autor: Lorett & Sajü
Stíny
Položím udýchaně stromek uprostřed silnice na zem, když už nemůžu. Nechci nijak mojí panenku zatěžovat, takže to táhnu celou cestu z náměstí sám. Nakonec jsem se na nějaký stromek vykašlal, neboť jsem už Billa nechtěl tahat zpátky, aby na nás to prase nikde nevyběhlo, a tak jsme zašli koupit jeden levný, tady na trhy, ale je mi líto mojí pilky. Táhnul jsem snad 15 minut stromek po zasněžené silnici, takže se nebudu divit, když bude chybět půlka větví. Díky bohu, že tudy projedou dvě auta za den, takže si klidně můžu odpočinout. Bill už je alespoň dvacet metrů přede mnou, fascinovaně pozoruje zasněžený domečky a zahrady okolo nás. Nemůžu uvěřit tomu, že život ho tady jenom a jenom fascinuje a přitahuje ho poznat naprosto všechno. Poplašeně se na mě otočí, nejspíš, když si uvědomí, že u něj nejsem, a znovu těch dvacet metrů přejde zpátky ke mně. Obejme mě kolem krku, když si stoupne na špičky a přejede mi rukavicí po obličeji. Zasměju se, odvrátím hlavu na stranu a přitáhnu si ho za pás k sobě. Pořád se vytahuje na špičky, aby mě mohl něžně políbit na rty, a já si ho teď majetnicky natisknu k sobě, aby ode mě jen tak neodešel.
Mazlivě se otíráme o sebe rty, laskáme si je vzájemně jazykem a oba přivíráme slastí víčka. Je to tak příjemný, vnímat, jak kmitá jazykem v mojí puse a snaží se probojovat na pozici dominantního a naprosto mě vzrušuje, jak je snaživej, být na onom postu. Zaculím se do polibku, když se mu podlomí kolena, takže klesne o něco níž, moje paže ho však pevně drží a nepouštějí. Tlumeně vydechne proti mým rtům a odtáhneme se od sebe. Sleduji jeho mihotající se řasy, jak má stále přivřená víčka. Špulí rozkošně rty a tiše mručí. Povystrčí špičku jazyku, kterou si obkrouží horní, následně i spodní, ret. Ani si nedovede představit, co se mnou provádí, když tohle dělá. Veškeré vzrušení, které se ve mně hromadí, je už nesnesitelné a stačí tak málo, aby se mi mezi nohami utvořit neovladatelný tlak, kterého se jen tak nejde zbavit. Už znovu mi v hlavě šrotuje myšlenka na to, jaký musí být horký, když by kolem mě svíral svoje hýžďové svaly. Tichý vzdech se při té myšlence vydere skrz moje rty. Přejedu si jazykem po rtech. Už tak dlouho jsem byl bez něčeho, co by mě toho tlaku zbavilo, a dneska se toho prostě zbavit musím.
„Půjdeme, hm, Polárko?“ poplácám ho po zadečku, sehnu se zpátky pro stromeček a rozejdu se, táhnouc stromeček za sebou.
