autor: Lea
,,Dredatý chlapec spočíval hlavou v klíně svému staršímu bratrovi. Ten se usmíval a něžně hladil jeho sametové tváře a každou chvilku mu vtiskl polibek na měkoučké rty. Druhý chlapec se tomu jen usmíval a polibky mu s radostí oplácel. Bratrovy rty miloval.
,,Kolik je hodin?“ šeptnul po chvilce a zavrtěl se, aby našel pohodlnější polohu k ležení.
,,Je pět,“ odpověděl Tom a prsty zastrčil jeden neposlušný dred za Billovo ouško.
Bill svraštil obočí a bylo na něm vidět, jak přemýšlí. Pak se mu ale tvář rozjasnila. Prudce se posadil.
,,Tome, obleč se, dnes má premiéru v kině film, co chci vidět,“ poručil a už se hrabal z bratrova klína. Ten nespokojeně zamručel.
,,Stáhnu ti ho na netu.“
,,Na to zapomeň, na netu to má příšernou kvalitu,“ zamračil se Bill a už se hnal ke koupelně.
,,Bille, přece se nebudem plahočit přes celé město jen kvůli pito-„
,,Budeme!“ zavřeštěl Bill z koupelny hlasem, který jasně říkal, že jestli nechce Tom na tváři škrábance od Billových dlouhých nehtů, tak by neměl protestovat. Chlapec se tedy jen zašklebil a poraženě šel do svého pokoje, aby se nachystal na večer v kině.
,,To bylo úžasný,“ rozplýval se Bill, když o pár hodin později vycházeli z berlínského kina. Tom jen nepřítomně přikývl a zívl. Skoro celý film prospal.
,,Nechápu, jak se ti takový kraviny o lásce můžou líbit,“ zamumlal. Bill se zamračil.
,,Je to hezké.“
,,Je to nerealistické.“
,,A to říká ten, co chodí a spí se svým dvojčetem, že,“ neodpustil si Bill. Tom se už nadechoval, aby protestoval, ale zarazil ho Billův polibek. Musel se usmát.
,,Chceš ještě někam zajít?“ Bill se zamyslel.
,,Co kdybychom si zašli na pizzu?“ zasvítily mu oči.
,,Ok,“ pousmál se starší z bratrů a zastavil se před křižovatkou a čekal, až na semaforu naskočí zelená.
V tom do něho někdo strčil a jeho mobil, který měl v kapse od mikiny, s tlumenou ránou dopadl na tvrdou zem.
,,Do prdele,“ zaklel Tom naštvaně. Dřepl si a začal dávat zbytky mobilu dohromady. Ani si nevšiml, že už naskočila zelená, a že jeho malý bráška už nestojí vedle něho…
Ozval se výkřik, při kterém se všem málem zastavilo srdce. Tom ztuhl. To byl Billův výkřik. Podíval se vedle sebe, ale jeho bratr tam nestál. Podíval se na silnici a tam viděl jen černé auto, z kterého vystupovala plačící žena a vedle auta…
,,Bille!!“
Tom spadl na kolena vedle svého brášky, který ležel na zemi, oči přivřené, dech sípavý, a kolem něho krev, která mu vytékala z hlavy.
,,Bille,“ rozvzlykal se Tom a jeho třesoucí se ruce hladily brášku po tvářích a vlasech. ,,Bille, vydrž, to zvládnem, prosím…“ slzy dopadaly na tělo jeho umírajícího bratra.
,,Sanitka už je na cestě,“ ozvalo se z davu přihlížejících, ale všichni věděli, že jede zbytečně. Na první pohled bylo jasné, že Billovi zbývají poslední minuty.
,,Lásko… prosím tě, neumírej! Nesmíš mě tu nechat samotného, slyšíš?!“ zatřásl Tom zoufale s Billovým tělíčkem. Bezmoc, kterou cítil, ho naprosto ochromovala, byl to nepopsatelný pocit, raději by zemřel, než aby se musel cítit tak, jak se cítí teď.
,,T-Tom…“ zašeptal Bill bratrovo jméno a snažil se udržet oči otevřené. Tělo se mu mírně třáslo a údery srdce se zpomalovaly.
,,Bille, ty neumřeš! Ty přece nemůžeš umřít! Zakazuju ti to! Ne, ne!!“ křičel Tom a přitisknul se ke své lásce. Lidi se ho snažili odtáhnout, ale on ho držel pevně…
,,T-Tom… s-slib mi… že… mi… z-zůstaneš… v-věrný… že budeš vždy milovat jen mě,“ dostal ze sebe s obtížemi Bill. Každé slovo ho nesmírně bolelo, ale on věděl, že to je jediné, co chce. Aby mu byl jeho bratr věrný.
