autor: fyredancer
V Georgových očích něco zablikalo, naklonil se a zrušil tu zbývající vzdálenost mezi nimi.
Přitiskl své rty k Billovým. Byl to pomalý, sladký a pozorný polibek. Když se přisunul blíž a zvedl ruku, jako by chtěl do dlaně uchopit Billovu tvář a polibek prohloubit, Bill konečně ustoupil s malým, nehlasným výkřikem.
„Já, omlouvám se,“ zajíkal se Bill a otřel si ústa jedním zápěstím. „Georgu, já…“
„Není to dobré,“ řekl Georg s přikývnutím.
„Ne, já… no… omlouvám se,“ řekl Bill nervózně. „Jsi tak milý; jsi takový dobrý člověk… ale prostě…“
„Já nejsem ten, koho chceš,“ dodal Georg. „Bille, to je v pořádku.“ Odkráčel, a Bill si na okamžik myslel, že byl zanechán v temnotě, dokud necvaknul vypínač a místnost se zalila tlumeným světlem, které mu nezraňovalo oči.
Bill si přitiskl klouby sevřené pěsti do úst. Nechystal se brečet; ale ten soucit v Georgově hlase byl pro něj až příliš; nenáviděl to. Chtěl se zeptat, proč ho Georg políbil.
Pomyslel si, že to možná bylo pro to, aby mu ukázal podstatu věci.
„Můžeš se pro mě na něco podívat, Georgu?“ řekl Bill nakonec, když se hvězdy nad nimi zmenšily, zatímco se světlo rozjasňovalo. „Já… dokončil jsem svou píseň, víš. Chtěl jsem, aby se na to někdo podíval, a myslel jsem… no, myslel jsem, že ty bys to pochopil.“
„Bude mi ctí,“ řekl Georg s lehkým úsměvem.
Bill se mu ho pokusil oplatit, ale byl si až příliš vědom toho, že za tím jeho trochu pokulhával.
Vrátili se ven ze dveří, k větrem ošlehanému chodníku. Gustav čekal venku, opíral se o strom, jednu ruku měl v kapse a ve druhé držel knihu dost blízko na to, aby si ji mohl prostudovat. Hlavu měl sklopenou a v uších bílá sluchátka. Když kolem něj prošli, kývl na ně a zamířil směrem k observatoři, zatímco na něj Georg mávl a poděkoval mu.
„Děkuju,“ ozval se i Bill, neuvěřitelně dojatý, že by Georg kvůli němu zašel tak daleko. Byl to ten druh věci, uvědomil si, kterou by považoval za romantické gesto, kdyby to přišlo od někoho jiného, od někoho, na koho tímhle způsobem pohlížel. Od někoho, koho jeho vzpurné vnitřnosti rozpoznávaly.
Od někoho, jako byl Tom, přesně a pouze Tom.
Povzdechl si a rukou si projel svou ofinu, zatahal za ni a trochu si ji roztáhl přes obličej. Chodili tak dlouho, dokud nenašli prázdnou lavičku a Georg si držel své ruce v kapsách.
„Vypadá to na déšť,“ poznamenal Georg a zamžoural k obloze.
„Zatraceně,“ řekl Bill, zastínil si oči a zlověstně na blížící se bouřkový mrak zazíral. V dálce byl žíhaný slabými fialovými záblesky, které předpovídaly silnou bouři, jakou viděli i minule.
„Takže, máš to sebou?“ Zeptal se Georg.
„No jo…“ Bill se prohraboval svými věcmi, až vytáhl listy s notovým zápisem. Udělal aranžmá, ačkoliv s tím stále nebyl ještě tak úplně spokojený – byl to jen návrh, pokud šlo o něj. Stále jen hrubý, obzvlášť ta melodie, ale se surovými emocemi.
Bill se posadil a úzkostlivě sledoval Georgovu tvář, zatímco si to prohlížel. Měl nakrčené obočí a brada se mu pohybovala nahoru a dolů, jak si v hlavě přehrával tóny písně. Jeho rty se slabě pohybovaly.
