autor: Ketty
Something I need to know
„No tak, Tome, nedělej z toho drama, vždyť stejně víš, že do tří dnů ti to nedá, zavoláš nám a zase to dáme dohromady… Nebo se přinejmenším zase uvidíme,“ drcnul Georg Toma do ramene po dlouhém rozlučkovém objetí. Měl tendenci zlehčovat věci a dělat si z nich legraci, když byl nervózní.
Právě proto se s ním Tom loučil jako s téměř posledním. Měl na něm tuhle schopnost rád. Za každou cenu se snažil zachovat dobrou náladu všech přítomných.
V hloubi duše s ním musel souhlasit, hraní mu chybělo už teď, věděl, že je bude všechny postrádat hned, jak dorazí do nového bytu… Ale uvědomil si, že sláva měla i stinné stránky a na druhou stranu byl štěstím bez sebe, že to konečně končí. A Georg měl pravdu – stejně se do tří dnů zase sejdou a všechno bude jako dřív – vyjma těch nepříjemných věcí okolo, takže to bylo úplně ideální.
Na úplný konec si ovšem nechal někoho jiného. Ještě jednou se se všemi rozloučil a poděkoval za dlouholetou spolupráci, a s letmým kývnutím na Davida konečně vyšel do vstupního atria hotelu. David ho udiveně následoval. Temnota v Tomových očích, když na něj pohlížel, ho znepokojovala. Že by mu snad Dave prozradil pravý důvod jeho výpovědi? Šťastnou souhrou náhod se totiž na jeho odstoupení z týmu úplně zapomnělo. Každý měl
plnou hlavu Toma a Billova zhroucení a na Davida si nikdo ani nevzpomněl. Rozhodl se ještě pár dní zůstat kvůli Billovi, a byl rozhodně rád, že o jeho odchodu nikdo nemluvil.
„Tak… hodně štěstí, Tome… Jsem rád, že jsem měl tu čest s tebou pracovat; myslím, že každý žijící manažer na světě mi tohle musí závidět…“ usmál se váhavě, když se Tom stále neměl k tomu, aby něco řekl.
„Jo, taky jsem rád, že jsme spolu pracovali…“ pokýval Tom nervózně hlavou. „Ale je tu ještě něco, o co bych tě rád poprosil,“ dodal a sklopil hlavu.
„O co jde?“ David povytáhl obočí.
„Bill,“ vypravil ze sebe Tom ztěžka.
„Aha…“ David vydechl. „Mluvil jsi s ním?“ zeptal se s přísným pohledem. Přemlouval k tomu Toma už skoro týden.
„Jo…“ Tom přikývl, oči stále připoutané k zemi.
„A jak to dopadlo?“
„Ne moc dobře…“ Tom zavrtěl hlavou, a konečně vzhlédl do Davidova obličeje. „Potřeboval bych od tebe jednu laskavost, Davide. Moc tě prosím – slib mi jednu věc,“ upřel na svého bývalého manažera vážný pohled.
„Co to je?“ zeptal se David a bylo na něm vidět, jak se bojí, co z Toma vypadne.
„Slib mi, že se mu nic nestane.“ Tom se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. David si nevzpomínal, že by Toma kdy viděl vážnějšího.
„Ale Tome, to ti přece nemůžu-“ začal, Tom ho však přerušil.
„Slib mi, že dáš pozor, aby se mu nic nestalo… Dohlídni na to, aby… aby si nic neudělal…“ Tom prsty křečovitě sevřel Davidovo rameno.
„Tome, já… Samozřejmě udělám všechno, co budu moct, ale nemůžu ti přece slíbit něco… takovýho,“ David na svého bývalého svěřence vyděšeně pohlédl.
„Prosím. Slib mi to,“ zašeptal Tom zoufale. „Prosím.“
„Tak… dobře, Tome. Slibuju ti, že na něj dohlídnu… Udělám, co budu moct,“ svolil David nakonec. Nemohl se na Toma dívat. To, co viděl v bratrově pokoji, ho zřejmě muselo vyděsit. Byl šílený strachy o Billovo zdraví, a ani to ho nepřinutilo zůstat. Rozhodně měl pevnou vůli, to se muselo nechat.