,,Slibuju,“ vzlykl Tom. V dálce se ozývalo kvílení sirény. Sanitka přijížděla.
,,Už jede pomoc, už to bude dobré, Billí,“ šeptal mezi vzlyky Tom a hladil brášku po vlasech. Pak si ale uvědomil, že křehké tělo je již bez života.
,,Ne…“ oči se mu plnily hrůzou, když si uvědomil, že jeho láska zemřela. ,,Ne, Bille, ne!! Ty nesmíš umřít!! Nemůžeš být mrtvý!! Žij, prosím, žij!! No tak… žij…“ rozvzlykal se ještě víc a nevnímal, že ho lékaři odtahují pryč. Před očima měl jen jediné. Svého Billa..
,,Bille, Bille… prosím, ne…!“ křičel Tom a snažil se dostat k bratrovi, přes kterého lékař právě přehodil bílou plachtu. Pak už jen Tom pocítil závrať a kolem něj se snesla tma.
Bill byl mrtvý… jeho život nemá smysl.
,,Tomi,“ zapištěl veselý hlásek a vrhl se na svého miláčka a něžně se k němu přitulil. Tom chlapci s úsměvem položil ruku kolem ramen a políbil ho na čelo.
,,Copak, myško?“ zeptal se a pohladil ho po malém zadečku. Blonďáček se zachichotal a vlepil Tomovi mlaskavou pusu.
,,Nezajdem do města? Nechce se mi být doma,“ odpověděl a zamrkal dlouhými řasami. Tom se usmál.
,,Když za to dostanu odměnu…“
,,Ty svůdníku! Až se vrátíme,“ našpulil chlapec pusu a Tom se jen nad tím rozesmál. Blonďák vyskočil a utíkal se oblíknout.
Tom si povzdechl. Od Billovy smrti to bylo už skoro rok. První měsíce byl sám, ale když už to nemohl snést, tak si našel Patrika. První to vypadalo jen na vztah na pár nocí, občasný sex, ale Patrik si od toho sliboval něco víc a Tom… ten ani vlastně nevěděl, co k tomu ztřeštěnému klukovi cítí. A tak jen kývl a bylo to. Patrik se k němu nastěhoval a Tom s ním alespoň někdy zapomínal na Billa. Jenže co se mu úplně vytratilo z hlavy, byl slib, který dal Billovi, než jeho srdíčko utichlo navždy.
,,Páťo… prošli jsme už deset obchodů, opravdu je nutné, abychom šli ještě do jedenáctého?“ zasténal Tom prohnutý pod tíhou tašek, kterými byl obtěžkaný. Patrik jen přikývl a oči mu zářily jako hvězdičky.
,,Mám já tohle zapotřebí,“ zakňučel Tom odevzdaně. Patrik se usmál.
,,Nezapomeň, že tě čeká odměna, ty můj otroku,“ připomněl mu a vtiskl mu do ruky už osmou tašku plnou oblečení.
,,No dobře,“ roztál Tom a zastavil se na kraji silnice, aby počkal, až naskočí zelená. Přešel k semaforu, zmáčkl tlačítko, aby nemuseli dlouho čekat na zeleného panáčka.
A pak se to stalo…
Tom vyjekl. Stříbrné auto se vynořilo odnikud. Jenže nejelo po silnici. Stočilo se přímo na blonďatého chlapce, který vykřikl hrůzou.
,,Patriku!!“ zakřičel Tom, když viděl, jak auto narazilo přímo do jeho kluka, který dopadl na zem o pár metrů dál.
,,Ne!“ chlapec dopadl k Patrikovi na kolena a vzal jeho obličej do dlaní. Byl studený. ,,Patriku, Patriku…“ šeptal zoufale. Slzy mu nekontrolovatelně tekly po tvářích. Sklonil hlavu k chlapcovu hrudníku. V místech, kde se měly ozývat údery srdce, bylo ticho.
,,Ne, Patriku, ne!“ rozvzlykal se Tom a neodvažoval se uvěřit tomu, že už podruhé přišel o svou lásku. Slzy skrápěly Patrikovu tvář. Ale k životu už ho nic přimět nedokázalo.
Najednou si Tom uvědomil jednu věc. Stříbrné auto tam pořád stálo. Pomalu otočil hlavu a upřel na něj uslzené oči.
Pak zalapal po dechu. V autě nikdo neseděl. Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho neviděl.
