autor: Rachel
„Mějte se hezky a pěkný den. Nashledanou,“ oči mladého lékaře naposled vzhlédly k postarší dámě a jejich majitel jí gentlemansky otevřel dveře na ztichlou a prázdnou nemocniční chodbu. Naposled jí pokýval hlavou a jeho rty se zvlnily do úsměvu, když mu dáma ještě jednou zdvořile poděkovala. Pomalu za ní vyšel na chodbu, a když se jeho pohledu naskytla prázdná čekárna, s úlevným vydechnutím za sebou zavřel dveře své ordinace a jen z posledních sil se svezl na svou židli k psacímu stolu. Konečně! Konečně mohl být sám, sám se svými myšlenkami, které znova zaplnily celou jeho mysl. Úsměv z jeho rtů vymizel jako mávnutím kouzelného proutku, jako by nikdy nerozzářil jeho tvář, jako by nikdy nebyl upřímný a ani opravdový. Jen Tom věděl, jak moc hraný a křečovitý doopravdy byl. Jen on cítil bolest, kterou mu způsoboval…
Poslední dny byly pro Toma více než zvláštními. Uplynul sotva týden, jemu to však připadalo jako celá věčnost. A to byla jen jedna z tisíce skutečností, které Tom právě prožíval. Poslední dny pro něj byly utrpením, něčím zvláštním, co snad ještě nikdy nezažil. Celé dny trávil v nemocnici a ať už měl denně několik desítek pacientů nebo jen zamyšleně zíral do bílé zdi před sebou, vždy se večer cítil unavený a utahaný, snad i jen z toho, že vůbec dýchal. Sám sebe nepoznával. Kam se poděla veškerá jeho energie, které měl vždy na rozdávání? Kam se poděla jeho radost, která mu pomáhala se se všemi novými i všedními věcmi vyrovnat? Kam se poděl starý Tom? Dávno už tu nebyl. Místo něj seděl na lékařské židli mladý lékař s utrápenou tváří bez jediného náznaku úsměvu, a byť jen slabého pocitu štěstí či radosti. Nikdo jej nepoznával. A nepoznával jej ani Tom, i když se o to tolik snažil. Čím více se však snažil, tím více se mu odpověď na jeho otázku vzdalovala. Co se to s ním stalo? Jako by to ani nebyl on, jako by s ním ten někdo, kdo tu teď byl místo něj, neměl ani špetku společného. Ani náhodou se nepodobal tomu starému, věčně rozesmátému a spokojenému Tomovi. A Tom to cítil. Jeho život se během pár dní změnil o stoosmdesát stupňů a on si stále pokládal otázku, jak se to mohlo stát. Stále pátral po důvodu svého nynějšího, proměněného života, znal a uvědomoval si jej však moc dobře…
Černé, uhlové vlasy, čokoládově hnědé oči a alabastrově bílá, jemná tvář porcelánové panenky – to bylo to, k čemu se neustále stáčely všechny Tomovy myšlenky a co Tom nedokázal vytlačit ze své mysli, byť jen na malý okamžik. Vlastně už od jednoho prosluněného rána, kdy jeho oči spatřily černovlasého chlapce v bílých nemocničních peřinách, to ani na okamžik nedokázal, i když se o to snad tisíckrát pokoušel. Okamžik, kdy se poprvé nechal vtáhnout krásnou, hlubokou čokoládou, se pro něj stal osudným, aniž by si to v tu chvíli uvědomil. Bill se stal součástí jeho života během jen několika dní, a ač si Tom myslel, že se bez ní dokáže obejít, krutě se zmýlil.