(…)
Moje tváře hoří jako ďas. Vzrušení koluje neustále mým tělem čím dál tím víc a já si připadám jako nějaký zvrhlý, sexuální deviant. Opřu se zády o zeď, pohodlněji se usadím na posteli. Jen představa toho, jak do svojí panenky pronikám, mě vzrušuje na úplný možný stupeň vzrušenosti. Otřesu se, když si sjedu dlaní přes břicho na klín, pod tepláky. Uchopím se do ruky a několikrát si palcem přejedu po vrcholku, takže se ještě o něco víc vydráždím, když si za přivřenými víčky představím jeho dlaň na svém klínu. Vytáhnu ji zpod tepláků, vyhrnu si tričko, které si přetáhnu přes hlavu a znovu si několikrát přejedu dlaní po hrudníku, obkroužím si prsty bradavky, které mám již ztvrdlé, znovu sklouznu prsty na svoje břicho a vklouznu pod látku tepláků. Odmítl jsem si vzít trenýrky, protože jsem jakž takž tušil, co budu mít v plánu dělat, až si bude moje panenka povídat zase s babičkou. Můj dech se zkracuje, jak nepravidelně oddechuju, a hrudník se mi v rychlých intervalech nadzvedává. Zakloním trošku hlavu, pootevřenými rty zhluboka, hlasitě dýchám, když si sjedu na varlata, která promnu v dlaních a znovu se chytím u kořene. Několikrát zápěstím zapohybuji sem a tam a vzrušeně vzdychnu. Nadzvednu zadek, dlaní si nemotorně začnu stahovat tepláky z boků a následně se jich zbavím lehkým odkopnutím na zem…
Bill
„Půjdu se podívat za Tomim,“ zvednu se ze země. Ta krabice, televize, nebo jak tomu vlastně tady říkají, mě nebaví. Babička se dívá na poslední díl její oblíbené telenovely. Natáhne ke mně dlaň a něžně mě pohladí po tváři. Nepřestane mě uchvacovat pohled, kterým si mě vždy prohlíží. Jako kdybych byl něco vzácného, něco ojedinělého. A vlastně… co když i jsem? Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že jsem MOŽNÁ jediná oživlá panenka na světě.
Vycupitám schody nahoru a bez toho, abych zaklepal, vklouznu úzkou škvírkou mezi dveřmi dovnitř našeho pokoje. Tomi nemá rád, když říkám, že je to jen jeho pokoj. Kouzelně se usměji, následně můj pohled však ochabne, když vidím Tomiho bez trička, s rukou v klíně. Nasucho polknu, když ke mně zvedne pohled a poplašeně vyletí z postele, jakmile si vytáhne ruku z tepláků. Otočím se s dlaní na očích zády k Tomimu. Co to prováděl? Vyrušil jsem ho snad při něčem? Zrychleně dýchám.
„O-omlouvám se, m-můžeš se… otočit!“ jeho hlas je tak zvláštně zbarvený a tak krásně chraplavý. Pomalu se otočím čelem k němu, růženec v mých tvářích musí být naprosto stejný jako ten, který má ve tváři vepsaný on.
„C-co jsi to dělal… Tomi?“ šeptnu svou otázku tiše k němu a nejistě přešlápnu na místě. Stojí přede mnou stále s odhalenou hrudí. Má tak krásnou postavu, na kterou bych se mohl dívat pořád. Má polštářky na bříšku a vypadá to na něm tak pěkně. Nedokážu si představit, že já bych taky měl takové polštářky, ale já nebyl tak dobře vytvarovaný jako můj Tomi. Kdo vlastně tvaruje lidi?
Vztáhne ke mně své paže. Několikrát nejistě přešlápnu, než se rozhodnu se mu do nich vrhnout. Jeho náruč je pro mě něco nádherného. Dokázal bych v ní strávit celý svůj čas na téhle zemi v podobě lidské a nechybělo by mi NIC. On je můj kouzelný Tomi. Pohladí mě po zádech a postrčí mě k posteli, na kterou si sám sedne a poplácá na místo vedle sebe.
„Víš… když cítíš takový tlak, tady,“ ukáže na můj podbřišek, po kterém mě pohladí. Přikývnu a poulím na něj své oči, poslouchám, co mi poví dál. „…tak člověk se ho potřebuje zbavit a tohle je jedno z těch řešení, víš?“ vysvětlí mi, ujišťujíc se nakonec, zda-li všechno chápu. Znovu nasucho polknu, přivřu víčka, když mou dlaň přesune na jeho stehno a zašeptá, abych ho po něm hladil. „C-chceš být se mnou?“ šeptne proti mým rtům. Dýchá mi na ně horký dech, který dýchám já. Mé řasy se třepotají, jak se otíráme o sebe nosy a dlaní přejíždím po jeho stehně. Mám takový divný tlak v podbřišku a ve svém klíně. Nejspíš ten, který mi vysvětloval Tomi, ale já nejsem s to mu cokoli říci. Celý se chvěji, ledva dýchám. Pomalu se naše rty střetnou v jemném polibku. Aniž bych si to uvědomil, aniž bych se ovládal, má dlaň začne hladit jeho hrudník. Mnu prsty jemnou kůži na Tomiho prsou. Znovu tiše vydechnu do polibku, když narazím na hrbolek, maličký hrbolek, po kterém přejedu palcem a položím dlaň na jeho rameno. Připadám si jako v nebi. Všechno se kolem mě rozplývá, nevnímám nic. Opatrně mi vyhrne tričko. Stydím se. Znovu mou tvář pohltí červeň, které nemůžu nikterak zabránit. Zalapám po dechu, když mi ten kousek oblečení přetáhne přes hlavu a pohodí ho na zem.
