autor: Rachel
Jako by najednou celý svět kolem ní přestal existovat. Jako by do ní tím jedním pouhým okamžikem udeřil blesk a ona dokázala jen stát na jednom a tomtéž místě jako solný sloup, zatímco její oči se pomalu začaly zalévat slzami při pohledu na chlapce, stojícího jen několik kroků naproti ní. Byl to on. Poznala by jej kdykoli, kdekoli i přesto, že ji od něj dělilo několik nekonečných let. Bylo to přece její dítě.
„Mami? Mami, co se děje?“ tíživé, až nekonečně dlouhé ticho v pokoji přerušil tichý hlas a Simone ucítila, jak ji za dlaň zatahala teplá ruka jejího synka, ležícího na nemocniční posteli. Nedokázala však odpovědět. Místo toho očima vyhledala lékaře, a když jí byl odpovědí pohled jeho očí, věděla jistě, že teď už to není sen. Jürgenovy oči stočily svůj pohled dolů a jejich majiteli se zatajil dech. Ten chlapec na nemocniční posteli. Řekl jí… mami? Ne, to nemohla být pravda. Určitě se mu to jen zdálo, ale…
Lékař podvědomě zavrtěl hlavou a znova vzhlédl, to, co se však naskytlo jeho očím, jej dokonale zbavilo všech předsudků a spásných myšlenek, kterých měl až doteď plnou hlavu. V Simoniných očích se leskly stopy slz a ona je jen dojatě, až téměř nevěřícně, upírala k mladíkovi po jeho pravici, dlaní si šokovaně zakrývajíc ústa. Stačil jen pohled na ni a Jürgen pochopil, že veškeré tutlání a nalhávání si něčeho je v tuto chvíli úplně zbytečné. Čím déle v téhle místnosti pobýval, čím více vteřin ubíhalo, tím více si uvědomoval, jak hloupý byl, když si ještě před několika minutami namlouval, jak moc je tohle všechno absurdní. Co si proboha myslel? Že jejich, po několik dlouhých let přísně střežené tajemství, nikdy nevyjde najevo? Že pravdu, tak dlouho skrývanou, navždy zahalí závoj lži a ona nikdy nespatří světlo světa? Až teď mu začínalo docházet, jak naivní byl, když si tohle všechno myslel. Pravdu uschoval někam do nejtemnějšího zákoutí své mysli před několika dlouhými lety a s přibývajícím časem na ni také zapomínal, ona si však našla cestu na povrch v tom okamžiku, kdy by to očekával ze všeho nejméně. Najednou byla tady a tohle byl její okamžik, i když si to stále mírně zmatený lékař odmítal připustit.
„T-to… t-to je… opravdu…“ očima vyhledal Simone, aniž by dopověděl větu, a jakmile se setkal se sotva znatelným pokýváním hlavou, na okamžik zavřel oči… aby je následně mohl upřít na toho černovlasého chlapce v bílých nemocničních peřinách, kterého nikdy opravdu nepoznal. Vlastně poznal… avšak před několika lety, když jej držel ve své náruči jako malého chlapce. Tohle však už dávno nebylo dítě. Byl to pohledný mladík s uhlově černými vlasy, čokoládově hnědýma očima a s tváří až nápadně podobnou té, kterou Jürgen tak dobře znal.
Zadíval se do jeho očí ještě pozorněji, a až teď si všiml té jiskry, kterou tak často vídával. Avšak v očích toho, kterého si jen pár měsíců po jeho narození odvezl k sobě, s cílem vychovat jej podle sebe, udělat z něj svého nástupce. A najednou se díval do očí toho druhého, nápadně podobného chlapci, kterému zasvětil celý svůj život, a kterého vychovával. Za ta léta si zvykl na to, že má syna jen jednoho, všechno se však obrátilo v okamžiku, kdy poprvé spatřil černovlasého chlapce. I on byl jeho…
Nečekal na nic. Obrátil se směrem ke dveřím a rychlými kroky z nich vyšel ven na ztichlou nemocniční chodbu. Jak moc si přál, aby byl tohle jen zlý sen a on se z něj probudil. Avšak skutečnost, neustále vířící v jeho hlavě mu nedovolovala přestat myslet na ni, ba právě naopak. A možná i proto se Jürgen rozhodl během vteřiny. Chtěl pryč, pryč ode všeho, pryč od pravdy, která rázem dopadla na jeho svědomí jako těžký kámen. Několik let bez ní žil, činilo jej to spokojeným, a teď by si ji měl přiznat a podřídit jí svůj život? Nikdy, tohle nikdy nechtěl dopustit.
