadám, jak se pohybuju… Pověděl mi toho v opilosti i střízlivosti dost na to, abych si udělal představu o tom, jak mě vnímá. Dokonce i většina jeho dívek byla podobného typu jako já… Nikdy jsem nepochopil, proč se k tomu nechtěl přiznat… Co mu vadilo na udržování čistě fyzického vztahu se svým dvojčetem.
Bylo nám asi patnáct, když se mi začal poprvé vzpírat. Nikdy se nepřinutil mi něco říct, ale já jsem cítil, že na něj moje moc opět přestává působit. Nenásilnou cestou mi sdělil, že bych si měl také najít nějakou holku. Opět mi začínal domlouvat rande, povinně jsem musel chodit na schůzky s nejhezčími dívkami v Hamburku, kde jsme nahrávali naše první album. To mě ale hodně znepokojilo. Do té doby jsem žil v přesvědčení, že Tom je moje jediná možnost jenom proto, že jsem se proto sám rozhodl, protože jsem se zkrátka necítil pohodlně ve vztahu s dívkou. Ale v těch dnech jsem zjistil, že Tom byl doopravdy moje jediná možnost… ani jedna z těch dívek, a že mi jich Tom nesehnal málo, ani jedna mě nepřitahovala… necítil jsem se tak neskutečně zvláštně a zároveň příjemně, když se mě některá z nich dotkla… Nebyly jako Tom. To mě začínalo trochu děsit…
Mezitím nám vyšel první singl a spustila se ta vlna slávy, takže skoro nebyl čas něco vyjasňovat nebo nad tím přemýšlet… to mezi námi prostě vyšumělo… to předstírání je tak intenzivní, že si občas říkám, jestli ty vzpomínky, co se občas náhodně vynoří v mé hlavě, vůbec jsou skutečné…
Po nějaké době, když nám bylo něco přes sedmnáct let, se nám vrátila původní bratrská blízkost… i když už nikdy nic nebylo takové jako kdysi. Povídali jsme si spolu, drželi se za ruce, ale to, co jsem si dovolil dřív, už mi zůstalo zapovězené. I když se naše blízkost stále prohlubovala, už to nemělo ten zakázaný nádech co dřív. Přišlo nám normální ležet společně na jednom z našich lůžek v tourbuse, zapletení nohama jeden do druhého… Nic, kvůli čemu bychom se měli znepokojovat.
Už mi ale bylo skoro osmnáct, sex mi chyběl nevysvětlitelným způsobem, a čím dál tím víc jsem zjišťoval, že mě dívky zkrátka nepřitahují… Celou tu dobu jsem se bránil nařčení, že bych byl gay, několik týdnů před mými osmnáctinami jsem však byl nucen přiznat, že nejspíš jsem. Měl jsem možnost mít kteroukoli z těch desetitisíců holek a rozhodně se mezi nimi našly i moc pěkné dívky… mohl jsem mít, cokoliv bych chtěl, mohl jsem mít blondýnu, brunetu, mladší dívku, nebo o hodně starší, mohl jsem mít decentní slečnu nebo nějakou extravagantní, spousty z nich by braly dlouhodobý vztah, klidně by se mnou založily rodinu, a skoro stejný počet z nich byl ochotný užít si se mnou jednou a dost. Ale já prostě nechtěl. Na každém kroku mě sváděly desítky nádherných dívek, fanynky, více či méně oddané, dokonce i spousty slavných žen, holywoodské krásky, pro které by můj bratr byl ochotný platit desetitisíce, jen aby s nimi mohl strávit noc – a já zůstával chladný.
Celou tu dobu jsem žil v přesvědčení, že jednoho dne najdu tu pravou, které se budu schopný plně otevřít, a které budu moct věřit… Ale ona nikdy nepřišla. Namísto toho jsem žil ve vzpomínkách na doteky mého bratra a shlédnul jsem snad všechno lesbické a gay porno, co kdy bylo natočeno…
Vždycky jsem se dokázal otočit za pěkným klukem, a nakonec jsem si musel přiznat, že tohle zkrátka není normální… Byl jsem zmatený a zděšený… Můj management strávil roky tím, že ostatním vyvracel, že jsem gay, a já bych pak měl přijít s tím, že mě prostě holky nepřitahujou, za to mě občas zaujme mladej kluk? Ani jsem si nebyl jistý. Celou dobu jsem si myslel, že mě Tom přitahoval prostě proto, že mu jedinému můžu důvěřovat, a proto, že je to prostě on, ne proto, že je kluk… Nikdy se mi sice nestalo, že bych se zamiloval do nějakého kluka, když jsem nad tím ale přemýšlel, musel jsem dojít k tomu, že jsem si rozhodně spíš dokázal představit milostný vztah s mužem než se ženou.
To mě doopravdy vyděsilo. Nemohl jsem být gay, kdyby se něco takového dostalo ven… Nechtěl jsem se se svou domněnkou nikomu svěřovat, moje dvojče však vycítilo, že mě něco trápí a vytáhl to ze mě. Cítil jsem se líp, když jsem se mu svěřil. Choval se ke mně tehdy moc hezky… Objímal mě a snažil se mě utěšit… Vlastně na mě byl celý život strašně hodný… Já… nechápu, jak to, že jsem si to nikdy tak úplně neuvědomil…“ Bill se odmlčel a osušil si oči cípem peřiny. Nemohl už pokračovat. Před očima se mu míhaly všechny ty momenty, o kterých se zmínil…Množství scenérií, jeho oči plné zděšení a strachu… Bill svého bratra přeci miloval… miloval ho nejspíš ještě víc, než si připouštěl… A přesto nedokázal vidět, co mu svým jednáním způsobuje… Miloval ho svým sobeckým způsobem.
