autor: Rachel
Rty černovlasého chlapce rozjasnil úsměv a jejich majitel se znova začetl do několika posledních řádků, svírajíc ve svých štíhlých prstech svou oblíbenou knížku. Párkrát zamrkal, a když mu nová stránka ukázala konec kapitoly, s úsměvem knížku zaklapl a spokojeně se protáhl. Uplynulo sotva pár minut od chvíle, kdy se za ním dveře jeho pokoje zavřely, a on se s téměř plným žaludkem dnešního oběda uvelebil na své nemocniční posteli a otevřel si svou oblíbenou zábavu. I přesto, že Bill knihy miloval, však teď od své oblíbené upustil a s úsměvem se přetočil na bok, stáčejíc svůj pohled na rozkvetlou krajinu za oknem…
Zdálo se mu to… nebo slunce opravdu zářilo jasněji a povzbudivěji než tenkrát, když tu ležel poprvé? Šálil ho zrak… nebo rozkvetlý park poblíž opravdu působil krásnějším dojmem? A co jeho nemocniční pokoj? Opravdu byl tak prázdný a jednotvárný, bez kousku života, byť jen jeho náznaku? Přes Billovy rty přelétnul jemný úsměv a Bill si podvědomě sám pro sebe zavrtěl hlavou. Ne, tohle už dávno nebylo to ošklivé, nicneříkající prostředí, do kterého před dvěma týdny přišel a ani v nejmenším se mu nepodobalo. Čtyři bílé stěny už nebyly tak holé a prázdné a ani v nejmenším nepůsobily ošklivě, či nějak depresivně, ba právě naopak. Přívětivě se usmívaly a shlížely na černovlasého chlapce, který si přitáhnul bílou peřinu blíž k bradě a zamyslel se.
Všechno tu vypadalo jinak. Všechno kolem něj jako by změnilo svůj vzhled, nebo alespoň ukázalo to, co on tak dlouho neviděl. Nebo… snad odmítal vidět? To, čeho si tak dlouho nevšímal, a co mu přišlo obyčejné a všední, se mu najednou ukazovalo v celé své kráse. Slunce za oknem, rozkvetlá příroda, blankytně modrá obloha, jeho pokoj… všechno mu teď najednou připadalo krásné a něčím zvláštní, až se nad tím Bill pousmál. Připadalo mu, že ještě nikdy mu svět kolem něj nepřipadal krásnější a obdivuhodnější, než právě teď. Jako by jeho krásu nikdy nevnímal, o to víc si jí však nyní užíval. Nechával se jí unášet a zasněně přivřel svá víčka. Moc dobře věděl, co za jeho náhlou proměnou stojí a co ji má na svědomí. Nebo… spíš kdo?
Billovu tvář rozjasnil úsměv a v jeho mysli se okamžitě vynořil obraz toho, kterému dal Bill do rukou své srdce a svou lásku. Ano, Tom. Nebylo dne, hodiny, minuty a ani okamžiku, kdy by na něj černovlasý chlapec nepomyslel. Se zasněně přivřenými víčky si vybavoval dnešní ráno, které kromě jeho prohlídky strávili něžnými polibky toho druhého, a jen velmi neradi se po několika minutách loučili dlouhým a intenzivním líbáním. A od toho rána úsměv z Billových rtů nevymizel. Byl stále tu a pohrával na černovláskových rtech, které teď slabě vydechly. Jako by mu ten mladý lékař vnesl do jeho života jakousi naději, cíl, pro který se Bill rozhodl a kterého chtěl dosáhnout. To zvláštní světlo, které cítil někde v hloubi svého nitra, a za kterým šel, se v něm neobjevilo jen tak samo od sebe a Bill to věděl. Věděl… a také cítil, že za něj vděčí právě Tomovi. To on jej naučil vnímat věci, okolí a svět kolem, to on mu byl oporou, to on mu ukázal ten správný směr boje a odvahy, kterým se Bill rozhodl jít. On a jeho láska, kterou Bill cítil kolem sebe vždycky, když mu byl mladý lékař nablízku. Byla to právě ona a byl to právě Tom, díky němuž se pohled Billových očí rozjasnil a díky němuž Bill nemocniční prostředí snášel mnohem lépe než předtím. Nemusel se bát. Vždy jej provázela Tomova hluboká, nehynoucí láska a světélko naděje, které v něm mladý lékař rozžal, a které odhánělo tmu všude od něj. Kdyby jen tušil, že za několik desítek minut se jeho světélko zmenší, zmenší na sotva znatelný a viditelný plamínek, bez kousku síly dále plát. Kdyby jen tušil, že cit, se kterým byly jeho rty líbány, a který se rozprostíral všude kolem, se už brzy rozplyne jako pára nad hrncem. Nevěděl a netušil nic. Ani svůj osud a ani budoucnost, skrývající se v několika následujících minutách, které konečně odhalí to, co mu bylo tak dlouho skrýváno. Jemu a…
Tiché zaklepání se rozneslo celým nemocničním pokojem a dolinulo se až k uším chlapce, který trošku poplašeně zamrkal svými dlouhými, černými řasami. Automaticky se na posteli posadil, a když jeho uši zachytily slabé cvaknutí, upřel pohled svých očí na dveře a…
„Mami! Konečně!“ Billova tvář se rozzářila širokým úsměvem a Bill s neskrývanou radostí vztáhnul obě své ruce k přicházející Simone, která se k němu okamžitě vrhla a šťastně jej stiskla ve své náruči. Bez svého syna byla sice teprve několik hodin, i přesto si jej však potěšeně přivinula k sobě a měkce líbla do uhlově černých vlasů.