„Děkuju, Davide,“ Tom si viditelně oddychl, stále na něm však bylo vidět, jaké si dělá starosti.
„Vážně si to nechceš rozmyslet? Vidíš, jak na tom je, a to jsi ještě ani neodjel…“ zkusil to naposledy. Věděl, že pohled na Billa Tomem viditelně otřásl.
„To nemůžu… On se z toho dostane… Je silnej… Celý ty roky byl dost silnej na to, aby dokázal dělat to, co dělal, a ani jednou nepolitoval ostatní… Takže se dokáže přenést i přes tohle,“ Tom rozhodně zavrtěl hlavou. Snažil se přesvědčit sám sebe, a to bylo mnohem těžší, než přesvědčit Davida. Bill ho přece nepotřebuje, zvládne to sám. To přece ustojí, nic se mu nestane… Pro jistotu si to pojistí Davidem, a ten už by se o něj postaral, kdyby náhodou přeci jenom něco… Ale to vůbec nebylo pravděpodobné. Nevěřil, že by jeho dvojče bylo schopné vztáhnout ruku samo na sebe… Ne, to by Bill neudělal… Zase se brzy oklepe; někoho si konečně najde, a pak spolu konečně budou moci vycházet normálně… ano…
„Tome, já nevím, vždyť jsi viděl, jak vypadá…“ David pochybovačně pokrčil rameny.
„On se z toho dostane. Věřím mu,“ zakončil to Tom rázně. Musí odsud zmizet dřív, než si to pak bratrovým vlivem zase všechno rozmyslí… „Takže jsme domluveni, Davide. Mockrát ti děkuju… Hodně štěstí, a promiň mi, že jsem to celý takhle zkomplikoval… No, stejně se určitě ještě brzo uvidíme…“ přinutil se k úsměvu.
„Jo, jsme domluveni… Měj se, Tome, ať se ti daří… A ozvi se někdy,“ rozloučil se s ním David už nadobro, a Tom konečně vyšel z Ritz Carltonu, ve kterém se událo tolik věcí…
Před hotelem už stálo jeho tmavě stříbrné auto naložené taškami s věcmi, které měl až do té chvíle stále u sebe v hotelu. Všechen jeho další majetek už byl nastěhovaný v jeho novém bytě. Nebo spíš jenom oblečení a podobné věci, všechny hodnotnější věci, co mu zčásti, či úplně patřily, jako vybavení bytu a podobně, nechal Billovi v jeho bývalém domě v Hamburgu. Nevěděl, jestli by Bill překousl i to, že by ho připravil o jeho milovanou obrovskou plazmu, kterou dostali k devatenáctým narozeninám. I když by to bylo jedině spravedlivé, vzhledem k tomu, že Billovi nechal celou tu část domu, kterou společně obývali.
V domě bydlelo víc rodin, vzhledem k nepropustným stěnám a rozlehlosti vily, se však na přítomnost ostatních obyvatel domu dalo lehce zapomenout. Bylo mu trochu líto, že to opouští, ovšem jeho nový byt rozhodně také nebyl špatný. A navíc ho nebudou každodenně obklopovat fanynky, což byla velice příjemná okolnost. I když teď už stejně zůstalo jen minimální množství fanynek, které by je následovaly opravdu všude… nejspíš konečně začaly aspoň trochu respektovat jejich soukromý život… anebo je to zkrátka přestalo bavit. Jak projížděl pozoruhodně prázdným Berlínem, znovu se mu vybavil obraz bledého, hubeného Billa… vypadal tak neskutečně slabě… Doopravdy udělal dobře, když se rozhodl odjet a nechat ho, aby se z toho dostal sám? Opravdu se zachoval správně, když zůstal tak nelítostný a chladný? Lehce se otřásl. Existoval přece důvod pro všechno… Těch důvodů byla přeci spousta… Před očima se mu zjevil jiný obličej, a spolu s ním jasné odpovědi – ano, udělal dobře…
Hned, jak dorazil do svého prostorného nového bytu, a odhodil všechny tašky do prosluněného obýváku, dříve než si to vůbec stačil uvědomit, že tohle je teď už definitivně jeho nový domov, první věc, kterou udělal, byla, že sáhnul do kapsy svých širokých značkových džínů, vytáhl své elegantně vypadající véčko, otevřel ho a vytočil to číslo, co toužil vytočit už takovou dobu. Žaludek se mu svíral nervozitou, jak poslouchal vyzváněcí tón. Srdce mu poskočilo, když volaný hovor konečně přijal.