Až teď, když byl bez Billa a sám si uvědomoval, jak moc mu černovlasý chlapec chybí. Až teď, když byl bez něj, si uvědomoval, jak moc velkou roli v jeho životě měl a co pro něj znamenal. Nebyl to jen jeho přítel. Byla to pravá, opravdová láska, která udělala Toma doopravdy šťastným. Bill pro něj nebyl jen člověkem. Byl to zdroj veškeré jeho energie, něco, co tak dlouho hledal celý svůj život a našel jej v okamžiku, kdy to očekával ze všeho nejméně. Pro Toma nevycházelo slunce v okamžiku, kdy se ráno probudil ve své posteli. Vycházelo ve chvíli, kdy jeho ruka otevřela dveře nemocničního pokoje – a on se poprvé toho rána zadíval do nádherných, rozzářených očí a tváře, která k němu vzhlížela s jemným úsměvem tak láskyplně, až si Tom myslel, že omdlí. Bill byl jeho sluncem – a teď, když tu nebyl si mladý lékař den ode dne víc a víc uvědomoval, jak moc se jeho život stal temným. Najednou se cítil prázdný, tak prázdný, bez jediného citu v těle, snad jen kromě bolesti a smutku. Všechno to krásné, co až doteď prožíval, se podělo jemu neznámo kam. A Tom vycítil, co mu jeho ztrátu dřívějšího, šťastného života způsobilo.
Bill tu nebyl – a s ním tu nebylo nic, co dělalo jeho život krásným a spokojeným. A nebylo se čemu divit. To Bill jej dělal šťastným, Bill jej naučil smát se, Bill jej naučil vnímat a radovat se z věcí kolem sebe. S Billem prožíval všechny krásné chvilky, Bill tu byl vždy pro něj. A hlavně – naučil jej to nejdůležitější. Naučil jej milovat. Ukázal mu pravou čistou lásku, ukázal mu, jaké to je milovat a být milován. Dal mu celé své srdce a svou lásku, kterou mu vyznával a dával najevo těmi nejkrásnějšími způsoby. To on Tomovi sliboval, že jej nikdy neopustí a neexistuje nikdo a nic, co by je mohlo rozdělit – stejně jako Tom jemu. I on mu vyznal svou lásku, vložil do jeho rukou celé své zamilované srdce, slíbil mu věčnou, nehynoucí lásku, kterou jej chtěl každou vteřinou zahrnovat a dávat mu ji najevo…
A teď? Kam se poděly všechny ty sliby věčné lásky, kam se poděla jeho vyznání? Bill mu dal celou svou lásku, dovolil mu vstoupit do svého srdce a vzít si jej… a co udělal on? Zbaběle utekl hned po prvním problému v jejich vztahu jako namachrovaný frajírek, aniž by se zajímal o to, jak to celé vzal Bill. Sobecky myslel jen na sebe, jen o sebe si dělal starosti a o to, jak se Bill cítil, se ani na okamžik nezajímal. Až teď, když dny plynuly jeden po druhém a čas nemilosrdně utíkal, si uvědomoval, jak zbaběle a ošklivě se k Billovi zachoval. Nezajímaly jej jeho pocity z nově zjištěné skutečnosti, ani na okamžik si nedělal starosti, co na to Bill. Několika hrubými větami jej odbyl na chodbě – a skutečnost, že za sebou nechal plakajícího, ztrápeného chlapce, ani na okamžik nevnímal. Uvědomil si ji až teď, o několik dní později, kdy se mu konečně podařilo zbavit se několika dotěrných myšlenek o jejich společné matce. Myšlenek a vzpomínek na Billa se však zbavit nedokázal. Nešlo to. Čím více času utíkalo, čím déle bez něj byl, tím více si uvědomoval, jak moc byl hloupý. Nejraději by sám sobě nafackoval za to, jak se k němu zachoval, i to by však nebyl dostatečný trest, jaký by si za své chování a přístup zasloužil. Ten nejhorší trest měl teprve přijít… a Tom cítil, že před ním není úniku…
T-to… t-to znamená, že… je konec? Tomovo srdce se rozbušilo jako o závod a on pomalu upřel svůj prázdný pohled do stolové desky před sebou. Všechny jeho útroby se sevřely, když si vybavil těch několik slov, jejichž význam jej děsil v těch nejstrašlivějších nočních můrách. Tohle byla otázka, na kterou se ani neodvažoval pomyslet, natož odpovědět. Byla to otázka, vyřčená Billem směrem k němu, i přesto na ni Tom stále nenacházel odpovědi – stejně, jako ono osudné odpoledne. Netušil, co by měl udělat, pro co by se měl rozhodnout. Dosud v sobě nenašel odvahu za Billem jít a promluvit si o tom všem, co se přihodilo. Už několikrát měl nutkání zamířit k jeho pokoji, vždy však jeho kroky zbrzdilo něco, co jej zevnitř tak nenadále sevřelo. Byl to strach. A i když jej Tom obvykle necítil, přihlásil se vždy v okamžiku, kdy měl nutkání Billa navštívit, nebo se s ním alespoň vidět. Byl to právě on, co Tomovi bránilo se konečně rozhodnout. Bál se, moc se bál toho, co přijde. Na jednu stranu si přál být v blízkosti černovlasého chlapce alespoň na chvilku, na druhou stranu se jí však děsil.
