autor: Lorett & Sajü
Rudolf Schinbert
Tom
Oba sedíme zachumláni v mikinách a teplácích na terase. Držíme v rukách teplý hrnek čaje a užíváme si chvilky, kdy nepadají sněhové vločky. Všechno kolem vypadá nádherně pohádkově. Všechno. Ať už zasněžené stromy, silnice, chodníky, baráky. Je to tak krásné. Vůbec mi nevadí, že mi mrzne obličej, že skoro necítím rty a i přes to, že mám na sobě dvoje tepláky, necítím téměř ani nohy. Užívám si každou vteřinu, kterou můžu strávit s ním. Nevadí mi dokonce ani ticho, panující mezi námi. Vím, že si užívá a vnímá věci stejně tak jako já. Pohledem se na něj opatrně musím znovu, již po několikáté podívat. Jaké je moje překvapení, když se naše pohledy střetnou. Na těle mi náhle naskočí z jeho pohledu husí kůže a celý se rozechvěju, jako kdybych byl zasněžený já a ne ten strom naproti. Jeho nádherný úsměv zdobí narůžovělý obličej. Pomalu se ke mně přisune po lavici a schoulí se ke mně. Hlavu si položí na mé rameno. Je to tak nádherné. Nikdy jsem si ani nepředstavoval, jak krásné to je, být s někým. A měl bych o to přijít? Přeci má právo člověk být šťastný a já jsem šťastný s ním. Miluju to, jak se ke mně tulí. Jak můžu být já ten, co ho chrání. Políbím ho do vlasů, na kterých má čelenku s ‚chrániči‘ na uši, jak tomu říká moje babička. Vypadá vždy tak nádherně, že mám chuť ho políbit.
Včera, když jsem ho převlíkal, měl jsem co dělat, abych se udržel v klidu. Divil jsem se dokonce i tomu, že necítil moje vzrušení, které bylo více než jasné. Celým mým tělem ještě teď prochází mravenčení z toho pohledu. Má nádherné nohy. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než je on sám. Jestli bude zas někdy nějaká otázka: „Existuje dokonalost?“ nejradši bych ho ukázal, aby viděli, že opravdu existuje a v živé podobě. On totiž dokonalým je. Co na tom, že nezná tolik věcí? Nemůže za to, že byl panenkou. Pro mě ovšem mou panenkou zůstal a je jí stále.
„Tome!“ křikne Andreas od brány, Billi se pomalu odsune a smutně sklopí pohled k hrnečku s čajem.
„Neboj, nebudou tu dlouho, jen mi něco nese pro babičku,“ pohladím ho po smutné tváři, která se najednou znovu tak nádherně rozzáří. Je možné, aby chtěl být jenom se mnou? Nejsem z něj poblázněný a nenamlouvám si to jenom. Odložím hrnek na stolek, usměju se na něj a rychle seběhnu pár schodů, dojdu k brance, o kterou se opřu a poplácám Andrease po rameni.
„Jak žijete?“ zasměje se a ukáže hlavou k Billovi. Jen slabě přikývnu. „Nesu ti tu něco pro bábi, tak jí pozdravuj. Jedeme do města nakupovat nějaký ozdoby, nesnáším to. Co budeš dělat ty s tou roštěnkou?“ zasměje se a já pohledem mrknu k Billovi, který nohama odšupuje sníh, který napadal na terasu.
„Jak žijete?“ zasměje se a ukáže hlavou k Billovi. Jen slabě přikývnu. „Nesu ti tu něco pro bábi, tak jí pozdravuj. Jedeme do města nakupovat nějaký ozdoby, nesnáším to. Co budeš dělat ty s tou roštěnkou?“ zasměje se a já pohledem mrknu k Billovi, který nohama odšupuje sníh, který napadal na terasu.
„Nevím, možná budeme dnes doma a povídat si,“ odpovím s klidem, když se vrátím zpátky k Andreasovi a vezmu od něj cosi pro babičku.
„Fajn, tak ho zdravím, a zítra nebo v úterý se stavíme, jo?“ mávne mi, než se otočí a rychlými kroky se vydá zpátky k jejich domu. Otočím se na něj. Opírá se o sloup a mým tělem znovu prochází trhavé vzrušení. Sakra, měl bych si takové myšlenky vyhodit urychleně z hlavy. Jsem jako posedlý. Šílím z toho, že ho nemůžu ani líbat. Že je to zakázané… alespoň pro teď. Nevím, co cítí on a políbit ho je příliš riskantní. Nechci riskovat, aby se vylekal a odešel. I když… odešel by?