„Agnes, jsi tam? Jen jsem ti chtěl říct, že… už jsem si vybral.“
°°°°
„Davide, co s tím budeme dělat, vždyť už je tam zalezlej dýl jak týden…“ šeptal Georg směrem k manažerovi. Seděli v hotelové restauraci s Gustavem, Davidem a Dunjou – těmi posledními, kteří zůstali ubytovaní v Ritz Carltonu. Řeč byla samozřejmě o Billovi, který byl zároveň důvodem, proč tam všichni ještě zůstávali. Ostatní už hotel opustili, a své poslední povinnosti vůči Tokio Hotel plnili z domova.
„Proč šeptáš, krucinál? Vždyť neumřel!“ napomenul ho Gustav naléhavým hlasem. V posledních dnech se nechal ještě rychleji vytočit než dřív. Nebyla to jednoduchá situace.
„Tohle je snad ještě horší! Vždyť tomu se ani nedá říkat žití!“ opáčil Georg, a dělalo mu lehké potíže zbavit se tlumeného tónu hlasu.
„To máš pravdu,“ přikývl David a míchal si své kafe. „Jenže on si prostě nenechá pomoct. Nechce vůbec komunikovat. Jedinej, koho by k sobě pustil, je Tom, ale toho prostě nepřesvědčíme, aby se vrátil,“ zavrtěl hlavou. Tím si byl stoprocentně jistý.
„Tom je taky idiot,“ rozhodil Gustav rukama. „Mluvil jsem s ním po telefonu a ta změna hlasu! Slyšeli jste ho mluvit? Zní… úplně dutě, prázdně, ani kousíček štěstí. A to jsem ho jenom slyšel, ani neviděl… Nemůže bez Billa být… Oni jsou oba dva tak hloupí… nedokážou žít jeden bez druhého, a stejně jsou každý jinde… Kdyby Bill chtěl, může se sebrat a jet Toma aspoň navštívit, ale on tu jenom leží a lituje se…“ Gustav pokrčil rameny. Tady neexistovalo logické řešení.
„To je složitý,“ řekl jen David. Věděl, že v tom to není. Bill nemohl Toma „jen tak navštívit…“ Ten vztah byl tisíckrát komplikovanější, než si Gustav myslel. David předpokládal, že je ještě o dost víc komplikovanější, než si on sám myslel.
„A to mu nemůže pomoct ani ten doktor? Neříkal jsi, že mu doporučil psychologa?“ vzpomněla si Dunja. Za ty čtyři roky jí všichni přirostli neskutečně moc k srdci, a byla jednou z mála, kdo se tak těžce vyrovnával s koncem kapely. Byli pro ni skoro rodina, nemohla začít jen tak ze dne na den žít nový život… A také nemohla opustit Billa, nesnášela, když se některý z těch čtyř trápil a pokaždé udělala všechno proto, aby byli všichni zase šťastní. Tentokrát však „všechno“ nestačilo.
„To ano, ale Bill psychologa nechce. A ty víš, co to znamená, když něco nechce,“ podotkl David a zavrtěl hlavou.
„Ale tak, mohli bychom to aspoň zkusit… Dostat k němu nějakýho psychologa a ten by si s ním třeba dokázal poradit…“ Georg zoufale lpěl na každém možném řešení.