A tehdy v noci, po té Felixovské akci, se mu Tom odvděčil. Byla to odplata za to všechno, co se mu nikdy dřív neodvážil vytknout.
Teď, když si Bill konečně všechno přiznal, musel objektivně usoudit, že ani to, co mu Tom udělal, nebyla dostatečná pomsta. V tomhle byli s Tomem vždycky stejní. Pokud se k nim někdy někdo nechoval hezky, oplatili mu to v plné míře. Bill musel uznat, že být na Tomově místě, s tímhle by se nespokojil. On si o to přeci celou tu dobu říkal…
…to be continued…
autor: Ketty
betaread: Janule
♥
Já jsem asi i přes svůj věk,kdy už o životě něco vím,asi nějaká nechápavá….Pořád prostě nechápu,co tak strašného Bill Tomovi provedl,kromě toho,že ho miluje!!A teď se z toho všeho,co se mu stalo ještě obviňuje,a nakonec přesvědčí sám sebe,že se vlastně znásilnil sám,a Tom,že je nevinný anděl!!!!!Normálně mě to naštvalo!!!!
[2]: souhlasím….podle mě taky Bill neuděla nic moc špatného..x)
Přečetla jsem to jedním dechem.
Bill byl prostě celý život taková přísavka. Jen jsem pořád nepochopila jestli to Tomovi opravdu tak vadilo a dělal to s přinucením, a nebo naopak jestli cítí to samé ale potlačuje t v sobě…..
Pevně věřím že to druhé….
I tak stojím na straně Billa 😀 Taky mi nepříjde,že by udělal něco strašného..
Jeden dlouhý, dojemný a konečně pravdivý z Billovi strany monolog. Opravdu toto byl jeden z nejlepší dílu téhle povídky… Aspoň jsem pochopila, jak to celou dobu Bill bral.
Podľa mňa spravil dosť zlého, veď si predstavte, ako by ste sa cítili, keby sa k vám váš súrodenec správal ako Bill k Tomovi, keby po vás požadoval intímne dotyky, maznanie za hranicou súrodeneckého vzťahu a psychicky vás vydieral, aby ste sa nestretávali so svojimi známosťami. A predstavte si, že by vám to robil roky, to by bolo primoc na každého. Aj keď ho Tom nemusel znásilniť, to bolo priveľa, lenže zase, Bill ho znásilňoval psychicky celé roky, lebo napriek tomu, že Tom ho zjavne zbožňoval, aspoň zo začiatku ho nemiloval inak ako brata – dvojča a Bill ho nútil robiť veci, ktoré zrejme robiť nechcel.
<3
Neee…..já se na to těším celej týden a ty to usekneš v tom nejlepším…alelíbí se mi tu jak si Bill uvědomuje jaký byl a to je velice krásné, až mi chvílemi vlhly oči 🙁 jsem zvědavá jak to dopadne dál…ať s Billem tak s Tomem
Dobře, uznávám, Bill je sebestřednej parchant, léta Toma psychicky týral, ale ani tohle provinění si podle mého nezaslouží tak krutý trest, jakým pro mě znásilnění bezesporu je. Prostě ne, o tom mě zkrátka nepřesvědčíš. Nemám potřebu Billovo chování nějak omlouvat, ale možná měl Tom začít tu pro něj tak choulostivou situaci řešit poněkud dříve a rozhodně jiným způsobem. Ovšem uznávám, že v jeho postavení bylo jakékoli smysluplné řešení velice obtížné. Teď už jsem jen napjatá, jaké rozhřešení vložíš Kennymu do úst.
A stejně jsem přesvědčená že Tom Billa miluje 😉
já newim, je mi Billa na jednu stranu líto, ae fakt si za to může sám. Wůbec se Tomowi nediwim. Jen ať mu to dá sežrat, i s úrokama!
Tak nevím, co mám vůbec napsat. Bylo to rozhodně zajímavé a musím přiznat, že tenhle díl mi kompletně přetočil moje dosavadní myšlení vzhůru nohama.
Četla jsem to, nebo spíš hltala větu po větě, bylo to úžasně napsaný i popsaný. Tak trochu jsem viděla v Billovi samu sebe… Nenapadá mě nic, co bych na to měla napsat. Asi jsem opět ve stavu, kdy nevím, jestli jsem na Tomově straně, nebo na Billově. Je to strašně moc sporné a hlavně komplikované. Na jednu stranu chápu Toma – celý život nedělal nic jiného, než tu pro Billa byl a musím přiznat, že v těch pasážích, kdy Bill povídal co mu Tom všechno dovolil, jsem vážně byla přesvědčená, že ho asi opravdu zneužíval. A Tom si nalhával, že pro něj udělá všechno, protože ho miluje. Na druhou stranu taky chápu Billa… Je ale dobře, že si to uvědomil a začal o tom konečně mluvit, o všem. Jsem zvědavá, co mu na to Kenny řekne a jak mu pomůže.
Je to opravdu velice komplikovaný vztah obou dvojčat, je tam strašně moc věcí, už od dětství, které měli oba dělat jinak. Bill se rozhodně neměl na Toma tolik upínat a Tom zašel se svou láskou a ochotou až příliš daleko… Stále mě ale fascinuje, jak je ten děj úžasně promyšlený, ty zápletky a… všechno.
Ketty, nestuduješ psychologii???:-D
ahoj hlásni pls pro mě v SONB tady http://laska-smutek-stmivani.blog.cz/1001/sonb-1-kolo, jsem tam jako klarrrinka, moc ráda oplatím a pls neber to jako reklamu 🙂