„Fajn, tak ho zdravím, a zítra nebo v úterý se stavíme, jo?“ mávne mi, než se otočí a rychlými kroky se vydá zpátky k jejich domu. Otočím se na něj. Opírá se o sloup a mým tělem znovu prochází trhavé vzrušení. Sakra, měl bych si takové myšlenky vyhodit urychleně z hlavy. Jsem jako posedlý. Šílím z toho, že ho nemůžu ani líbat. Že je to zakázané… alespoň pro teď. Nevím, co cítí on a políbit ho je příliš riskantní. Nechci riskovat, aby se vylekal a odešel. I když… odešel by?
Dojdu až k němu, to cosi pro babičku položím na lavici a nevědomky ho obejmu kolem pasu. Dívá se mi upřeně do očí, které má ještě tmavší než před tím. Hladím ho po úzkých bocích, které jsou zřetelné i přes tři vrstvy mých mikin a usměju se na něj. Skloním se k němu a vtisknu mu drobný polibek do koutků úst. Plaše sklopí hlavu a pevněji mě obejme kolem krku, když se o mě opře celým svým tělem a tiše vydechne. Uculím se. Bál jsem se, že odejde a místo toho se ke mně ještě víc tiskne? Přeci jen… je tu možná i nějaká možnost, že… zavrtím hlavou. Přestaň sakra!!! Přestaň na TO pořád tolik myslet!
Bill
Nevím, co mám dělat. Chvěji se v jeho náručí, které je pevné. Tiskne si mě na sebe a pomalounku se mnou houpe. Mým tělem prochází znovu tak zvláštní vibrování a lapám po ztraceném dechu. Políbil mě. Sice jen do koutku rtů, ale i to se dá považovat za polibek? Nikdo mě nikdy nepolíbil a on je možná prvním a… všechno v mé hlavě šrotuje, všechno se ve mně mísí a já nevím, u čeho se pozastavit a dumat nad tím. Nad tím jediným.
„Půjdeme dovnitř, hm?“ špitne a já nic nenamítám. Oba vezmeme své hrnečky a projdeme do útulného obýváku. Začínám si zvykat na všudypřítomné pohledy panenek. Uvědomuji si totiž, že teď mezi ně nepatřím. Jsem možná jeho panenka, ale panenka z masa a kostí. Sám ze sebe svlíknu několik věcí a zůstanu jen v jedněch teplácích a jedné, té nejdokonalejší mikině. Uvelebím se pohodlně na sedačce. Naučil mě přepínat si programy, když jde náhodou něco udělat a já lítám mezi jedním programem a dalším. Hledám tu nejkrásnější pohádku. Pootevřu rty, když se zastavím. Nádherný vánoční stromeček se vyjímá v ještě krásnějším, moderním obýváku. Budeme mít i tady takový stromeček? A vůbec… budu mít možnost ten stromeček vidět? Smutně sklopím pohled. Přál bych si strávit s ním alespoň jedny Vánoce. Jedny jediné. Dal bych mu všechno… všechno, co bych mu na očích viděl, protože on si to zaslouží. Zaslouží si, aby měl krásné Vánoce, Vánoce, které bych strávil i já.
„Jsem tu,“ zašeptá potichu a posadí se vedle mě. Postaví před nás sušenky a stulí si mě do náručí, jako by věděl, že to teď potřebuji. Že potřebuji cítit jeho pevné objetí, jeho nádhernou náruč. „Billí? Víš, kdo tě vyrobil?“ špitne do mých vlasů. Kdo mě vyrobil? Neuvědomím si, a svou otázku položím nahlas.
„Ano, víš… jaký člověk z tebe udělal panenku?“ znovu zašeptá svou otázku a já pokrčím rameny. Zavrtím beze slova hlavou a ještě více se k němu přitisknu. Už mě nechce? Chce se mě zbavit, a proto se mě ptá na tohle? Co když ano? C-co když jsem udělal něco špatně a už tu nemám co dělat? Bolestivě sevřu víčka k sobě, zpod kterých mi vyklouznou drobné slzy, a zhluboka se nadechnu.
