Trümper + Stringini = Kaulitz 17.

Ahoj twincesťáci x)
Já vím… Po dvou měsících něco napsat, no, to je výkon… 🙁 Nebudu si vymýšlet nějakou složitou výmluvu, prostě to zkrátím: neměla jsem náladu a inspiraci… Neslibuju, že se polepším, ale budu se snažit 😉 upřímnost nadevše… 🙂
Jinak k dílu… psala jsem ho ve škole, asi čtrnáct dní, při tělocviku. Vždycky jsem se vymluvila, že jsem zapomněla oblečení, nebo že jsem nastydlá, zalezla jsem si na lavičku a psala, takže kvalita dílu tomu odpovídá. Snad se vám bude i přesto líbit 🙂
Já osobně nesnáším, když dlouho není díl a já se pak nevyznám v pokračování, čtu toho dost :-), tak jsem vám sepsala menší shrnutí, kdybyste náhodou zapomněli 😉 Snad se vám paměť oživí. Za každý koment budu vděčná. Snad jsem vás svým dlouhým proslovem moc neotrávila 🙂 Tak šťastný Nový rok a pusťte se do toho x) :-* vaše DarkAngel

***
Tom Stringini se přistěhoval do Magdeburgu z Londýna i se svými adoptivními rodiči a nevlastní sestrou. Ve škole se zastane spolužáka (Billa Trümpera), tím pádem je u ostatních odepsaný. Ale co, ti dva si vystačí. Bill se náhodou dozví, že jsou s Tomem bratři, ale nemá odvahu mu to říct. Za pár dnů se dostane do nemocnice. Tom se u paní Trümperové dozví tuto hroznou novinu a neváhá jí pomoct s hledáním důležitých dokladů pro nemocnici, přičemž se z papírů, na které narazí, dozví, že Bill je původně Kaulitz, stejně jako býval i on, i datum narození se shoduje. Poslední roky je prý Billův bratr nezvěstný. Tom si dá dohromady 1 a 1. Nemyslí na nic jiného, což je chyba. Srazí ho auto… Když se probere na JIPce, oznámí mu, že je jeho stav naštěstí stabilizován a co nevidět ho převezou na jiné oddělení…

Tom

Otevřu oči. Kolem mě je tma, jen matně sem doléhá světlo z chodby. Sice netuším, kde jsem, ale zachytil jsem alespoň dva pozitivní vjemy: žádné přístroje už nepípají a hlava mě tolik nebolí. Posadím se. Jde to sice těžko, ale zvládnu to. Dezorientovaně se rozhlédnu kolem.

Vedle mé postele se nachází jedna další, která je také obsazená. Člověk pod pokrývkou se zavrtí, až mu peřina sjede kamsi k pasu.
Ozve se zavzdychání: „Ach, Tomi, kde jsi?“ zní to skoro plačtivě. Chvíli je ticho a pak se to opakuje.
Ten hlas… odkud já ho znám?
„Tome…“ dožaduje se mě ve svém snu osůbka vedle. Teď už jsem si jistý, vždyť je to Bill!

Vylezu z postele a po špičkách dojdu k té jeho. Skryju jeho ruku ve své dlani.
„Bille, klid, jsem v pořádku, vše je v pořádku, jsem s tebou…“ snažím se zaplašit jeho noční můru. Na můj dotek ale nereaguje úplně podle očekávání. S výkřikem se prudce posadí, přičemž do mě vrazí. No jo, zrovna jsem byl skloněný u jeho rtů… u rtů svého bratra…
Patří mi to, měl mi vyrazit zuby.

Chvíli na mě zírá s pootevřenou pusou, pak, jako by se vrátil do našeho světa, ji zavře a několikrát překvapen zamrká
„Ehm… už jsem vzhůru, nebo se mi pořád jen zdáš?“ Mé oči, již navyklé šeru, vyčtou z jeho tváře rozpačitý výraz. Vypadá tak roztomile, že se prostě neudržím a musím ho políbit. Je to takový jemný motýlí polibek, přesto je v něm spousta citu.
„Vrátilo tě to do reality? Já jsem měl naopak pocit, že jsem vzhůru, a teď si připadám jako ve snu,“ věnuji mu úsměv a pohladím ho po tváři. Má tak jemnou pleť, mohl by v reklamách klidně nahradit všechny ty vyretušované modelky…
Místo odpovědi se natáhne pro další polibek, který nám ale není dopřán.

Z chodby uslyšíme přibližující se kroky. Pustím Billovu ruku.
„Radši bych měl vlézt k sobě do postele a dělat, že spím, co kdyby někoho napadlo nás jít zkontrolovat?
S těmito slovy se zavrtám pod peřinu a předstírám spánek. Jestli tam bude pořád někdo chodit, za chvíli už nebudu muset nic předstírat…

Bill

Převrátím se na druhý bok a začnu se postupně probírat. Zívnu a promnu si oči. Když je otevřu, můj zrak spočine na nočním stolku, odkud se na mě smějí šátečky s marmeládou a hrnek čaje. Hmm, snídaně. Dnešní ráno je jedno z mála, kdy mám po probuzení dobrou náladu.
Už se chci zvednout, abych se mohl pustit do jídla, když mi na pokrývce přistane ubrousek. Vezmu ho nechápavě do ruky a otočím na druhou stranu. Je tam nakreslené malé srdíčko.
Kde se to tu vzalo?

„Dobré ráno, Billí.“ Leknutím sebou trhnu a otočím se za hlasem. O vteřinu později vystřídá úlek nadšení. Široce se usměju.
„Tome! Ty jsi za mnou přišel? Ale co děláš v posteli…? Ty… Co se ti stalo?!“
Vzpomínám si na dnešní sen, zdálo se mi o Tomovi, že tu byl se mnou a že byl zraněný…
„To je v pořádku, mám jen pár škrábanců… Srazilo mě auto.“
Vytřeštím oči.
„Ale to je hrozný! Co ti je? Kdy se to stalo? Už je ten parchant zavřenej?“ Chrlím ze sebe jednu otázku za druhou.
„Bille, uklidni se, můžu za to já… No, stalo se to… Já už ani nevím, jak to přesně bylo, trošku jsem se praštil do hlavy… Ale jinak jsem v pohodě, vážně.“ Ujišťuje mě.

Než stačím něco namítnout, ozve se zaklepání na dveře a do pokoje vkročí dva doktoři se sestrou.
„Dobré ráno, vizita!“ usměje se primář.
„Tak kohopak tu máme?“ obrátí se na sestru. Ta se přitočí k Tomovi a začne listovat v papírech.

„Pan Tom Stringini, roz. Kaulitz, ročník 1989, přesný datum narození 1. září, místo narození Lipsko, záznamy o jeho zdravotní stavu…“
Dál neposlouchám, nějak těm pojmům nerozumím a stejně to pro mě není důležité.

„Dobrá, dobrá… a tento mladý pán?“ primář si posadí brýle trochu výš. Sestra vyndá jiné papíry a začne odříkávat jako stroj údaje o mně… teď to praskne…

„Pan Bill Trümper, roz. Kaulitz, ročník 1989, přesný datum narození 1. září, místo narození Lipsko-„
„Moment, nespletla jste si to? To jsme už slyšeli.“ Přeruší ji primář. Na rozdíl ode mě to nechápe…
„Ne, kdepak, pánové jsou dvojčata, proto ty stejné údaje.“ Usměje se nás. Mně zrovna moc do smíchu není. Jak se teď Tomovi podívám do očí? Jak se na mě bude teď dívat on?