„Bille, tohle je…“ Řekl Georg nakonec, odmlčel se a vzhlédl k němu s pohledem, který byl buď ohromený, nebo pátrající po nejméně nepříjemném slovním spojení, kterým by Billovi oznámil, že to stojí za hovno.
„Ach bože, to je to tak špatné?“ Zasténal Bill, když se ticho neslo už příliš dlouho.
„Je to úžasné,“ řekl Georg tiše. „Opravdu, tohle je… očividně to je píseň od srdce. Ty ho vážně miluješ, že?“
„Miluju,“ připustil Bill. Nyní by dokázal být šťastný, kdyby mohl být jen Tomův kamarád, dokonce i když znal chuť jeho kůže a věděl, jaké to je, mít kolem sebe omotané jeho paže. Jen to, že toho byl součástí, mu stačilo, jen kdyby jej Tom nechal být kolem sebe.
Jen kdyby to Bill dovolil sám sobě.
„Pak bys mu to měl říct,“ navrhl Georg.
„Nemůžu!“ řekl Bill okamžitě a protáhl obličej. „Ani náhodou. On necítí to samé, co já.“
„Proč mu nezazpíváš tu píseň a nenecháš jeho, aby se rozhodl?“ Řekl Georg a poslal mu nečitelný pohled. „Kromě toho, pokud ho tak moc miluješ, měl bys mu to říct. Takový druh lásky… to není věc, kterou bys měl někdy skrývat.“
„Říct mu to, abych to ze sebe mohl dostat a konečně se přesunout dál,“ řekl Bill a smutně si povzdechl. „Jo, možná máš pravdu.“ Nechtěl jejich přátelství ukončit, ale nechtěl se takhle cítit navždy, uvězněný v téhle beznadějné lásce.
Georg mu podal papíry zpátky a Bill je zasunul do batohu, bouřkovému mraku věnoval nedůvěřivý pohled.
„Raději půjdu,“ rozhodl se. „Už takhle budu promočený, i kdybych na ten autobus běžel.“
„Ah, ah,“ řekl Georg. „Žádné maratony, pamatuješ?“
Bill si odfrkl, zatímco se oba zvedli z lavičky. „Na těchhle podpatcích jen sotva,“ řekl a otočil nohu, aby ukázal boční stranu boty.
„Tohle snad musí být nějaký zločin,“ protestoval Georg a podíval se na Billa, který se narovnal a kontroloval, jestli na sobě nemá někde přilepené listí. „Když jsi takhle vysoký a nosíš podpatky, díky kterým jsi ještě vyšší.“
„Ach, jen proto, že ty jsi hobit….“ Řekl Bill, nakrčil nos a vyplázl na Georga jazyk.
„Takže… pravděpodobně dnes večer na to živé vystoupení nepřijdeš,“ poznamenal Georg.
Bill zamrkal. „To je v pohodě,“ řekl Georg opět. „Ale někdy jindy? Vezmi s sebou rande,“ mrkl, až Bill zčervenal.
„Bože, pokud ještě někdy znovu budu mít rande, když jsem takhle zabržděný,“ zamumlal a ohlédl se přes rameno na ten největší šedý bouřkový mrak, který se blížil. Bude mokrý; na tváři a krku mohl cítit první dešťové kapky.
„Tady,“ řekl Georg, vytáhl něco ze svého batohu a znovu vtiskl Billovi do dlaně svůj velký tmavomodrý deštník.