„Půjdeme dovnitř, hm?“ špitne a já nic nenamítám. Oba vezmeme své hrnečky a projdeme do útulného obýváku. Začínám si zvykat na všudypřítomné pohledy panenek. Uvědomuji si totiž, že teď mezi ně nepatřím. Jsem možná jeho panenka, ale panenka z masa a kostí. Sám ze sebe svlíknu několik věcí a zůstanu jen v jedněch teplácích a jedné, té nejdokonalejší mikině. Uvelebím se pohodlně na sedačce. Naučil mě přepínat si programy, když jde náhodou něco udělat a já lítám mezi jedním programem a dalším. Hledám tu nejkrásnější pohádku. Pootevřu rty, když se zastavím. Nádherný vánoční stromeček se vyjímá v ještě krásnějším, moderním obýváku. Budeme mít i tady takový stromeček? A vůbec… budu mít možnost ten stromeček vidět? Smutně sklopím pohled. Přál bych si strávit s ním alespoň jedny Vánoce. Jedny jediné. Dal bych mu všechno… všechno, co bych mu na očích viděl, protože on si to zaslouží. Zaslouží si, aby měl krásné Vánoce, Vánoce, které bych strávil i já.
„Jsem tu,“ zašeptá potichu a posadí se vedle mě. Postaví před nás sušenky a stulí si mě do náručí, jako by věděl, že to teď potřebuji. Že potřebuji cítit jeho pevné objetí, jeho nádhernou náruč. „Billí? Víš, kdo tě vyrobil?“ špitne do mých vlasů. Kdo mě vyrobil? Neuvědomím si, a svou otázku položím nahlas.
„Ano, víš… jaký člověk z tebe udělal panenku?“ znovu zašeptá svou otázku a já pokrčím rameny. Zavrtím beze slova hlavou a ještě více se k němu přitisknu. Už mě nechce? Chce se mě zbavit, a proto se mě ptá na tohle? Co když ano? C-co když jsem udělal něco špatně a už tu nemám co dělat? Bolestivě sevřu víčka k sobě, zpod kterých mi vyklouznou drobné slzy, a zhluboka se nadechnu.
Tom
Svými něžnými prsty hladí můj hrudník, obkresluje moje žebra přes tričko a dýchá mi horký dech na krk, díky čemu mi naskakuje po těle znovu husí kůže. Od té doby, co jsem s ním, mám po těle husí kůži pořád. Probírám se v jeho dlouhých, černých vlasech, které jsou naprosto jemné a užívám si tu chvilku, s ním ve svém náručí. Nevyměnil bych to za nic na světě. Být s ním. Chci s ním být pořád. POŘÁD a nechci to jinak, tak proč se tolik bojím, že se ráno probudím a on už tu se mnou nebude? Je druhá adventní neděle. Možná, je tu do Vánoc a zbývá nám už taková chvilka, ale já udělám všechno proto, aby tu zůstal. Nemůžu o něj přijít. Ne teď, když mi nezáleží na nikom a na ničem jiném, než na něm. Protože ON, moje panenka, patří sem. Zaslouží si to.
Odtáhnu se od něj, když si uvědomím, že nejspíš usnul. Pořád spí. Musím se nad tím zasmát. Neznám většího spáče než je on. Pomalu ho zvednu do náručí a opatrně s ním vyjdu schody nahoru. Omotá mi ruce kolem krku a natiskne se víc ke mně. Chová se, jako bych byl jeho jistota. Jako kdybych byl něco, na čem visí jeho život a mně to dělá dobře. Hodně dobře. Uložím ho do naší postele. Je prakticky naše. Spíme v ní oba dva a… nechci, aby někdy byla už jen moje. Pohladím ho po tváři a rychle dojdu ke skříni, ze které vyberu krabici, ve které jsem ho koupil. Začnu jí pozorně, pečlivě prozkoumávat. Každý milimetr krabice zkoumám. I kdybych tam našel iniciály, pomohly by mi více než nic. Posadím se do tureckého sedu pod okna a pomalu celou krabici rozdělám.
