autor: fyredancer
„Dobře, celý týden jsi mě odbýval,“ řekl Georg, klesl na židli vedle Billa a během toho si prohrábl vlasy. „Takže doufám, že máš něco dobrého na ukázku.“
Bill si opřel tvář o svou dlaň a věnoval mu pomalu se rozvíjející úsměv. „Neodbýval jsem tě,“ namítl. „Musel jsem věnovat veškerý svůj volný čas a myšlenky svému novému miminku, to je všechno.“
Georg se chytil za srdce a dramaticky se na něj podíval. „Nějak si nemyslím, že to je přezdívka pro mě.“
Bill se jen rozesmál.
Byly to tři dny od chvíle, kdy sledoval, jak se mraky trhají a dávají mu nové světlo, a práce na nové písni přinesla Billovi pocit klidu, nebo alespoň pocit rovnováhy. Jen sotva si pamatoval, co byl zrovna za den nebo co zrovna dělal, než jen že klopýtal skrz každodenní činnosti, ale nyní byl pátek a on byl připravený čelit víkendu, bez ohledu na to, co mu přinese.
Georg se naklonil, jeho lesklé, měděné vlasy se snesly na paži, kterou se zapřel o stůl. „Bille? Jestli dneska večer nechceš přijít na to živé vystoupení, můžu si tě na chvíli ukrást po hodině?“
Bill se kousl do rtu, vzhlédl od ztišování svého telefonu a pak přikývl, neviděl v tom návrhu nic škodlivého. Měl v batohu nacpanou nejnovější verzi své písně a stejně doufal, že na ni získá Georgův názor. Když s ním půjde, možná k tomu dostane příležitost.
Přednáška se táhla celou věčnost. Bill se každou minutu vrtěl na židli a sledoval, jak se vteřiny pomalu plouží po ciferníku na hodinách za profesorovou hlavou. Díval se na hru světla a stínu na Georgově zeleném svetru. Nedokázal udržet svou mysl na technice, o které s nimi profesor diskutoval a ze které jim pouštěl různé ukázky z CD. Měl svůj telefon na klíně, pohlédl na něj a silou vůle se snažil přivolat zelený záblesk jako upozornění na novou zprávu.
Neviděl Toma už dny. Tom ve středu i dnes vynechal jejich společnou hodinu, a Andreas se vyhýbal odpovědi na Billovy otázky, řekl jen: „Tentokrát se raději zeptej Toma. Já se do toho nebudu plést.“
Bill na něj vyštěkl: „Na to už je trochu pozdě,“ ale Andreas jen pokrčil rameny a po přednášce zmizel.
Dnes konečně jim Bill oběma zvlášť napsal a ptal se, jestli bude filmová noc s pizzou. Tak trochu čekal do poslední minuty a pln úzkosti se snažil předpokládat, že jejich životy budou pokračovat jako obvykle, ale zároveň byl dopálený, že tohle se možná taky změní. Byla to jedna z věcí, které se Bill nejvíce bál, než on a Tom… že se všechno změní.
A teď to nastalo. Všechno se rozpadalo.
„Ano,“ řekl Bill po přednášce, když ostatní spolužáci začali proudit z místnosti a on a Georg zůstali a balili si sešity do svých batohů. Bill si pohrával se svým tvrdohlavým telefonem a hodil si batoh přes jedno rameno.
„Ano, co?“ Zeptal se Georg a zmateně, ale přátelsky na něj pohlédl.