Neměl nejmenší tušení, jak by Bill zareagoval na to, kdyby se zjevil ve dveřích jeho pokoje. V několika posledních dnech za sebe posílal na prohlídky doktora Hoffmanna, co by se asi stalo, kdyby teď najednou přišel místo něj? Bill by jej po jeho reakci a chování mohl beze slova vyhodit a ukončit jejich vztah – a to bylo to, čeho se Tom děsil nejvíc. Nedokázal si představit svůj život bez Billa, jen těchhle pár dní pro něj bylo utrpením. Ale zda-li bylo utrpením i pro Billa? Zda-li se i on cítil tak jako Tom? Zda-li i jeho štěstí a radost vystřídala temnota a děsivé, černé prázdno, pouhopouhé nic? Všechny tyhle otázky se honily v Tomově mysli, na ani jednu z nich však neznal odpověď. Nebylo však tolik těžké ji slyšet… a Tom to moc dobře věděl…
Pomalu odtrhnul svůj prázdný pohled od stolu a přeletěl s ním celou svou prázdnou ordinaci. Očima se zastavil až na velkých, nástěnných hodinách, které mu ukazovaly přesně půl dvanácté – čas, kdy právě začínala jeho polední přestávka. Tiše vydechl a zamyšleně se opřel o opěradlo své židle. Už od včerejšího večera cítil nutkání se zvednout a zamířit k Billovu nemocničnímu pokoji. Jeho touha se v něm zrodila nečekaně i přesto, že však rostla s každou nadcházející minutou víc a víc, úplně celou Tomovu mysl ještě nestačila ovládnout. Tom stále ještě váhal, ať už však byly jeho předsudky jakékoli, pochyby byly stále menší a menší.
Znova se zadíval na velké hodiny a zamyslel se nad svou následující hodinou volného času. Netušil, jestli bude Bill u sebe v pokoji, netušil, s jakou reakcí se setká a ani netušil, jestli mu vůbec otevře – i přesto se však rozhodnul zkusit to. Samo od sebe se nikdy nic nevyřešilo – a to si Tom také uvědomil. Odvaha a poslední zbytečky jeho síly se v něm vzedmuly – a on odhodlaně vstal ze své židle, v mysli s úplně jinými myšlenkami, než s jakými si na ni sedal. Rozhodně zamířil ke dveřím své ordinace a naposled se zhluboka nadechl. Patřila mu odplata za to, jak se zachoval a on to moc dobře věděl. Pokud však měl přijít o svou lásku, to nejdražší co měl, chtěl to vědět… a bojovat o ni až do posledního zbytku svých sil…
Pomalu vyšel z ordinace a jeho kroky se okamžitě stočily směrem k Billovu pokoji. Tiše procházel ztichlými chodbami a v duchu se snažil nabrat co nejvíce odvahy. Cítil, že za chvíli už nebude cesty zpět, ani na okamžik však nezaváhal. Cítil, že se každou vteřinou blíží chvíle, která rozhodne o životech jich obou a on už ji nechtěl oddalovat. Ne teď, když stanul přede dveřmi Billova pokoje a následně sklopil svůj pohled ke špičkám svých bot. Hodně štěstí, Tome. Zhluboka se nadechl – a vůbec poprvé během několika posledních dnů dlaní spočinul na klice bílých, nemocničních dveří…
Celý pokoj zalévala zář jasného poledního slunce, když Tom vstoupil dovnitř a nechal své oči si na ni zvyknout. Trošku zamrkal a s bušícím srdcem se rozhlédl po celém pokoji. Jeho pohledu se však naskytlo prázdno a Tom jen nervózně přešlápl, stále se rozhlížejíc kolem.
