autor: Vanity
Bill zmateně zamrkal a snažil se přivyknout na náhlou tmu v pokoji. Jeho ústa překrývala něčí ruka a tělo, přitisknuté na jeho vlastní, mu nedovolovalo žádný pohyb. Bál se pohnout, nevěděl, kdo to může být. Byli přeci na hotelu, na velmi velkém hotelu, a bylo tu ubytováno několik stovek lidí. Taky to mohl být nějaký zuřivý fanoušek, nebo přinejhorším antifanoušek. Cítil, jak mu srdce divoce tluče v hrudi a připadalo mu, jako by mu chtělo vyskočit a utéct. Byl strachy bez sebe a vůbec netušil, co by měl udělat.
Neznámý se svou tváří přemístil k jeho uchu a velmi tiše zašeptal.
„Nemusíš se bát. Neublížím ti, jen mi neutíkej, prosím…“
Bill zalapal po dechu. Horký dech jeho neznámého společníka jej vykolejil. Ruka z jeho úst zmizela a on se mohl konečně nadechnout. Cože mu to řekl? Nemohl si vzpomenout. Jeho mysl jako by vypnula a snažila se nezapamatovat si nic z toho, co se děje. Bill věděl, že si nic nechce pamatovat, byl si téměř jist tím, že mu neznámý chtěl ublížit. Oh, už si vzpomínal, nemá utíkat. Co to ale znamenalo? Znamenalo to snad, že jej teď pustí z pevného sevření?
Jen co na to pomyslel, jeho tělo bylo osvobozeno, avšak na zápěstí ucítil horké prsty svírající jej tak, aby přeci jen neutekl. Slyšel šustění jemné látky a než stačil pohnout hlavou za zvukem, pocítil jemnou chladivou látku na své tváři. Neznámý pustil jeho ruku a hedvábným šátkem mu zavázal oči. Nemohl si dovolit, aby jej viděl. Vše by se pokazilo. Není správná chvíle na to, aby věděl, kdo je.
Bill měl oči napevno uvázané, v té tmě by stejně nic neviděl, chtěl však být pojištěný, kdyby se náhodou rozsvítila světla. Nepřál si být odhalený dřív než bylo vhodné. Tedy pro něj.
„Pojď…“ zašeptal lehce nakřáplý hlas těsně vedle jeho ucha. Opět cítil ten horký dech na své kůži a po zádech mu přejel mráz. Nechtěně se otřásl a neznámý si to vyložil jako záchvěv strachu.
„Neboj se, princátko, je to jen postel.“
Bill vycítil jeho úšklebek. Zastavil se. Nechtěl s ním do postele. Nechtěl do postele s žádným klukem a rozhodně ne s někým, koho vůbec nezná a zrovna mu oznámil, že jej hodlá znásilnit. Ano, bude to znásilnění, protože to bude proti jeho vůli. On se mu dobrovolně nikdy nevydá. A pokud to neudělá, bude jej jisto jistě mučit.
Dlaně jeho mučitele se ocitly na jeho bocích a on mohl přes tenkou látku šedého trička cítit jejich horkost. Cítil prsty klouzající k jeho pásku a zase nazpět. Připadalo mu, jako by jej ty dlaně chtěly utěšit. Jako by mu chtěly říct, že je vše v pořádku, že se nic zlého nestane a nikdo mu neublíží. Povzdechl si. Z jeho úst vyšlo zoufalé vydechnutí.
„Co tak smutně, nechci ti nijak ublížit,“ ozval se celkem příjemný hlas odněkud z místnosti. Bill se chvíli divil tomu, jak mohl přejít na druhou stranu pokoje tak potichu.
„Co se mnou chceš dělat?“ promluvil Bill poprvé od té doby, co do pokoje vešel.
„Teď bych chtěl, aby sis lehl sem na tu postel…“ řekl neznámý a navedl Billa k posteli. A on se posadil, posunul se tak do poloviny a lehl si do měkkých polštářů…
Nevěděl proč, ale vnitřní hlas mu řekl, aby jej poslechl. Možná proto, že to tak bude méně bolestivé, možná proto, že hlas jeho věznitele jej uklidňoval, dodával mu pocit jistoty, jako by ten hlas znal již léta.