Udělám všechno proto, aby tu se mnou zůstal. Vím, že ho musím představit babičce. Je tu týden a ona o tom nemá ani šajnu, udělám to hned, jak se vrátí, ale chci, abych ho tu měl. Nedovedu si představit být bez něj. Stačí vteřina, aby se mi tahle myšlenka dostala do hlavy, a mám chuť křičet nenávistí a k nespravedlnosti světa. Ale… vždyť je tu i možnost, že možná tu zůstane napořád? Že tu bude a nepromění se znovu v panenku. Dal bych všechno za to, aby to tak bylo. Abych o svoji panenku nepřišel.
Zamrkám, když si všimnu malého písma na kraji krabice. Rychle vyskočím s krabicí v ruce a seběhnu schody po dvou dolů, ze šuplíku vytáhnu babiččinu lupu a pořádně začnu zkoumat nápis. Rudolf Schinbert. Srdce mi začne plesat a rozlije se mým tělem příjemný pocit. Musím ho najít. Šťastně se zasměju a nožem odříznu kus krabice, na níž je jméno toho, kdo mojí panenku vytvořil.
Bill
„Ahoj, Scotty, jak se máš?“ usměju se a vrhnu se okolo krku černému chlupáči. Má stejnou barvu srsti, jako jsou moje vlasy, přesto bych mohl i s klidným srdcem říci, že moje vlasy jsou ještě o kapičku temnější, než je pejskova srst. Spokojeně vrtí ocáskem a nechává se ode mě hladit a drbat za ušima – rád do jeho chloupků nořím ruce, je to tak uklidňující – načež mi tvář od spánku až o bradě dlouhým tahem olízne svým vlhkým jazykem. „Brrr,“ ošiji se. „Ty jsi ale smradlavý. Víš, jak ti smrdí z tlamy?“ zdvihnu ukazováček a káravě se na něj dívám. „Už to cítím, taky smrdím!! Ty jsi čuně, Scotty. Co jsi to zase jedl?“ Stoupnu si a utíkám od něj pryč, zase zpátky nahoru po schodech do koupelny. Jenže Scotty se nedá zahanbit a utíká spolu se mnou. To mám tedy radost, ani mě obličej nenechá umýt! Vejdu do koupelny, rozsvítím si světýlko a přijdu k umyvadlu. Pustím si vodu, která ale moc studí, proto si to asi ještě dalších pět minut šteluju tak, aby byla krásně vlažná a dělala mi dobře na ruce. Namydlím si je mýdlem, které strašně krásně voní, vždycky když jdu na záchod, tak si k němu čuchnu, a jediným problémem je, že nevím, co to je za vůni. Zajisté to musí být ale něco krásného, když to tak pěkně voní. Stoupnu si na špičky a kouknu před sebe na lesklou plochu, která zobrazuje všechno to, co jí stojí v cestě. Zrcadlo. Pozorně se na sebe zadívám, baví mě vidět, jak vypadám. Nikdy jsem se takhle zřetelně neviděl, a teď se skoro vždycky leknu, protože si připadám strašně velký. Vlastně já jsem velký, oproti tomu, co jsem byl kdysi. Přesto jsem tak šťastný… Díky tomu můžu dýchat.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že opravdu žiju. Je to tak… tak krásný a svobodný pocit. Nutí mě to téměř roztáhnout ruce a létat. Natřu si tvář tou pěnou, co mi na rukách vznikla a musím se usmát, když si ji roztírám, tak příjemně šimrá.
„Jsi tady?“ uslyším za sebou známý a nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšel. Nepřestane mě udivovat jeho dokonalé zbarvení a občasné chraptění. Vždy zní pevně, a přesto tak jemně. K mým uším se vždy line jako med, je tak plný a hřejivý. Pokaždé, když jej uslyším, se mi zvedne tep a srdce, jako kdyby se zbláznilo. Poskakuje mi v hrudi, div rovnou netančí polonézy. Otočím se k tobě a jednou rukou se zachytím za umyvadlo. Scotty poslušně sedí vedle mě. Tuším, že kdybych tak neučinil, nejspíš bych byl schopen se i zřítit k zemi jako nějaké sutiny. Rozpačitě se usměji, když se mi trochu podlomí nohy, a koukám do tvé zářící tváře.