Zadívám se do jeho očí. Nejsou tak světlé jako obvykle, ale jsou ztmavlé. Krásně medový nádech, který mají vždy, tam není. Je to krásná čokoláda, do které jsem se zamiloval. Či do jeho nádherných očí nebo do chutě sladké čokolády, která se mi rozplývá na jazyku. Několikrát zamrkám, když mě něžně položí na záda do peřiny a lehne si vedle mě, téměř bych řekl, že nade mě. Zapírá své paže vedle mé hlavy a krásně se na mě usmívá. Snažím se mu oplatit jeho nádherný úsměv stejnou měrou, ale nevěřím, že by někdy byl můj úsměv tolik krásný jako ten jeho.
Tom
Proboha!!! Co to dělám? Co to ksakru jenom dělám? Jsem vážně buďto tak blbej, a nebo už nedokážu ovládat svoje touhy na uzdě. Díváme si do očí, jeho hrudník se zrychleně nadzvedává, stejně tak jako můj. Poulí na mě v očekávání ta svá krásná, velká kukadla. Je nádherný! Můžu se na něj dívat hodiny a hodiny a beztak by mi přišel stejně dokonalý tak, jako když jsem ho viděl naprosto poprvé. Dlaní sklouznu na jeho hrudník, cítím, jak mu bije srdce. Je to nádherný vědět, že je skutečný. Že se mi to jen nezdá. Rty přitisknu k těm jeho. Přivřeme oba víčka, znovu se jeho řasy roztomile zatřepotají. Cítím, jak se v mém náručí chvěje a dýchá rychle, splašeně. Propleteme spolu jazyky ve vášnivém, přesto něžném polibku, dlaní začnu hladit jeho bříško a bok. Tlumeně vzdychne. Znovu mám napnutý klín, jako před tím, než mě nachytal. Ani jsem si neuvědomil, že by mohl přijít. Cítil jsem se tolik trapně.
Přivírám slastně víčka, když cítím jeho chuť rtů, jeho polibky, jeho jazyk, proplétající se s tím mým. Dlaní mě hladí po copáncích a sjíždí na má záda, po kterých mi jemně přejíždí svými nehty, což mě vzrušuje ještě stokrát víc. Hlasitě vykřikne, když se odtrhnu od jeho rtů a začnu ho líbat na krku. Poplašeně k němu zvednu pohled.
„C-copak?“ zeptám se. Můj hlas je nakřáplý, nepřirozený.
„N-n-nic, nic Tomi,“ špitne potichu. Tváře rudé a rty krásně prokrvené. Všechno na něm je krásný a nádherný. Hladím dál jeho drobné tělo, poseto husí kůží, chvějící se v mém náručí. Políbím ho na klíční kost a přestanu s polibky pokračovat níž. „P-proč nepokračuješ?“ zachraptí a posadí se do tureckého sedu. Semkne prsty k sobě a upře ke mně zvědavý, zároveň až vyčítavý, pohled. Lehce se usměju, přitáhnu si ho do objetí a rozčechrám mu vlasy. Je tak křehký a já nemůžu pokračovat. Nechci mu ublížit. Přitulí se ke mně, dělá to teď často. Jako bych byl jeho svět, střed vesmíru, všechno. Jako kdyby se u mě cítil v naprostém, bezprostředním bezpečí a já jsem za to šťastný, neboť já si svou panenku chránit budu.