„Bille?“ zašeptal tichým, až zastřeným hlasem, odpovědí mu však nebylo nic jiného než ticho. Ani z koupelny vedle nevycházely žádné zvuky a Billova postel byla prázdná. Právě k ní směřovaly další Tomovy kroky a Tom se u ní zastavil, upírajíc svůj pohled na bílé, rozházené peřiny na ní. Netušil, jestli je Bill na obědě nebo někde jinde, proto si jen tiše povzdychl a sklopil pohled. Když v sobě konečně našel snad ztracenou sílu a odvahu zadívat se mu po tom všem do očí, tak tu Bill nebyl. Místo na něj se teď Tom díval na známou nemocniční postel. Opatrně vztáhnul ruku a jen jemně pohladil svou dlaní bílé prostěradlo, plné několika záhybů. Jen ty mu značily, že tenhle pokoj prázdný nebyl. Ony – a jemná vůně, která se vznášela v sladkém oparu všude kolem Toma.
„Lásko,“ vydechl tiše a přivřel víčka, když ji poprvé po tak dlouhé době konečně pocítil. Tolik mu chyběla.
Naposled dlaní přejel po ještě teplém prostěradle a mírně se pootočil… jeho zrak však upoutalo něco neznámého na Billově nočním stolku. Tom mírně svraštil čelo a pozorněji se zadíval na ten, jemu neznámý předmět. Opatrně po něm vztáhnul ruku a zadíval se na něj – a za okamžik už svíral v ruce jakousi knížku se světle růžovým obalem. Ještě nikdy ji tu u Billa nezpozoroval. Nebyla velká a ani příliš malá, přesto však Tomovu pozornost a zvědavost přitahovala jako magnet. Tom nikdy nebyl zvyklý nahlížet někomu do soukromí, tyhle věci jej nikdo neučil a byly pro něj tabu, tentokrát to však bylo silnější, než on. Neodolal. Nechtěl o Billovi vědět a zjišťovat bůhvíco, chtěl jen na zlomek vteřiny nahlédnout. A s tímto také povolil malé zavírání a očima spočinul na prvních stránkách. Byl to jakýsi Billův deník, plný poznámek a různých básniček, jak Tom poznal. Nečetl nic, jen prolétával stránky… přeci jen jej však jedna zaujala. Z popsaných byla úplně poslední, a jak Tom z prvního pohledu poznal, bylo na ní napsáno pár řádků. Zamyšleně přestal listovat a pomalu se začetl do malého písma, aniž by si to sám uvědomil…
Jeho srdce vynechalo jeden úder a dech se mu ztratil, když si uvědomil význam slov, napsaných na řádcích. Byla to básnička stejně jako ostatní, jako jediná však byla směřována k jednomu jedinému člověku. A Tom věděl ke komu…
… A přesto, že tolik společných věcí se mnou sdílí, má láska k němu stále sílí. Mé srdce pro něj hoří stále, milovat jej budu dále…
V Tomových očích se zaleskl první náznak slz a on jen tiše vydechl. Cítil, jak se mu oči zalévají slzami, v tuhle chvíli mu to však bylo úplně jedno. Poznal to. Tahle básnička, tyhle verše, tahle slova – ta měla patřit jemu. Jen jemu. Stál tam s více než překvapeným výrazem a znova si pročítal všechny řádky. Ty verše, ta slova… Byla psaná tak automaticky, tak jasně a upřímně, jako by Billova ruka sama klouzala po papíru. Nepsala však ona… ale Billovo zamilované srdce. Kolik jen lásky a citů vložilo do každého slova? Každé bylo psáno s neskonalou láskou, upřímností a něhou. Každé bylo psáno pro Toma…