„Dobré ráno,“ špitnu. Blaze se usměješ a přijdeš blíž ke mně. Hlavu trochu skloníš a pravou rukou mi odděláš neposedné pramínky mých vlasů za ucho, kde spolehlivě drží pouhých pár vteřin, a pak se opět uvolní ze sevření a spadnou mi do očí. Rezignovaně se ti zvlní koutky úst. „Nemá to cenu… ony si vždycky najdou cestičku, viď?“ vezme malý jemný ručník, kterým mi začne tvář utírat dosucha. Zaculím se a přikývnu. Má pravdu, ty moje vlasy si vždycky dělají akorát to, co chtějí ony. Nikdy mě neposlechnou. A ani Toma ne.
„Slyšel jsem, jak tě Scotty oblízal, to dělá jen těm, které má moc rád,“ omluvně se zatváří. „Musíš mít už hlad, pojď, jdem se najíst.“ Vypne kohoutek, chytne mne za ruku a vede si mě po schodech dolů do kuchyně. Už od schodů do mých nosních útrob pronikala chutná vůně. Jo, je to určitě něco k jídlu, ale co… o tom nemám vůbec tušení. Posadím se na židli, na níž vždycky sedím a kouknu tázavě na Toma.
„Doufám, že ti to bude chutnat. Taková klasická snídaně…“ pokrčí rameny a začne jíst. Vezmu si teda vidličku, nebo jak se to jmenuje, do levý ruky, a zabořím to do toho. Naberu si to a nedůvěřivě k tomu čichnu. Voní to pěkně. Hupsnu si to do pusy a začnu kousat. Očka se mi rozzáří a rychle si do pusy strčím další sousto. Mňáááám, to je dobrý!! Začnu se ládovat, jak kdybych nikdy nejedl, což já už za svůj krátký pobyt tady stihnul udělat vícekrát.
Zmoženě si oddychnu a pohladím si plný břicho. Jsem tak přejedený, zato mám ale příjemný pocit.
„Chutnalo ti to?“ koukne na mě Tom a já horlivě třepu hlavou tak, abych mu na každé slovo přikývnul.
„Bylo to výborný!! Co to bylo?“ pusu otevřu dokořán a oči na něj upřeně poulím.
„Jen míchaný vajíčka, Billi,“ pobaveně se zasměje a začne sklízet nádobí.
„Aha,“ přikývnu a vezmu si to svoje ušpiněné nádobí do rukou a donesu mu to na linku.
„Oh, super. Chceš mi to pomoct naskládat do myčky?“ usměje se.
„ANO!“ zaraduju se, div nezatleskám rukama. Ještě jsem to nikdy nedělal, proto se toho zhostím se ctí a úsměvem.
Tom
Nejspíš si to ani neuvědomuje, ale je strašně roztomilý. Nejradši se na něj dívám, když o tom on neví. Třeba když mi usne v náručí a já ho pak ukládám do mých peřin. To, jak vždycky ze spaní špulí rty, je pro mě mučivě rajcovní. Nebo to, jak se ze spaní začne usmívat, když se mu asi zdá nějaký krásný sen. Vždycky vypadá jako miminko a já tak mám ještě silnější potřebu chránit jej. Sní tak nevinně, což mi dává podporu, abych všechnu svou touhu po něm potlačil. Je zvláštní, že mě přitahuje jeho nevinnost a naivita. Vlastně je jako dítě… Samozřejmě, že je rozumnější a vyspělejší, leč jeho neznalost je pro něj tak zranitelná! Nemůže za to, že nikdy necítil žár, nechutnal alkohol, nikdy nikoho nemiloval…
Dokáže vůbec panenka jako on opětovat tak silné city, jako je láska? Dokáže vůbec on opětovat jakékoliv city? Ví vůbec, co jsou to city a pocity?
Oh… vzpurně zavrtím hlavou a popošlápnu. Jistěže ví. Nikdy jsem neviděl tak emocionální bytost, kterou je právě on. Skousnu si spodní ret. Myslím, že moje panenka dokáže city opětovat a přijímat stokrát víc, než kdokoliv jiný na světě. Nedejbůh, aby city, jež k nějakému člověku Bill pocítí, nebyly silnější jak hranice smrti. Silně přivřu oči.