Jeho kroky, mířící ven z chodby, však zastavila něčí ruka, spočívající na jeho rameni, po které se Jürgen otočil. Pohled jeho očí se okamžitě střetnul s tím Simoniným, který se na něj upíral trošku vyčítavě.
„Jürgene, počkej… Chceš utéct od pravdy? Tak, jako jsi to udělal tenkrát?“ Simonin hlas zněl zvláštně tiše a roztřeseně, i přesto však Simone dále hleděla do Jürgenových očí. Znala jej, všechny jeho vytáčky, výmluvy, to, čím jí vždycky na chvíli zavřel pusu. Teď však věděla, že si ji nenechá zavřít ničím… tentokrát ne.
„Na něčem jsme se přece tenkrát domluvili,“ odvětil lékař a snažil se nevnímat pohledy, které k němu Simone vysílala. Chtěl a přál si, aby na to všechno mohl zapomenout, ona mu to však ani trochu neulehčovala.
„A na čem? Především na tom, že se už nikdy nechceme vidět? Ale tady jde o ně, Jürgene. Copak ti to nepřijde vůči nim nefér? Zaslouží si pravdu… oba dva,“ dodala Simone rozhodně a stále hleděla do Jürgenových očí. Teď, když se opět viděli i se svými dětmi, už nemohli pravdu déle skrývat. Všechno to bylo najednou zpátky. Celé roky dřímala skutečnost někde v Simonině podvědomí, teď však byla znova zpátky. Zpátky se všemi myšlenkami, vzpomínkami, ale i starými bolestmi, na které Simone nikdy nezapomněla. Najednou je opět cítila, i po tolika letech. Jürgenovy ruce se pevně sevřely v pěst a lékař se zhluboka nadechl. Věděl, že veškeré namítání proti něčemu je v tuto chvíli zbytečné, proto jen krátce souhlasně pokýval hlavou a snažil se nemyslet na následující chvilky. Chtěl to mít co nejdříve za sebou.
Víčka černovlasého chlapce nechápavě zamrkala a Bill podvědomě zavrtěl svou hlavou. Nerozuměl tomu. Jeho mamka sotva před několika minutami zmizela ven na chodbu za tím neznámým mužem a jemu nezbylo nic jiného, než dále přemýšlet nad svými zmatenými, nicneříkajícími myšlenkami. Ten muž – určitě to byl Tomův otec a lékař, soudě jen podle jeho oblečení. Ale jak to, že jej Simone znala? A jak to, že on znal ji? Viděli se snad už někdy někde dřív? Proč byli oba tak zvláštně vyděšení, a proč si jej Tomův otec tak pozorně prohlížel? A proč si Simone prohlížela Toma? Všechny tyhle otázky vířily v Billově hlavě, na ani jednu z nich však Bill neznal odpověď. Mírně pozvedl pohled k místu, kde ještě před chvilkou stál Tom, když mu však odpovědí bylo prázdno, zadíval se na židli vedle sebe. Většinu času, který spolu trávili, na ní Tom seděl, a ani tato chvilka nebyla výjimkou. Zahloubaný do svých myšlenek téměř ani nevnímal Billovu otázku, která se k jeho uším dolinula.
„Tome… nevíš, co se stalo?“ optal se Bill tiše, nevědomé pokrčení ramen však bylo jasným náznakem toho, že ani Tom nemá tušení, co celá tahle situace znamená. Ani on nevěděl, odkud vítr fouká, něco mu však říkalo, že nebude vůbec teplý a ani příjemný.
