autor: Sajü & Lorett
Polárka
„Tak pojď,“ pomůžu mu vstát z lavičky, na které si sundal bílé brusle a usměju se na něj. Září jako sluníčko, které je v tomhle ročním období ještě více řezající s kontrastem sněhu, takže jsem vlastně rád, že mi září on a ne opravdové sluníčko. I přes všechny pády, krkolomné vstávání, to byl nádherný večer strávený na ledu, a já mu musel hned slíbit, že přijdeme zase pozítří. Přehodí si tkaničku smotanou s druhou, tvořící tak jednu velkou, kolem krku, stejně jako jsem to udělal já, a přitiskne se ke mně, aby byl natisknutý svým tělem blíž k tomu mému. Pohladím ho prsty po těch jeho, i když se nemůžeme cítit úplně, jelikož naše dlaně hřejí zateplené rukavice. Kráčíme tiše vedle sebe. Vážně je to úplně první člověk, s kterým mi nevadí být potichu. Proplétají se mezi námi různé emoce i beze slov, a musí to cítit i on. Naše prsty, aniž bych to nějak ovládal, se samovolně proplétají. Je to tak… zvláštní. Mít někoho, s kým strávíte den co den čtyřiadvacet hodin, proplétáte spolu ruce, mazlíte se, usínáte s tím druhým v náručí, a když mě vzrušuje. Vzrušuje mě pořád a ani o tom nemusí vědět. Je to namáhavé probírat se každé ráno s ním v náručí a vědět, že je na tom pod peřinou stejně jako já. Otřesu se, tentokrát však ne zimou. Šílím z něho, kdykoli na mě upře jen ten svůj nádherný pohled a našpulí rty. Šílím z něho, kdykoli promluví, kdykoli se mě dotkne, usměje se.
Několikrát prudce zamrkám a nadechnu se. Zvednu pohled od zasněžené silnice k našemu domu a podívám se na Billa. Vypadá víc než dost unaveně a řekl bych, že mu někdy víčka i roztomile klesnou, ale hned je prudce rozevře. Pustí moji dlaň a sám dojde až k baráku, kde se posadí na schůdky od verandy. Opře se ramenem o zábradlí schodů a upře pohled k nebi, když k němu přejdu. Užívá si každou chvilku, kdy může dýchat. Užívá si každou setinu, kdy může vnímat věci kolem. Snad aby byl naplněný, až odsud odejde? Ale já ho odejít nenechám. Je to moje kouzlo. Moje nádherná panenka. Moje jediný štěstí, který mám.
Připadám si už jako romantický šílenec. Pozoruju jeho obličej, který je krásně jemný, bez menší chybičky. Znám z hlavy každý jeho záhyb obličeje, těla ne. Tělo mi nebylo umožněno poznat. Nikdy moje oči neviděly NIC tak krásného a dokonalého, jako je on. Můj poklad. Moje všechno. Musím se zašklebit nad samým sebou. Vždycky jsem se musel smát, když někdo takhle mluvil v babiččiných oblíbených telenovelách, a teď mluvím naprosto stejně. Zakloním hlavu dozadu, ruku omotám kolem jeho pasu a přitáhnu si ho k sobě. Uvolněně opře svou tvář o moje rameno a tiše vydechne, když dlaň položí na můj hrudník.
„Tomi? Ty hvězdy jsou tak krásné,“ usmívá se. Podle změny polohy jeho hlasu to s klidem můžu určit. Pozoruju všechny hvězdy, které jsou na nebi. Je to vůbec poprvé, co jsem si všiml, že v zimě jsou hvězdy na obloze. Vždycky jsem si myslel, že jsou každé roční období, jenom zimě se vyhýbají.
„Jsou… vidíš támhle tu?“ ukážu prstem na Polárku. Nejvíc září a pro mě vždycky byla nejkrásnější. Přikývne a taky ukáže prstem tím směrem. „To je Polárka. Babička mi říkala, že když se rozsvítí ona, rozsvítí se všechny hvězdy. Je to pro mě nejzářivější a nejkrásnější hvězda,“ zašeptám do jeho vlasů, aniž bych upíral pohled na onu hvězdu. Zvedne ke mně svou tvář. Naše pohledy se proplétají a já mám tak neuvěřitelnou chuť ho políbit. Cítit jeho chuť a jazyk proplétat s tím jeho. Sundám si rukavici, teplou dlaní pohladím jeho zkřehlou tvář. „Ty jsi pro mě moje Polárka,“ zašeptám potichu. Pootevře své rty a já si všímám, jak mu růžovějí tváře. Skloním se nad něj…
„Jsou… vidíš támhle tu?“ ukážu prstem na Polárku. Nejvíc září a pro mě vždycky byla nejkrásnější. Přikývne a taky ukáže prstem tím směrem. „To je Polárka. Babička mi říkala, že když se rozsvítí ona, rozsvítí se všechny hvězdy. Je to pro mě nejzářivější a nejkrásnější hvězda,“ zašeptám do jeho vlasů, aniž bych upíral pohled na onu hvězdu. Zvedne ke mně svou tvář. Naše pohledy se proplétají a já mám tak neuvěřitelnou chuť ho políbit. Cítit jeho chuť a jazyk proplétat s tím jeho. Sundám si rukavici, teplou dlaní pohladím jeho zkřehlou tvář. „Ty jsi pro mě moje Polárka,“ zašeptám potichu. Pootevře své rty a já si všímám, jak mu růžovějí tváře. Skloním se nad něj…
„TOME?“ štěkot Scottyho a babičky hlas mě probere z opojení a z chuti udělat to. Políbit ho. Přivřu víčka a otočím se po babičce, stojící ve dveřích. Sakra!!! Plánoval jsem je seznámit, ale ještě ne a ne za takových okolností. Oba se vymrštíme na nohy, přitiskne se ke mně a dívá se na moji babičku, ještě pořád ve svém zelenkavém kostýmku a s upravenými vlasy.