Nemohu dopustit, aby poznal lásku… Ke zvířeti, určité věci… to ano. Ale plnohodnotnou lásku k druhému člověku? Musím ho od ní ochránit. Trápil by se. Nevěřím v pravou a bezbolestnou lásku, jež přetrvá na věky věků. Jsem si zcela jist, že pohádková láska dvou duší, které se naleznou a splynou v jednu dohromady, kdy se započne mohutný oheň jejich srdcí, jehož žár společně s jejich přízní a podporou spálí veškeré narušitele jejich společného štěstí a neuhasne ani po jejich smrti, jistojistě neexistuje. Láska je buď nespravedlivá, ničivá, spalující, bolestivá anebo směsice ze všech těchhle chmur. Vím, že bych nedokázal vidět jeho oči zarudlé a od pláče opuchlé. Nemohl bych se do nich dívat a sledovat, jak z nich prchá sebemenší třpyt a jas. Nesnesl bych pomyšlení, že se jeho těla někdo dotýkal, že mu někdo ublížil. Co by mě však ale ze všeho nejvíce srazilo na kolena? Byla by to ta strast. On neumí zakrývat své pocity. Neumí lhát… nikdo ho to nenaučil. Ta bolest a utrpení, jež bych sledoval v jeho očích, by pro mě byla odplata. Nejstrašnější trest – vědění, že se trápí.
A on se trápit nesmí.
„To-mi?“ slyším tichý hlásek za sebou. Rychle se otočím. „Ehm…“ přenese svou muší váhu z jedné nohy na druhou. „Je to… to, no… ehm… dobrý?“ skousne si jeden koutek spodního rtu tak, že se mu v druhém koutku vyšpulí a zčervená jeho zbytek.
Očima těkám po jeho těle. To oblečení, které má teď na sobě je tak… sexy? Oh můj bože, ano! Džíny, jež obepínají jeho útlé boky a štíhlé dlouhé nohy, jej snad ještě více zeštíhlily! Černé tričko s potiskem nějakého abstraktního motivu s nepatrným množstvím flitrů teda dokáže pořádně zaujmout pozornost!!
Vzal jsem Billa dneska na nákupy, chtěl jsem mu koupit vlastní teplé oblečení, přece nebude pořád chodit v mých pytlech, a dal jsem mu volnost, ať si vybere všechno to, co se mu líbí. Zvláštní, že skoro vždycky šahal po temných barvám… Netušil jsem, že jako panenka bude mít rád černou, a právě proto mě jeho démonický vzhled lehce zaskočil, přesto nemohu vůbec říct, že by se mi nelíbil. Jemu snad sluší všechno… Je opravdu zvláštní a kouzelný. Třeba i to, s jakou radostí si teď všechny ty tašky plné hadrů, které jsem mu odsouhlasil (byly to všechny), a na které stačila moje peněženka – struny na kytary budou muset počkat – nese spokojeně domů. Pořád se culí jak sluníčko a ani mu nevadí mráz, který šlehá a spaluje naše tváře. Ta jeho má sladký nádech růžové, s bílou pletí a černými, zplihlými vlasy… pekelný kontrast!
Oh bože… je nádherný.
Teplý dech, jenž se dere z našich úst, tvoří bílé neprůhledné chomáčku stoupající k nebi. Jdeme mlčky, leč ticho, které mezi námi panuje, není tíživé, ba naopak. Vzájemné, hluboké pohledy, které na sebe ustavičně vrháme, jsou spalující. V tomhle mrazu mě skvěle zahřívá už jen pohled na něj… natož tak do jeho pronikavých, mandlových očí.
Přiblížím se ke své panence a chytnu jej za zkřehlou ručku. Sleduji každý jeho neverbální projev. Třeba to, že když se ho dotknu, procítěně přivírá oči a se zatajeným dechem a sklopenou hlavou, téměř zahanbeným pohledem, sleduje mé počínání.
„Proč nechceš rukavice? Máš tak studené ruce. Onemocníš…“ pokrčím rameny a vyderu se vpřed, neboť se na něj nemohu už dále více dívat. Ta jeho přirozenost… je pro mě tak ďábelská. Jako kdyby mi kdykoliv se na něj podívám, nějaký zákeřný ďábel našpitával, abych se dal na strmou a rovnou cestu do pekla. Jako kdyby mě přímo určoval, abych spáchal hřích… abych…
„Proč nenosíš rukavice?“ odpoví mi otázkou. Skloní hlavu, automaticky mu pramínky ebenových vlasů spadnou do očí, olízne vlhkým jazykem a skousne si opět spodní ret, že by má panenka měla první zlozvyk?