„Ne, to nemůžu,“ protestoval Bill. Už tak byl Georgovi až příliš zavázán. „Tys byl tak…“
„To je v pořádku,“ trval na svém Georg a poklepal rukojetí o Billovu ruku. „Já se podělím s Gusem, odveze mě, takže… je to v pohodě.“
„Okay,“ řekl Bill a popadl deštník, zářivě se na Georga usmál. „Děkuju ti, Georgu. Za všechno. Vážně ti to nemám jak oplatit, ale…“
„Nemusíš mi nic oplácet,“ řekl Georg s přísným pohledem. „Zazpívej mu tu píseň, Bille. To je to, co si myslím, že bys měl udělat.“
Bill přikývl a pomalu se nadechl. To byla jedna věc, o které si nemyslel, že by ji mohl udělat, ale Georg o to žádal, takže… „Popřemýšlím o tom,“ slíbil.
Na autobusovou zastávku neběžel, protože vzhledem k hromadám kluzkého listí tu byla velká pravděpodobnost zlomeného kotníku, ale ani se neloudal. Nasadil rychlý krok a dorazil k zastávce zrovna ve chvíli, kdy jeden autobus zastavil u obrubníku. Zkontroloval telefon, chladný a tichý, a když se chytil zábradlí, aby nastoupil, uvědomil si, že je to modrá linka a ne ten, který by ho zavezl k jeho vlastnímu bytu.
Přesto nastoupil.
Bill nervózně poposedával, zatímco se autobus pomalu rozjel ulicemi. Jak sledoval ubíhající scenérii, světlo se ztlumilo a první nával deště narazil podél oken a boční strany autobusu. Déšť zasahoval okna s neustálým rachotem a Bill k sobě přitiskl stehna a oběma rukama svíral půjčený deštník. Vytáhl telefon a znovu ho zkontroloval. Ve své hlavě složil a opět smazal novou zprávu. Bylo docela možné, že Tom ani není doma; možná si jako Bill udělal jiné plány, poté, co od něj tak dlouho nic neslyšel.
Bill vykoukl ven do šera, zamračil se a pak znervózněl. Jeho obočí se prudce srazilo k sobě a on vykřikl: „Stát!“ Než si to uvědomil, už stál na nohou a málem šel opět k zemi, jak se mu zvrtnul kotník. Narazil do strany autobusu a zatahal za provázek od zvonku. Popadl své věci a rozletěl se ke dveřím ještě dřív, než autobus dokonce zabrzdil u obrubníku.
Roztáhl si nad sebou Georgův deštník, ale zpomaloval ho. „Sakra,“ zasténal, jak se šourající se postava v dálce ještě víc vzdálila, a šedivý déšť vše kolem pomalu zahaloval. Touto rychlostí by jej nikdy nedostihl.
Bill začal funět a rozběhl se. Zesilující se vítr bojoval proti jeho deštníku. Běžel rychleji a zjistil, že bojuje jak s deštníkem, tak i se svou taškou přes rameno, a to vše jej zpomalovalo – ztrácel Toma.
Zaklel a deštník pustil.
Georgův deštník se za ním roztočil a dopadl do nově vytvořené kaluže, zatímco Bill se rozběhl po chodníku a běžel rychleji, než si kdy myslel, že je to možné s takovými neohrabanými podpatky. Naklonil se kupředu, pumpoval pažemi a déšť mu dopadal do obličeje a lepil mu vlasy na chladnou pokožku.
Rozhodně to byl Tom plahočící se kolem bloku se sklopenou hlavou a rukama v kapsách.
„Tome!“ Vykřikl Bill.
Tom se na místě otočil, uklouznul a téměř spadl, než zůstal stát na chodníku a mžoural očima. Na jeho tváři byl viditelný počátek naděje, jakmile se Bill přiblížil.
Bill běžel, už nemohl dýchat, ale tvrdě makal, aby se tam dostal, zatímco Tom zůstal na svém místě a čekal na něj v proudícím dešti. Na okamžik si Bill nebyl jistý, jestli Toma sejme, nebo narazí přímo do něj a chytí se jej pro vlastní podporu.
Tom otevřel náruč, buď aby udržel na místě rovnováhu, nebo ji rozevřel pro Billa, a to na poslední chvíli způsobilo, že si to rozmyslel.