„Babi?“ křečovitý úsměv se vyloudí na mojí tváři a já se nadechnu. Zírá na mě a na moji panenku. „Co tu děláš?“ vydechnu první věc, která mě napadne, abych nespustil její oblíbené vyptávání se.
„Margareta onemocněla, tak mě její vnučka odvezla zpátky domů, nechtěla jsem tam překážet. Přeci jen, ještě bych chytla chřipajznu i já, a to není před Vánoci dobré. Kdo je tahle rozkošná panenka?“ zeptá se okamžitě a já nasucho polknu.
„Margareta onemocněla, tak mě její vnučka odvezla zpátky domů, nechtěla jsem tam překážet. Přeci jen, ještě bych chytla chřipajznu i já, a to není před Vánoci dobré. Kdo je tahle rozkošná panenka?“ zeptá se okamžitě a já nasucho polknu.
„Billi? Utíkej se umýt a-a převlíknout, já za tebou za chvilku přijdu, ano?“ otočím se na něj. Mluvím měkce, aby nebyl vyděšený z toho, co se tu děje. Přikývne, když ho pohladím dlaní po tváři. Znovu se do toho doteku krásně opře a na pár sekund přivře víčka, než se s tichým: „Omluvte mě,“ rozejde do domu. Babička se překvapeně otočí a s jejím typickým výrazem v obličeji a lá koukej mi to vysvětlit, se rozejde dovnitř teplého domu. Naposledy se zadívám na Polárku a s lehkým úsměvem vejdu za ní.
„J-já… babičko, nezlob se. Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale čekal jsem na tu správnou chvilku,“ posadím se vedle ní na sedačku. Na klíně má hlavu Scottyho, kterého drbe v dlouhé, černé srsti a na tváři jí hraje posluchačský, zvědavý výraz. Nadechnu se a pomalu spustím všechno to, jak se stalo, co se děje, jak se cítím… Beze slova poslouchá každé moje slovo a já při každé další větě se musím víc a víc usmívat. Nikdy jsem nebyl opravdu tolik šťastný, jako jsem teď, když ho mám. Jako by mi celou tu dobu něco chybělo a on to naplňuje. Plní mě štěstím do dna a já pokaždé, když ráno vstávám, se těším na další a další den s ním.
„Takže on je tu dlouho?“ zeptá se babička s klidným hlasem, když skončím můj, snad půlhodinový, monolog. Bez přemýšlení přikývnu a pohladím Scottyho po tváři. „Vážně je krásný jako panenka,“ řekne potichu a upře ke mně pohled. „Běž za ním,“ plácne mě po zádech. Je mi jasné, že si potřebuje utřídit všechno, co jsem jí teď řekl. Váhavě vstanu a rozejdu se za mým Billem nahoru.
Bill
Opírám se obličejem o chladné okno a pozoruji hvězdy, které jsem sledoval před tím s Tomim. V hlavě mám pořád jen to, že já jsem pro něj Polárkou. Zdálo se mi to, nebo mě chtěl možná políbit? Možná si přál mě políbit. V břiše mám tak příjemné lochtání, jako vždycky, když je u mě. Jako pořád, když mě objímá. Přivřu pomalu víčka. Nechci, aby to skončilo. Každé ráno se bojím, že se neprobudím jako JÁ, nýbrž jako panenka. Malá, nepotřebná panenka. Po tváři mi steče jedna jediná slza, kterou si rychle setřu ukazováčkem, a upřu pohled znovu před sebe.
„Bál jsem se, že už budeš spát,“ jeho ruce se kolem mého pasu obmotají a já zvrátím hlavu dozadu, čímž se opřu o jeho hrudník.
„Nespím, čekám na tebe, Tomi,“ usměju se, stále se zavřenými víčky. „Co říkala babička?“ otočím se čelem k němu. Prsty ho automaticky pohladím po tváři a tiše vydechnu, když se mu stulím do náručí. Miluji ten pocit, kdy se cítím v bezpečí. Když se ho můžu držet, v tu chvíli neexistuje nic, co by mě od Tomiho odpoutalo. Jen jeho paže, které svírají mé tělo, tisknouc si mě k tomu svému. Je to jako v pohádce, být s ním.