„No, zkusit to můžeme. Mám jednoho známého psychologa, seznámil jsem se s ním už kdysi, když jsem sám hrál v kapele. Jeden ze členů kapely byl závislý a Kenny mu tehdy hodně pomohl. Myslím, že tu na něj ještě někde mám kontakt… Pochybuju, že s Billem dokáže pohnout, spíš se bojím, aby mu to ještě nesnížilo sebevědomí, že si myslíme, že potřebuje psychologa. Ale konec konců, je to Kennyho práce…“ David pokrčil rameny, vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon a začal hledat v obsáhlém telefonním seznamu.
„Máš známýho psychologa a říkáš to až teď?“ vytřeštil na něj Georg oči.
„Myslím, že David má pravdu,“ zastal se manažera Gustav.
„V čem jako?“ nechápal Georg.
„V tom, že si nemyslím, že je dobrý nápad přenechat Billa psychologovi. Znáš Billa, nesnáší, když mu někdo nevěří, nebo mu dává najevo, že si myslí, že není dost dobrý… A Bill bude považovat za osobní urážku, že ho necháme psychologovi. Bude si myslet, že ho považujeme za cvoka,“ vysvětloval bubeník.
„Při jeho momentálním stavu, nemyslím si, že bychom měli jinou možnost… I za tu cenu, že by se ho to mohlo dotknout… Nebo máš snad jiný nápad?“ Georg byl moc spokojený s tím, že alespoň něco vymysleli, než aby byl schopný od toho plánu upustit. Bylo rozhodně příjemnější vědět, že alespoň „něco“ udělali.
„To nemám… Jen aby to pak nebylo ještě horší…“ Gustav pokrčil rameny.
„No, zkusit se to musí… Už jsem našel to číslo…“ uzavřel David debatu a přelétl všechny očima. Tichý souhlas v jejich pohledech svědčil o tom, jak zoufale toužili udělat aspoň něco pro to, aby se Bill konečně přestal trápit. Bylo neskutečné, že ačkoliv jim celé ty roky v jednom kuse lezl na nervy svými změnami nálad a sobeckostí, stejně si ho každý, kdo ho znal, musel zamilovat…
autor: Ketty
betaread: Janule
Mám chuť dát Tomovi přes hubu! Požádá Davida, aby se postaral o to, aby si Bill nic neudělal-což znamená, že si trošku myslí, že by se to mohlo stát a pak odjede a ještě zavolá Agnes, že si vybral ji! Nakopat a zakopat!
Nevím teda, jestli ten psycholog je dobrej nápad, ale kdo ví co se může stát že?
Ten Tom je ale deBill Agnesce si zavlá doufám že ho pošle někam a on si konečně uvědomi že miluje BIlla …
Už Toma a Agnes mám dost :-/
stejně by měli zlikvidovat Davea, kvůli němu se to celý pos***! a David je náhodou fajn, jak jim tam ted pomáhá. myslim, že by to Géčkám a Dunje měl říct, co viděl, aby to líp pochopili…
Tome ty jsi takový kretén…
Doprdele, já už to úplně vidím, že ještě příští týden tu bude konec a já se rozbrečím nad špatným koncem a budu nadávat, že jsem taková kráva, že jsem tohle četla. Ale to prostě nešlo si tohle nepřečíst, píšeš tak kurevsky dobře! Už si snad po desáté říkám, že dál už číst nebudu a ono to prostě NEJDE. I přes to, že je to takhle smutné (a já smutné věci nesnáším), je to podle mě jedna z nejlepších povídek tady na blogu.
Tom je prostě IDIOT s velkým "I"
Kruci ten Tom ej hroznej….dělá frut takoví pitomosti!Vška bude čučet až se Billovi něco stane!