„Zlatíčko, jsem tak ráda, že tě zase vidím. Nemohla jsem se dočkat,“ zašeptala a dlaní pohladila Billova záda, nato si však v mysli vybavila jednu skutečnost, díky níž tu teď nebyla sama. Naposled Billa políbila na čelo a pomalu se od něj odtáhla, dlaní jej hladíc po tváři.
„Nepřišla jsem sama, Bille. Pana doktora jsem zastihla na chodbě a místo k němu do ordinace jsme se rozhodli jít sem, pokud ti to tedy nevadí,“ odvětila a poodstoupila kousek stranou, takže nemohla vidět zář, která se v Billových očích objevila. Billovy oči zazářily jiskřičkami překvapení a Bill trošku zamrkal na postavu před sebou, která se jeho pohledu naskytla. Jemná a už na první pohled milá a laskavá tvář k němu vzhlížela, plné narůžovělé rty se lehce usmívaly a v oříškových očích se zračila jejich nekonečná hloubka a jas, který jim dodával jejich typickou jiskru. A nejen to. Zračilo se v nich i to nejdůležitější, to nejkrásnější, co právě naplnilo celý nemocniční pokoj a proniklo do černovláskova těla k té prudce bijící věci v jeho hrudi. K věci, bijící láskou, která vycházela a zračila se v každém pohledu, který k němu mladý lékař vysílal.
„Potřebuji jen něco podepsat, nebude to na dlouho, za chviličku zase půjdu,“ přes Tomovy rty přelétnul jemný úsměv a Tom se zadíval do očí černovlasého chlapce, které k němu vzhlédly. Jejich majitel byl jako u vytržení. Nečekal, že by Tom přišel dříve než večer, teď, když tu však byl, na něm mohl oči nechat. Slabě pokýval hlavou a jen s nesmělým úsměvem sklopil svůj pohled někam ke svým kolenům.
„Ukažte, paní Trümperová, pomůžu vám,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom ochotně přiskočil k Simone, sundávající si sako, odtrhujíc tak svůj pohled od té krásy, která utíkala před jeho pohled tím svým a jen tiše se choulila pod bílou peřinou, aniž by si uvědomovala, co tím mladému lékaři před sebou způsobuje. Tomovo srdce se rozbušilo jako o závod a Tom se znova zadíval na ten nádherný skvost v bílých peřinách. Jen vzpomínka na dnešní ráno, strávené dlouhým a nekonečným líbáním, u něj vyvolala známý pocit třepotajících se křidýlek, a on zatoužil jen po jediném. Tak rád by teď tu nádhernou křehkost sevřel ve své náruči, tak rád by se dotkl hebké, sametově jemné pleti, tak rád by ochutnal měkké, plné rty…
Nedalo se však nic dělat. Tentokrát tu nebyli sami a Tom se jen nerad vzdal svých snů a přešel k Simone, která si pod oknem pročítala jednotlivé zápisky o Billově zdravotním stavu. Zhluboka se nadechl a na okamžik odtrhl svou mysl od narůžovělých polštářků černovlasého chlapce. Kdyby jen tušil, že je dnes ráno líbal naposledy…
A netušil to ani v okamžiku, kdy se ztichlým nemocničním pokojem rozneslo hlasité cvaknutí dveří a dovnitř se vřítila osoba, jemu až moc dobře známá. Pan Kaulitz se jen letmo rozhlédnul kolem sebe, a když spatřil tvář svého syna, úlevně vydechl.
„Tome, no konečně! Sháním tě po celé nemocnici a ty nikde,“ zavrtěl hlavou a zadíval se do očí svého syna, tvář, která se však jeho pohledu naskytla, upoutala jeho pozornost mnohem víc, než Tom, který k němu tázavě vzhlédl. Byla ženská… a až nápadně podobná té, kterou lékař svého času vídával každý den, každou chvilku. Moc dobře si ji pamatoval… a její známé rysy jej jen utvrdily v tom, že se nemýlí.