„Ano, půjdu na tvé živé vystoupení,“ řekl Bill. Nebral v úvahu neklidný pocit v žaludku. Nechtěl, aby to skončilo; jeho přátelství s Tomem byla jedna z nejdůležitějších věcí v jeho životě, ale pokud to bude takhle…
„Skvělé!“ Georg se rozzářil se širokým úsměvem. „Myslím, že se ti to vážně bude líbit, Bille. Chci říct, že je to jazzový rock a já nevím, jestli je to zrovna tvůj šálek kávy-„
Bill slabě napodobil jeho úsměv a přemýšlel, kdy se naposledy usmál jako on. Věděl, že to muselo být při něčem s Tomem, bezpochyby. „Je to hudba,“ odpověděl. „Mám rád všechno kromě rapu a country, opravdu. Jo a gospelu. A té novodobé výtahové hudby… no, a enky… a…“
„Chápu,“ řekl Georg a zvedl ruku, aby zastavil tok Billova blábolení. „Doufejme, že se budeš době bavit.“
Bill přikývl a snažil se pobrat všechny své věci po cestě ze dveří, jednou rukou popadl telefon a chystal se znovu si zapnout zvonění. Bylo tam nové oznámení.
Zpráva od Toma.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Georg s náhlou obavou.
„Co? Jo, jo…“ Řekl Bill a zadržel dech, než zprávu otevřel.
Andyho na večer zavolali do práce. Nemusíš přijít na filmovou noc, jestli nechceš.
„Hej.“ Lehký dotek na jeho paži Billa vytrhl z omámené zamyšlenosti. „Bille, víš jistě, že jsi v pořádku?“
„Ehm,“ Bill zaváhal, vypnul displej na mobilu. Právě teď se s tím nemohl vyrovnávat, dokonce ani odpovědět. Cítil se ještě víc na hovno, jako by se na Toma vykašlal, pak vnitřně zasténal a připomněl si, že Tom se na něj vykašlal jako první. Otřepal se a pak se pokusil na Georga usmát. „Takže co děláme teď?“
Georg se na něj pobaveně podíval, potřásl hlavou a uvolnil Billovu paži. „Musím si zavolat, myslíš, že můžeš chvilku počkat?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Bill a ukázal gestem směrem k oknům za učebnou. Slunce už bylo nízko a barvilo obzor do různých odstínů barev. „Budu venku. Máme krásný den, asi tak na pět minut.“ Z jihozápadu k nim po celé odpoledne mířil hrozivý bouřkový mrak, ale doposud se držel dál.
„Dobře, uvidíme se za chvilku.“
Venku se Bill opřel o kamennou římsu, která lemovala schodiště do budovy. Vůně listového koktejlu byla ve vzduchu opět silná a Bill zjistil, že by si dal cigaretu. To ho přivedlo k myšlenkám na Toma, protože všechno nevyhnutelně vedlo k Tomovi, a on sám sebe proklínal za tu náhlou silnou chuť na nikotin. Přestal s tím, když ještě bydleli na kolejích, protože kuřáci, kteří se shromažďovali před kolejemi, ho odrazovali, dali tomu zlozvyku nevkusnou a zoufalou příchuť a zbavili ho jakéhokoliv kouzla. Potáhnutí z cigarety, která visela z Tomových úst, to staré nutkání znovu probudilo.
Bill si vytáhl z batohu telefon a pozorně si prohlížel poslední zprávu. Dokonce ani nevěděl, co chce odpovědět. Slíbil svůj večer Georgovi a připravil si vlastní plány, když se zdálo, že jeho přátelé nebudou ten večer moci. Možná, že jedna jeho část doufala, že čím déle se na to bude dívat, tím více se bodavá bolest v jeho hrudi zmenší. Mohl z toho vyjít snadno a předstírat, že si tu zprávu přečetl až mnohem později.
Naštvaný sám na sebe Bill odhodil telefon zpátky do batohu a vzhlédl s nádechem jasného úsměvu, jak k němu po schodech scházel Georg.
„Ahoj!“ Pozdravil staršího studenta a krátce na něj zamával, jako by byli rozděleni na déle než jen pár minut.
„Všechno je připraveno,“ řekl mu Georg se záhadným zvednutím obočí.
„Ooh, tajuplné,“ řekl Bill a několikrát rychle zatleskal. „Tak kam to jdeme?“
„Neřeknu,“ odvětil Georg se smíchem. „Je to na druhé straně kampusu, jsi pro malou procházku?“
Bill přikývl a odstrčil se od kamenné zídky. Zaklepal okovanou patou jedné boty o základnu schodů za sebou. „Jo, jen pokud nebudeme běhat žádné maratony.“ Zachvěl se. Tom běhal maraton každé jaro, desetikilometrovou štafetu – Bill tam šel letos s ním, aby ho podpořil a udržel ho dobře zásobeného vodou.
