autor: Lady Kay
„Já nevím, Tome… Nechce s nikým mluvit, každého od sebe odhání a celé dny prosedí v pokoji,“ uslyším hlas mamky dole v obýváku, jak hlasitě zapochybuje o nápadu mého dvojčete. Že by další člověk, který se mě bude snažit rozveselit nebo dokonce vytáhnout ven? Bratr dorazil asi před půl hodinou, vím to, protože jsem ho viděl z okna, u nějž trávím většinu dne. Mé oči často pozorují dění na ulici, svět venku mi přijde tak jiný, hraje všemi barvami, je v něm tolik různých zvuků, vůní. Lidé tam venku jsou šťastní, usmívají se na sebe. Svět, ve kterém jsem uvězněn já proti své vlastní vůli, je tak jednotvárný, tichý a smutný. V něm existují pouze dvě barvy – černá a bílá, z nichž převládá ta první. Kdybych tak mohl vrátit čas, všechno by bylo jinak…
-_-Flashback-_-
„Paule, zpomal, prosím,“ zaskučím a prosebně se zahledím na sedadlo vedle sebe. Potřetí jsem vyslovil svou prosbu, potřetí ji přešel téměř bez povšimnutí. Jediné, co udělal, bylo, že mě s úsměvem ujistil, ať se nebojím. Nemám se bát… Jemu se to řekne, kdo by neumíral strachem, kdyby byl na mém místě. Rychlost, jakou se řítíme po dálnici, je životu nebezpečná, auta, jež míjíme, se mění v pouhopouhé čmouhy a mé tělo se pomalinku sesouvá po sedadle spolujezdce.
„Paule, tohle není sranda, já se už fakt bojím!“ snažím se překřičet řvoucí rádio, ovšem znovu je můj pokus neúspěšný. Můj kamarád sedí a směje se, jednou rukou drží volant, zatímco v druhé svírá hořící cigaretu, z níž čas od času potáhne a vyfoukne namodralý dým.
„Klídek, kámo, mám to pod kontrolou…“ pohodí hlavou Paul a ještě malinko zesílí rádio. Super, buď umřu strachem nebo ohluchnu, přinejhorším obojí. Že já blbec se nechal ukecat a jel jsem. Měl jsem zůstat sedět doma na zadku, koukal bych na nějakej stupidní film, kterých běží v televizi každý večer nespočet, a nadával u něj. Dělal jsem to tak vždycky, večer co večer jsem měl stejný program. Proč jsem zrovna dneska zatoužil po změně?
„Pozor!!!“
-_- Konec flashbacku-_-
Víc už si z té noci, jež změnila můj život, nepamatuju. Tedy kromě skřípění brzd, dvou přibližujících se světel a ohlušující rány, pak už jen tma a ticho. Když jsem se znovu probudil, ležel jsem v nemocnici. U mé postele seděla mamka, byla celá uplakaná, ale viděl jsem na ní, jak je šťastná, že jsem otevřel oči. To, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, netuším. Nemám zdání, zda šlo o hodiny nebo dny. Stejně je to jedno, na mém stavu by to stejně nic nezměnilo. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo, že jsem měl údajně štěstí, že jsem přežil. Paul už to štěstí neměl, zemřel během převozu do nemocnice. Mě doktoři nazývali bojovníkem, prý jsem se rval o život jako lev. Bil jsem se, z boje se Zubatou jsem vzešel jako vítěz, ale o co jsem tak usilovně bojoval? O život kluka, jehož svět bude plný slz, ale slz bolesti a neštěstí, jež se nikdy nepromění v slzy štěstí? Za život, v němž budu už navždy odkázán na pomoc druhých?
Několik dní se to všem dařilo tajit. Že něco není v pořádku, mi došlo ve chvíli, kdy jsem se snažil pohnout, leč spodní polovinu těla jsem necítil, moje nohy zůstávaly jen nehybně ležet. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět, všechny moje sny se rozplynuly a zmizely v nenávratnu. Ač se mě snažili všichni, včetně mamky a Toma, uklidnit, že se to spraví, že to bude v pořádku, bylo mi jasné, že to není pravda. Lhali mi, všichni!
Teď se mi diví, že celé dny prosedím v pokoji a odmítám vystrčit nos z baráku. Jim se to mluví, radí. Oni mají svůj život, mají šanci splnit si své sny, přání, touhy. Ale co mám já? Jen tenhle pojízdný krám! Nikdy se mé sny nestanou skutečností, nebudu znovu šťastný, nepoznám krásu lásky. Přestože miluji, nikdy nebude má láska opětována. Copak bych to po něm mohl chtít? Nebo mu to dokonce zazlívat? Kdo by si taky na krk uvázal mrzáka, jehož by celý život za sebou tahal jako závaží? Nikdo. Už nikdy nebudu takový jako dřív… Jediné, co si pro mě osud nachystal, je čekání. Čekání na vysvobození, jež ukončí moje trápení, zbaví mě tohohle všeho.
„Ahoj, bráško!“ Odtrhnu se od svých černých úvah a otočím se ke dveřím, do nichž právě strčilo mé dvojče svoji dredatou hlavu a zářivě se na mě usmívá. Sakra, proč mě jeho úsměv tak moc bolí?
..::Tom::..