Bill se hnal do Tomovy náruče s takovou silou, až musel o několik kroků ustoupit.
„Oof,“ zamručel Tom, jak do něj Bill vběhl.
„Tome,“ řekl mu Bill do ucha a přitiskl tvář do Tomova mokrého krku. Už mu to bylo jedno; nikde na světě nebylo místo, kde by byl raději.
„Jsi studený,“ řekl mu Tom do ucha a zachvěl se. „Pojďme tě dostat někam do tepla a sucha, okay?“
„Okay,“ souhlasil Bill. Zuby mu cvakaly o sebe a on protáhl ruku kolem Toma, aby se ujistil, že nebude puštěn.
Tom ho držel rukou kolem ramen, zatímco spěchali kolem posledního bloku až k jeho bytu.
„Je tohle vážně v pohodě?“ Zeptal se ho Tom a nakoukl do Billova obličeje, když mu hned u dveří na hlavu hodil ručník. „Máš teď přítele. Nebudeš mít problém, kdyby se dozvěděl, že jsi tady byl?“
Bill ze sebe vydal napůl vyšinutý vzlyk, který naštěstí zněl spíše jako škytnutí. „Drž hubu, Tome,“ řekl a praštil ho do ramene. „Tohle je filmový večer s mým nejlepším kámošem, víš?“
Tom se kousl do rtu, jako by se snažil potlačit úsměv, který mu tahal koutky vzhůru.
„Takže Andreas dneska večer není doma?“ Řekl Bill a promnul si ruce, zatímco mu Tom ručníkem sušil vlasy, sám měl jeden velký omotaný kolem své hlavy v provizorním turbanu.
Tom zavrtěl hlavou, jeho tmavé oči byly zaměřené na Billa jakoby s nevyslovenou otázkou.
„Vezmi mě do postele…“ Začal Bill, přistoupil k Tomovi blíž a natáhl ruce, aby sevřel jeho obrovské tričko ve svých dlaních. Zatřásl hlavou, jak Tom svěsil ručník kolem Billových ramen, zhoupl se na patách vzad a jeho výraz se proměnil v šokovaný. „Počkej, ty a Ariel-„
„Není tady žádné ´já a Ariel´,“ přerušil ho Tom. „Ojel jsem ji jednou, před několika týdny. To bylo všechno.“
Bill se zarazil. „Ale ona mi řekla…“
„Že jsem s ní randil?“ Řekl Tom rozzlobeně. „Jo, ale řekla ti-„
„…že jsi při sexu volal moje jméno.“
Tom zasténal a plácl se do čela. „Jo, tenkrát, když jsme to jednou dělali, ještě předtím, než jsme ty a já…“
„Ale tys s ní randil!“ Řekl Bill rozhořčeně, stále zaseknutý na této skutečnosti. „Randil jsi s ní, zatímco my dva-„
„Já jsem s ní nešukal!“ Vykřikl Tom a hodil rukama do vzduchu. Rukou začal prohledávat kapsy svých širokých kalhot. „Chceš jí zavolat? Vážně, Bille. Řekne ti to. Byla za to dost nasraná; mohla mě přinutit, abych s ní randil, ale ne, abych s ní šukal-„
„Oh,“ řekl Bill, oči se mu rozšířily. „Oh, oh.“ Teď to dávalo smysl, společně s tím, jak k němu Ariel toho dne přišla a vyprávěla mu o Tomových orgasmických výkřicích, jako by jej to mělo vyděsit, jako by to bylo něco, co měla na Toma.
Udiveně se nadechl, neobvykle lehký a volný, a věnoval Tomovi úsměv, opravdový úsměv, jak se k němu opět přiblížil a dovolil sám sobě udělat to, co chtěl. Popadl Toma za tričko a přitáhl si jej k sobě. „Ale randili jste…“
„Právě teď o tom nechci mluvit,“ řekl Tom, sevřel Billa ve svém náručí a hladil jej přes záda, přes zadek až na boky, znovu přes zadek a kolem pasu. „Prosím, teď ne. Teď chci jenom myslet na tebe. Jenom se tě chci dotýkat.“
„Opravdu jsem to byl jenom já?“ Zamumlal Bill.
