Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 8.

autor: Kiki

Celou cestu se drželi za ruce a povídali si. Došli před nějaký dům.
„Co tady budeme dělat?“ prohodil Bill.
„Na nic se neptej.“ Vytáhl klíče a spolu s Billem vešli do domu. Hned se k nim přiřítil nějaký pes.
„Ahoj, Scooty.“ Začal se s ním Tom mazlit. I k Billovi se hned tulil.
„Zvláštní. Na všechny hned štěká. Všechny. Mám ho od čtyř let.“
Bill si s ním začal hrát. Zalíbil se mu. Jenže z hraní se Scootym ho vyrušil Tom.
„Jo, už jdu.“ Vstal a následoval ho k dalším dveřím.
„Ahoj. Jsme tady. Bille, moje máma. Mami, Bill.“ Představil je.
„Ahoj! Už jsme vás čekali. Těší mě. Jsem Gerda.“ Podala Billovi ruku.
„Taky. Bill.“ Ruku přijal a oba se usmáli.
„Fajn, mami, kde je-„
„V pracovně.“
„Díky.“ Zatáhl Billa za ruku a táhl jej za tátou.

„Ahoj, tati.“ Promluvil Tom.
Jeho táta zvedl pohled od papírů. „Ahoj, Tome!“
„Tati, tohle je Bill. Bille, můj táta. Jorgen.“
„Jorgen? Můj… teda, těší mě.“ Usmál se Bill, když se setkal s čokoládovýma očima. Chtěl říct, že jeho táta se jmenuje stejně jako on. Ale koho by to zajímalo.
„Mě taky, Bille.“ Podali si ruce, tak jako s Gerdou.
„Tak my jdeme.“ Bill nestihl nic říct, protože Tom ho už zase tahal do prvního patra.

„Tohle je můj pokoj.“
„Páni. Je tak velký.“ Začal se rozhlížet. „Ty hraješ na kytaru?“ rozzářila se mu očka, když jednu spatřil.
„Jo. Už od dětství. Asi tak od sedmi.“
„A já skládám písničky. První jsem složil v devíti. Zahraj mi něco, prosím.“ Zaškemral.
„Dlouho už mám v hlavě melodii, ale nemám text.“
„To nevadí. Hraj.“
Vzal kytaru a začal vybrnkávat. Billovi se v hlavě tvořily kousky textu této melodie. Tom dohrával a človíček vedle něj se uculoval jako sluníčko.
„To bylo nádherný. Můžeš ji vzít s sebou?“

„Do ozdravky?“
„Jo. Mám nápad.“
„Dobře, vezmu ji.“ Vytáhl si obal na kytaru, pár trsátek, které vložil do kapsičky, která na ně byla příslušná. Akustickou kytaru opatrně položil do obalu, který poté zapnul.

„Kluci! Pojďte dolů!“ volala je Gerda.
„Asi bychom už měli jít.“ Poškrábal se Tom za krkem.
„Jasně.“ Pronesl Bill, zvedl se z postele, na které doteď seděl a následoval svou lásku. Slezl ze schodů, avšak na posledním se mu zvrtl kotník. Naštěstí šel Tom před ním, tak se stačil zachytit za jeho za krk.
„Není ti nic?“ zeptal se starostlivě zachránce, okamžitě se k němu otočil čelem a chytil jej za ruce.
„Díky tobě ne,“ usmál se.
„To jsem rád. Můžeš jít?“
„Jo, nic se mi nestalo. Jen jsem si vyvrtnul kotník.“
„Dobře, ale kdyby něco, tak řekni, ano?“
„Budeš první.“
„Tak pojď.“

„Konečně jste se dostavili.“ Spráskl rukama Jorg.
„Ale tati…“
„No jasně. Posaďte se.“ Pobídl je a oni tak učinili. Gedra okamžitě vyšla z kuchyně s tácem vaflí, který položila doprostřed stolu.
„Berte si, kolik chcete.“ Usmála se, posadila se a sama si vzala. Každý ji hned automaticky napodobil, jen Bill se ostýchal. Tom do něj opatrně pod stolem kopl, ten se na něj podíval a nakonec si vzal taky.