„Simone,“ výraz v tváři pana Kaulitze se změnil na překvapený, až zaskočený a on jen nevěřícně pohlédl do očí ženy, která k němu rovněž vzhlížela s otazníky v těch svých. Tohle byl člověk, kterého by právě tady a právě v tuto chvíli čekala ze všeho nejméně.
„Jürgene… t-to… c-co…“ nesouvisle vykoktala pár nesmysluplných slov a dále hleděla do očí toho, kterého už dávno vytlačila ze své mysli a také ze svého srdce. Vůbec se za ta léta nezměnil. Vypadal stále stejně… jen o něco starší, než když…
„Jsi to opravdu ty? Neviděli jsem se celou věčnost, je to… už tolik let,“ hlas, na několik vteřin ztracený, se lékaři opět vrátil a Jürgen se znova zadíval do Simoniných očí, které k němu vzhlédly. Zdálo se mu to, nebo se v nich opravdu zračil ten jas, který v nich kdysi vídával a do kterého se tenkrát…
„Ano, jsem to já. A-ale… c-co tady děláš ty?“ Simoniny oči tázavě upřely svůj pohled na Jürgena a odpovědí jim byl slabý úsměv.
„Pracuji tady jako primář oddělení. Ale jestli tě zajímá, co dělám právě teď, a právě tady, tak jdu za svým synem,“ odvětil a ani si neuvědomil význam svých slov. A neuvědomila si jej ani Simone, která přešlápla na místě. Netušila, co její slova způsobí.
„Ale to já taky,“ slabě se pousmála, na rozdíl od lékaře, který překvapeně zamrkal. Ne, to nemohla být pravda. Nemohl ji znát, odkud taky? Vždyť ji nikdy neviděl… nebo snad ano?
„Tome… copak ty ji znáš?“ Jürgenův pohled se stočil k Tomovi, stojícímu po jeho pravici, než však stačil jeho syn odpovědět, ticho v pokoji prolomil Simonin hlas.
„Ale ne… tady,“ Simoniny kroky stočily svůj směr k nemocniční posteli a ležícímu Billovi, s další vteřinou však rázem utichly.
Simonino hrdlo se v jednom okamžiku stáhlo, stejně jako všechny útroby jejího těla, a ona se jen marně pokoušela najít svůj hlas, který se rázem ztratil někam do neznáma. Jako by do ní udeřil blesk. Došel jí význam jeho slov, a to bylo právě to, co jí vyrazilo dech – a přinutilo se zadívat na vysokého, štíhlého mladíka po Jürgenově pravici…
autor: Rachel
betaread: Janule
týýýjo moc zajímaví opravdu pěkná akorád se v tom trošku strácím ale opravdu pěkný 😉 máš pěkný povídky 😉
Ups…ačkoli sem to čekala, stejně se mi to nelíbí…že se kvůli tomu nepřestanou milovat…to by nešlo jako 😀 😀 Čekám na happy dílky 😀
[2]: milá tenshi88 znám Rachle už dlouho a můžu ti říct že mě nikdy nezklamala.Neboj nepřestanou se milovat
no nebudu říkat nic dobředu páč to už znám.UPOZORNENÍ Rachel mi nic neřekla ani nenapsala…
Je to furt krásně napsaný ale něco ti musím Rachle vyčíst.
Už dlouho si přeju,aby Billíka odoperovali xDDD
Toto se mi ale nelíbí. Vůbec nelíbí. Je to úžasně napané, jen ten osah slov není moc radostný. No, jsem jen velmi zvědavá, jak to bude v dalším dílku…
Už jsem myslela že si ten dílek dnes nepřečtu pač mi fotr včera vypl net… a zapl až před chvilkou…. jenže nechat si ujít tuhle skvostnou povídku prostě nemužu…. jsem byla prostě zvědavá že jsem ho šla na kolenou prosit ať mi ho zapne xDDDD
Stálo to za to… sice tu čekám na něco jinýho ale neva…
Zákon naschválnosti…. tu vykvetu xD
Dalo se to čekat,ale nevím,jak se s tím Bill vyrovná,asi nevyrovná….=(
Já to vůbec nečekala, takže tu skoro nemůžu dejchat! já si tu naivně myslim, že tady nejsou bráchové a ono tohle…
[3]: Neboj, na to taky dojde, ale zastávám heslo: To nejlepší na konec xD
Děkuju vám moc za komentáře, holky. Po minulém díle jsem si myslela, že už je to pro vás nudné, ale krásným způsobem jste mě ujistily, že ne. Myslím, že zápletka se dala už delší dobu očekávat…
Děkuju vám moc a vydržte do pondělí, jste prostě zlatíčka:-D♥ Děkuju za energii, kterou mi svýma krásnýma komentama dodáváte xD♥
No… neznášam, keď rodičia svoje deti opustia. Aj po rozvode by som svoje dieťa chcela vidieť aj keby ho súd prisúdil otcovi. Som zvedavá prečo ich rozdelili. Ešte budem svoj hnev držať na uzde.