„To je věc jiná… já jsem na mráz zvyklý… ehm…“ dojde mi, že s takovouhle daleko nepochodím, proto to otočím naruby, „zapomněl jsem si je, víš?“
Přikývne. Evidentně to zabralo, skoro si oddychnu. Není to nijak velký a závratný tajemství, ale chci, aby je nosil, protože jinak by mi mohl onemocnět.
„Jaké to je?“
„Co?“ vyhrknu, div ve mně neškubne.
„Být nemocný…“
„Není to nic příjemného, to ti povím hned. Každá nemoc je jiná a každá je stejně hnusná. Buď tě bolí záda a všechny klouby, takže nemůžeš sedět ani ležet. Bolí tě v krku tak, že každé tvé polknutí je jako když se řízneš nožem. Hlava je jako střep, potíš se, jsi v jednom ohni. Zvracíš… točí se ti hlava…“ pokrčím rameny. „Na něco se můžu i umřít, proto nechci, abys byl nemocný…“ kouknu do jeho zvídavých očí, jež jsou plné zájmu. Vždycky hltá každé mé slovo…
„Aha… a jaké to je vlastně ta bolest v krku? To říznutí nožem? Hlava jako střep? Jaké je to zvracení?“ jeho plná pusinka tvořící písmenko ó štěbetá o sto šest tak nepodstatné otázky. Povzdychnu si a zavrtím smířlivě hlavou. Rozhlídnu se po rozsvícených lampionech ozařující ulici. Osamělá ulička se pomaličku začíná proměňovat v rušný střed dění zájmové sportu, ucítím vůni svařáku a skořice. Usměju se, když uvidím tančící, padající a skotačící lidi z města i okolí, jak si užívají vánoční nálady, která se světem rozlehla na plný plyn. Jsme kousek od našeho domu…
„Možná to poznáš, ale budu se snažit, abys k tomu neměl žádnou příležitost…“ usměju se, mrknu levým okem a cvrknu jej do nosu. „Chtěl bys zkusit bruslit?“
autor: Lorett & Sajü
betaread: Janule
Rrrrr! Další dílek! Krásnej!^^
Ale mrzí mě,že si Tom myslí,že by Billovi ublížil.huh..že to enpotlačuje? Vždyť je do něj zblázněnej ,ale neví o tom!
a já si myslím,že by Bill byl //to zní debilne 😀 😀 :D// rád..a dokonce i šťastný…
to mi fakt vadí,že Tom z toho dělá neskutečný drama..i když ho chápu.
No,,připomíná mi to pinokia xD ani nevim proč,,Tom hledá výrobce panenky xDD,,jsem mimo..xD
každopádně jsem nedočkavá na další díl ;P
Nyaa!! Už se strašně teším na další díl. =) Tu Billovu roztomilost a Tomovu starost miluju. ♥ Tahle povídka je fakt jemňoučká. A Bill bude bruslit?? Jéé, na to se těšííím. =)
já se nemoci vyhjebám co to jde…a stejně je mi to k ničemu a sem nemocná každej měsíc….a on tu nemoc chce….pfffm..xD
Krásný. Opět další nádherný díl, při kterém jsem se musela usmívat. Je krásné vidět, jak se Bill hrne do (pro nás úplně obyčejných) věcí a všechno chce poznat. To se člověk i nad tím zamyslí a musí se usmát, že Bill jako panenka se to teprve učí. Teda – Tom ho to učí:-D Je to strašně moc pěkný a doufám, že Tom bude pomaloučku zkoušet zajít o něco dál. Zaujalo mě, že našel na krabici jméno výrobce, který Billa vyrobil, o něčem to svědčí. Ale stejně se těším na okamžik, kdy mu Bill prozradí, jak se vlastně stal z panenky člověkem:-D A vlastě se těším i na další díl a všechny, které budou po něm. Doufám, že si Tom Billa nenechá vzít a do Štědrého dne vymyslí způsob, díky kterému budou pořád spolu, až navěky… To by byl ideální konec téhle pohádky, který je ale doufám ještě v nedohlednu…:-D
Bože!!!!Já to miluju!!!!Už se opakuju,ale jak může někdo napsat něco tak překrásného??!!!!Já z téhle povídky vážně umírám,a jestli to špatně skončí,tak snad umřu doopravdy!!!
to je prostě a jednoduše dokonalé! miluju to, každý slovíčko! a doufám, že Tom něco s tím pánem vymyslí 😀 pokud ho najde 😀