„Bylo to moc dobré. Jako od mé mámy.“ Poděkoval jako slušný člověk Bill.
„Vážně. To jsem ráda.“ Usmála se na něj Gerda, když sbírala špinavé talíře na jednu hromadu. Respektive do jednoho sloupce, a pak odešla do kuchyně.
„Tak, Bille, řekni mi něco o sobě.“ Opřel se pohodlně o opěradlo u židle Tomův táta.
„Něco o mě? Já vůbec nevím co. Můj život není až zase tak zajímavý…“
„Třeba na jakou školu chodíš a tak dále.“
„Chodím na místní gympl v Magdeburgu, kde jsem se taky narodil. Žiju jen s mámou a jejím přítelem. Táta od nás odešel v pěti… Asi… Přibližně. Rád zpívám, skládám písničky…“
„Páni, takže máš rád hudbu, že?“
„Jasně. Hudbu miluju.“ ,Ale nejvíc vašeho syna.‘ pomyslel si.
„A co máš ještě rád?“
„Děti. Malé děti.“ Usmál se, když si vzpomněl, že na něj doma čekají jeho dva miláčkové.
„Takže chceš děti?“
„Jo. Moc.“ Přeci tu nebude vykládat, že dvě má doma.

„Tak my jdeme. Ahoj!“ porval Tom s Kytarou v obalu na zádech Billa, který nestihl vydat ani hlásku. Zase. Doslova a do písmene vlál za Tomem.

„Kam jdeme?“ optal se Bill.
„Myslel jsem, že bychom mohli na bruslák.“ Zaculil se.
„Ale vždyť je brzo ráno?“
„Vím, kde je i tak brzo otevřeno.“
„Jenže já jsem stál na bruslích naposledy asi v devíti!“ mluvil se zděšením. Měl strach, že si udělá ostudu.
„Budu tě jistit.“ Prohodil rukama Tom a s klidným hlasem.
„Důvěřuji ti.“
„Dobře.“
„Tome?“
„Ano?“
„Děkuju.“
„Za co?“
„Víš… Vždycky jsem chtěl někoho tak…“ Snažil se najít vhodná slova. „Milého, který mě bude brát, jaký jsem, nenafoukaného… Hledal jsem prostě Tebe!“ Kdyby jen tušil, že ta poslední věta je tak pravdivá.
„Já taky hledal Tebe.“ Pohladil jej po tváři. „Pojď. Jsme tu.“

Oba vešli do velké místnosti a ovanul je chlad. Zamířili si to k pokladnám, kde Tom zaplatil, vypůjčil si pro oba brusle v půjčovně a vydali se do šaten. Věci si tam odložili, přezuli se, jmenovaný i zamkl skřínku a hurá na led. Teda, hurá pro Toma, který na tu plošinu vlezl jako první.
„No tak, neboj.“
„Nebudeš se smát, když spadnu?“
„Ne, protože nespadneš.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Oh, můj Bože.“ Zanaříkal a pro Billa si sám zašel. Vzal ho do náruče, Bill se ho chytil jako klíště a šel s ním zpátky na ledovou plochu.

„Ááááá!“ Zakřičel Bill, když ho jeho kamarád postavil na jeho vlastní nohy.
„Bille!“ Tak tak ho chytil. Jinak by už byl na zemi. V tomto případě na ledě.
„Díky.“ Pousmál se.
„Pojď.“ Chytil jej za ruku a táhl za sebou.

Billovi to po chvíli začalo jít.
„No vidíš, jak ti to-“ nedořekl Tom a už na něm ležel. Oba si hleděli do očí.
„Máš nádherné oči.“ Promluvil ležící na ledě.
„To ty ale taky.“
„Mohl bys ze mě slézt?“ zatřepal hlavou, jako by se probral z nějakého transu.
„A co když ne?“
„Tak tě shodím.“
„To určitě.“
„Tome, prosím. Ten led studí.“ Zakňučel.
„Dobře, ale jen kvůli tomu ledu.“
„Seš zlej.“ Zamračil se a promluvil jako malé dítě.
„Kdybych byl zlej, tak ti tu nepomáhám na nohy.“ Vytáhl ho nahoru.
„Stejně jsi zlej.“ Zabrblal.
„Zlej budu teď.“
„Jak to myslíš?“
„Sleduj.“ Opět jej vzal do náruče a nesl k šatnám. Nikdo tam nebyl. Naštěstí. Postavil ho na nohy a začal ho okamžitě líbat.
„Tak jestli tohle jsi zlej, tak ať už jsi navždy.“ Sám se na něj vrhnul.

„Měli bychom jít.“ Usmál se Tom.
„Kam?“
„Uvidíš.“
„To jsem zvědavý.“
„Buď. Buď zvědavý.“ Poplácal ho po rameni.