„Já…“
„Šššš, jen nemluv…“ utišil jej lehký dotek na rtech.
Bill se ošil. Přeběhl mu mráz po zádech, už zase. Cítil, jak mu cizí ruce oddalují nohy od sebe a pak na sobě ucítil horkost jiného těla. Neznámý bloudil dlaněmi po jeho těle, ale jen přes oblečení. Bill byl rád za to, že z něj nestrhl oblečení a rovnou si jej nevzal. Horkost neznámých dlaní byla spalující a on se nevědomky těm dlaním nabízel. Líbily se mu, ačkoliv nahlas by to nikdy nepřiznal. Byly žádoucí a smělé, neslušné a vzrušující. Sjížděly na jeho drobný zadeček a krouživými pohyby jej hladily a tiskly. Náhle dostal neuvěřitelnou chuť okusit rty svého neznámého. Ty doteky jej vzrušovaly a jeho rty zatoužily po polibku.
Jeho ruce do této doby nečinně ležely podél jeho roztřeseného těla, teď se však odvážily k pohybu. Pomalu a opatrně se zvedly a spočinuly na ramenech neznámého. Bylo poznat, že se jeho věznitel udivil, protože ustal ve svém konání. Avšak nechal se Billovýma rukama stáhnout blíže k jeho obličeji. Kdyby neměl na očích pásku, mol by spočítat všechny jeho řasy, jak blízko mu byl. Olízl si vyprahlé rty a zrušil tu nepatrnou vzdálenost mezi nimi.
Jejich rty se lehce dotýkaly a ochutnávaly se. Nespěchali. Pozvolna přizvali jazyky k vášnivé hře, která jim brala dech.
Odtrhli se od sebe.
„Chtěl bys vědět, kdo jsem?“ zašeptal svou otázku do pootevřených rtů pan neznámý.
„Ne… Chci jen, abys mě nikdy nepřestával líbat.“
Jeho přání bylo splněno. Ani jeden nedokázal určit, jak dlouho se líbali. Bill ležel na zádech a mezi nohama mu ležel někdo, kdo jej líbal do bezvědomí. Chvílemi ztrácel dech a musel se od něj odtrhnout, ale netrvalo to ani pět vteřin a opět cítil, jak si jeho jazyk pohrává s tím neznámým.
Po nekonečném líbání, které jej dostalo do velmi náruživého stavu, začal Bill pravidelně přirážet svým klínem ke svému panu neznámému. Tlačil jej uvězněný penis a skoro až bolel.
„Potřeboval bys uvolnit?“ otázal se téměř zbytečně jeho milenec.
„Ano, prosím…“ špitl Bill a skousl si spodní ret.
Pustil jej ze svého sevření a čekal, co se bude dít. Páska na očích mu začínala trochu vadit, ale na jednu stranu jej vzrušoval pocit, že neví, co přijde.
Ucítil horké prsty, jak vyhrnují jeho tričko, nadzvedl se, aby mu jej mohl mladík přetáhnout přes hlavu, a poté se opět položil do rozházených polštářů. Cítil škubnutí pásku a uslyšel klapnutí masivní kovové spony. Zaslechl rozepínání zipu u kalhot…
„Nadzvedni se…“
Uposlechl a jeho tělo kryly už jen boxerky. Neznámý zahákl palce o lem boxerek, ale Billova slova jej zastavila.
„Počkej… já myslím, že chci vědět, kdo jsi,“ řekl.
„Jsi si jistý?“
„Ano.“
„Může to pro tebe být zklamání.“
„Proč?“
„Na vysvětlování je to složité.“
„Nechci, abys něco vysvětloval, jen se přitom na tebe chci dívat.“
Šeptali, Bill nevěděl proč. Možná, že nechtěl narušit intimní chvíli, možná mu jen přišlo zbytečné mluvit nahlas, když jej měl tak blízko.
„Dobrá.“
Hbité prsty rozvázaly uzlík na hedvábném šátku a velmi pomalu jej sundaly z krásných očí. Nejprve v nich zahlédl překvapení. Poté párkrát zamrkaly, aby se snad přesvědčily o tom, že je to skutečnost. Když se opět zadívaly na mladíka před sebou, třpytily se v nich drobné slzy.