I kdyby mě to mělo stát cokoli…
(…)
„Billi, podej mi tu ozdobičku!“ houknu na to havráně, které uhryzává z koblihy. Cukr má až pod očima, na čele i na špičce nosu a trošku marmelády v koutku rtů. Vypadá roztomile a já nejsem schopný ho na to upozornit, protože ten pohled na něj v takovém stavu je kouzelný. Ukáže na velikou, skleněnou modrou kouli s několika blýskavými sněhovými vločkami. Přikývnu hlavou a následně ve svých prstech obdržím lehkou kouli. Spokojeně zatleská. Nerozhodovali jsme se příliš dlouho, jakou barvou stromeček vyzdobíme, neboť jsme se oba shodli, že tam dáme všechno. Slezu ze židle a zesílím hlas televize, kde dávají Vánoční film. Nenápadně se zadívám na tu panenku, která má jiskřičky v očích, když pozoruje světýlka, jež jsou obmotaná kolem celého stromečku. Špulí rty, při soustředěném pohledu na stromeček, který bych raději ani nenazýval stromečkem, protože jak jsem předpokládal, o několik větví jsme přišli cestou. Znovu se postavím na židli, s velikou, zlatostříbrnou hvězdou v ruce.
„Pojď ke mně, broučku!“ ukážu rukou na místo vedle mě, na židli. Několikrát zamrká, ale aniž by stačil cokoli říci, či namítnout, má dlaň se natáhla automaticky k té jeho. Vyhoupne se ladně na židli vedle mě, stoupne si přede mě, takže ho držím zezadu kolem pasu jednou rukou. „Dej jí na špičku stromečku, panenko,“ šeptnu mu do ucha. Natočí ke mně s překvapeným výrazem obličej, ale hvězdu si ode mě vezme. Natáhne se. Držím ho pevně v náručí, aby nespadl. Co kdyby se opravdu rozbil? Nevím, co bych s ním dělal a do nemocnice by prakticky i teoreticky jít nemohl, neboť nemá žádné doklady. Musím si svou panenku hlídat.
„Pojď ke mně, broučku!“ ukážu rukou na místo vedle mě, na židli. Několikrát zamrká, ale aniž by stačil cokoli říci, či namítnout, má dlaň se natáhla automaticky k té jeho. Vyhoupne se ladně na židli vedle mě, stoupne si přede mě, takže ho držím zezadu kolem pasu jednou rukou. „Dej jí na špičku stromečku, panenko,“ šeptnu mu do ucha. Natočí ke mně s překvapeným výrazem obličej, ale hvězdu si ode mě vezme. Natáhne se. Držím ho pevně v náručí, aby nespadl. Co kdyby se opravdu rozbil? Nevím, co bych s ním dělal a do nemocnice by prakticky i teoreticky jít nemohl, neboť nemá žádné doklady. Musím si svou panenku hlídat.
Bill
Jsem tak šťastný. Prsty se mi mírně chvějí. Je to moje první ozdobování stromečku. Je to moje první nasazování něčeho takového na Vánoční stromeček. Zalijí se mi oči slzami, když opatrně, abych stromečku neublížil, nasadím hvězdu na špici stromečku. Něžně se přitulím zády k Tomiho hrudníku a nadechnu se. Je to tak krásné. Všude to voní tak pěkně. Prý je to skořice s jablkem, ale já neměl možnost cítit skořici jako celek, takže nevím. Otočím hlavu, strnule sleduji, jak seskočil ze židle a bere mě do náručí. Oba přejdeme společně k oknu, za kterým se snášejí sněhové vločky a aniž bych to jakkoli ovlivnil, po mé tváři steče několik slz. Nechci odejít. Chci tu zůstat. Zůstat se svou láskou. Drží mě znovu kolem pasu, tiskne mě ke svému tělu a opírá si obličej o mé rameno. Rychle dýchám, sleduji stále se zamlženým pohledem sněhové vločky a moje srdce buší jako splašené. Udělám cokoli jen proto, abych nemusel opustit Tomiho. Abych se nemusel vrátit zpátky do hračkářství, nebo jinam.