„To jsi ty…“ pronese bráška místo pozdravu a odvrátí zrak od mé osoby směrem k oknu. Tohle že je Bill? Můj bráška s bláznivými nápady, jenž si užíval života plnými doušky? Pohled na něj mě bodne u srdce, sedí v kolečkovém křesle, dívá se ven a mě ignoruje, ostatně jako vždycky, když za ním přijdu. Pokaždé je to stejné, sedím u něj v pokoji, vedu si svůj monolog, pokouším se jej přivést na jiné myšlenky, svými vtípky vykouzlit úsměv na jeho rtech, ale marně. Bill moji přítomnost takřka nevnímá, je ponořený jen sám do sebe, zaobírá se svými pochmurnými myšlenkami. Vím, že není jednoduché vyrovnat se s tím, ale měl by být rád, že je vůbec naživu, alespoň z poloviny jako já.
Tu hororovou noc si pamatuju do posledního detailu, i to jak jsem spatřil jeho hubené tělíčko uprostřed bílých peřin. Kolem něj pípaly nejrůznější přístroje, z jeho těla trčely ven hadičky různých barev a tlouštěk. Tehdy jsem se poprvé za život modlil, poprvé jsem tiše prosil Boha o pomoc. Vteřiny se neuvěřitelně vlekly, doktoři, sestry i mamka mě nabádali, abych si alespoň na okamžik odpočinul, ale já jsem byl jako hluchý. Copak bych mohl usnout, zatímco mé dvojče bojuje o svůj život? Spát s pocitem, že už možná nikdy nebudu moci pohlédnout do jeho zářících očí, že neuslyším jeho zvonivý smích? Vyloučeno! Chtěl jsem bdít, být u toho, až se Bill probudí. Přestože mu moc šancí na přežití nedávali, cítil jsem, že jednoho dne bráška znovu otevře oči a můj vnitřní hlas mě nezklamal. Po několika dnech a probdělých nocích Bill svůj boj vyhrál.
„Venku je dneska krásně…“ kleknu si před něj a zlehka jej pohladím po dlani. Bráška se na mě ani nepodívá, jen slabě přikývne a dál pozoruje ulici, koupající se ve zlatavé záři paprsků odpoledního slunce. „Tak mě napadlo… Co kdybych tě vzal ven, co ty na to?“ Nemůžu ho takhle vidět, dal bych cokoli za to, kdybych znovu mohl slyšet jeho smích, kdybych mohl vidět ty zářící oči. Reakce je přesně taková, jakou jsem očekával, tudíž nejsem ani překvapený.
„Nechci… Nechci být i tobě přítěží.“ Zavrtí bráška hlavou a stočí ke mně pohled. Pár hnědých očí hledí do těch mých, odráží se v nich všechen smutek, trápení, jež Bill ukrývá ve svém srdci. Jeho slova zasáhla to mé jako šíp a proťala je skrz naskrz. O čem to mluví? Jak ho jen mohlo napadnout, že by mi byl na obtíž? Je to můj bráška, mám ho rád, za každou vteřinu, kterou můžu strávit s ním, jsem neuvěřitelně šťastný. Když jen pomyslím na to, že to mohlo být všechno jinak, derou se mi slzy do očí.
„Takhle nemluv…“ zašeptám.
„Jak? Vždyť říkám jen pravdu. Jsem jen obyčejnej mrzák, co všem visí na krku. Myslíš, že to nevím?!“ Bill zvýší hlas, projede kolem mě a zastaví až u postele.
„Bille…“
„Běž, chci být sám. Prosím, Tome.“ Chtě nechtě vstanu, nechci jej zbytečně rozrušovat. Než však odejdu, zamířím k němu. Natáhnu dlaň, abych jej pohladil po tváři, mé dvojče však ucukne hlavou. Další dobře mířenou střelou zasáhl mé citlivé místo. Stáhnu tedy ruku zpět a s krvácejícím srdcem otevřu dveře. Naposledy se na něj ještě otočím, sedí se sklopenou hlavou, prohlíží si své ruce a nic víc jej nezajímá. Bill se uzavřel do svého světa, do nějž nesmí nikdo, kromě něj, ani mně, vlastnímu bratrovi, od něj nepůjčí klíč.
„Tak co?“ vybalí na mě mamka, jakmile mě spatří mezi dveřmi kuchyně. Nemusím ani nic říkat, odpověď může najít v mých očích, jež se lesknou, jak se do nich valí nové slzy. „Nic si z toho nedělej, zlatíčko. Není to tvoje chyba,“ přivine si mě k sobě, hladí mě po vlasech a chlácholí mě. Není to moje chyba? Je, můžu za to. Sice jsem auto neřídil, ale jako starší brácha jsem měl Billa chránit, nedopustit, aby se mu něco stalo. Jenže jsem to nedokázal, zklamal jsem…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
To začíná smutně. Ale jinak dobrý nápad. Pěkné povídka, zase mám něco nového na čtení 🙂
Milujem túto poviedku je nádherná,úplne iná,skvele napísana!
Takové depresivní 🙁 Ale moc se mi líbí styl, jakým je to napsané… určitě budu číst dál 🙂
Moc pěkné,těším se!!!!!
moc pěkný, sice lehce deprimující, ale to seurčitě během vyprávění změní. Rozhodně se budu těšit na další díl 🙂
Chudáčci…Moc krásná povídka <3
Hm… Tak Bill se uzavřel… opravdu se mi dostal do tlapiček příběh se zajímavým námětem, trochu depresivním nádechem… Kyaaa! Už teď vím, že to budu zbožňovat. =)
smutný, ale bohužel velmi reálný..x(
smutný,hodně smutný:(hezká povídka,jen doufám že skončí dobře
Tuhle povídku čtu už podruhe je moc pěkně napsana.