Znova sklopil svůj pohled a zamyslel se. Bylo to rozhodně zvláštní. Už jen to, jakým pohledem se jeho otec na Billovu mamku díval. Byl plný zvláštního překvapení až údivu a nevěřícnosti. Takového jej Tom neznal. Pan Kaulitz byl vždycky výřečný až dost, teď jako by se však jeho hlas vytratil někam do neznáma. A to bylo to, co Toma zarazilo, a zároveň u něj vyvolalo jednu jedinou myšlenku. Chování jeho otce rozhodně nebylo jen tak, a za jeho a Simoninými pohledy se skrývalo něco víc. Něco, co se měli oba chlapci za několik minut dozvědět…
Oba zvědavě vzhlédli, když do místnosti vstoupily dvě osoby, tentokrát kráčející vedle sebe. Simone i Jürgen se po sobě podívali, a pomalu se postavili čelem k oběma chlapcům, prohlížejíc si toho, kterého se tenkrát před lety museli vzdát. Ani jeden z nich nevěděl, kde začít, nakonec však v sobě Simone přeci jen našla odvahu.
„Měli bychom vám asi něco vysvětlit,“ začala opatrně a zhluboka se nadechla, snažíc se nevnímat tázavé pohledy obou chlapců.
„Já a tady Jürgen… my dva jsme… kdysi byli manželé. A měli jsme spolu dvojčata, dva chlapce,“ znova se nadechla a jen na okamžik stočila svůj pohled k oběma chlapcům. V jejich tvářích se zračilo něco, co nedovedla ani v nejmenším popsat, věděla však, že tohle ještě není konec jejího příběhu.
„Kvůli stále častějším hádkám a neshodám jsme však zažádali o rozvod a po roce se rozvedli. Soud však rozhodl, že svěří do péče každého jedno dítě bez ohledu na to, že ani jeden z vás nebude mít oba rodiče. Byl jsi to právě ty, Tome, který byl vychováván jen otcem a byl jsi to právě ty, Bille, kterého jsem vychovávala jen já. Ani jeden z vás nikdy neviděl a ani se nesetkal s tím druhým rodičem, až dnes,“ dokončila a bázlivě sklopila svůj pohled, když však ticho v pokoji prolomil Billův hlas.
„T-to… t-to znamená, že…“ nedokončil, jeho hlas se mu zlomil. Nemohl déle pokračovat. Všechny útroby jeho těla se sevřely a hrdlo stáhlo, když spatřil matčino krátké pokývání hlavou.
„Ano, je to tak. Tohle je tvůj pravý, biologický otec, Bille,“ odvětila a zadívala se na svého bývalého manžela vedle sebe stejně, jako on se zadíval na ni.
„Tohle je tvoje pravá matka, Tome,“ dodal směrem k chlapci, sedícímu na židli, aniž by si povšimnul výrazu v jeho tváři.
Tomovi se zatmělo před očima a on pocítil u svého žaludku pocit, který neznačil nic dobrého. Jeho tvář byla nachové barvy, v jedné vteřině však stačila změnit svůj odstín na bledě bílou a Tomovi se zkrátil dech na minimum. Netušil, jestli je to pravda nebo ne, skutečnost, kterou si však několik posledních minut dával dohromady ze své mysli jen tak vytlačit nemohl. Můj táta je i Billův táta. A Billova mamka je i moje mamka. Znamená to tedy, že…
„A vy dva… jste dvojčata. Doufám, že i přesto přese všechno se tak k sobě budete chovat a budete se mít rádi jako bratři,“ dodala Simone, její poslední slova se však nenávratně vryla do Tomovy paměti jako do skály. Mít rádi jako bratři.
Tomův hlas se vytratil někam do neznáma a on se pokoušel uklidnit svůj zrychlený dech a zmatené myšlenky, vůbec se mu to však nedařilo. Jako bratři. Copak to teď šlo? Možná ano, kdyby se mezi nimi nestalo to, co se nikdy nemělo stát. Nikdy neměli překročit hranici, která se mezi ně najednou postavila, a o které ještě před chvílí neměli ani potuchy. Kdyby o ní věděli, možná by si nikdy nedovolili porušit ji, ale teď? Po tom všem, co spolu prožili a co cítili k tomu druhému? To měli najednou zahodit, nechat stranou všechny společné chvilky a opětovanou lásku, a padnout si do náruče jen jako bratři? Copak to šlo?
Neměl sílu už vůbec na nic. Rychlostí blesku se zvednul ze své židle, na které až dosud seděl, a bez jediného slůvka vysvětlení vyběhl ven na chodbu. Probíhal jednotlivými chodbami a ze všeho nejvíc si přál zapomenout nebo se probudit. S myslí, zaplněnou tou jedinou strašlivou skutečností, nevnímal nikoho a nic kolem… až hlas, nesoucí se za ním jej přinutil otočit se… a zadívat se do tváře toho, který pro něj měl přestat být tím, kým doposud byl. Měl zastoupit novou roli v jeho životě. Roli bratra.