Tyjo… pořád je to tak šíleně komplikované a nic to neřeší. Nicméně, Tomův odjezd pro mě znamená něco šíleného. Do poslední chvíle jsem doufala, že přece jen zůstane, ale bohužel… Nejvíc mě naštvalo, jak zavolal té – radši ani nebudu říkat komu, musela bych se rozčílit. Jediné, co by ta holka mohla udělat a co by bylo opravdu rozumné je dát Tomovi kopačky, o čem však silně pochybuju. Podle toho, co ale říkal Gustav o Tomovi si myslím, že mu to rozhodně není jedno. Má výčitky a myslím, nebo spíš doufám, že brzy přijde na to, že tohle není jeho styl života a že se vrátí. I kdyby s Billem byli jenom bratři, bylo by to jedno, hlavně, že by bylo všechno v pořádku a oba by na tom byli dobře…
Jinak Bill… Je mi ho strašně líto asi tak, jako všem tady. I když si myslím, že nikdo z těch včetně mě, kdo tuhle povídku čte si ani za mák nedovede představit, jak se Bill cítí. Ani z poloviny. Musí to být opravdu strašné. Mě stačí depka jeden, dva dny a už jsem úplně psychicky někde, ale Bill… Nevím, jak to s ním dopadne, vážně si ani netroufám na to pomyslet. Psycholog je sice dobrej nápad, ale jak řekl Gustav (už zase xD) je možný, že mu to sníží sebevědomí. Ani David a spol. to nemají lehké. Pomoct někomu, kdo pomoci nechce je opravdu komplikované.
Achjo… do středy to asi nevydržím. Doufám, že alespoň jeden z těch dvou se umoudří… I když pochybuju…
[1]: souhlasím!,,Tom chce aby se o něj David postaral,,ale zároveň nevěří,že by si byl Bill schonej ublížit? No,,hošek neví.
Nalískat mu,aby se probral z tý svý "lásky" k Agnes. Nána.
Mimochodem,,ten psycholog je docela dobrej nápad..Hodně to pomůže. Ne,že bych já s tím měla zkušenosti xD,,to ne xD ale mnohdy to fakt pomáhá.
No,,jsem zvědavá *__*
Abych řekla pravdu,tak Toma začínám nenávidět!!!Teď už jsem definitivně na Billově straně,přes všechny ty chyby,které má.Možná proto,že mám trošku podobnou povahu,nebo možná ještě horší než on,já bych Toma asi dokázala zabít…..
Dokážu pochopit tu Tomovu urputnou, zoufalou, sebedestruktivní snahu odpoutat se od svého dvojčete a konečně žít svým vlastním životem. Dokážu pochopit Billovu bezmoc, když postupně přichází o vše, na čem mu záleží, ať už toho "svého" dosáhl jakkoliv. Ale přes co se prostě nedokážu přenést je fakt, jakým způsobem započal Tom své "osvobozování". Zasekla jsem se u sedmadvacátého dílu a neumím si představit, jak by po tom, co Tom provedl Billovi, mohli spolu jakýmkoli způsobem vycházet. Ať už jako bratři, či snad dokonce partneři. Protože já stále věřím, že Tom Billa miluje. 😉 Pochopitelně mě stálo veliké úsilí oprostit se od všech těch zažitých twincestních klišé, zpočátku jsem vůbec nechápala jednání jednotlivých postav, byla jsem zmatená, připadalo mi, že vysíláš mým směrem nejednoznačné signály. Ale teď mám konečně pocit, že jsem se do příběhu "dostala". 🙂 Tak doufám, že mi to v dalším díle nezkazíš :)))
tak ted uz fakt netusim jak to dopadne. Ale je videt, ze to v hlave jeste nema tak srovnane, jak si mysli.
no ostatně musím souhlasit s tím, že kdyby mě někdo tahal k psychologovi tak si taky pomoyslím, že mě má dotyčný za cvoka…
Já nevím co napsat..bojím se každého dílu..a ikdyž to vyzní blbě..chci aby byl spáchal sebevraždu..ikdyby ji neměl přežít..aby to Tomovi došlo
Zatraceně! Mám pocit, že každým dílem to je komplikovanější a komplikovanější… Kdy to všechno bude u konce a já si budu moct říct:"Uf, ještě štěstí, že to dobře dopadlo!" ?