Všechny cesty vedly zpátky k Tomovi.
„Žádné v plánu nejsou,“ odpověděl Georg.
Na okamžik, jak se přesunul k Billovi ke spodnímu okraji schodů, si Bill pomyslel, že mu Georg nabídne rámě a on ho bude muset odmítnout, ale Georg si prostě jen prohrábl vlasy a hodil si je přes rameno. Věnoval mu další přátelský úsměv a zastrčil si ruce do kapes.
„Až po tobě,“ ukázal Bill. Snažil se přesně určit zdroj svého neklidu, ten neustálý nepříjemný pocit, že je něco špatně. Pustil to z hlavy. Koneckonců, dokonce ještě ani nic nedělali; a Bill neměl žádné závazky, ani Toma ani nikoho jiného.
Procházeli po obvodu kampusu, plahočili se hromádkami listů, které ještě musely být naloženy a zapytlovány. Ještě nebylo pozdě a všude kolem byla stále spousta studentů. Bill měl poslední přednášku poměrně brzy a bylo tam ještě celkem dost lidí, kteří okupovali chodník a on a Georg se tak občas museli prodírat téměř davem.
Jakmile odbočili podél hlavní jižní cesty, Bill spatřil dvojici lidí, která kráčela dále před nimi po chodníku. Byla to malá blondýnka a vyšší, tmavovlasý mladík, oba nejasně povědomí, takže Bill věděl, že s nimi byl v určitém okamžiku ve stejné třídě. Drželi se za ruce, smáli se a navzájem si vyměňovali pohledy, které byly hřejivější než jen přátelské, dostatečně žhavé na to, abyste vydrželi během chladného dne. Billovi se sevřel žaludek.
„Bille?“ Řekl Georg tiše vedle něj.
„Jo,“ odpověděl Bill ztuhle a uvědomil si, že tak pevně svíral pěsti, až si nehty vyrýval do dlaně půlměsíce. Mělo by mu to být jedno. Tohle nebyl on.
Tom se na něj tímhle způsobem díval, nebo ne? Bill si to nemohl jen představovat.
Chtěl se Georga zeptat na lásku, znovu, ale než mohl otevřít pusu, došlo mu, že by to možná bylo nefér. Kdyby si Georg myslel, že tím myslí jeho, tak… Bill nikdy neviděl Toma zamilovaného, ale najednou chtěl vědět víc než cokoliv jiného, jak to vypadá. Jak by se choval, komu by to řekl.
S cuknutím si vzpomněl na Tomovu tvář před pár dny. Nemyslím si, že můžu věřit na lásku. Udělala mu to Ariel? Nebo…
„Nemusíme tohle dělat, víš,“ řekl Georg vedle něj.
Bill se snažil vrátit sám sebe do přítomnosti. „Ne, já to chci,“ prohlásil. Koneckonců už řekl, že chce, a nebylo by to vůči Georgovi fér, kdyby teď odešel. Zejména když Tom zrušil filmový večer, co by Bill dělal – šel domů a přemýšlel? Dělal domácí úkoly? V zájmu Georga potlačil odfrknutí.
„Nevypadáš, jako bys tady byl tak úplně se mnou,“ poznamenal Georg.
Bill si povzdechl. „Já vím, omlouvám se…“
„Ach, nemusíš se omlouvat!“ Ujistil ho Georg rychle. „Já to chápu, Bille, totálně to chápu. A proto… jestli je tady nějaké místo, kde bys byl raději, víš… tak bys tam měl být.“
„Ne,“ řekl Bill po chvíli, když pokračovali v chůzi po chodníku, nyní blíž u sebe, přestože tam bylo víc prostoru a méně studentů, jak se chodník vyprazdňoval. „Já ne… právě teď tady pro mě není žádné jiné místo, kde bych mohl být.“ Kousl se do rtu a pomyslel na telefon ve svém batohu. Tom mu neřekl, aby nepřišel – jen to, že nemusí, pokud nechce.