„Že mám jít za tebou, abys tu nebyl sám,“ odpoví potichu do mých vlasů. Vnímám, že couvá, ale nechtějí se mi otevírat oči. Poslouchám srdce, které mu tluče v hrudníku, dlaněmi klouže po mých zádech a pusinkuje mě do vlasů. Cítím se lehce unavený a malátný, ale nechci spát. Chci si ho užívat. Chci ho mít u sebe a vnímat tu chvilku s ním. Dnešní den byl tolik krásný a večer ještě krásnější. Bláznili jsme se na ledu, jako kdybychom byli malé děti…
Tom
Otevřu unaveně víčka, která jsou ještě pořád tak ztěžklá, že je zase hned zavřu a pod hlavu si namačkám víc polštáře. Tiše zaskučím, když se protáhnu a přemůžu se otevřít alespoň jedno oko. Překvapeně vydechnu, když vedle mě moje panenka neleží, a místo, kde včera usnul, zeje prázdnotou. Dveře jsou pečlivě zavřené, naše oblečení ze včera je pryč z křesla a topení. Posadím se nevěřícně na postel a mojí hlavou se prožene myšlenka, že to byl jen pouho pouhý sen, který se mi zdál přes noc. Vyděšeně se postavím, nenamáhám se vzít si něco na sebe a jen v trenýrkách vyběhnu z pokoje. Zezdola z kuchyně zní babiččin hlas, jako by si s někým povídal a všude je cítit nádherná vůně kávy, smíšená s kakaem a sladkým cukrovím. Přejedu si prsty po spáncích, než seběhnu schody dolů. Prosím, prosím, ať tam sedí… otevřu dveře a moji tvář okamžitě ozdobí úsměv. Stojí naproti mně, se zástěrou uvázanou kolem krku a boků, v ruce drží formičku a jeho obličej zdobí několik šmouh mouky a nádherný úsměv.
„Dobré ráno,“ pozdraví mě s babičkou sborovně a on i babička se zasmějí. Přejdu úplně k němu, pevně ho obejmu kolem pasu a vtisknu mu polibek na čelo. Babička se na mě jen záludně usměje a vycouvá do spíže, jako by nám chtěla dát prostor. Omotá ruce kolem mého krku, jak je jeho naučeným gestem, a políbí mě lehce na tvář. „Vyspal ses? Uvařil jsem ti kávu i kakao a chtěl jsem tě jít vzbudit,“ sladce se usměje a znovu mě políbí na tvář. Proč nikdy nemůže trefit své rty na ty moje? Co bych za to dal, kdyby mě políbil? Možná ani nechce… co já můžu vědět? Pohladím ho po zádech a usměju se.
„Dojdu si vyčistit zuby a přijdu se nasnídat, hm? Tak mi koukej namazat něco dobrýho,“ políbím ho na čelo a pomalu se otočím, abych mohl zmizet v chodbě.
„Tomi? Dneska jdeme všichni tři na náměstí, kde se bude zase jíst, zpívat, bude tam nějaký Vánoční koncert, j-já… tolik se těším!“ chytí mě za ruku, když odloží formičku ve tvaru srdíčka a přitiskne se ke mně. „N-nikdy jsem to nezažil, j-jen z regálu, a babička říkala, že to bude krásné,“ usměje se na mě a mírně našpulí rty. Dělá to schválně? Ne, já vím, že nedělá, ale kdyby věděl, jak mě rajcuje. V jeho očích září jiskřičky štěstí a radosti. Políbím ho do vlasů a přikývnu.
„Tak to se potom těším i já, Polárko,“ pohladím ho něžně po tváři, než se ode mě odtáhne, popožene mě vyčistit si zuby a vrátí se k vykrajování těsta na cukroví. Zhluboka se nadechne. Nepotřebuju žádný vánoční dárek, protože on je můj vysněný dárek.
Bill
Vůbec jsem netušil, co od těch Vánočních koncertů, o kterých mi se zálibou a viditelným nadchnutím povídala Tomova babička, můžu čekat. A i když jsem se opravdu hodně těšil, pořád ve mně hlodal červík pochybností, neboť jsem neměl sebemenší tušení, do čeho se řítím. Jsem z výkladu a moje neznalost světa je hodně patrná. Vždycky se stydím Toma zeptat na nějaké trapné otázky, na které neznám vůbec žádnou odpověď, a velmi často se pro obyčejného smrtelníka zdají nepodstatné, hloupé a především samozřejmé, přesto to u mé maličkosti bývá trochu jinak… Nejsem smrtelník, vlastně bych sám rád věděl, co přesně právě teď jsem, a proto se moje touhy a životní představy spolu s hodnotami daleko liší než názory ostatních lidí.
Stačil jsem už poznat stud a mohu s klidnou rukou na srdci pronést, že to není zrovna příjemný pocit. Je to tak dotěrné a celkově nelibé! Pocit trapnosti společně se zpocenými dlaněmi nebo ukrutným bitím srdce a nepříjemné horkosti v mých, obvykle sněhově bílých tvářích, je celkem stresující. Vím jistě, že ty zpocené dlaně, zběsile bijící srdce a další příznaky mého těla, jsou reakce na podněty určitých, pro mě trapných situací.
