Vyléčím tě láskou 29.

autor: Rachel

Rozlehlou oblohu, až doteď nesoucí barvu blankytu, začalo zahalovat tmavé šero a zanedlouho se v něm zaleskla slabá záře první vycházející hvězdy. Slunce stočilo své kroky ke svému zlatavému paláci, naposled však rozprostřelo své zlatavé, hřejivé paprsky po tmavnoucí obloze a stočilo svůj pohled k jednomu ze sta nemocničních oken, aby mohlo pohladit tvář černovlasého chlapce. Celý den ji zahřívalo svým teplem a pečlivě a trpělivě vysušovalo všechny slzy, které po ní už od včerejšího odpoledne neúnavně stékaly. Až teď se od ní po několika hodinách odvrátilo a nechalo za sebou pouze svou zlatou stopu v podobě záře, která se odrážela v temně hnědých mandlových očích černovlasého chlapce…

Jako by nikdy nebyly jiné, jako by se v nich nikdy nezračil byť jen náznak nějaké radosti či štěstí. Jejich jiskra vyhasla tak rychle jako plamínek svíčky, která už nemá tu sílu dál hořet a ví, že okamžiky, kdy malé světélko radostně plápolalo, se už nevrátí. A podobně to bylo i s jindy rozzářenýma, šťastnýma očima, jejichž majitel si teď u okna hluboce povzdychl a beznadějně složil tvář do svých dlaní…

Nepočítal hodiny, minuty a ani vteřiny, které strávil posedáváním u tohoto okna a pozorováním rozkvetlé letní krajiny, kterou mu nyní zahalil černočerný kabát přicházející a stále houstnoucí tmy. Nevnímal nic a nikoho, jen jeho mysl stále pracovala na plné obrátky. Ani na to však černovlasý chlapec v několika posledních hodinách už neměl síly. Do této chvíle přemýšlel neustále, odpovědi na jeho otázky však jako by neexistovaly a Bill si jen ztěžka opřel čelo o okenní sklo, nechávajíc tak večerní větřík, aby vysušil stopy slz, lesknoucí se na jeho tváři. Neustále po ní stékaly a leskly se v jeho očích už od včerejšího odpoledne, černovlasý chlapec to takhle však ani v nejmenším nepociťoval…

Přišlo mu to jako celá věčnost, jako několik desítek let, jako miliony a miliony hodin od chvíle, kdy se sem včera vrátil a na několik minut nato se loučil se Simone, aby zde mohl osamět a zůstat jen se svými neodbytnými, zlými myšlenkami, skutečnost však byla zcela jiná. Podobala se jen jednomu dnu, který tu Bill strávil sám a s neutišujícím se pláčem sotva vnímal čas, míjející kolem něj. Všechno pro něj rázem ztratilo smysl a neexistovalo nic, co by dovedlo jeho slzy zastavit. Stačilo jen, aby se v jeho mysli vynořila vzpomínka na včerejší odpoledne a jeho tvář okamžitě poselo několik slaných cestiček. Skutečnost, že poznal nejen svého otce, ale i svého bratra, byla pro Billa více než strašná, aniž by si to však v danou chvíli uvědomil, mělo přijít ještě to nejhorší.

T-to… t-to znamená, že… je konec?

Billovy oči se znova zalily slzami a jeho tělo se neovladatelně roztřáslo nad okamžikem, od kterého uplynulo jen několik hodin. Jejich krátký rozhovor na chodbě – to bylo to, co Billa stáhlo na pomyslné dno a sebralo mu všechny naděje, které v něm až dosud přebývaly. Bylo to sice už několik hodin, Billovi se však ten moment opakoval v mysli stále dokola a vracel se do jeho podvědomí v podobě těch nejstrašlivějších snů, ze kterých se Bill vracel do reality vyděšený a zmatený víc, než ve skutečnosti. Ten pohled, který k němu Tom vyslal, když za jeho zády tiše zašeptal svou otázku. Bill jej ještě nikdy nespatřil, nikdy se na něj Tom takhle nepodíval, až teď. Ten zvláštní odlesk v Tomových očích neznal, i přesto v něm však neviděl nic dobrého. Stačil jen Tomův pohled a tiché mlčení, za kterého odcházel, a Bill si uvědomil, že teď se musí připravit i na nejhorší. To, že se však do očí mladého lékaře dívá naposled, však netušil.

Jaké bylo jeho překvapení, když jej ráno místo Toma přišel prohlédnout pan Hoffmann a se zářivým úsměvem se mu ani nijak nepokoušel naznačit, proč je tu místo něj. Nejinak tomu bylo i před chvílí – starý lékař Billa prohlédl a odešel s přáním dobré noci, ať už mohl Bill být zmatený, jak chtěl. Nerozuměl tomu. Znamenalo to snad, že o něj Tom už doopravdy ztratil zájem? Za zbytek včerejšího dne, a ani za celý dnešní den se neozval, ani za Billem nepřišel, co tím tedy chtěl říct? Že už jej nechce vidět? Že je mu Bill lhostejný? Že už o něj ani o jeho lásku nestojí?