„Dobře,“ řekl Georg s uspokojivým přikývnutím. „No, od teď už není návratu, jen abys věděl.“
Bill na něj vykulil oči. „Jak to?“ Zeptal se, rozhlédl se po listí roztroušeném po chodníku a zažloutlé trávě po obou stranách. V blízkosti nebylo žádné místo vhodné na schůzku. Žádná kavárna blíž než tři bloky, v této části kampusu to byly většinou jen školní budovy.
Georg se na něj podíval velmi vážně. „Teď ti budu muset zavázat oči.“
„Ani náhodou,“ protestoval Bill a zvedl obě ruce. „Je ne… já nemůžu…“
„Nevěříš mi?“ Doplnil Georg a pousmál se.
„Ne, zničíš mi vlasy,“ zakňučel Bill.
Georg se naplno rozesmál. „No tak, budu opatrný,“ přemlouval ho. „Polovina zábavy je překvapení, Bille, slibuju.“
Bill zvedl obočí a znovu se rozhlédl okolo, opravdu nikde poblíž neviděl nic neobvyklého. Ani žádná scénická místa, i když to pole napravo bylo docela hezké; byla to stále nevyužitá oblast uprostřed areálu. „Ehm, asi…?“
„Děkuju za tak srdečný souhlas,“ řekl Georg a zvedl černošedý kašmírový šátek, aby si ho Bill mohl prohlédnout.
Bill přikývl, aby pokračoval, a pak bez hnutí držel, když mu ho Georg několikrát omotal kolem očí. Opatrně zavázal uzel, prsty odhrnul vlasy na krku na jednu stranu a při tom ho polechtal, až se Bill zachvěl. Před jeho obličejem se zavířil vzduch, pravděpodobně Georg zamával rukou, aby zkontroloval jeho reakce, ale před Billem byla pouze tma.
„Okay,“ řekl Georg nakonec a popadl Billa za paži.
Vše, co Bill mohl cítit, byla úleva, že jej Georg nepopadl za ruku ani neomotal svými silnými prsty jeho zápěstí, a znovu se kousl do rtu, když se vrhli do akce. Bill musel najít své nohy a Georg se zasmál, když ho ustálil.
„Tohle se mi nelíbí,“ varoval Georga.
„Já vím, já vím. Už jsme skoro tam.“ Georg zněl pobaveně, ale taky natěšeně.
Bil počítal kroky, jak se pohybovali kupředu. Padesát, zatímco držel krok směrem, kterým ho Georg řídil, pak zatočili doprava. Dalších patnáct kroků a Georg cosi zamumlal někomu poblíž.
„… připraveno?“
„Ano, už to jede. Dveře jsou odemčené,“ řekl velmi tichý, téměř známý monotónní hlas.
„Skvělé. Díky, Gusi,“ řekl Georg.
Bill otevřel ústa, aby položil otázku, ale pak zamířil tam, kam jej Georg znovu začal vést, tentokrát pomaleji, než se postavil přímo před Billa.
„Dobře, teď tady je schod… ohmatej si ho svou… dobře, máš to,“ řekl Georg povzbudivě. „A ještě jeden, trochu vyšší než ten první. Teď projdeme dveřmi.“
„Tohle by raději mělo stát za to,“ zamumlal Bill, věděl, že to znělo podrážděně, ale cítil se nepohodlně. Nešlo o to překvapení, spíše o ty zavázané oči. Netrpěl žádnými fobiemi, ale byl si docela jistý, že má potíže s důvěrou.
„Neboj se, jsem si jistý, že se ti to bude líbit,“ řekl Georg, nyní zněl nadšeně. Zavrzaly otevírající se dveře, a poté se s klinutím zase zavřely.
Billovi se zrychlil dech a nejradši by natáhl ruce před sebe, kdyby nebylo Georgova pevného sevření jeho paže. Georg se posunul, obešel jej kolem dokola a zvedl ruku k Billovu rameni, kde mu nakonec sundal šátek z očí.