„Miluju Tě, panenko,“ zašeptá mi do ucha. Srdce mi vynechá některý úder a já se znovu rozechvěji. Nepomáhá mi v tom, abych se netřásl, ani Tomiho veliká mikina, kterou jsem si vzal, když jsem se stal… sebou! Otřesu se, následně zachvěji, ruce zkřížím k sobě a chvějící se prsty zamíří k mým ústům, kde je žužlám. Hlavu třaslavě skloním k zemi, načež ji zabořím do Tomovy hrudi. Schovávám si před ním obličej, tulím se a mazlím se s ním. Vdechuji jeho vůni. Tu dokonalou vůni, díky níž jsem konečně našel svoji lásku. Usměji se a jako bázlivé zvířátko se čelem otírám o Tomovo tělo. Ruce pokládám na jeho hruď a drobně se zaculím. Zdvihnu pohled vysoko nahoru, abych mohl konečně spatřit jeho zlatavé oči.
„Už vím, jak voní moje láska,“ usměju se a začnu k Tomovi hlasitě čuchat. Směje se zvonivým smíchem a já se k němu s radostí přidávám. Je to zvláštní, ale pocity, o kterých jsem kdysi snil jen ve snech, mi teď připadají čím dál tím víc samozřejmé. Každou minutu se cítím jinak, každou chvíli je moje nálada jinak citově rozpoložená. Přesto si toho všeho nepřestanu nikdy vážit. Nejde. A ten pocit, že cítím svoji lásku, že jsem našel svého člověka, je dokonalý.
„Miluju tě, můj princi,“ široce se na něj usměju a stoupnu si na špičky, ve snaze vyvýšit se, abych jej mohl lehoučce políbit na rty. Jeho rty jsou tak měkké, jako polštářky. Usměju se do polibku a zahledím se hluboce do jeho očí.
„Už věříš na pohádky?“ zašeptám tiše, nepřestávaje sledovat jeho dokonalé oči. Usměje se a tiše, bez jakéhokoliv slova, přikývne. Procítěně jej obejmu okolo pasu a hlavu opět zabořím do jeho mikiny, vdechuju jeho nezaměnitelnou, vůni a nechávám se unášet krásným pocitem lehké, a zároveň i tíživé lásky, cloumající s mým nitrem.
(…)
Další den uběhl. Krátký den vystřídala dlouhá poklidná noc a Tom se mnou ulehl do postele. Snažím se před ním skrývat, jak moc se dnů a spánku bojím. Snažím se předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku a že si užívám každou chvíli, leč není tomu tak. Už tomu tak nějakou dobu není, neboť mě sužuje trápení, kterého se čím dál tím víc bojím jako čert kříže, ba možná ještě víc. Hluboce si povzdychnu a ostražitě se k tobě přitisknu. Sladce spíš, jsi tak krásný, když o sobě nevíš. Až moc jsem si zvykl na to, usínat v tvé náručí, ve které se mi tak sladce spí. Zvykl jsem si na to usnout a sladce spát, podvědomě čekat na to, až sám usneš, Tome, abych se zase já mohl probudit a střežit tvoje sny, poslouchat tvé pravidelné, prohloubené dýchání, občasné vzdechy, sledovat tvou uvolněnou, leckdy usmívající se tvář, cítit tvé paže, obmotané okolo mého těla, jež si mě tisknou k tobě. Bázlivě se k tobě stulím a hlavu položím na tvou nataženou ruku. Tak moc se bojím. Srdce mi tluče hlava nehlava, dech se zkracuje, nemohu se dívat na klidnou krajinu z okna. Bojím se těch stínů, jež létají venku sem a tam. Jistě mě hledají…
*flashback*
„Chico?“ šeptnu tiše, načež si stoupnu na vratké, zdřevěnělé nohy, abych mohl svého kamaráda najít.