„Jo,“ vzdychl Tom proti jeho ústům. „Celé týdny jsem neměl sex s nikým jiným než s tebou. Už od prvního okamžiku. Bože, tak strašně moc se tě chci dotknout.“
„Dotýkej se mě,“ vyzval ho Bill, popadl Tomovu ruku a zasunul si ji pod tričko.
Tomovy oči ztmavly a na okamžik se vznášel blízko Billovy tváře, než je zbavil té nežádoucí vzdálenosti a přitiskl své rty k těm jeho.
Bill se proti jeho ústům usmál a pak rozevřel rty. Jejich jazyky se setkaly, zpočátku nejistě, pak lačněji, a špička Tomova jazyka obkroužila Billovu kuličku v jazyku. Bill do polibku zasténal a rozechvěle přitlačil svůj piercing proti Tomovu jazyku.
Tom zasténal a přitiskl se k Billovi blíž.
Když se od sebe odtáhli, Bill přiložil své čelo k Tomovu a Tom si olízl rty.
„Tvůj přítel…“ zašeptal Tom.
„Ještě naposledy, okay?“ zašeptal Bill nazpět toužebně. Nemohl nechat Toma jít, a tak se jej pro teď pevně držel.
Možná to byly jen jeho představy, ale myslel si, že ho Tom drží nazpět ještě pevněji.
„Dobře,“ řekl Tom, hlas se mu při tom třásl.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Ty deBille! Tak mu to sakra rekni! Boze ja pojdu… to nedam tohle 😀 pomooooc!
[1]: Ale zas až tak hrozné, jak jsme to čekaly, to není. 😀 Teď si užijou trochu muchlovaček a pak už mu to snad řekne. Nebo aspoň zazpívá. Jinak mě asi taky trefí. 😀
[2]: je to Bill… vazne veris ze to udela jednoduse? 😀
[3]: Upřímně? Ne. 😀 Ale budu doufat v nejlepší. Že mu to řekne a pak si to užijou už jako pár. 😀
Ou, Georgu, ty máš ale kliku. 🙂 Je moc dobře, že Billa nakonec přemlouval, aby to Tomovi řekl. Kdo se má taky koukat na tu hromádku neštěstí.
Jsem zvědavá, jak dlouho to bude těm dvěma trvat, než kápnou božskou. 😀
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Hurá! Chcela by som napísať viac, ale nemôžem. Lebo by som prezradila, ako to ide ďalej. Ale je fajn, že je to na dobrej ceste a že je Georg taký dobrý kamoš. Ďakujem za preklad.
To je naprosto parádní a přímo úžasný kousek!!!!
Bille ty pako tak mu řekni že nemáš přítele.
Přiznám se, že mě Georg neuvěřitelně mile překvapil. Ani jsem nečekala, že by na odmítnutí mohl reagovat takhle v pohodě a ještě k tomu že bude Billovi radit co s jeho nešťastnou láskou. Za to si jej vážně moc vážím, protože tohle by udělal málokdo.
No a já se nemůžu radovat víc, že se Bill odhodlal a jel za Tomem. Scéna v dešti byla neuvěřitelně romantická, až mě mrzelo, že se ti dva nepolíbili hnedka tam. 😀 To jejich objetí bylo kouzelné!
Moc děkuji za překlad! 🙂
Ja by som zase fackovala 😀 to sa nemôžu pre zmenu fakt normálne porozprávať, ale miesto toho idú zase na vec, akože nie že by sa mi to nepáčilo, ale kedy mu to chce konečne povedať? V poslednej vete tohto príbehu? 😀 bože, to sú nervy