Chvíli Bill ohromeně stál v temnotě a otevřel ústa, když se rozhlédl kolem. Tiše zalapal po dechu, když zvedl hlavu vzhůru. Proti sametovému pozadí kolem nich jim nad hlavou svítily světelné paprsky. Bill se pomalu otočil, klopýtnul a přidržel se Georga, jak se zdálo, že se místnost otáčí, i když on byl jediné tělo v pohybu. Našel Orion, Velký vůz, Cassiopeiu – v podstatě ty jediné tři, které dokázal identifikovat.
„To jsou hvězdy,“ řekl překvapeně.
„Jo,“ prohlásil Georg, pustil jeho rameno a zněl samolibě.
„Kde to jsme?“ Zeptal se Bill zmateně. Místnost byla příliš tmavá, než aby mohl rozeznat okolí, to jediné, co viděl, byly hvězdy nahoře a tlumený zvuk nějakého obřího přístroje uprostřed místnosti.
„Školní observatoř,“ řekl Georg nonšalantně. „Gus je v oboru astronomie a pustil nás dovnitř, zatímco byl strop zapnutý.“
„Je to nádherné!“ Vykřikl Bill, otočil se, tentokrát už s větší jistotou, a znovu zaklonil hlavu. Dokonce i na jasné, čisté noční obloze bylo obtížné vidět hvězdy tak velké a zářivé, když jste žili ve městě. Vzhlédl a našel jednu velkou, nízko ležící hvězdu. „Tohle je Severka?“
Georg se zasmál. „Každý si ji s ní plete, ale ve skutečnosti je to Venuše,“ řekl a naklonil se těsně k Billovi. Vlasy se mu přitiskly k jeho rameni a přinesly s sebou vůni čerstvě vypraného prádla, šamponu a jakéhokoliv přípravku, který použil, než si narovnal vlasy. Přiložil dlaň na Billovu lopatku a druhou ruku natáhl kupředu, aby Billův pohled nasměroval k jiné, vyšší hvězdě, která byla o mnoho jasnější. „Tohle je Severka.“
„Ach, to je…“ Začal Bill, otočil se a našel Georgovu tvář tak blízko k té jeho, přímo vedle něj a osvětlenou tlumeným světlem rozptýleného množství hvězd. Bylo to předstírané, pomyslel si Bill náhle. Obojí, ty hvězdy promítnuté nad ním, i stání na tom místě s Georgem.
V Georgových očích něco zablikalo, naklonil se a zrušil tu zbývající vzdálenost mezi nimi.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Neeeeeee!!!! Sakra to ne! Ne, ne, ne, ne, ne! Všechno špatně. To je k vzteku. Stupidní Georg!!
Děkuji za překlad Zuzu, máš mě na svědomí.
Tak nějak mě napadlo, že Georg zkusí svou šanci. Kdo by taky Billovi odolal, že jo? Chudák Bill. Další přátelství na dopis? Doufám, že ne.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Tom mně štve ale tohle ne jsem zvědavá jak se zachová Bill honem další díl prosím.
A ja te mela rada Geo… styd se!
Jůůů, to je zase paráda, honem sem s pokračováním….
Jejda, tohle je všechno špatně! 🙁
Kluci už spolu ani nemluví a Georg se pokouší o Billa. Ne že bych to nečekala… 🙁
Nemám ale žádné ponětí, jak by tohle mohlo pokračovat dál?! Bude Tom s Billem nakonec spolu? Který z nich udělá první krok? Jejda…jsem vlastně i ráda, že se teď můžu hned postit do dalšího dílu, protože tohle je k zbláznění…..
Moc děkuji za překlad! 🙂
Ježiiiiiiš, ten čo naňho skúša? Je normálny? Dobre vie, že Bill je nešťastný z Toma a takto po ňom vyštartuje? Bože, Bill, daj mu facku a choď k Tomovi na filmový večer lebo ma fakt trafí.