„Copak, Bille?“ slyším odkudsi, přesto nevím, kde přesně můj kamarád je. Prohledávám police, procházím se regály, na nichž jsou hračky z mého oddělení. Většina štěbetajících panenek si mě změří výsměšným pohledem. Vždy, když u nich procházím, na malou chvíli utichnou, aby pak mohly dát hlavy dohromady a začít se něčemu hurónsky smát. Je mi jasné, že klíčem jejich zábavy jsem já. Skloním smutně hlavu a chci se dostat na regál pode mnou, když si nevšimnu nastražené nohy jedné štíhlé dívky a přepadnu pěkně na tvrdé dřevo regálu.
„Hle, všechny podívejte se na ubožáka! Je to snad dívka nebo chlapec? Tvář má jemnou a oči sice podmanivé, leckterá by mu je z nás mohla závidět, přesto…“ pomněnkové oči, krásné blondýnky Angeliky mé tělo sjíždí od hlavy až k patě, její posměšný, zvučný a přesto tak křehký hlásek zní celým naším oddělením. Ona je něco jako vůdkyně, přijela sem z Dánska a všechny panenky se jí chtějí podobat, všechny ji chtějí následovat. Stoupne si a posměšně si odfrkne.
„Přesto jeho oděv není hoden dívky naší kategorie. Laciné hadry, jež visí na jeho vychrtlém těle, pozbývají špetky modernosti. Žádná krajka ani volánek, korzet nebo sukně, prostě nic. Zajímalo by mě, jaký „umělec“ tě stvořil, ty strašidlo jedlo,“ všechny dívky, nějací plyšáci a další hračky se začínají smát.
„Nemáš žádnou uznávanou značku, nikde nevidím, že bys byl označkovaný,“ nakrčí obočí. „Oh, jak ubohý… nebo ubohá? Nech mě podívat se pod tvé šaty, ať vím, jestli říkat dívka ti nebo chlapec či obludárium?“ zasměje se. „Myslím, že kdybys spadl na zem a tvůj nečistý, aach jistěže špinavý, porcelán se roztříštil na maličké kousky, na skládce by ses vyjímal jistojistě velebně. A teď uhni, ty trosko. Zacláníš mi ve výhledu, ještě abychom od tebe chytly nějaký virus a nikdo si nás pak dlouhou dobu, tak jako tebe předpokládám, nekoupil.“ Pohled se mi opět tak nepříjemně mlží, téměř před sebe nevidím. Nevidím ten její zlostný pohled, ani její dokonalou postavu a krásné šaty, spolu s jejíma kamarádkama. Nevidím nic, jen divnou čmouhu, do které mi splývá všechno okolo. Roztřesenými prsty si promnu oči a se vší silou se postavím na vrávoravé nohy. Jejich posměšný smích, jenž zvoní v mých uších, je tak nepříjemný. Tiše vzlyknu a snažím se rychle odejít pryč z jejich blízkosti. Utíkám, co mi síly stačí, jen abych se mohl někam schovat. Někam, kde by na mě žádná z těch mnoha panenek, co jsou tady, neviděla. Aby mě neviděla žádná hračka.
„Chico?“ šeptnu vysíleně, ve snaze najít svého jediného kamaráda.
„Tady jsem, Bille. Nemůžu se teď nějak hýbat, nejspíš mě svázali, ale když mi pomůžeš, můžeme pak jít k tvému oknu a koukat se z něj ven na hvězdy, co říkáš?“ slyším Chicův hlas, je tlumený a celkem blízko, přesto ho nemůžu najít. Opět si rukou protřu oči, rozechvěle se nadechnu a rozhlídnu se okolo.
„Jo, taky bych rád. Jen přesně nevím, kde tě hledat, trochu mě naviguj,“ šeptám.
„Stojíš přede mnou, ty troubo,“ slyším někde u svého ucha podivné zafunění, otočím se a div nespadnu na zem z poličky.
„Já jsem se lekl,“ vydechnu celý strachy bez sebe. „Tak to je jednoduchý, zamotal ses do stužky,“ usměju se a jedním pohybem mu ji povolím. „Tak, a je to.“ Směju se na svého kamaráda.