„Tome… Tome, počkej…“ Billův prosící hlas přerušil tok Tomových myšlenek a Tom se zadíval do jeho očí.
„Čekat? A na co? Na krásné bratrské objetí?“ odvětil klidným hlasem a cítil, jak si první slza našla cestičku po jeho tváři. Billa píchlo u srdce. V okamžiku, kdy se jeho očím naskytla Tomova tvář, pokryta stopami slz, zapomněl na všechno a přešel k němu blíž.
„Takhle jsme to přece oba nechtěli,“ zavrtěl hlavou a opatrně vztáhnul své prsty k Tomově tváři. Jaké však bylo jeho překvapení, když se setkal s ucuknutím a nesouhlasem v Tomových očích. Jejich majitel věděl, co musí udělat. I tohle jeho gesto vůči Billovi svědčilo o tom, že má zmatek sám v sobě.
„Bille, j-já… Potřebuju na chvilku oddech, pauzu. O všem popřemýšlet a všechno si srovnat v hlavě,“ zašeptal a snažil se nevnímat pohled Billových očí na své sklopené tváři. Černovlásek zamrkal, jako by se bál uvěřit tomu, co před chvílí slyšel. A on se opravdu bál. Co tou pauzou Tom myslel?
„A-ale… na jak dlouho? Kdy tě zase uvidím a… a budu moci být s tebou?“ optal se zvláštně roztřeseným hlasem, odpověď však byla mnohem víc zdrcující, než jakou ji očekával. Tom se otočil, věnoval mu poslední pohled.
„Nevím. Za den, za dva, za týden, měsíc, rok… nebo taky nikdy,“ zašeptal a pomalými kroky se od černovlasého chlapce vzdaloval, to, co se však k němu dolinulo, jej přinutilo otočit se zpět.
„T-to… t-to znamená, že… je konec?“ Billovy rty vyslovily tato slova se zvláštním strachem a nejistotou v hlase, která by však okamžitě zanikla s každou Tomovou zápornou odpovědí. Stačil však jen jediný pohled Tomových očí, který k němu Tom vyslal a Bill věděl, že tentokrát si nemůže být jistý ničím. Jeho pohled, upírající se k odcházejícímu lékaři, se zalil slzami a on už nedovedl déle přemáhat novou, palčivou bolest ve svém srdci. Pomalu se svezl podél bílé stěny dolů, složil hlavu do svých dlaní a tiše se rozplakal.
autor: Rachel
betaread: Janule
Teda vůbec se mi nelíbí Tomova reakce,zdá se mi,že se na Billa úplně vykašlal,a přitom pro Billa to musí být mnohem horší než pro něj.
Nééé!!! Já jsem to tušila že to takhle dopadne 🙁
Oh ne, tohle nevypadá zrovna moc dobře. Avšak překvapilo mě, s jakým klidem to Simone a Jürgen oznámili. To mě pravdu překvapilo. A zarazila mě pro změnu Tomova reakce. Nedokážu odhadnout, jak to bude dál, opravdu ne. Jsem zvědavá, jak to všehno bude v příštím dílku…
Tak to rozplakal i mě… jak si to vubec předtavuje? Bill za to přeci nemuže! Tome běž se mu omluvit! Už ste měli dávno tento! a né se rozejít! ty šašku! x(
no to sem zvědavá jak tohle bude pokračovat…začíná se to motat čím dál víc…x)
Děkuju moc moc za komenáře, holky, ale…
Překvapují mě ty vaše reakce. Bude hůř… nevím, jak se s tím budete vyrovnávat:-D Ale snad to přežijete ve zdraví xD Vidím, že ta Tomova reakce byl dobrej tah xD Díky moc a vydržte do dalšího dílu:-D
Ako mohli žiť bez svojich detí. Oni sa mohli nenávidieť, ale… no nebudem to riešiť. Tomovu reakciu chápem aj keď ma naštval, ale jeho to časom prejde, ale s rodičmi by som sa asi po tomto šoku dlho nechcela vidieť.