„Ach, Billi,“ zašeptal tiše a poněkolikáté přeletěl očima, plnýma slz drobné písmo, které vyjadřovalo všechno, co v posledních dnech tolik hledal. Neplakal však bolestí, či smutkem, jeho slzy nebyly ztrápené. Byly plné dojetí, které zaplnilo celé Tomovo nitro. Billovy city vůči němu nevychladly, jeho láska tu stále byla a ocitla se jeho rukou na tomto papíře. Bill ji stále cítil, napsal pro něj básničku a… miloval jej. Miloval jej a… on jej opustil…
Nečekal na nic. Nepotřeboval už nic vědět, ve všem měl rázem jasno. Naposled očima přelétl pár vět a se slabým úsměvem papír přitiskl k místu, kde mu pod kůží bilo jeho srdce. Jako by dostalo novou, další naději – stejně jako chlapec, přes jehož rty přelétnul úsměv, zatímco zpod jeho víček stékaly další a další slzy. Pomalu odložil knížku na její místo a přešel ke dveřím, aby se na ni mohl naposled zadívat. Cítil, že jí nikdy nebude moci být dostatečně vděčný. Slabě se pousmál a nato rychle vyběhl ven na chodbu. Nevěděl, co by měl právě udělat… začínal to však cítit…
Hnědé mandlové oči černovlasého chlapce odtrhly svůj pohled od západu slunce a narůžovělých červánků a Bill sklopil oči někam dolů, ke svým nohám pod bílou peřinou. Už ani nevnímal, po kolikáté se během pozorování této rozzářené nádhery jeho srdce sevřelo steskem a smutkem. Znamenala totiž, že se už další den chýlí ke konci. Další den bez Toma. Další den, kdy o sobě nedal ani vědět. Další den, kdy za ním nepřišel. Další den, ve kterém byl pro něj lhostejný. Už ani neměl sílu dále plakat. Přál si jen jediné… a jeho přání se stalo nesplnitelným. Opravdu to znamenalo konec?
Tiché klepání protrhlo ticho v pokoji a přinutilo tak Billa zvednout uslzený pohled svých očí, které si Bill jen narychlo protřel a z posledních sil je přinutil rozhlédnout se po pokoji.
„Dále,“ zašeptal a zadíval se na bílé dveře, které mu konečně poodhalily osobu, stojící za nimi.
Stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Dech se mu zatajil a Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Stačil jen okamžik – a on hleděl do mandlově hnědých, potemnělých očí…
autor: Rachel
betaread: Janule
Samozdřejmně, utnout to v nejlepším, to by ti Rachel šlo, viď? xDD
ách….. můj ty bože…. nemohlas to ještě chvíli nechat?!! Teď tu budu zas jak na trní!!! Ta básnička byla krásná, jako celý tenhle dílek, je dobré že Tom konečně našel odvahu x)
Konečně si Tom uvědomil,jak se choval sobecky.Těším se na příští díl,to bude romantika ♥♥♥
moc, moc hezký dílek…
Konečně si to uvědomil! Jen doufám že ho Bill neodmítne
Děkuju za komentáře, holky:-D♥ Uvidíte v příštím díle, jak to dopadne… A jestli se vám to nebude líbit, tak to klidně pozměním:-D Díky moc za to, že se vám to líbí a čtete to a komentujete. Děkuju moc:-D♥
Oh, krásný díl, opět (no, jak jinak, že? :o)). Jen mě mrzí, že je to ukončené zrovna v tuto chvíli a nový díl si pravděpodobně přečtu.. za dlouho, protože odjíždím pryč a nebudu mít možnost připojení k internetu a ani ten počítač ne (oh, ať se stane zázrak a ono to vyjde a já budu mít obojí, abych si mohla přečíst další díl této skvostné povídky!). Teď jen doufám, že se to mezi nimi urovná…
Toma konečne osvietilo. Zaslúžil by si poriadnu po hlave dredatej za to ako Billa trápil.