„Moc mě mrzí, že jsou takové. Ony ti jen závidí. To je jen závist, Bille. Žárlí na to, že jsi chlapec a přitom jsi krásnější, než všechny dohromady,“ konejšivě mě obejme jednou svou packou, což mi na tváři vykouzlí roztomilý úsměv.
„Děkuji, Chico. Moc pro mě znamenáš. I když si to, co mi říkáš, nemyslím, jsem moc rád, že tak při mně stojíš,“ zazubím se na něj a jemně se otřu svými vlasy o jeho jemnou srst.
(…)
„Chico?“
„Ano?“
„Ty hvězdy jsou krásné, viď že ano?“ usměji se na svého nejlepšího kamaráda a podrbu jej za ušima, vděčně se na mě usměje a ohromeně přikývne.
„Ano, jsou překrásné,“ řekne hlubokým hlasem.
„Ale vždycky se bojím těch stínů venku, co to je zač? Připomínají mi nějaké zloduchy, prostě se jich bojím,“ šeptám tiše a ustrašeně, tulíc se k teplému kožíšku mého kamaráda.
„Jsou to takové zlé stíny. Víš, povídal jsem ti o tom, že se někdy po dobu Adventu nějaké hračce splní její největší přání, skoro vždycky to bývá stát se opravdovým buďto člověkem, nebo nějakým zvířátkem,“ zazubí se na mě. „Jen velmi málo hračkám se to povede,“ zastříhá ušima. „Jen někomu vyvolenému, kterých je málo. Nemá cenu nad tím uvažovat, my můžeme být rádi za to, že částečně ožíváme každou noc, povím ti, bylo by to celkem nudné, kdybychom se nemohli ani v noci uvolnit, no ne?“ usměje se a já mu přikývnu. „No a tady ty stíny bloudí světem, jsou to takové nadpřirozené energie, které můžeme vidět jen my anebo děti, jen výjimečně se stane, že je vidí lidi, víš, protože oni nevěří na pohádky a tím pádem ani na náš svět. Proto nás nikdy ani v noci nevidí živé, neslyší nás. Nevěří na nás, a proto nás nevidí. Už mockrát jsem přemýšlel nad tím, jak může hračka oživnout, ale nikdy jsem se nedopátral výsledku. Jsme prostě moc malincí na to, abychom rozlouskli takový velký ořech, proto nám zbývá si o tom jen povídat a hádat, proč asi to tak může být. Jo a to hlavní jsem ti o těch stínech zapomněl říct, oni hledají ty různé oživlé hračky, aby je pak po skončení adventního času, aby je pak někdy ten poslední den po úderu dvanácté večerní hodiny, mohly proměnit zpátky, zpátky na hračku,“ přikyvuje a usmívá se. Tají se mi nad tím dech. Panebože, takové věci, o kterých jsem nikdy neměl ani potuchy, se na světě dějí. Zakryju si pusu a schoulím se k Chicovi.
„Přál bych si být tím vyvoleným.“
*konec flashbacku*
Zakryju si pusu rukou tak jako tenkrát, moje oči se rozšíří na největší možná stupeň. Panebože… tak takhle to je. Oh… konečně vím, jak to se mnou vlastně je. Já si říkal, že je něco špatně. Že… že taky prostě nebudu moct zůstat napořád. Proč se mi vyplnilo moje největší přání, abych pak po zbytek věků mého bytí byl nešťastný. Ehm… proč jsem poznal tolik různých věcí, sladkou i hořkou chuť, bolest i štěstí, žár i chlad, proč poznal jsem lásku, když se jí budu muset za chvíli, za pár dní, opět vzdát?
„Ne-e…“ šeptnu tiše, mou tvář máčí hořké slzy. To… to přece nejde. Já… ne, Tomi, moje lásko, já tě přeci nemůžu opustit. Zoufale se namáčknu na tvoje tělo. Zrychlí se mi srdce a s dalším stínem, který proletí oknem, se nekontrolovatelně roztřesu. Potřebuju tě, tak žalostně moc tě potřebuji. Lásko moje, proč tě musím ztratit. Proč musím platit takovou daň za to, že jsem jednou jedinkrát okusil nejkrásnější věc na světě? Kdybych to věděl… Kdybych to věděl, raději bych ji stokrát nikdy nepoznal, než abych se tebe, než abych se svojí lásky, musel vzdávat.