Můžu být tak vlastně na sebe hrdý. Naučil jsem se toho za tu dobu, co tu s Tomem pobývám, hodně. Poznal jsem sladkou, slanou, hořkou a kyselou chuť – co bych za takovou ochutnávku párku v rohlíku někdy dal, když jsem obyčejně stál za tím velkým, proskleným oknem a zpoza něj mlsně sledoval ládující se procházející lidi. Určité pocity a situace, ale nebo taky teplo sálající z krbu či chlad mrazivých sněhových vloček jsem pocítil na vlastní kůži, a to do slova!
Usměji se na něj a vykročím zase o jeden krok vpřed. Čím víc větších a rychlejších kroků udělám, tím dřív budu tam, kde chci být. Líbí se mi chodit. Moje nohy už nejsou tak vratké, jakými bývaly tehdy, když si mě Tom přinesl z obchodu. Mohl jsem se sice i tehdy pohybovat, ale to jen večer, když se za posledními lidmi -zaměstnanci- naposledy zaklaply dveře a my, v útulném a velkém obchůdku, zůstaly samy. Jen my hračky. Nebylo to moc pohodlné, a proto když jsem zrovna nebyl nějak přivázaný u stojanu – doteď si pamatuji nepříjemné pocity, když se mě po celém těle tam, kde se jim zachtělo, dotýkali všichni lidé, jež si to umanuli, anebo mě jen chtěli lépe upevnit, abych nespadl a nerozbil se o tvrdou zem – jen jsem seděl a houpal z výšky nohama. Žádná moc extra dřina to nebyla, ale uvolnilo to aspoň na chvíli jedinou bolest, kterou jsem mohl cítit, záda, nohy a za krkem. Brrr! Otřesu se, jako kdybych chtěl tyhle nepříjemné vzpomínky ze sebe samého vytřást někam pryč do neznáma. Zaposlouchám se do hovoru Toma a babičky, vůbec jsem je teď neposlouchal. Střetnu se s jejím rentgenovým pohledem, neustále si mě odshora dolů prohlíží. Opět musím chtě nechtě stydlivostí sklopit pohled k zemi a nepřítomně se usmát. Jako kdybych o těchto situacích před chvílí neuvažoval.
„Vidíš ten velkej svítící strom?“ nahne se ke mně dolů Tom, načež ihned zvednu pohled někam tam, kam zrovna směřuje jeho mandlový pohled. Těch pohybujících se roztržených a nerovnoměrně posetých chomáčků davů lidí jsem si vůbec cestou sem nevšiml. Trochu se zamračím, abych zaostřil zrak a zachytil místo, kde je lidí na tomhle náměstíčku nejvíc. A když to místo, kde se sdružují lidé všech věkových kategorií, se šťastnými a hřejivými či pobavenými úsměvy na rtech, spolu s kelímky svařených vín a teplých čajů nebo dalších nápojů, které spolehlivě ochraňují prokřehlé ruce od mrazu, najdu, neudiví mě fakt, že tam, kde se těch lidí všech věkových kategoriích sdružuje nejvíc, se nachází právě ten blikající strom, o kterém Tom mluvil.
Přikývnu a usměju se, zrovna když uvidím nějakou malou holčičku s růžovou čepičkou, jak se mermomocí snaží zachytit o větvičku voňavého jehličí nějakou blyštivou kulatou placku, jež odráží světlo, a proto bliká na všechny strany. „Je krásný,“ vydechnu omámeně. „A tak,“ ukážu rukama, „velký!“ dodám ještě spolu se široce rozevřenýma očima, které způsobuje nezkrotný respekt k tak velkému stromu. „To on takový strom u vás bývá každý rok?“ pozdvihnu obočí a v mezičase si promnu ruce, které mi chrání černé rukavice, jež si Tom prostě prosadit musel, o sebe, aby se vzájemně ještě víc zahřály.
Usměje se. „Každý rok u nás něco takového bývá, ale rozhodně se to pokaždé nedá nazvat Vánoční strom,“ pobaveně se zaksichtí a koukne směrem k babičce, která se nejspíš potřebuje s davem trochu sžít, i když nepochybuji, že v něm za chviličku se svými kamarádkami zapluje jako rybka ve vodě. Opět se ke mně stočí, jeho pohled je pro mě tak fascinující… „Obvykle to bývá spíš košaté koště nahaštěřené tady těma blbůstkama od všech dětí ze školky a ověšené celé okolo dokola spojenými řetězy, které vyrábí lidé z celé vesnice už jen z principu a tradice, aby se pak mohly vyhlásit tři nejdelší, za které se dostane vánočkový čert, nebo jak se to jmenuje,“ zavrtí se smíchem hlavou a rozejde se ke mně blíž.