Jeho oči náhodou zabloudily k zpětnému zrcátku. Nevěřícně ztuhl. Setřel si slzy, ale to, co viděl, nezmizelo. Nemohl se plést… poznal by to všude.
Cítil, jak se svět zahaluje do stále větší tmy a on přestává vnímat. Vzduch proťal příšerný zvuk, který se zabodl Tomovi do hlavy.
A bylo ticho. Jen ticho.
Chlapec s copánky seděl u okna a díval se skrz mříže ven. Občas zabloudil očima k bílým dveřím nebo bílým stěnám. Většinu času ale upřeně hleděl z okna a nepřítomně se pohupoval sem a tam.
Bílé dveře se otevřely na minutu přesně, jako každý den. Dovnitř vešel muž v bílém plášti a sklenicí vody v ruce. Zavřel dveře a přátelsky se na Toma usmál.
,,Ahoj, Tome,“ pozdravil chlapce a přešel k němu. Ten se na něho podíval prázdnýma očima.
,,Dneska mě nebudeš zlobit, viď?“ usmíval se doktor a podal Tomovi malou, bílou tabletku. Tom ji odevzdaně spolkl a doktor mu do ruky vtiskl sklenici s vodou.
,,Nejsem blázen,“ zachroptěl větu, kterou opakoval každý den. Pak tabletku poslušně zapil.
Doktor se pousmál. Jistě, to tvrdili téměř všichni. Chlapec sice nebyl blázen v pravém slova smyslu, ale jeho stav odpovídal pobytu v psychiatrické léčebně. I když to s ním často vypadalo beznadějně. Ani prášky nepomáhaly k tomu, aby Tom přestal tvrdit to, co viděl v den smrti svého přítele…
Dveře se zaklaply a Tom zase osaměl. Povzdechl si. Dvě hnědé oči hleděly ven na podzimní park. Jak moc toužil být zase venku. Kdyby měl dost rozumu, tak by přestal mluvit pravdu o tom, co viděl.
Stejně mu nikdy nikdo neuvěří, že v den Patrikovy smrti ve zpětném zrcátku viděl dvě hnědé, pomstychtivé oči a slyšel ďábelský a spokojený smích, který patřil jeho mrtvému bratovi. On věřil, že Bill se vrátil, aby Tomovi připomenul, že vždy bude patřit jen mu.
autor: Lea
betaread: Janule
Docela kruté….Nejdříve jsem chtěla říct,že to Tomovi patří,že rok je sakra krátká doba na to,aby zapoměl….ale nevím,vážně je mi ho i líto.
na začátku se mi spustily slzy a od půlky mi začalo vynechávat srdce…to bylo tak…tak..depresivní..je mi Toma děsně líto..
ale Billovi něco slíbil..
tohle bylo strašně krásný..♥♥
Čekala jsem jednu s těch smutných povídek, Tom navěky sám ale takový konec jsem vážně nečekala. Parádní, opravdu jsem příjemně překvapená 🙂 Velice šikovná povídka:)
Mě hned napadlo že to byl jako Bill… ale bylo to od něj hnusný! Co si jako myslí? Jako že už nikdy nebude moct mít nikoho? Sobec x(
Smutný… je mi líto Toma… Billa mi bylo na začátku ale ke konci už ne :-/
měl dodržet slib a nestalo by se to….x) ale zase Bill nemusel bejt tak krutej…x)
No, to bylo krutý. Neměl mu to slibovat. Takové sliby se nemají dávat. Ale zase, kdo by v té chvíli neslíbil?…..
Tak tohle bylo opravdu skvělý! Ale bylo mi líto Patrika… on za to přece nemohl… =) Ale perfektní. Moc krásně se mi to četlo. 😉
dokonale! na zacatku jsem brecela a pote jsem hltala kazdy slovo. Ja cekala ze v tom aute je Bill. Je to takovy.. tady je videt ze ho neprestal milovat ani po smrti no. Proste jednim slovem: uzasne! ^^
Moc vám děkuju za komentáře x) Já vím že je to smutné a kruté ale takoví už je život x)
Líbilo se mi to, ale od Billa tohle bylo hodně sobecký. Jak po něm mohl vůbec něco takovýho chtít? To chtěl aby se Tom do konce života trápil?? Kopla bych ho. Měl být rád, že se z toho Tom dokáže dostat. A on kvůli němu chudák skončí na psychině. Ale jinak se mi to líbilo. Bylo to moc hezký. Jen ten Bill mě dost naštval 🙂