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
awííí,,,ten začáátek atd,bylo něco překrásnýho ^^
vtipný,jak ho Bill nachytal s rukou v teplákách xD xD,,a ta scénka potom..♥♥
nádherný zenhle díl ♥
škoda,,že ten konec…:///,,,Bill nesmí odejít..oba by to zlomilo x((
Panebože!!!!!To je tááááák překrásné!!!!!Naprosto zbožňuju tuhle neuvěřitelně úžasnou věc!!!Tenhle dílek jsem četla úplně bez dechu,vnímala jsem jen ty dva zamilované,jako by byli přede mnou.Jenom se strašně bojím,až skončí advent,hrozně MOC,MOC,MOC PROSÍÍÍÍÍM,ať z Billa není zpátky panenka,bylo by to strašné,prosím,ať ho Tomova láska zachrání!!!!
Nádhera… Jako vždy. Ale ten konec… On se nesmí proměnit zpátky. Prosííím. Bylo by tak krásný, kdyby byli pořád spolu…
musí žít dál….musí..x(
ježiš ne! musí tam zůstat jinak nehraju!
Achjo… To bylo tak nádherný, ale přitom i tak smutný (hlavně ten konec).
Nicméně, jsem ráda, že to tak jde dál. V tomhle díle se děj přeci jen trošku posunul a jde to vidět. Jsem strašně moc ráda a líbí se mi, jak Tom i panenka postupují dál v jejich vztahu, sice po malých krůčcích, ale tak je to mnohem hezčí. Opět je to krásně citově popsané a dokáže to vyvolat opravdu neskutečné emoce, alespoň u mě…
No a to další… Nevím, jestli mám být ráda nebo ne, že se už možná konečně začíná rýsovat důvod Billovy proměny. Na jednu stranu jsem ráda, protože několik posledních odstavců alespoň částečně ukojilo mou zvědavost, na druhou stranu se ale i bojím. I Billovi to začíná docházet, všechno, co mu o hračkách řekl Chico. Mimoto, moc se mi líbilo, jak byly popsány ty hračky a panenky. Jakoby to byli doopravdy lidé, se stejnými vlastnostmi, to bylo moc dobře promyšlené…
Není pochyb o tom, že Bill se stal tím vyvoleným, šťastným. Otázkou je, jestli to opravdu bylo štěstí nebo ne. Samozřejmě, že asi ano, ale nevím, jak to teď bude dál. Jestli chce opravdu zůstat, musí Bill Tomovi říct vše, co mu Chico vyprávěl a co ví. A myslím, že jestli se opravdu bojí a má strach (jakože ano), tak si toho Tom bez pochyby co nejdříve všimne. A snad udělá všechno proto, aby dokázal Billovu odchodu zabránit.
Achjo… jsem zvědavá, jak to bude dál. Pořád jsem si ale z 99% jistá, že tohle prostě DOPADNE DOBŘE:-D Musí!!! Všechny pohádky jsou krásné, ale tahle je prostě ze všech nejkrásnější, patří jí místo v mém srdíčku, nedokážu si představit skutečnost, že bych ji přestala číst. A už vůbec si nedovedu představit, že dopadne špatně.
Jinak, holky, máte to úžasný, ale… Smekám před tím, jak jste to dokázaly vymyslet. Hlavně ten důvod Billovy proměny z panenku v člověka. Nikdy nepřestanu obdivovat vaši fantazii. Děkuju, že jste ji takhle zvěčnily, je to nádhera!!!:-D♥
nee, to je smutné, to snad ne! Prosím, musí na to nějak přijít, aby Billa 'zachránili'. Chtěla jsem říct, vždyt je to přece pohádka, ale pak jsem si vzpomněla např. na tu Malou mořskou vílu, o které byla řeč minule…a…bojím se.