„Ehm…děti, já mám nějakou povinnost tam u stromu s dětmi a mezi ostatníma babkama chňapkama a plesnivýma dědkama, mezi které patřím,“ zavtipkuje se smíchem vyfešákovaná babička a poupraví si brýle. „Vy se tu stejně budete bavit sami, já bych vám překážela. Kdybyste něco potřebovali, víte, kde mě najdete. A ty, panenko,“ přistoupí ke mně a jemňounce mě svou zvrásnělou rukou pohladí po tváři, jako kdyby se bála, že se rozbiju, „si to pořádně užij. Je to pěkné a děti ze školky jsou roztomilé. Pa, pa, pa.“ Rychle nám zamává a odcupitá za svýma vrstevníkama. Ani jí nestačím poděkovat, protože se ke mně chová strašně hezky a říká mi panenko, usměji se, je to tak milé!
„No joo… babička je starý flamendr,“ zasměje se Tom s nádhernými jiskřičkami v očích a nastaví ke mně svou pravou ruku, kterou se samozřejmostí přijmu tou svou. Jemně mou dlaň sevře ve své a stočí si ji pod svojí, možná to tak je lepší anebo to tak má jen rád. Nemohu si sám sobě poručit, abych nesledoval jeho nádherné oči, plné hnědých odstínů, jež se vzájemně proplétají a tvoří tak dokonalý celek v podobě mandle s ukrytou čokoládou. Je to zvláštní, ale často mě zrazují i oči a ujíždí k těm jeho dvěma lehoučce růžovým polštářkům. Jeho rty jsou krásně vykrojené, fascinují mě ty jeho dvě kuličky, v jednom koutku, ve spodním rtu a jeho jazyk, jenž se občasně vysune a přejede si po seschlém povrchu jeho úst, taktéž stojí za pohled.
Zpomaleně polknu, když tuhle činnost právě vykoná. A v břiše se mi rozletí pár motýlků… je to tak zvláštní pocit. Už jsem to párkrát v jeho blízkosti pocítit, však v posledních dvou dnech je to čím dál tím častěji!!! Násilně odvrátím pohled a zatřepu hlavou. Tváře mi halí několik horkých plamenů a srdce se mi poplašně rozbije. Spodní ret samovolně roztřese, co to?
„Pojď, půjdem si něco koupit. Na co máš chuť? Nebo jinak… co bys chtěl ochutnat?“ usměje se a kouká mi s hlavou skloněnou více k zemi do očí. Je to takové divné, jsem oproti němu strašně malý. Stydlivě pozdvihnu sklopenou hlavu a obdivně jako malé dítě vzdychnu:
„Páni, jsi velký jako hora!“
Tom
Ta moje malá svítící Polárka je opravdové sluníčko. Aby se zahřál, koupil jsem mu horkou čokoládu, tu má rád. Popálil si jazyk, jak se jí nedočkavě napil, což mu nevadilo, pěkně se divil té šílené bolesti, když okolo mě poskakoval s rukou před pusou jako nějaký zajíc. Musel jsem přemoct nutkání nabídnout mu pofoukání anebo ošetření… jistě bych si s touhle bolístkou poradil po svém a jeho by to jistě přestalo bolet, přesto všechno jsem tenhle nápad ale honem rychle zamítl, vždyť byl proti všem mým předsudkům a pravidlům! Bill si to vůbec neuvědomuje, ale nevědomky mě strašně svádí. Stydím se za sebe, připadám si jako nějaké zvíře, když mám chuť na jeho rty, nebo když mě téměř vůbec nenechává chladným jeho celková vizáž panenky, včetně toho, že vím, že je ještě dočista neposkvrněný. Totálně bez hříchu!!! Jaké by to asi bylo, jako první a poslední se ponořit do jeho křehkého těla? Jak hbitý je jeho jazyk? Jaké to je líbat nadpozemskou panenku, jako je on? Oh! Trhnu sebou, přičemž se trochu zakuckám a málem spadnu ze zábradlí, na které jsme se společně vyhoupli. Bill trochu vykvíkne, neboť můj pud sebezáchovy bez racionálně zdravé mysli zapříčiní hmátnutí po jeho drobné paži.
„Ježiš! Ten svařák mi asi pořádně stoupl do hlavy. Nestalo se ti nic?“ optám se s vyděšeností. Přemýšlím tady nad jasným tabu, a přitom málem zabiju svojí panenku a ještě na sebe upozorním. A celá snaha o schování se před klukama a těma holkama, co mě pořád uhání, vyjde v niveč! Že já jsem sem vůbec lezl! Plácnu se do čela. Ten můj střapáček se zasměje a kopne do sebe poslední doušek už vychladlé čokolády. Je do toho jako ďas, nejspíš potřebuje nějaký přísun cukru… Zahledím se na jeho spodní část těla. Sakra, aby ne, když je akorát kost a kůže! Naštěstí mu to přijde spíš směšné, než aby brečel, a i tak jsem rád. Schoulím se k němu a oddělám mu uhlové vlasy z čela, abych odkryl dokonale velké hnědé oči, jež vždy obkreslují masivní linky, s pečlivě vypracovanými stíny na víčkách, které nikdy nevyprchají, jako kdyby jeho kůže na víčkách měla víc pigmentu než jeho celé bílé tělo, stejně tak s jeho delšími černými nehty. Někdy mi v zrcadle jeho pohled trochu připomene ten můj. Však jeho oči jsou stonásobně krásnější než ty moje, průměrné hnědé, nijak zajímavé duhovky. Nevědomě si olíznu seschlý ret a usměju se. „Nechceš jít už domů?“ pronesu lehce nakřáplým hlasem jen tak, aby řeč nestála.