„Tome…“
„Je to v pořádku. Můžeme to udělat.“
„Tomi, já…“ cítil se zmateně. Nečekal jeho, vlastně ani nevěděl, koho čekal, jen ne jeho. Nikdy nic nepoznal, nikdy si ani na vteřinu nepomyslel, že by se mu mohl splnit jediný jeho neuskutečnitelný sen.
„Miluju tě, Bille. Tak dlouho jsem se bál ti to říct,“ zašeptal Tom. Nechtěl mluvit nahlas, bál se, že všechno zkazí.
„Můžeme to udělat?“
„Ano.“
„…“
„…“
„Udělej to,“ řekl Bill těsně předtím, než se vpil do jeho rtů. Zamiloval se do nich na první políbení.
Tom opět zahákl palce o lem boxerek a bez váhání je stáhl dolů. Odhodil je někam za sebe a za pomoci Billa ze sebe sundal velké triko a stáhl kalhoty.
„Pomiluj mě, Tomi.“
Tomovi se vařila krev, byl neuvěřitelně nadržený a Billova slova vyslala vlnu horka přímo do jeho narůstajícího vzrušení.
Tom sundal i poslední kousek svého oblečení a kapsy kalhot vyndal lubrikant.
„Budeme to potřebovat…“ řekl a vymáčkl si trochu do dlaně. Pokryl si jím celý svůj vztyčený penis a zbytek otřel Billovi o zadeček. Jeho neposedný prst zakroužil okolo jeho vstupu a po chvilce lehce vklouzl dovnitř.
„Oh…“ vykřikl Bill a poplašeně se zadíval na Toma.
„V pořádku?“
„Bože, ano! Ještě…“
Tom přidal druhý prst, pak třetí a dráždil Billa uvnitř jeho těla. Bill se zmítal na posteli a hlasitě přitom sténal. Byl hrozně vydrážděný.
„Tomi…“ zakňučel prosebně.
Tom vytáhl prsty a jediným plynulým pohybem je nahradil svým tvrdým penisem.
„TOME!!…“ vykřikl a prohnul se v zádech.
Nečekal, že bude tak velký. Roztahoval jej tak strašně moc. Byl zvláštní pocit mít jej v sobě. Ale nemohl si stěžovat. Byl úžasný. Tomovy pohyby byly tak vláčné a příjemné. A když se Tom dotkl jeho penisu, nevydržel a udělal se Tomovi do dlaně. Tom jej následoval šíleným výbuchem v jeho těle.
„…“
„…“
„Můžeme to udělat znovu?“
„Musíme.“
autor: Vanity
betaread: Janule
Paráda x)
Moc se mi to líbilo Vanitko x))
Když napíšu že je to dokonalost tak to stejně nevystihne krásu téhle povídky x)
Dokonalé. Nemám dostatek slov, abych vyjádřila, jak se mi tato povídka líbila. Opravdu úžasné.
Vanitkoo,,ty tvoje nadržený povídky josu fakt něco^^
Dokonalý,,ale ani to nestačí.Nemám pro to slova.
Je to strašně krásný ^^
Tvoje povídky mě vždycky okouzlí <33
tohle letí do oblíbených<3
Wuah… dokonalost! ♥ "Můžeme to udělat znovu?" "Musíme."
Tohle mi doslova vyrazilo dech… nemám slov, bože… nádhera! ♥
Woohooou! Tak to bylo něco! Opravdu zážitek. Nádherně podaný a ještě k tomu moc krásně napsaný. =) *love it*
Awww….
[4]: musim souhlasit..jinak,a ani líp bych to neokomentovala..twe..dalšíí..ale fofrem..xDDD seš třída holka…
Viděla jsem tohle u Vanitky na blogu, ale měla jsem naspěch, takže jsem to nestihla přečíst. Je dobře, že jsem si to nechala na dnešek. Na Silvestra se tahle povídka totiž úžasně hodí… x))))) Né, že by snad byla nějaká silvestrovská, to ne. Ale je to takové tajemné, krásné…
Děkuju mooooooc 🙂 jste zlatíčka…
perfektní…x)
Skvělé ♥♥♥!!!!!