Všechny tyhle myšlenky se honily v Billově zmatené hlavě, a přesto, že jich bylo jen pár, jedna byla horší než druhá a ani jedna z nich nenechala mysl černovlasého chlapce chvilku na pokoji. Netušil, co by měl dělat. Skutečnost, že měl v posledních hodinách psychické problémy, totiž ovlivnila i jeho fyzickou stránku a to mu ani trošku nepřidalo. Jeho mozek opět začal vysílat varovné signály a bolest hlavy udeřila silně a nemilosrdně právě ve chvíli, kdy by to Bill čekal ze všeho nejméně. Jen s třesoucím se hlasem a zoufalým výrazem ve své, až smrtelně bledé tváři, prosil doktora Hoffmanna o léky na zmírnění bolesti a modlil se, aby mu od jeho trápení pomohly. Po několika desítkách minut tvrdého spánku jej přeci jen zbavily bolesti v jeho hlavě, stále však Bill chvilkami pociťoval slabé dozvuky nevzdávající se nemoci, která taktéž silně zasáhla do Billova podvědomí, aby jej mohla potrápit stejně, jako události včerejšího odpoledne.

Neměl ani potuchy, jak by se z tohohle všeho měl dostat. Byl si téměř stoprocentně jistý, že bolesti hlavy by ustoupily, nebýt jeho psychických problémů, to však bylo to, v čem si Bill nevěděl rady ani pomoci. Netušil, co by měl udělat, aby bylo všechno jako dřív. Skutečnost, že se konečně poprvé ve svém životě dívá do očí svému pravému otci, by zvládl, pravdu, že je to nejen jeho, ale i Tomův otec, však překousnout nedokázal. Alespoň ne sám. Bez cizí pomoci či podpory se mu nad těžkými věcmi dařilo vítězit jen málokdy a Bill věděl, že nejinak tomu bude i teď. Kdyby tu tak Tom byl s ním… Jistě, celá tahle situace byla těžká i pro něj a Bill to chápal, stále však ještě věřil, že jejich spojené ruce a srdce, bijící pro toho druhého, by dokázala překonat všechno. Spolu by se dokázali přenést přes to všechno a možná i jít dál, to bylo však to, v co Bill nevkládal ani špetku naděje. Tomův přístup a jeho chování jej zraňovalo každým okamžikem víc a víc a Bill jen zoufale doufal, že by to mohlo být lepší. Neměl nejmenší tušení, jestli se Tom vrátí a raději se na to ani neodvažoval pomyslet. Ano, řekl, že potřebuje chvilku oddych a čas, aby si mohl všechno ve své hlavě utřídit a ujasnit, skutečnost, že se však od včerejška ani neukázal, a ani neměl snahu o sobě dát vědět, Billa znepokojovala stále víc a víc. Netušil, jestli čas něco vyřeší, už od dnešního rána si však pohrával s myšlenkou udělat první krok. Myšlenky, že se Tom možná nemůže rozhodnout, nebo se bojí za ním jít, byly to jediné, co Billa drželo těsně nad propastí smutku, bolesti a zklamání. Stále někde v jeho nitru ještě plápolal malý, sotva znatelný plamínek a Bill cítil, že pokud bude skutečně on první, který se rozhodne celou situaci vyřešit, zpečetí tak jeho osud. Buď jej posílí vzájemná láska a důvěra a on vzplane v krásný, silný plamen, nebo… zhasne docela…

Billovy oči odtrhly svůj pohled od černočerné tmy za oknem a Bill se rozhlédl po ztemnělém pokoji. Nevěděl, jestli má zkusit své štěstí a využít poslední šanci, nebo se raději vzdát předem a čekat další, nekonečně dlouhou dobu. Stačilo však jen, aby se porozhlédnul kolem a věděl, pro co se může rozhodnout. Skutečnost, že by tu strávil další noc beze spánku, jen ve své nejistotě a beznaději, by mu nic neulehčila, v ničem by mu nepomohla a Bill to věděl. Pomalu se zvedl ze své židle a poupravil si župan, kráčejíc k bílým dveřím svého pokoje, vedoucím na chodbu. Pokud toho nejmilovanějšího člověka na světě měl opravdu ztratit, chtěl to vědět, vidět i slyšet hned teď.