Otočí se ke mně s pronikavým, posmutnělým výrazem. „Chtěl jsem ještě vidět, jak vypadá ten čert, o kterým jsi povídal. Za ten dlouhý řetěz…“ poupraví černou jamaica čepku, kterou jsem mu vybral…. líbila se mi na něm, strašně mu sluší. Cvrknu jej do nosu.
„Když si sedneme na schody, uvidíme ho i od našeho baráku mnohem líp, než odtud… a udělám ti vafle, tady je nikdo neprodává,“ nakloním se k němu a pohladím jeho tvářičku, na které se ihned rozlije spokojený výraz.
„Tak dobře!“ plácne si se mnou a zvedne se k odchodu.
Teda, ta moje panenka je zásadová, mám co dělat, abych jí stačil v kroku!!
Přinesu nám teplé deky, do kterých se zabalíme. Užuž se chci vrátit zpátky, abych mu donesl vafle, které jsem v rychlosti uklohnil, leč on mě zastaví.
„Tomi! Tomi!“ zatleská rukama s úsměvem. „Už to vyhlašují!“ zabráním protočení očí, což musím kompenzovat bublavým smíchem. Sednu si k němu do tureckého sedu a místo, abych koukal k tomu velkému Vánočnímu stromu, dívám se na jeho dokonalou tvář a naprosto hltavý výraz, jež je v ní vyrytý. Mrká očima a jeho dlouhé husté řasy se nadzvedávají nahoru a dolů, sahají téměř až k jeho obočí a tvoří nádherný obrys jeho očí. Tlumeně vydechnu a zadívám se do země. Musím nějak odbourat to, co k němu cítím… Potřeboval bych si na něčem nebo na někom vybít tu touhu, která svírá moje srdce, zároveň však bych se na nikoho jiného nemohl ani podívat. Ve srovnání s ním každý pohasne. Nikdo není tak dokonalý, jako je právě on. Polknu a poplašně zamrkám, když zpozoruji, jak se na mě dívá. Sám si stále nadávám, proč nevydržím dělat, jakože se nic neděje, že je to úplně samozřejmé, že na něm nic nevidím. Proč vlastně, sakra, od něj odvracím pohled, když každičká částečka, ba co víc, každá buňka, molekula, atom… všechno do jednoho touží po tom, sledovat milimetr po milimetru jeho alabastrové pleti. Proč vlastně si odpírám připustit si jej k tělu už úplně nejvíc? Je to snad opět ten pud sebezáchovy? Snažím se snad sám, ó já pouhý zajatec svého srdce, zachránit před vlastními city k němu? K nejdokonalejšímu stvoření, co kdy svět viděl. Zavrtím hlavou a opovážím se ostýchavě a zahanbeně vyhledat jeho oči. Jsou pohaslé a smutné. Čím to? Přimhouřím ty své a neubráním se ochranitelskému nahnutí k němu.
„Copak se stalo, moje panenko? Nelíbil se ti čert nebo řetěz?“ zeptám se tiše. Skousnu si spodní ret a vezmu jeho třesoucí se ruce do svých rukou, jemně je pohladím po jejich hřbetech a nepatrně se o ně otřu svými rty. Začnu je jemně mnout, abych ho zahřál. Přisune se blíž ke mně. Zhluboka dýchá, dělal snad nějakou namáhavou činnost? Pozdvihnu pravé obočí a zavrtím nechápavě hlavou. „Copak?“
Skousne si ret a zašilhá někam do pravé strany k chodníku, na kterém stojí sněhulák, jehož stavěli asi včera Mandy a Tobias, děti našich sousedů. Víčka se mu chvějí, řasy třepotají. Nahlas polkne. Stydí se snad přede mnou? „Nemusíš se stydět,“ pohladím jej po tváři. Neustále se jej musím dotýkat, kdyby nebyl panenka, asi by si o mně myslel, že jsem nějaký úchyl. „Jsem tu pro tebe, jo?“ usměju se na něj.
„Slyšel jsem…“odkašle si, holou ručku si strčí před pusu. „Slyšel jsem tam někoho o něčem mluvit… nerozuměl jsem jim. Nevěděl jsem přesně, co to znamená. Ten cit, nebo co to je, jsem nikdy necítil. Nebo… já nevím…“ zavrtí hlavou rozrušeně, „jestli jsem ho cítil,“ polkne. „Myslím, že tuším, co to je, ale chtěl bych to slyšet od tebe. Musíš to znát… jsi člo-věk…“ řekne rozdělením slabik. Ruce se mu v mých dlaních třesou. Na tváři má provinilý výraz. Jeho oči jsou skleněné jako zrcadla, dokonce i se v nich vidím. Srdce se mi rozbije. Jeho údery jsou tak hlasité a řekl bych i zpomalené, nevím, jak to přesně popsat. Jako kdyby vynechávaly jeden úder, přesto nadále pracovaly. Zvláštní to je.