Tiše pootevřel dveře svého pokoje a vyklouznul ven. Velké hodiny ukazovaly devět hodin večer, když kráčel ztichlou chodbou, jen chabě osvětlenou malými světly. Nikde nebylo ani živáčka, jen vzdálené hlasy z horních pater se donášely k Billovi, který téměř neslyšně našlapoval. Přesně věděl, kde by měl Toma najít. Tento týden měl mít pracovně vytížený, jak Billovi při jeho návštěvě u něj říkal. Často přespával v nemocnici, když pracoval až do večera a neměl sílu jít přes celé město domů. A Bill to věděl. Jeho kroky se po několika minutách zastavily a on stanul přede dveřmi Tomovy ordinace. Trošku sklopil hlavu a zapřemýšlel. Pochyboval, že by Tom mohl být v celé nemocnici jinde než tady, zvláště v tuto večerní dobu. Byla to právě jeho ordinace, kde vykonával veškerou svou práci, Billa nenapadalo jiné místo, kde by teď mohl být. Zhluboka se nadechl a přivřel víčka, cítíc tlukot svého srdce až někde v krku. Naposled pohledem přelétl cedulku se jménem u dveří a nato k nim vztáhnul prsty, tiše klepajíc.

„Tome? Tomi, jsi tam?“ zašeptal proti dveřím a cítil, jak se od nich jeho dech odrazil. Ještě se však nehodlal vzdát.

„Tome, otevři mi, prosím. Chtěl bych… přál bych si tě vidět a… promluvit si s tebou,“ šeptl ještě tišeji než předtím, jako by však mluvil do skály. Dveře se nepohnuly, dokonce ani zevnitř nezaslechl kroky, které by k nim směřovaly. Jako by Tom za nimi ani nedýchal. Billovy oči se začaly zalévat slzami a Bill se naposled zadíval na bílé dveře, aby se k nim mohl naklonit co nejblíže a přejet po nich dlaní. Tohle byla jeho poslední šance.

„Lásko… otevři mi, prosím. Vím, že tam jsi, alespoň na chvilku, na malou chviličku mi dovol spatřit tě a být s tebou. Nic víc si nepřeju. Miluji tě,“ šeptl a zoufale opřel své čelo o chladné dřevo. Ticho kolem něj se rozprostřelo ještě více než předtím a jeho hlas se nadobro ztratil v jeho hlubinách. Marně se snažil nalézt novou naději, která by mu pomohla tu zůstat a dále věřit. Marně prosil osobu za dveřmi, kterou tolik toužil spatřit. Marně přejížděl dlaněmi po studeném dřevě, marně o něj otíral svou tvář. Vteřiny i minuty, rychle ubíhající, mu jeho veškeré naděje nemilosrdně braly a po chvíli stálo na chodbě jen hubené tělo, bez špetky síly dále bojovat. Chvějící se víčka poodhalila hnědé, mandlové oči a Bill se pohledem plným slz naposled zadíval na nic neříkající, nehýbající se dveře před sebou. Jeho srdce krvácelo a on už neměl sílu tu déle zůstávat.

Rozběhl se zpět, směrem ke svému pokoji a za okamžik už otevíral jeho dveře, které za sebou rychle zavřel. Bolest v jeho srdci vzrostla na tu nejvyšší míru a on už neměl odvahu ani sílu s ní déle bojovat. Nestojí o mě. Už mě nemá rád. Všechno pro něj ztratilo svůj smysl a pokoj kolem něj se rozplynul, když padnul na postel a usedavě se rozplakal. Jeho vzlyky se ozývaly do večerního ticha a rozléhaly se celým pokojem, černovlasému chlapci, plakajícímu na posteli, to však bylo úplně jedno. Věděl, že právě teď dostal odpověď na svou otázku. Tohle byl konec. Konec všeho. Poznal to. A poznalo to i malé, slaboučké světélko v jeho nitru. Nedokázalo už déle vzdorovat. Zmenšovalo se a ztrácelo své síly… až zhaslo docela…

Kroky, ozývající se z horního patra, naplnily chodbu, ponořenou do ticha a mladý lékař zamířil podél večerního osvětlení ke své ordinaci. Právě odešel od doktora Hoffmanna poté, co spolu rozebrali jednotlivé výsledky rentgenů, a cítil se neskutečně unavený. Vysíleně vytáhl z kapsy u svých kalhot klíče, vsunul je do zámku a pomalu vstoupil do ztichlé, několik desítek minut osamocené, prázdné ordinace…

O tom však neměl černovlasý chlapec ani tušení. Jeho slzy samovolně stékaly po jeho bledé, uslzené tváři a on už se ani nepokoušel stírat je. Cit v jeho prstech pomalu ubíral na intenzitě a ztrácel se… a umožnil tak Billovi alespoň na chvíli opustit všechny své myšlenky a zbavit se svého smutku, bolesti a trápení.