„A co jsi slyšel?“ zachraptím mimo, upřeně se dívám do jeho očí.
Sklopí pohled ke svým kolenům, vlasy mu spadnou do očí. Jeho řasy se na drobnou chvíli zastaví a jeho skelný pohled s mým odleskem vymizí. Setiny ticha a bezvětří kolem nás se odpočítávají a já, se zatajeným dechem a dlaněmi, jež se mi začínají adrenalinem potit, jako kdybych měl jít na nějakou příšernou pouťovou atrakci, čekám, co za slova z jeho úst k mým sluchovým orgánům dolehne.
Nadechne se. Setiny odbily hodinu! Pronikavě se na mě zadívá.
„Víš, slyšel jsem tam povídat si nějaké lidi, které prostě vůbec neznám. Slyšel jsem, jak si povídají o věcech, které taky neznám,“ schová svou hlavu. „Tome,“ špitne tiše s očima plnýma slz. „Co je to Mít někoho rád? Prosím, pověz mi, co je to někoho milovat?“ špitá a s přivřenýma očima plnýma smutku vrtí hlavou a ty oči si zakrývá rukama. Dýchá zběsile a s pohledem plným utrpení se na mě plně zadívá, zdá se mi to, anebo opravdu po jeho tváři stékají černé slzičky? „Je to…“ řekne rozechvěle. „Je to opravdu to, co nikdy nezažiju?“
Na malou chvíli musím odvrátit tvář, abych si trochu provětral hlavu, nemohu jej takhle vidět, nebo bych se k němu musel sehnout a zulíbat jej k smrti. Zato se ale na druhou stranu na svou Polárku podívat musím. Skloním se blíž k němu, bílé chuchvalce teplého vzduchu se vytrácí, přesto ten můj naráží o jeho zkřehlou tvář. Propletu prsty s těmi jeho a jemně jednou rukou setřu slzy, jež ulpěly na jeho tváři. Tíže na mém srdci je nesnesitelná, mám intenzivní potřebu zbavit se jí. Pohledem se podívám na jmelí, které visí nad námi, tradiční vánoční symbol. Proč se všechno musí řídit jen pravidly a tradicemi?
„Bille, panenko moje, nemohu ti povídat o něčem, co jsem ještě nikdy na vlastní kůži nepocítil… Buď se nenašel žádný člověk, kterému bych nejhlubší cit, jaký kdy existoval, opětoval, anebo jsem si to odpíral…“ sklopím pohled na uzel, jenž tvoří naše ruce. „Mít někoho rád je takové náklonnost. Určitá potřeba vidět a vnímat toho daného člověka. Máš rád své rodiče, babičku, dědečka, kamarády, svého psa,“ usměju se. „Ale pak je tu jedna osoba… mezi tebou a ní pracuje chemie… Je to… je to jako kdybys měl svoji osobní značku parfému, nějakou vůni, která ti strašně voní a ty bys celý den nejraději jen voněl právě po ní. A pak… pak se objeví ten člověk, ta obyčejná osoba, potkáš ji třeba na ulici, nebo ji znáš celý svůj život jako svého kamaráda, ale v tu danou chvíli, kdy pocítíš jeho vůni, tu vůni, kterou ty zbožňuješ, je pro tebe ten daný člověk dokonalý. To on jediný je pro tebe střed vesmíru. On je galaktický.“ Sáhnu svou rukou propletenou s tou jeho na jeho bijící srdce. „Bije ti šíleně srdce, když jsi v její blízkosti,“ tiše vydechnu, srdce mi nebije, leč ono se chvěje, jeho stěny se otřásají. „Potí se ti ruce…“ promnu naše dvě dlaně mezi sebe. „Celý den ustavičně myslíš je na tu osobu. Máš ji pořád v hlavě. Jako kdyby tvůj mozek byl naprogramovaný sledováním jejích očí,“ pohledem sjedu na jeho dokonale hnědé oči, „na sledování jejích rtů…“ šeptnu tiše a nepatrně se k němu přiblížím. „Tak automatické je myslet na svou lásku. Asi tohle je mít rád, ale když nezažiješ nikdy trápení pro lásku, nikdy nepochopíš, co je to milovat,“ přikývnu a setřu mu jeho slzy. Pohledem nevědomky sjedu k jeho plným, třesoucím se rtům, zdalipak jsou tak plné, jak vypadají?
„Třeseš se. Je ti zima?“
Nepatrně se přiblíží ke mně, vzhlédne k jmelí nad námi, načež se do mých oči pronikavě zachytí svým pohledem. „Zahřej mě, prosím,“ šeptne naléhavě do tichého prostoru. V tu chvíli nemohu nereagovat na jeho třas rtů. Jeho dlaně jsou zpocené a on se celý chvěje. Tiše dýchá a slzy na jeho tváři pomaličku zasychají. Zavřu oči, tíha na mém srdci mě tahá dolů k zemi, a když se dotknu, nepatrně se otřu svými rty o ty jeho, pytel euforie vybuchne. Srdcem se mi rozlije třas a celým tělem proletí elektrický výboj. Jiskra. Takové světlo, že ozařuje moji mysl a nutí mě splývat s jeho rty, nutí mě přitáhnout si jej jemně k sobě a ochranitelsky jej objímat, starat se o něj a zahřívat. Všechna pravidla jsou pryč. Nejspíš zajatec utekl pryč a vzal osud do svých rukou, přenechal svůj život srdci a ne rozumu. Jsem pošetilý a jednou za své hříchy skončím v pekle, leč lásku k mé Polárce zahalit do stínů zpět už nedovedu…
„Tak takhle voní moje láska,“ špitne.
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
Nemám slov, opravdu nemám. Krásné, dokonalé, galaktické, pohádkové – mohla bych napsat ještě tuny slov podobným těm, co jsem napsala, ale ani jedno, ani jedno jediné by nevyjádřilo to, jak je tato povídka.. nedá se ani popsat jaká je. Říkám, nemám slov…
Tohle je úžasné…při tom posledním odstavci mi úplně docházel dech…Tak neuvěřitelně romantické, něžné..^^
Moc se vám to povedlo, je to dokonalý díleček..**
Wow.
Tohle nemůžu vyjádřit slovy.
Oni,,..ah..
Poslední dva odstavce mi nahrnuly slzy do očí.
Když jsem dočetla,začaly mi tíct po tvářích.
Ještě se mi nestalo,že bych začala plakat,pro dokonalost a něco tak nádherného.
Konečně to Tom nechal plynout!
Já,nemůžu vjádřit svoje pocity.To je opravdu něco tak nádherného.Ah bože! Už aby tu byl další díl.
Holky,velká poklona,jste opravdu nesmírně talentované a za tohle dílo byste si zasloužily jedno z nejvyšších ocenění.
Přepych.
Těším se na Advent 12.^^
Nádhera, krása!!! Jeden z nejkrásnějších dílů vůbec. Konečně se mi moje přání splnilo a oni se konečně poprvé políbili.
Musím přiznat, že jsem celý tenhle díl, ač byl tak dlouhý, četla se zatajeným dechem. Tušila jsem, že dneska se to už musí stát a jsem ráda, že se to stalo. A taky jsem ráda, že si Tomova babička rozumí s Billem. Celý díl byl neskutečně procítěný, což se mi na téhle pohádce líbí ze všeho nejvíc. Ta dokonalost, se kterou ty city popisujete je vážně obdivuhodná. Dostal mě moment, kdy se Bill Toma ptal jaké to je, mít rád a když jsem četla poslední odstavec, šel mi mráz po zádech. A poslední Billova věta mě rozbrečela. "Tak takhle voní moje láska." Čekala jsem na okamžik, kdy oba pochopí a přiznají si, že jsou do toho druhého zamilovaní a kdy to pochopí i Bill jako panenka, že to ale bude popsané takovým nádherným něžným způsobem, to jsem opravdu nečekala. Předčilo to všechna moje očekávání a mě vážně nezbývá, než smeknout před autorkami. Je to krásně zrealizovaný, promyšlený nápad, tahle pohádka, která je díl od dílu krásnější a krásnější. Můžu se cítit jakkoli, ale když tu uvidím další díl Adventu, vím, že se budu v následujících chvilkách nadšeně usmívat. Děkuju za něj…:-D♥
áááá…
V tých posledných odsekoch, keď emócie v príbehu gradovali, aj ja som sa celá triasla a… Prisahám, mohla som takmer cítiť to, čo oni…
Nežné, napínavé, vzrušujúce, dievčatá, máte neskutočný talent. Je to písané s obrovským citom.
Táto poviedka je tak nevinná, krásna, éterická, plynie tak ako plynú dni, všetko má pomalý a prirodzený priebeh.
Nádhera.
Tlieskam.
Ďakujeme vám 🙂
Nyaaa!! To tak krásně dovede zahřát u srdíčka… Napsaly jste to opravdu nádherně. =)
Tak teď přemýšlím,co napsat,protože absolutně nemám slova!!!Tuhle povídku zbožňuju už od prvního dílu,a přiznávám,že mě totálně dostala.Jak mám napsat komentář,jak psát o něčem,co je dokonale dokonalé??Prostě chválím,chválím,a zase chválím,je to tak překrásné a procítěné,pokaždé mám pocit,že stojím vedle nich,dívám se a cítím to samé,co oni ♥♥♥.A ta poslední věta??Normálně mám slzy v očích…..BRAVO!!!!!
to je tááák moc kráááásnýýý!!!
to ani nejde popsat pocity z té pohádky..jak to oba neskutěčně prožívají..nádhera!!:))**